11 Tdo 1385/2013
Datum rozhodnutí: 09.01.2014
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř., § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 1385/2013-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2014 o dovolání obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 13 To 245/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 180/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného T. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. května 2013, sp. zn. 1 T 180/2012, byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněné L. B.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 1. 4. 2012 kolem 17.45 hod. v obci L., okr. K., v K. ulici čp. , v domě poškozeného M. D., kde po předchozí dohodě probíhalo již od dopoledních hodin téhož dne obchodní jednání mezi poškozeným a oběma obviněnými ohledně možného prodeje a koupě historických filatelistických známek, oba obvinění po výběru požadovaných a odsouhlasených známek z majetku poškozeného, v celkové hodnotě 322.435,- Kč, se souhlasem poškozeného uložili celkem 17 alb, patnáct filatelistických zásobníků, dvě obálky, troje desky a 38 sešitů se známkami do dvou bílých plastových košů na prádlo a krabice od banánů, které jim přenechal poškozený, vyjmenované předměty následně společně odnesli do vstupní chodby domu poškozeného, přislíbili jejich zaplacení, přitom využili chvilkové nepřítomnosti poškozeného, který v mezidobí odešel na toaletu a v okamžiku, kdy zanechal uvedené předměty bez dozoru, po dohodě společně plastové koše a krabici s obsahem známek urychleně odnesli a naložili do před domem zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Bentley r. z. z majetku obviněného T. B. a bez zaplacení odjeli, přičemž týž den, na základě trestního oznámení poškozeného, byli v 19.10 hodin i s odcizenými věcmi zadrženi při cestě do Č. B. policejní hlídkou PČR, Obvodním oddělením Čimelice v okrese Písek a takto jednali ke škodě M. D.

Citované rozhodnutí napadli odvoláním obviněný a státní zástupce. Na podkladě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 13 To 245/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. částečně zrušil napadené rozhodnutí toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a dále mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 500.000,- Kč, a to v 50 denních sazbách po 10.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolaní obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. B. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že ve věci podle jeho přesvědčení rozhodl vyloučený orgán, tedy samosoudkyně JUDr. Jiřina Říhová, a to s poukazem na to, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda pro poměr k obviněnému, respektive pro poměr k projednávané věci, může ve věci samé nestranně rozhodnout, což dovozuje z toho, jak bylo řízení vedeno, že samosoudkyně opakovaně neumožnila obviněnému, a v jednom případě i jeho obhájci, klást svědkům otázky, a že byl v průběhu hlavního líčení ze strany samosoudkyně několikrát napomínán. Dále uvádí, že námitka podjatosti, kterou uplatnil u hlavního líčení, byla odůvodněna samotnou soudkyní a nikoli jím či jeho obhájcem. Jako nejsilnější důvod k pochybnostem o její nepodjatosti dovolatel uvádí, že při dotazu ohledně vystavené kvitance uvedl, že takové potvrzení nepožadoval, neboť se mělo jednat o tzv. černý příjem poškozeného, na což samosoudkyně reagovala upozorněním, že tímto způsobem spolupracuje na černých příjmech, a tím se také dopouští trestné činnosti. Z toho dovolatel dovozuje jednoznačné přesvědčení samosoudkyně o páchání trestné činnosti, která není předmětem obžaloby, čímž vyjádřila svůj poměr k jeho osobě. V další části dovolatel zpochybnil právní posouzení skutku jako přečinu krádeže, neboť dle jeho názoru nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, neboť obviněný odnesl z bydliště poškozeného věc vlastní, a nikoliv věc cizí. Obviněný v dovolání konstatoval, že mezi ním a poškozeným došlo k uzavření kupní smlouvy ve formě ústní, a že na základě § 133 odst. 1 občanského zákoníku nabyl vlastnictví převzetím věci. Okamžikem, kdy poškozený v pokoji svého domu předal dovolateli vybrané poštovní známky do krabic a beden a dovolatel si je následně vynesl do vstupní chodby domu, přešlo vlastnické právo k známkám na dovolatele. V rozhodné době se proto nezmocňoval cizí věci, neboť poštovní známky byly již v jeho vlastnictví. Povinností kupujícího, tedy obviněného, bylo zaplatit kupní cenu a v případě existence sporu o tom, zda kupní cena byla zaplacena, má poškozený právo domáhat se jejího zaplacení u civilního soudu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný poukazuje na poměr samosoudkyně k projednávané věci, neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že samosoudkyně JUDr. Říhová by byla projednávanou trestnou činností jakkoli dotčena nebo k ní měla nějaký jiný osobní vztah. Vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení pro její poměr k projednávané trestní věci by proto dle státního zástupce nepřicházelo vůbec v úvahu. Ohledně vyloučení soudce pro poměr k obviněnému nebo jeho obhájci pro příbuzenský či úzce přátelský vztah nebo naopak z důvodu silného osobního nepřátelství vůči těmto osobám neuvádí obviněný žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by ho uvedená soudkyně osobně znala a že by s obviněným přicházela do nějakého kontaktu mimo rámec trestního řízení. Podjatost soudkyně v žádném případě nelze dovozovat ze způsobu, jakým řídila hlavní líčení, a tedy ani z toho, že obviněnému nebo jeho obhájci případně neumožnila klást některé otázky. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce dovolací námitky obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu v podstatě odpovídají s výjimkou té jejich části, ve které označuje za spornou otázku zaplacení kupní ceny. Uplatněné námitky však nepovažuje za důvodné, jednání poškozeného, pokud obviněnému asistoval při přípravách na odvoz předmětných známek, podle názoru státního zástupce nelze považovat za takové jednání, kterým by poškozený obviněnému odevzdával věci do faktické dispozice s úmyslem vyvolat účinky předpokládané ustanovením § 133 odst. 1 občanského zákoníku. Předmětné známky byly v momentě, kdy je obvinění z domu vynesli a odvezli, ve vztahu k obviněnému cizí věcí a oba obvinění tak naplnili všechny znaky trestného činu krádeže, když si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Jelikož dovolatel namítal existenci poměru samosoudkyně k jeho osobě a k věci již v prvoinstančním řízení, proti usnesení o nepodjatosti podal stížnost, jež byla usnesením stížnostního soudu zamítnuta, a ostatně tuto vadu řízení tvrdil i v řízení před odvolacím soudem, lze mít za to, že dovolatel splnil svou povinnost aktivního namítání podjatosti soudce srov. ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), část za středníkem, tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je nutno chápat jako výjimku ze zákazu odnětí věci zákonnému soudci zakotveného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, mělo by tak být používáno ve skutečně odůvodněných, krajních případech.

Jak konstatoval Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4285/12), nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak objektivního hlediska, přičemž subjektivní hledisko obžalovaného je pouhým impulsem k přezkoumání nestrannosti soudce, zatímco samotné rozhodnutí je determinováno objektivním hlediskem, neboli zda pochybnosti o nestrannosti jsou objektivně odůvodnitelné. Jinými slovy, musí být evidentní, že vztah dotčené osoby k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude moci nezávisle a nestranně rozhodnout.

Pochybnostmi, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže orgán nestranně rozhodovat, se zpravidla rozumí skutečnost, že byl trestným činem sám poškozen či byl svědkem činu, dále pokud je k výše zmíněným osobám v příbuzenském vztahu, ve vztahu úzce přátelském nebo k nim naopak chová silné osobní nepřátelství. Obviněný spatřuje takový vztah soudkyně ke své osobě, potažmo k osobě obhájce, především ve způsobu, jakým samosoudkyně řídila hlavní líčení. Usuzuje tak zejména z toho, že mu neumožnila řádně odůvodnit námitku podjatosti a nedovolila klást některé otázky svědkům. Skutečnost, že soudkyně obviněnému nebo jeho obhájci neumožnila klást některé otázky, usměrňovala dotazy obviněného a napomínala jej ohledně obsahu otázek, a tedy způsob jakým soudkyně řídila hlavní líčení, nelze bez dalšího transformovat do závěru, že u soudkyně byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jaký má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Podle § 203 odst. 1, 2 tr. ř. hlavní líčení řídí a, nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu, resp. samosoudce. V návaznosti na to je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. V těchto intencích soudkyně v dané věci postupovala a pokud usměrňovala dotazy obviněného, jednala tak v souladu se základními zásadami při výslechu svědků uvedenými např. v § 101 odst. 3 tr. ř., dle kterého svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Z ustanovení § 92 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že obviněnému mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět. Tyto instrumenty jsou v souladu se zásadou rychlosti řízení stanovenou ustanovením § 2 odst. 4 věta druhá tr. ř., jakož i v souladu se zásadou vyhledávací ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., a v neposlední řadě v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný přitom v dovolání neuvádí žádné další skutečnosti, které by prokazovaly poměr samosoudkyně k projednávané věci nebo osobám, neuvádí žádné důvody, které by byly schopny vyvolat pochyby ohledně nepodjatosti samosoudkyně. Samotný způsob vedení hlavního líčení nemůže sám o sobě bez dalšího vést k závěru o podjatosti soudce.

Navíc ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 21. 3. 2013 (založený na č. l. 406 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že tvrzení obviněného, že soudkyně neumožnila obhájci položit otázku svědkyni (manželce poškozeného) ohledně majetku poškozeného, neodpovídá skutečnosti, neboť obhájce byl pouze usměrněn v tom, že položená otázka ohledně společného jmění manželů nemá souvislost s posuzovaným skutkem, a následně soudkyně ponechala prostor obhájci k položení otázky ohledně dluhů, příp. exekucí na majetek poškozeného, jakož i dalších otázek s tím souvisejících. Pokud pak soudkyně usměrňovala obviněného, který konfrontoval svědkyni s úředním záznamem, který v uvedené věci nebyl přípustným důkazem, lze její postup shledat za zcela odpovídající ustanovením trestního řádu. Obviněný pokládal svědkyni otázky, na které již opakovaně odpověděla, a proto upozornění na tuto okolnost nelze považovat za odepření práva na obhajobu, resp. práva vyslýchat svědky, nýbrž za adekvátní procesní postup, jímž má být zamezeno nadbytečnému opakování již zjištěných skutečností a protahování hlavního líčení. Přitom soudkyně postupovala se značnou tolerancí, když obviněný přes opakované napomínání nadále kladl sugestivní a kapciózní otázky, zpochybňoval její upozornění na jím kladené otázky, atd. Pokud obviněný namítá, že důvody podjatosti byly v usnesení o jeho námitce stanoveny přímo samosoudkyní, je nutno uvést, že námitku podjatosti obviněný vznesl hned poté, co byl opakovaně usměrněn při kladení nevhodných otázek, a proto bylo logické, že se námitka podjatosti vztahuje právě k tomuto postupu. Přitom soudkyně do protokolu zejména nadiktovala okolnosti, za kterých byla tato námitka vznesena, a následně dala prostor obviněnému a jeho obhájci k případnému sdělení dalších důvodů zakládajících její tvrzenou podjatost. Obviněný pouze doplnil další důvod podjatosti v tom, že mu není umožněna obhajoba. Jestliže nesouhlasil s takto vymezenou námitkou podjatosti, měl okamžitě prostor k nápravě, avšak na toto nijak nereagoval, neboť bylo zřejmé, že podjatost je z jeho strany vnímána právě v této skutečnosti, což ostatně vyplývá i z námitek vznesených v dovolání.

Další důvod pochybnosti o nepodjatosti samosoudkyně obviněný spatřuje v její úvaze v rámci provádění výslechu obviněného státním zástupcem o tom, že by se platbou bez písemného potvrzení (kvitance) mohl dopustit nějakého daňového deliktu. Tím samosoudkyně dle obviněného vyjádřila přesvědčení, že se obviněný dopouští trestné činnosti, která nebyla předmětem daného řízení. Ani v tomto bodě nemůže Nejvyšší soud obviněnému přisvědčit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není podjatost soudce dána ani v případě, že podal na obviněného trestní oznámení pro jiný trestný čin, než pro který byla podána obžaloba (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 7 To 494/97). S použitím argumentum a maiori ad minus lze dovodit, že pokud není podjatost soudkyně dána v případě, že podala na obviněného trestní oznámení pro jiný trestný čin, než pro který byla podána obžaloba, tím spíše není podjatost soudkyně dána ani v případě její hypotetické úvahy o možném daňovém deliktu obviněného.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti soudkyně rozhodující v dané věci, a proto Nejvyšší soud shledal tyto námitky dovolatele zjevně neopodstatněnými.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Námitky uplatněné obviněným jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, z nichž vyplývá, že k uzavření platné kupní smlouvy nedošlo, ani nebyla zaplacena kupní cena za předmětné známky, ačkoli obviněný její zaplacení poškozenému přislíbil. Předmětem právního posouzení Nejvyššího soudu má být skutek tak, jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá obviněný. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že obviněný využil chvilkové nepřítomnosti poškozeného a v okamžiku, kdy poškozený zanechal předmětné koše a krabice se známkami bez dozoru, je obviněný společně se spoluobviněnou L. B. urychleně odnesli z domu, naložili do před domem zaparkovaného motorového vozidla a bez zaplacení odjeli. Tato skutková zjištění mají spolehlivý základ např. ve výpovědích svědků M. D., T. D., J. D. Mgr. P. W., jakož i ve výpovědi spoluobviněné L. B. Obviněný tedy sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedených důkazů, a to zejména tvrzením, že si z domu poškozeného odnášel vlastní věci, tj. již zakoupené filatelistické známky. Tím napadá správnost učiněných skutkových zjištění a domáhá se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Obiter dictum Nejvyšší soud k výše uvedenému argumentu ohledně okamžiku nabytí vlastnického práva připomíná, že u kupní smlouvy je obligačním účinkem platně uzavřené kupní smlouvy povinnost prodávajícího plnit předmět kupní smlouvy a povinnost kupujícího plnit kupní cenu. Prodávající a kupující jsou poté povinni plnit bez zbytečného odkladu, vždy vzhledem k předmětu koupě a k okolnostem, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Není-li doba plnění sjednána nebo určitelná podle zvyklostí, jsou účastníci v zásadě povinni plnit své povinnosti současně (FIALA, J., KINDL, M. et. al. Občanský zákoník. Komentář. Wolters Kluwer ČR. 2009. 1692 s.). Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že již dříve (v listopadu 2011) došlo k podobnému prodeji poštovních známek mezi týmiž subjekty, byť za částku řádově nižší. V prvém případě došlo k bezodkladnému odevzdání předmětu kupní smlouvy po předchozím zaplacení kupní ceny, tedy k tzv. koupi z ruky do ruky. Poškozený jako prodávající proto mohl důvodně předpokládat, že obchodní jednání proběhne stejným způsobem (čemuž také nasvědčuje zjištěný skutkový stav). Argumentace obviněného, že předmětné nezaplacení kupní ceny, ke kterému došlo při druhé schůzce poškozeného s obviněným, má být vymáháno v občanskoprávním řízení žalobou na plnění, by tak mohlo hypoteticky obstát pouze v případě, pokud by se poškozený s obviněným dohodli na zaplacení kupní ceny se stanoveným časovým odstupem po odevzdání předmětu kupní smlouvy tzv. koupě na úvěr. V případě tzv. koupě z ruky do ruky je však taková situace zcela vyloučena. Nejvyšší soud tak ilustračně poukazuje na fakt, že pokud jde o tzv. koupi z ruky do ruky, okamžik nabytí vlastnictví odevzdáním předmětu kupní smlouvy je bytostně spjat s obligační bezodkladnou povinností zaplacení kupní ceny, která je pojmově v rozporu s jednáním kupujícího, který se v průběhu jednání o kupní smlouvě nebo i poté, kdy již bylo dosaženo dohody o předmětu koupě a kupní ceně, se svémocně zmocní kupované věci v úmyslu za ni nezaplatit. Proto v daném případě vzhledem k jeho okolnostem lze jen těžko si představit situaci, v níž by obviněný odjel s poštovními známkami bez zaplacení kupní ceny s absencí volní složky zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k trestnému činu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku (odhlédneme-li od toho, že takové jednání může hraničit s případným naplněním skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, pokud by bylo prokázáno, že s úmyslem získat známky bez uhrazení kupní ceny se obviněný na jednání s poškozeným již dostavil). Přitom by bylo absurdní, aby jednání obviněného, který zneužil důvěru poškozeného v jeho chvilkové nepřítomnosti a odcizil věci, byť je původně zamýšlel zakoupit, nebylo nijak postihováno, a ponechána tak možnost beztrestně odcizovat věci s tím, že poškozený může podat občanskoprávní žalobu. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že ani zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i soukromoprávními prostředky. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného T. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík