11 Tdo 1370/2012
Datum rozhodnutí: 15.11.2012
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1370/2012 - 19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 9 To 129/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 80/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 4 T 80/2011, byl obviněný M. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době nejméně od ledna 2010 do 15. prosince 2010, v S. a okolí, okres P. , psychotropní látku metamfetamin - pervitin, která jako psychotropní látka je zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) a je vedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně
- nejméně ve dvaceti případech prodal A. K. , nezjištěné množství uvedené látky za cenu nejméně 200,- Kč při jedné předávce, celkem tedy nezjištěné množství uvedené látky nejméně za částku 4.000,- Kč,
- v jednom případě prodal O. P. , 0,2 gramy uvedené látky za cenu 300,- Kč,
- v pěti případech bezúplatně poskytl V. P. , celkem 0,5 gramu uvedené látky,
- v jednom případě nabídl ke koupi J. Š. , nezjištěné množství uvedené látky.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 9 To 129/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že předmětem dovolání je existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť tato z provedených důkazů nevyplývají. Konstatoval, že oba soudy dospěly k závěru, že látka, kterou měl poskytnout třetím osobám, byl pervitin, přičemž odkázaly zejména na výpovědi svědků K. , P. a P. Ti měli dle svých slov předchozí zkušenost s pervitinem a popsali účinek látky, kterou jim měl předat. Podle krajského soudu nelze rovněž vyloučit, že se jednalo o pervitin smíchaný s jinou látkou, o čemž svědčí doba účinku i vyjádření svědka P. Obviněný namítl, že jsou známy látky, jejichž účinek je analogický jako účinky pervitinu, avšak nejsou na seznamu zakázaných látek, naopak jsou volně prodejné. Předložil i důkazy svědčící o této skutečnosti, mj. popis účinků piracetamu dle příbalového letáku a vyjádření respektované znalkyně v oboru toxikologie MUDr. Marie Balíkové o účincích piracetamu a jeho srovnání s pervitinem. V průběhu řízení vyšlo najevo, že existují dvě různé látky, které mají analogické účinky. Jedna z nich je na seznamu zakázaných látek a její poskytnutí třetím osobám naplňuje znaky nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ust. § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Druhá z těchto látek naopak na seznamu zakázaných látek není a je volně prodejná. Pokud na základě provedených důkazů oba soudy dospěly k závěru, že měl třetím osobám poskytnout zakázanou látku pervitin, je takový závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poznamenal, že látka, kterou měl užívat nebo svědkům poskytnout, k důkazu zajištěna nebyla a soudy tak vycházely pouze z výpovědí svědků, kteří sice látku, kterou jim údajně poskytl, označili jako pervitin, avšak zároveň upozornili na nízkou kvalitu této látky. Obviněný namítl, že vzhledem k tomu, že účinky obou látek jsou analogické, nemůže hrát předchozí zkušenost svědků s pervitinem roli. Z provedených důkazů tak nelze jednoznačně dovodit, že látka, kterou měl poskytnout třetím osobám, byl skutečně pervitin. Protože skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nevyplývají z provedených důkazů, je zde dána existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Ani odvolací soud však tato pochybení nenapravil.

Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby podle § 265o tr. ř. odložil výkon trestu, který má na podkladě napadeného rozhodnutí vykonat.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil tak, že námitky dovolatele uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky neodpovídají. Obviněný ve svém dovolání zpochybňuje základní skutkovou okolnost týkající se povahy látky, kterou měl distribuovat v rozsudku uvedeným osobám. Polemizuje přitom se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů v tom směru, zda se skutečně jednalo o pervitin a předkládá alternativní skutkovou verzi, že se mohlo jednat o jinou látku, která není uvedena v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů. Tato dovolací námitka však není způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Přestože obviněný namítá, že v dané věci je dán případ tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které z nich soudy učinily, podle názoru státního zástupce se o takový rozpor zcela zjevně nejedná. Trestná činnost obviněného je prokazována zejména výpovědí ve věci slyšených svědků, a to A. K. , V. P. , O. P. a J. Š. , jakož i uskutečněnými záznamy o telekomunikačním provozu, z nichž lze rovněž dovodit, že obviněný si při distribuci této látky počínal konspirativním způsobem. Je přitom zcela nelogické, aby si takto utajeně počínal v případě distribuce dovolené látky. Podle státního zástupce tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný skutečně distribuoval právě pervitin, tj. drogu obsahující zakázanou látku metamfetamin. Za neopodstatněnou označil námitku, že žádná taková látka nebyla u něho zajištěna, neboť v praxi postihu drogové trestné činnosti se jedná o situaci zcela obvyklou, pokud samotná distribuována látka není a na její povahu a účinky je třeba usuzovat z dalších důkazních prostředků. Tak je tomu i v nyní projednávaném případě, kdy o trestné činnosti obviněného svědčí v dostatečné míře důkazy jiné povahy. Rovněž zdůraznil, že v případě výpovědi svědků se jedná o důkazy přímé. Ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a ve věci provedené důkazy soud hodnotil v intencích ust. § 2 odst. 6 tr. ř. Bylo tak jednoznačně prokázáno, že obviněný skutečně distribuoval drogu pervitin obsahující látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní a že nebyl oprávněn s takovou látkou nakládat. Dovolatel má povinnost nejen v dovolání formálně označit jím uplatňovaný dovolací důvod, ale tento důvod podepřít rovněž relevantní argumentací; těmto požadavkům však obviněný nedostál. Dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje pouze proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Takové námitky však deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a neodpovídají ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř. Protože dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., státní zástupce toto navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 9 To 129/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž namítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků A. K. , V. P. , J. Š. a O. P. , kteří přesvědčivě popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným seznámili, ale také podrobně popsali jednotlivé případy, kdy od obviněného pervitin získali, případně, kdy jim ho nabízel. Tato tvrzení si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími důkazy - výpověďmi svědků H. B. , M. B. a J. R. , ale též i listinnými důkazy. Z nich lze poukázat zejména na sdělení Ministerstva zdravotnictví České republiky, z jehož obsahu se podává, že obviněný není držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky nebo s prekursory podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Soudy rovněž vycházely ze záznamů o telekomunikačním provozu, které byly pořizovány po dobu od 3. 8. 2010 do 3. 12. 2010. Z těchto vyplývá, že obviněný pro něco jezdil do Prahy, že sehnal kontakt na brka , která jsou lepší než od L. atd. V uskutečněné komunikaci obviněný s různými osobami, kupř. svědkyní P. , svědkem R. , P. K. , neidentifikovaným M. apod. mluví o tom, že něco shání nebo prodává a za jakou cenu, kam a kdy je třeba pro to dojet. Soudy se též vypořádaly s námitkou údajné nevěrohodnosti svědků, která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů žádné takové skutečnosti nevyplynuly. Svědci K. , P. a P. , kteří měli zkušenosti s požíváním pervitinu, rovněž jednoznačně potvrdili, že obviněný jim poskytl pervitin a nikoli jinou tzv. náhražkovou látku. Nelze sice vyloučit, že se jednalo o metamfetamin smíchaný s nějakou jinou látkou, zcela evidentně však poskytnutá látka pervitin obsahovala a byla tak zpochybněna obhajoba obviněného, že svědkům, pokud by jim vůbec cokoliv prodával či nabízel, návykovou látku neposkytoval.

Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

V daném případě pak nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného M. V. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně i s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. listopadu 2012


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík