11 Tdo 1395/2003
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1395/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, č. j. 5 To 57/2003-437, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. V. S. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, č. j. 56 T 2/2003-397, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele, prokuristy, člena statutárních orgánů či dozorčích rad právnických podnikatelských osob a dále v zákazu podnikání jako fyzické osoby v oboru prodej a nákup zboží a zprostředkování a poradenství na dobu deseti let.

Z podnětu odvolání podaného obviněným Ing. V. S. zrušil Vrchní soud v Praze postupem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti a svým rozsudkem č. j. 5 To 57/2003-437, ze dne 3. 9. 2003, znovu uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele, prokuristy, člena statutárních orgánů či dozorčích rad právnických podnikatelských osob a dále v zákazu podnikání jako fyzické osoby v oboru prodej a nákup zboží, ale toliko na dobu šesti let. Výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně přitom ponechal nedotčen.

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný Ing. V. S. uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 20. 6. 1994 jako prokurista, člen představenstva a jediný vlastník společnosti F. a. s. se sídlem J. 2140, P., uzavřel smlouvu se společností N. a. s. se sídlem S. 75, Ž. n. S., o poskytnutí zálohy ve výši 30.000.000,- Kč určené na zakoupení surovin pro výrobu společnosti N. a. s. Ž. n. S., přičemž pro případ, že nedojde k naplnění předmětu smlouvy se obviněný jménem společnosti F. a. s. zavázal, že peněžní prostředky vrátí do 1. 6. 1995, což však neučinil, pouze objednal a dne 30. 6. 1995, tedy po době, kdy měl peníze vrátit, prostřednictvím společnosti A. T. a. s. dodal společnosti N. a. s. 25 tun glukózy v celkové hodnotě 797.606,25 Kč, přičemž další suroviny již řádně nedodal a svěřené peníze zálohu použil pro své další obchodní aktivity, čímž společnosti N. a. s. způsobil škodu v celkové výši 29.202.393,75 Kč.

Opis rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003 byl obviněnému Ing. V. S. doručen dne 30. 9. 2003 a jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 15. 9. 2003.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. V. S. dne 31. 10. 2003 prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. F. dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že odvolací soud vycházel z nesprávných právních závěrů, když smlouvu o poskytnutí zálohy ze dne 20. 6. 1994, uzavřenou mezi společností F. a. s. a společností N. a. s., jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 30.000.000,- Kč společností N. a. s. ve prospěch společnosti F. a. s., považoval za smlouvu s účelově vázaným plněním, a to na nákup surovin pro potřeby další výroby společnosti N. a. s. Tomuto závěru podle jeho názoru neodpovídají skutková zjištění odvolacího soudu, zejména listinný důkaz předmětnou smlouvou, z jejíž dikce je patrné, že se nejedná o smlouvu o zprostředkování nákupu surovin ani o smlouvu o úschově finančních prostředků, u nichž by přicházelo v úvahu účelové vázání finančních prostředků. V této souvislosti vyslovuje obviněný přesvědčení, že šlo buď o smlouvu o budoucí kupní smlouvě anebo o smíšenou smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu o půjčce. Tuto skutečnost obviněný dovozuje z toho, že smlouva obsahuje článek, podle něhož v případě neuskutečnění předmětu smlouvy měla společnost F. a. s. vrátit v dohodnutém termínu poskytnutou částku, a to včetně dosti vysokých úroků. Současně má obviněný za to, že celé rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, neboť je zcela zřejmé, že jak po objektivní, tak zejména po subjektivní stránce nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry, nýbrž jednalo se o zcela běžný obchodní případ, který vzhledem k obchodnímu riziku přítomnému při každém obchodě nedopadl podle představ poškozeného. Obviněný v tomto kontextu vylučuje jakékoliv své zavinění, ať už ve formě úmyslu přímého či nepřímého, protože rozhodně poškozenému nechtěl způsobit škodu, ani s takovým následkem nebyl srozuměn. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. V. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten poukazuje na to, že argumentace obviněného, o niž opírá své dovolání, je víceméně opakováním stěžejní námitky, kterou operoval již ve svém odvolání. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se přitom podle jeho mínění otázkou povahy kontraktu, na jehož základě obviněný obdržel od firmy N. a. s. částku 30.000.000,- Kč, v dostatečné míře zabývaly a o důvodnosti jejich závěru o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona není důvod pochybovat. Současně státní zástupce zdůrazňuje, že v daném případě se podle zjištěných skutkových okolností nemohlo jednat o smlouvu o půjčce, protože předané peněžní prostředky byly vázány na konkrétní účel (nákup surovin), ani o smlouvu budoucí o smlouvě kupní, neboť nebylo dohodnuto uzavření žádné budoucí kupní smlouvy. Jednalo se tedy o netypický kontrakt blížící se smlouvě o obstarání věci, přičemž předané finanční prostředky se nestaly vlastnictvím obviněného, nýbrž věcí svěřenou k tomu účelu, aby za ni poškozené společnosti N. a. s. opatřil suroviny potřebné k provozu, jak se zavázal. Jestliže tedy obviněný prakticky obratem tyto prostředky užil jinak, podle vlastní vůle a nikoliv v souladu s jejich určením, přivlastnil si tímto způsobem cizí věc, která mu byla svěřena. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že námitka, na níž obviněný zakládá deklarovaný důvod dovolání, je zjevně neopodstatněná, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 trestního řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného Ing. V. S. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o trestu obviněného Ing. V. S. [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. F., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 31. 10. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným Ing. V. S. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť vznik škody na straně poškozeného byl důsledkem běžného podnikatelského rizika přítomného při každé obchodní operaci. S ohledem na to mu nelze podle jeho názoru přičíst ve vztahu k této škodě žádnou formu úmyslného zavinění v trestněprávním smyslu. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Za zásadní pochybení soudů obou stupňů přitom označuje jejich hodnocení jeho jednání v inkriminovanou dobu a jejich posouzení povahy smlouvy, na jejímž základě obdržel od poškozeného 30.000.000,- Kč. Obviněný totiž namítá, že byl oprávněn naložit s touto finanční částkou podle svého vlastního uvážení, neboť předmětná smlouva z 20. 6. 1994 nijak účelově nevázala použití poskytnutých finančních prostředků.

Tyto názory obviněného jsou sice v obecné rovině právními závěry, avšak obviněný je dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o posouzení obsahu smlouvy ze dne 20. 6. 1994 a svědeckých výpovědí J. K., M. A., JUDr. D. N. a F. K., kteří se vyjadřovali k okolnostem jejího uzavření a k následným aktivitám obviněného. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný Ing. V. S., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. V. S. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného Ing. V. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry těchto soudů, podle nichž obviněný obdržel peněžní částku 30.000.000,- Kč účelově na opatření surovin (bramborové kaše a glukózy) pro výrobu provozovanou společností N. a. s. s tím, že tato skutečnost byla promítnuta také do písemné smlouvy o poskytnutí zálohy v této výši uzavřené dne 20. 6. 1994, podle níž měl obviněný v případě, že potřebné suroviny neopatří, svěřené peníze vrátit nejpozději do 1. 6. 1995, což však neučinil a prakticky obratem je použil pro své další obchodní aktivity a na půjčky fyzickým osobám (č. l. 397, 416 až 418, 422, 423 a 439 trestního spisu). Tyto skutečnosti soudy obou stupňů dovodily jak z listinných důkazů, především z citované smlouvy z 20. 6. 1994, v jejímž článku 2.1. je výslovně uvedeno, že se peníze poskytují jako záloha na zakoupení surovin na výrobu N. a. s. , z faktury č. 95/17 ze dne 30. 6. 1995 ohledně části obviněným dodané glukózy a ze zápisu o jednání mezi společností F. a. s. a společností N. a. s., ze dne 22. 3. 1996 ohledně vrácení poskytnutých peněz, tak i ze svědectví J. K., M. A., JUDr. D. N. a F. K., kteří vesměs potvrzují, že poskytnutí předmětných peněz obviněnému bylo účelově vázáno na opatření bramborové kaše a glukózy jako klíčových surovin pro výrobu provozovanou společností N. a. s. Právě tyto důkazy vzaly soudy obou stupňů za základ svých skutkových zjištění a jejich vyhodnocením dospěly k závěru, že byla bezpečně vyvrácena obhajoba obviněného postavená na tvrzení, že předmětné finanční prostředky představovaly bezúročnou a nijak účelově nevázanou půjčku.

Sám obviněný v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů vztahující se k okolnostem, za nichž obdržel od společnosti N. a. s. peněžní částku 30.000.000,- Kč, a k důvodům toho, proč mu byla poskytnuta. V důsledku toho se ve své argumentaci opírá o úplně jiné skutkové okolnosti, než jsou ty, z nichž při úvaze o právní kvalifikaci jeho jednání vyšly soudy obou stupňů. Na základě této argumentace opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení pak obviněný napadá i samotnou správnost skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná. Zatímco totiž oba tyto soudy učinily na základě výpovědí slyšených svědků a provedených listinných důkazů jednoznačný skutkový závěr, že předmětná peněžní částka mu byla poskytnuta za přesně specifikovaným účelem na opatření dvou klíčových surovin pro výrobu realizovanou společností N. a. s. on sám tvrdí, že použití těchto peněz nebylo nijak účelově vázáno. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.

Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného Ing. V. S. v tom rozsahu, v němž opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, je podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu částečně odpovídají jen ty výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje závěry soudů obou stupňů ohledně toho, že svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Obviněný totiž ve svém dovolání namítá, že byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu, nýbrž jde o běžný obchodní případ, na němž poškozená společnost participovala s vědomím podstupovaného obchodního rizika a díky němu také prodělala.

V této souvislosti je nutno předně poukázat na to, že takto uplatněnou námitku obviněný ve svém dovolání nijak blíže nerozvádí a neodůvodňuje. Povšechně v něm pouze odkazuje na to, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně hodnotily po právní stránce smlouvu, na jejímž základě obdržel 30.000.000,- Kč sám ji označuje za smlouvu o budoucí kupní smlouvě nebo alternativně za smíšenou smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu o půjčce a namítá, že z jeho jednání nelze dovodit úmysl způsobit poškozené společnosti škodu. I v tomto kontextu tedy primárně zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů, které dovodily úmyslnou formu jeho zavinění ze způsobu, jakým nakládal se získanými penězi, a svůj závěr o účelovém určení těchto peněz na opatření surovin pro společnost N. a. s. opřely o vyhodnocení textu samotné smlouvy o jejich poskytnutí, dalších listinných důkazů a výpovědí slyšených svědků. Za této situace tedy jeho dovolání postrádá jakoukoliv právně relevantní argumentaci pro tvrzení, že soudy obou stupňů něco pominuly při posuzování těchto otázek, a dokonce z něj vůbec není patrné co konkrétně jim vytýká ve vztahu k aplikaci ustanovení § 248 trestního zákona vymezujícího znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Už to samo o sobě opodstatňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takto podaného dovolání.

Tento závěr pak umocňuje to, že soudy obou stupňů se těmito jeho námitkami důkladně zabývaly, shledaly je neopodstatněnými a náležitě to promítly do svých skutkových zjištění, v nichž jednoznačně vyjádřily tu skutečnost, že obviněný jako prokurista a člen představenstva společnosti F. a. s. pověřený jednáním se společností N. a. s. obdržel peněžní prostředky ve výši 30.000.000,- Kč účelově určené na opatření surovin pro výrobu v podnicích společnosti N. a. s. (konkrétně na opatření bramborové kaše a glukózy) a ačkoliv nebyl oprávněn s těmito peněžními prostředky volně disponovat, použil je prakticky obratem k profinancování svých dalších obchodních aktivit a na půjčky fyzickým osobám. Během dokazování před soudem prvního stupně se přitom podařilo prokázat zcela konkrétně, jak naložil s větší částí takto svěřených peněz (č. l. 422 a 423 trestního spisu). V celém průběhu trestního stíhání přitom obviněný opíral své námitky o skutková tvrzení diametrálně odlišná od obsahu smlouvy o poskytnutí zálohy ze dne 20. 6. 1994 a od svědectví těch svědků, z jejichž výpovědí soudy obou stupňů vyšly. Tvrdil totiž, že předmětnou finanční částku obdržel jako bezúročnou půjčku, která se stala jeho majetkem a mohl s ní volně nakládat. Proti této jeho skutkové verzi stojí obsah opatřených listinných důkazů a svědectví výše zmíněných svědků, kteří jednoznačně uvedli, že dané peněžní prostředky obdržel za účelem opatření uvedených surovin. Pokud soudy obou stupňů vzaly za základ svých skutkových zjištění právě tato svědectví a obsah uvedených listin, nelze jim v tomto ohledu nic oprávněně vytknout. Ve světle jejich skutkových zjištění pak nemůže obstát ani tvrzení obviněného o tom, že v daném případě disponoval pouze s prostředky patřícími společnosti F. a. s., nikoliv s penězi svěřenými mu poškozenou společností, a tudíž že jí nemohl ani v eventuálním úmyslu způsobit škodu přisvojením si jejích peněz.

Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně, a to na otázku, zda obviněný jednal s vědomím, že používá svěřené peněžní prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, zvláště smlouvy z 20. 6. 1994, zápisu o jednání mezi společností F. a. s. a společností N. a. s. ze dne 22. 3. 1996 ohledně vrácení poskytnutých peněz a svědectví J. K., M. A., JUDr. D. N. a F. K. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.

Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti závěru Městského soudu v Praze, který učinil ve svém odsuzujícím rozsudku, a podle něhož obviněný Ing. V. S. dne 20. 6. 1994 uzavřel jménem společnosti F. a. s. zprostředkovatelskou smlouvu se společností N. a. s., na jejímž základě převzal zálohu ve výši 30.000.000,- Kč, přičemž šlo o peníze účelově určené na zakoupení surovin bramborové kaše a glukózy pro výrobu provozovanou společností N. a. s., avšak vzápětí je v rozporu s tímto účelovým určením použil na profinancování svých dalších obchodních aktivit a poškozené společnosti je nevrátil ani v dodatečně stanovených termínech. Vrchní soud v Praze proto nepochybil, jestliže svým rozsudkem nevyhověl odvolání obviněného Ing. V. S. a ponechal nedotčen výrok o jeho vině stíhaným skutkem, neboť ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl k závěru, že tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona.

K této právní kvalifikaci je na místě připomenout, že o zpronevěru ve smyslu § 248 trestního zákona může jít pouze v případě, že pachatel disponuje ke škodě cizího majetku s cizí svěřenou věcí tak, jako by byla jeho vlastní, a přisvojí si ji, tedy nakládá s ní jako s vlastním majetkem. Předmětem útoku je v tomto případě cizí věc, která byla pachateli svěřena. Takovou věcí mohou být i peníze svěřené mu jejich majitelem, pochopitelně ovšem pouze za předpokladu, že nepřešly do jeho majetku. Součástí jeho majetku by se mohly stát například, kdyby šlo o jeho příjem z určité obchodní operace (o kupní cenu za prodanou věc, o cenu poskytnuté služby, o zálohu na tyto ceny vyplacenou před poskytnutím sjednané protihodnoty apod.), anebo kdyby se jednalo o peněžní prostředky získané na základě smlouvy o půjčce nebo o úvěru. Za těchto okolností použití takto získaných finančních prostředků v rámci jeho obchodní činnosti k úhradě jiných plateb a k financování dalších podnikatelských aktivit nemůže být zpronevěrou, neboť složené finanční prostředky splynuly s jeho ostatním majetkem a nic mu nebrání v tom, aby je použil pro sebe nebo pro jiného. Oproti tomu o zpronevěru může jít v případě peněžních prostředků, které jsou pachateli svěřeny za účelem další dispozice s nimi, takže nejsou určeny jemu, nýbrž na pokrytí nákladů na opatření něčeho pro jejich majitele nebo na financování určité specifické činnosti pro něho nějakým dalším subjektem. Za této situace nejde o příjem pachatele a peníze, které se takto ocitnou v jeho dispozici, se nestávají součástí jeho majetku. Takto účelově vázané peněžní prostředky může jejich majitel svěřit pachateli například na základě smlouvy o zprostředkování nebo o obstarání věci, případně i na základě jiné smlouvy, pokud je z ní zřejmé, že jsou účelově určeny na něco specifického, tedy pokud si jejich majitel výslovně vymínil, že mohou být použity pouze k financování něčeho zcela konkrétního. Použití takto účelově určených peněz v rozporu s jejich určením pak může být zpronevěrou. To platí i pro případy složení peněz za účelem opatření určitých surovin, materiálů či součástek. Přitom nemusí jít o opatření přímo individuálně určených věcí (například konkrétního přístroje), nýbrž postačí aby peníze byly pachateli svěřeny za účelem opatření konkrétně specifikovaných věcí (například na opatření konkrétní suroviny určité kvality nebo součástky vyznačující se určitými parametry).

Z výše uvedeného je zřejmé, že právě takováto situace nastala podle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v posuzované trestní věci. Těmto skutkovým zjištěním, která jsou z výše rozvedených důvodů pro dovolací soud rozhodující, pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného způsobit škodu na majetku poškozené společnosti přisvojením si svěřených peněz. Pokud pak obviněný ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňuje ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje.

Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. V. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 11. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář