11 Tdo 1385/2016
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1385/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2017 dovolání obviněného W. E. W., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 135/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 96/2015, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného W. E. W. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 67 T 96/2015, byl obviněný W. E. W. uznán vinným pokračujícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 1 000 Kč uložené na účtu č. ... vedeného u České národní banky ve prospěch Obvodního soudu pro Prahu, pod variabilním symbolem č. ... a finanční hotovosti ve výši 50 EUR uložené na účtu č. ... vedeného u České národní banky ve prospěch Obvodního soudu pro Prahu 1, pod variabilním symbolem č. ...

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný W. E. W. dopustil trestné činnosti tím, že

,,1. dne 3. 6. 2015 kolem 21.00 hod. v P., na křižovatce ulic N. P. a H., nedaleko stanice metra M. u prodejny Zara prodal T. V., plastový sáček s přítlačným lištovým uzávěrem s obsahem pevné látky bílé barvy, kdy následnou chemickou expertízou byla v pevné látce o hmotnosti 0,207 g zjištěna přítomnost kokainu spolu s dalšími, pro kokain charakteristickými, tropanovými alkaloidy, přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

2. dne 23. 9. 2015 kolem 19.40 hod. v P., ve spodní části V. n., prodal A. P. G., a N. N. D., čtyři ručně ubalené cigaretové papírky obsahující hnědozelený sušený rostlinný materiál, tzv. jointy, kdy následnou chemickou expertízou byla v rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 1,481 g zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, které jsou charakteristické pro rostlinu konopí, přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách .

3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto odvolání projednal a usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 135/2016, jej podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný W. E. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř.

5. Ve svém dovolání obviněný obecně namítl, že v řízení nebyly dodrženy podmínky spravedlivého procesu a skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přisouzeného trestného činu. Obviněný dále zpochybnil neúplnost dokazování, jakož i hodnocení důkazů s tím, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a v rozporu se zásadami logiky a rovněž se nevypořádaly se všemi podstatnými okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Skutková zjištění v daném případě navíc nebyla úplná a soudy tak rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

6. Obviněný pak konkrétně namítl nepřípustnost a nezákonnost důkazu v podobě videozáznamu televizní stanice Nova, neboť pořízení tohoto záznamu bylo učiněno bez příslušných povolení a na tomto videozáznamu není zachyceno ani žádné protiprávní jednání. Dle obviněného je rovněž nezbytné posuzovat přípustnost takového důkazu s ohledem na respektování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Ze strany televizní stanice Nova navíc šlo o nezákonný postup, neboť se dopustila nedovolené provokace ke spáchání trestného činu.

7. Další pochybení pak obviněný shledal v tom, že na předmětné droze nebyly zajištěny daktyloskopické stopy a žádnému z účastníků nebyly sejmuty otisky prstů. Obviněný rovněž namítl, že předmětná droga byla předána orgánům činným v trestním řízení až po devíti dnech poté, co si několik pracovníků televizní stanice Nova drogu předávalo mezi sebou. Další výhrady pak směřoval k výpovědi svědka V., kterou zhodnotil jako nevěrohodnou, neboť obviněného ani nepoznal. S ohledem na to je pak nejasné, proč policie nepřistoupila k rekognici, nepředložila svědkovi fotografii obviněného, nebo jej nenechala fyzicky předvést, aby byl svědkem bezpečně identifikován.

8. Stran výroku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení výpovědí svědků N. N. D. a A. P. G. podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť u jejich výslechu v přípravném řízení nebyl přítomen obhájce obviněného, ani samotný obviněný. Dále poukázal na zjevné rozpory předmětných výpovědí, a to zejména ve vztahu k popisu osoby pachatele, přičemž zdůraznil, že tito svědci již nebyli opakovaně vyslechnuti, ačkoli to bylo ze strany obviněného navrhováno, a v přípravném řízení nebyla provedena ani rekognice.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 135/2016, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby poté buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

10. K dovolání obviněného W. E. W. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 796/2016 ze dne 5. 9. 2016). Ve svém vyjádření předně uvedl, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému ,,hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný totiž směřuje své výhrady pouze do oblasti důkazního řízení, když má za to, že skutkový stav věci je založen na nepoužitelných důkazech a v návaznosti na to pak namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dle státního zástupce však žádnou takovou vadou řízení v předmětné věci netrpí.

11. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně údajné procesní nepoužitelnosti kamerového záznamu televizní stanice Nova státní zástupce předně poukázal, že předmětnou otázkou se již podrobně zabýval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, který poukázal na četnou judikaturu týkající se tzv. soukromých nahrávek, přičemž nad rámec tohoto státní zástupce odkázal i na konkrétní právní úpravu práva na ochranu soukromí v občanském zákoníku. V návaznosti na to pak počínání televize nejenže nebylo vůbec protiprávní, nýbrž jej lze považovat za zcela legitimní a společensky prospěšné. Za tohoto stavu tak nelze dovodit, že by takový důkaz pořízený v souladu s právní úpravou byl nezákonný, a tedy procesně nepoužitelný. Pro úplnost pak státní zástupce uvedl, že dané jednání nemohlo naplňovat ani parametry nedovolené provokace. Reprobovanou je totiž pouze tzv. policejní provokace, tj. ingerence státu do jednání pachatele. O provokaci obviněného ke spáchání trestného činu se však zde vůbec nemohlo jednat, neboť podle skutkových zjištění soudů to byl právě obviněný, kdo prodej drogy sám inicioval. Dle názoru státního zástupce je tak jednání obviněného jednoznačně prokázáno zákonným způsobem a současně zcela zjevně naplňuje všechny znaky přisouzené skutkové podstaty.

12. Na správnost a úplnost skutkových zjištění pak neměla vliv ani skutečnost, že k oznámení monitorované trestné činnosti došlo až s odstupem několika dní, neboť toto bylo pracovníky televizní stanice přijatelně vysvětleno, a rovněž zde nevyvstaly relevantní pochybnosti o totožnosti obviněného jakožto prodejce kokainu, a to ani za situace, že nebyla provedena rekognice, či nebyly zajištěny otisky prstů.

13. Ohledně námitek proti procesní použitelnosti výpovědí svědků, kteří si zakoupili drogu v případě uvedeném pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, pak státní zástupce uvedl, že předmětnou problematikou se již dostatečně zabýval soud odvolací, který sám konstatoval, že výpověď těchto svědků je zatížena procesní vadou a vyloučil tak její procesní použitelnost. I přesto však soudy dospěly k přesvědčivému závěru o vině obviněného, a to na základě dalších relevantních důkazů. Na újmu úplnosti skutkových zjištění pak nic nemění ani skutečnost, že ve věci nebyla provedena rekognice.

14. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě pak státní zástupce konstatoval, že tento může být úspěšně uplatněn pouze v případě, že byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Dle státního zástupce však takovou vadou rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není a uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nemohl být v daném případě naplněn.

15. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného obsahově žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídá, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

16. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 1 NZO 796/2016, zaslal obviněný W. E. W. písemné stanovisko, v němž opakovaně odkázal na argumentaci uplatněnou ve svém dovolání a dále uvedl, že postup soudů je neakceptovatelný a také v extrémním nesouladu se zásadou spravedlivého procesu. Závěrem obviněný shrnul, že trvá na důvodech podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

IV. Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence takového důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), písm. g) a písm. l) tr. ř.

20. V obecné rovině je potřebné zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až písm. j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

22. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nutno předně připomenout, že tento obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

24. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno jednání spočívající v prodeji omamných a psychotropních látek, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tedy zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

25. Pokud jde navíc o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro reo , pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

27. Pokud obviněný namítl, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, že v předmětné věci bylo dokazování provedeno v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění mají zároveň logickou vazbu na takto řádně provedené důkazy.

28. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti připomíná, že námitky obviněného ohledně věrohodnosti svědka T. V. nutno hodnotit jako zcela irelevantní, a to obzvlášť za situace, kdy výpověď tohoto svědka koresponduje s výpovědí svědkyně M. N. a obsahem pořízeného kamerového záznamu. Nadto pak nutno zdůraznit, že otázka posouzení věrohodnosti svědka je otázkou, kterou posuzuje soud v rámci své nestranné činnosti. O totožnosti obviněného jakožto prodejce kokainu navíc nevyvstaly v řízení před soudy žádné důvodné pochybnosti, a tudíž nelze hodnotit jako nesprávný nebo neúplný postup soudů, pokud neprovedly rekognici, či nezajistily daktyloskopické stopy. Rovněž pak nemohla obstát ani námitka obviněného ohledně pozdějšího oznámení trestné činnosti ze strany pracovníků televizní stanice Nova, neboť tato skutečnost byla přijatelně a dostatečně objasněna již v řízení před soudem prvního stupně, a to jak svědkem T. V., tak svědkyní M. N. Tito svědci totiž tento časový odstup shodně vysvětlili tak, že předmětná látka byla po zakoupení uložena do firemního trezoru a poté byla z hlediska její možné závadnosti dána k toxikologickému rozboru, přičemž po zjištění výsledků z toxikologické laboratoře došlo bezprostředně k jejímu předání policejnímu orgánu. S námitkou obviněného proti procesní použitelnosti výpovědí svědků N. N. D. a A. P. G. se pak do jisté míry ztotožnil i soud odvolací, který však současně konstatoval, že ačkoliv pro čtení výpovědí skutečně nebyly splněny všechny podmínky podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nejednalo se o jediné důkazy prokazující vinu obviněného a tudíž tato skutečnost neměla vliv na úplnost skutkových zjištění. Soud prvního stupně totiž vycházel i z dalších důkazů, a to zejména z výpovědí svědků J. H. a J. M., které pak korespondovaly s důkazy v podobě záznamů městského kamerového systému a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, ohledně zajištěné sušiny konopí. Je tedy evidentní, že skutková zjištění byla objasněna bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a to i za situace, že ze strany soudů nebyla provedena rekognice. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se pak Nejvyšší soud ztotožnil i s právními závěry soudů obou stupňů, že jednání obviněného beze zbytku naplnilo skutkovou podstatu pokračujícího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

29. V kontextu shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění pak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky obviněného W. E. W. tak zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s námitkou, že jednáním televizní stanice Nova došlo k nedovolené provokaci ke spáchání trestného činu. Jak totiž správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, za reprobovanou provokaci je třeba považovat toliko postup státu a jeho orgánů (tzv. policejní provokace), nikoli postup soukromých osob. V této souvislosti je pak nezbytné připomenout, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014).

31. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že o nepřípustnou provokaci se v daném případě rozhodně jednat nemohlo. Nejvyšší soud nadto konstatuje, že postup televizního štábu televizní stanice Nova nelze v žádném směru hodnotit jako provokační, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (vycházejících především z výpovědí svědků T. V. a M. N., č. l. 123-124) jednoznačně vyplývá, že původní myšlenka nabídnutí kokainu vzešla právě od obviněného.

32. Stran námitky obviněného směřující proti zákonnosti pořízení a procesní použitelnosti kamerového záznamu televizní stanice Nova, když toto bylo dle obviněného v rozporu s jeho právem na soukromí, je zapotřebí uvést, že touto problematikou se již dostatečně zabývaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích (č. l. 137-138, 161). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudy obou stupňů odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011), Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06), jakož i Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, § 34, ESLP 2000-V, P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, § 76, ESLP 2001-IX, a Allan proti Spojenému království, č. 48539/99, § 42, ESLP 2002-IX), na základě které lze dospět k závěru, že v trestním řízení nelze zásadně vyloučit možnost použitelnosti důkazu v podobě zvukového, resp. kamerového záznamu soukromou osobou bez souhlasu osoby, jež byla zaznamenávaná. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina ). Dále je potřebné věnovat pozornost tomu, zda důkaz v podobě takového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je záznam v obsahové shodě. Rovněž pak nutno posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek.

33. Byť nelze popřít, že v dané věci jde o střet dvou základních zájmů, a to práva na soukromí na straně jedné a zájmu na trestním stíhání pachatelů trestné činnosti na straně druhé, k porušení práva obviněného na soukromí garantovaného Listinou, Úmluvou a dalšími dokumenty nedošlo. Soudy obou stupňů totiž postupovaly v naprostém souladu s výše uvedenými obecnými východisky, neboť předmětný kamerový záznam byl podpořen i dalšími provedenými důkazy, které obviněný v rámci svého práva na obhajobu měl možnost v dostatečném prostoru napadat či jinak doplňovat. Tento záznam tudíž nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený. V posuzované věci byl rovněž kladen důraz na prioritní zájem státu na ochraně života a zdraví lidí, jež jsou touto závažnou trestnou činností ohrožováni. Použití kamerového záznamu pořízeného televizním štábem televizní stanice Nova v předmětném trestním řízení tak bylo zcela legitimní a rovněž lze konstatovat, že obviněnému bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnil všechna svá práva. Vzhledem k tomu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného stran nedovolené provokace, porušení jeho práva na soukromí (a potažmo práva na spravedlivý proces) a konečně procesní nepoužitelnosti kamerového záznamu televizní stanice Nova nemohly obstát.

34. Pokud jde dále o odkaz obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k tomuto obviněný nepřipojil žádnou argumentaci, a proto se Nejvyšší soud k jeho údajnému naplnění blíže nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.

35. Nejvyšší soud se konečně nemohl ztotožnit ani s argumentací obviněného, že v posuzovaném případě byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť námitky uplatněné v dovolání obviněného nenaplnily deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř., a tudíž nemohl být dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.

36. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný W. E. W. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 2. 2017

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu