11 Tdo 1385/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 23 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 1385/2012-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 dovolání podaná obviněnými J. G., a J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 11 To 148/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 175/2010, a rozhodl takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. G.
o d m í t á .
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. T.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 17 T 175/2010, byli obvinění J. G. a J. T. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl J. G. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a J. T. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obvinění jsou dále společně a nerozdílně povinni nahradit škodu ve výši 1 300 Kč poškozenému D. H., poškozený M. E. K. byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli obvinění zproštěni obžaloby pro jiné žalované skutky.
Podle skutkových zjištění se dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že ve večerních hodinách dne 1. 11. 2009 v M. B., na ubytovně firmy Solide Line, s. r. o., když do pokoje č. ...vstoupil D. H., tohoto, v úmyslu zmocnit se peněz, pod pohrůžkou použití nože donutili k vydání veškerých věcí, které měl u sebe, a přitom se zmocnili finanční částky nejméně 300 Kč a dvou kusů SIM karet operátora Vodafone v hodnotě nejméně 1000 Kč, které jim byl poškozený D. H. v obavě o své zdraví donucen vydat, kdy poté ho z pokoje pustili.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 11 To 148/2012 , podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce Jana Schödlbauera a obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Bažanta.
Obviněný J. G. citované usnesení napadl v celém rozsahu. Uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že se činu nedopustil. Usvědčující výpověď poškozeného H. považuje za nevěrohodnou. Poukazuje na fakt, že trestní oznámení nepodal poškozený bezprostředně po spáchání trestného činu v reakci na trestní oznámení podané svědkem K. Ten pak podle obviněného podal trestní oznámení proto, aby nepřišel o práci. Obviněný namítá další údajné rozpory ve výpovědi poškozeného, dotýkající se zejména časového sledu událostí.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (obviněný nesprávně uvádí Nejvyšší soud v Brně ) podle ustanovení § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a v plném rozsahu jej zprostil viny.
Obviněný J. T. ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu dovolání nejprve zrekapituloval svou výpověď a dále výpovědi spoluobviněného G. a poškozeného H. Z těchto důkazů, resp. jediného důkazu, a to výpovědi poškozeného podle něj nevyplývá, že by se dopustil zločinu loupeže, tj. že by útočil jednak na osobní svobodu, jednak na majetek poškozeného, ani nic o tom, že by se dopustil násilí nebo pohrůžky násilí. Dále má za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ke všem znakům skutkové podstaty zločinu loupeže. Není podle něj zřejmé, zda chtěl aktivně bránit poškozenému v odchodu z pokoje, poškozený se o to ani nepokusil. Vzhledem k tomu, že se k ničemu nevyjadřoval a do ničeho se nepletl, není zřejmé, zda souhlasil s jednáním spoluobviněného G. Z dokazování nelze dle jeho názoru dovodit, zda jeho vůle směřovala k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, minimálně tak, aby o ní nebyly pochybnosti.
Navrhl proto, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 11 To 148/2012, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena soudu k dalšímu řízení s tím, že jednání obviněného by mohlo naplňovat skutkovou podstatu přečinu omezování osobní svobody dle § 171 tr. zákoníku.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení, obsahu obviněnými podaných dovolání a po vysvětlení podstaty obviněnými uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že vymezenému důvodu dovolání obviněného J. G. neodpovídá. Dovolání obviněného J. T. pak tomuto důvodu dovolání odpovídá pouze zčásti.
Za relevantní lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného J. T., že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, když obviněný zpochybňuje subjektivní stránku svého jednání vůči poškozenému a zároveň poukazuje na to, že se na jednání obviněného G. nepodílel. Dovolání obviněného však v tomto směru státní zástupce považuje za neopodstatněné. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, jakkoli si lze podle něj představit preciznější a více konkrétní popis jednání obou spolupachatelů, oba obvinění se podíleli na působení na vůli poškozeného v úmyslu, aby jim vydal finanční hotovost. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že významnější úlohu sehrál obviněný G., když podle výpovědi svědka H. právě tento obviněný poškozeného ohrožoval nožem s tím, že po něm chtěli peníze. Obviněný T. však pomíjí podstatné skutkové zjištění, že znemožňoval poškozenému odejít z místnosti. Jak však sám správně uvádí, zločin loupeže má dva objekty, jednak lidskou svobodu, jednak majetek jiného. Z výpovědi poškozeného je přitom jednoznačně patrné, že obviněný T. útočil proti osobní svobodě poškozeného, jemuž v návaznosti na jednání obviněného G. spočívající v pohrůžce nožem, znemožňoval odchod z místnosti. V této souvislosti lze podle státního zástupce odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 67/1946 Sb. rozh. tr., podle něhož: Spolupachatelem loupeže je i ten, kdo se sám nedopouští násilí, nýbrž jen svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu a zajištění, jsa hotov mu svým jednáním přispěti, činí-li tak podle společné dohody o odnětí cizí věci s použitím násilí proti napadenému, nebo sice bez takové dohody, avšak věda, že s ním druhý pachatel počítá, a jednaje v témž úmyslu jako on. Závěry tohoto rozhodnutí lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, a to tím spíše, že míra aktivity obviněného T. byla vyšší, než citovaná judikatura předpokládá.
V této souvislosti je podle státního zástupce nutno uvést, že v rámci spolupachatelství není třeba, aby oba spolupachatelé v plné míře naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť postačuje, že každý ze spolupachatelů naplní pouze část znaků skutkové podstaty, a teprve v souhrnu jejich jednání je skutková podstata trestného činu naplněna zcela. Není přitom rozhodné, že výslovný požadavek na vydání peněz vznesl pouze jeden z obviněných, zatímco obviněný T. se účastnil té části jednání, jež směřovala vůči vůli poškozeného. Námitka obviněného T., že jeho úmysl nesměřoval vůči zmocnění se cizí věci tak nemůže obstát. Obviněný T. se totiž na působení vůči poškozenému podílel i poté, kdy na místě činu bylo zřejmé, z jakého důvodu je poškozenému vyhrožováno. Nelze tak akceptovat alternativní závěr obviněného T., že by mohl být činěn odpovědným pouze za přečin omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku. Subjektivní stránku zločinu loupeže totiž obviněný T. naplnil nejpozději tehdy, když pokračoval v omezování poškozeného i poté, kdy obviněný G. demonstroval svůj zájem zmocnit se peněz poškozeného. Závěr soudu, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku oba obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak má státní zástupce za zcela správný.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného J. T., stejně jako o námitky obviněného J. G., dle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Námitky zpochybňující věrohodnost poškozeného, poukazující na údajné rozpory v jeho výpovědi, okolnosti, za kterých poškozený podal trestní oznámení apod., jsou pouze námitkami skutkové povahy a obvinění jimi pouze polemizují s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů. Dokazování přitom zejména soud prvého stupně provedl v potřebném rozsahu pro své rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy pak soud prvého stupně hodnotil zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jeho postupu v tomto směru nelze dle názoru státního zástupce cokoli vytknout. Nalézací soud se důvodně přiklonil k verzi poškozeného H. a tento svůj závěr logicky odůvodnil. Jde tedy o námitky procesního charakteru, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. Ve věci přitom nelze podle státního zástupce shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného J. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Část námitek obviněného J. T. podle názoru státního zástupce zvolenému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak státní zástupce je v tomto rozsahu považuje za zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl rovněž v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Oba obvinění označili jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Dovolání obviněného J. G. uplatněnému dovolacímu důvodu ani zčásti neodpovídá, jak lze dovodit z podaného výkladu. Veškeré jeho námitky směřují proti hodnocení výpovědi poškozeného soudy a tím pádem proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. K tomu lze proto jen nad rámec dovolacího řízení poznamenat, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a nelze jim proto z tohoto hlediska nic vytknout.
Pokud jde o dovolání obviněného J. T., částečně je rovněž postaveno na odlišném popisu události, neboť obviněný přehlíží podstatnou část svého jednání. Vyčerpávající výklad reagující na námitky obviněného T. a jdoucí do jisté míry až nad jejich rámec podal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud si tak dovoluje v tomto případě na jeho vyjádření odkázat, neboť lépe by tuto otázku sám vystihnout nemohl. Stání zástupce odkázal i na příslušnou judikaturu, která je stále plně respektovaná (lze doplnit odkaz na č. 3371/1929 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.), a neopomněl zdůraznit, že obviněný nebyl zcela nečinný, neboť podle výpovědi poškozeného seděl po celou dobu u dveří s nohou na klice, tedy zjevně poškozenému bránil v odchodu. Subjektivní stránka jeho jednání tak zcela jasně vyplývá z této skutečnosti stejně jako z popisu skutkových zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud připomíná, že pokud se pachatel nepřizná, nelze jeho subjektivní stránku zjistit jinak, než právě z objektivních okolností jeho jednání. V daném případě v tomto ohledu nevznikly pochybnosti.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný J. G. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch