11 Tdo 1363/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1363/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného O. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 55 To 143/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 69 T 10/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného O. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. prosince 2008, sp. zn. 69 T 10/2008, byl obviněný O. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 222 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (jednání pod bodem 1 rozsudku), trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (jednání pod bodem 2 rozsudku) a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; nad obviněným byl současně vysloven dohled. Soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému R. N.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že

1) dne 1. 5. 2007 kolem 8.00 hod. na pozemní komunikaci v ul. P. poblíž domu v Č. D., okr. L., vedl úder kovovým koncem lopaty s dřevěnou násadou směrem na hlavu a trup R. N. v momentě, kdy poškozený stál poblíž místa řidiče u otevřených dveří svého vozu Škoda Felicia a stačil se tomuto úderu vyhnout, takže úder lopatou dopadl na levé přední dveře vozidla a poté opětovně směřoval údery zlomenou násadou od lopaty na hlavu poškozeného, který před úderem uhnul a následně se bránil dřevěnou násadou a obžalovaný poškozeného dále několikrát udeřil pěstí do těla a hlavy, čímž způsobil R. N. pohmožděniny hlavy, hrudníku, levého zápěstí, lokte a kyčle a kožní oděrky břicha, levého lokte a pravé ruky, což si vyžádalo léčení s pracovní neschopností do 15. 5. 2007 a pokud by úder zasáhl poškozeného lopatou do hlavy, mohl mu způsobit nalomení až zlomeninu kosti, poškození mozku a otevřené poranění hlavy,

2) dne 14. 5. 2007 v době od 4.00 hod do 8.00 hod před bydlištěm Z. K., v ul. P. v Č. D., okr. L., propíchl levou zadní pneumatiku u vozidla Opel Astra Karavan a nožem poškrábal lak na přední kapotě a levých předních dveřích vozidla, čímž způsobil Z. K. škodu ve výši 7 511,- Kč a dále obtěžoval Z. K. tím, že bouchal na dveře, okna a vynucoval si vstup do jejího domu a vyhrožoval jí, že z ní bude hezká mrtvola.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. soud zprostil obviněného obžaloby z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku (pod body 3 a 4), neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.

K odvolání obviněného O. K. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci napadeným rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 55 To 143/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci jen ve výroku, jímž byl obviněnému podmíněně odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. se obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků; nad obviněným současně vyslovil dohled.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zopakoval svou obhajobou uplatněnou již v průběhu předchozího řízení, když namítl, že se nedopustil činů, které jsou mu soudy kladeny za vinu. Pokud jde o jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se sice skutečně hádal s manželkou, nicméně tato rozepře byla ukončena rychlým příjezdem poškozeného N., který se na obviněného pokusil najet. Již tím poškozený na obviněného zaútočil a byl tak ve skutečnosti hlavním iniciátorem konfliktu. I svědkyně E. v tomto směru vypověděla, že kdyby si N. nezačal k ničemu nedošlo . O napadení obviněného ze strany poškozeného vypovídají i viditelná zranění v jeho obličeji. Pokud obviněný udeřil lopatou do dveří vozidla poškozeného, chtěl jej tím pouze vystrašit a zabránit mu tak v dalším napadání. Úder byl veden směrem na dveře vozidla, za nimiž poškozený stál, nikoli na jeho hlavu, a proto nelze učinit závěr, že by obviněný útočil na zdraví poškozeného. Úmysl obviněného, který je nezbytný pro naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyl v tomto případě prokázán. Jednání obviněného by podle jeho názoru mohlo být posuzováno spíše podle ustanovení o nutné obraně. V případě jednání pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně pak soudy nesprávně hodnotily svědeckou výpověď poškozené Z. K., která je podle názoru obviněného zcela nevěrohodná. Dále obviněný namítl, že dostatečně nebyla prokázána ani výše skutečně způsobené škody, neboť listina, z níž má její výše vyplývat, nebyla vypracována osobou s potřebnou kvalifikací. Dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v dovolání bezezbytku opakuje svou obhajobu uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání. Podstatou dovolatelových námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily skutkové okolnosti věci, takové námitky však v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu uplatňovat nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů. Změny učiněných skutkových zjištění soudů se prostřednictvím dovolání domáhat nelze. Státní zástupce proto v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů /tj. výpovědi obviněného, svědecké výpovědi D. E., svědecké výpovědi Z. K. a odborného vyjádření k výši způsobené škody/. K jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně pak dovolatel předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje (podle tvrzení dovolatele to byl poškozený, kdo na něj zaútočil a obviněný se jeho útoku pouze bránil), na které pak dovolatel staví i své námitky o nedostatku subjektivní stránky posuzovaných trestných činů a možnosti posouzení jeho jednání podle ustanovení o nutné obraně. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.

Pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Přitom, pokud jde o jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, vycházely zejména ze svědeckých výpovědí Z. K., D. E., V. J. a D. R. a listinných důkazů (lékařských zpráv ke zdravotnímu stavu poškozeného R. N. na č. l. 35-37, protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace na č. l. 71-75 a 94-98, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. R. M. na č. l. 8-12, a jeho doplnění na č. l. 174-177), a pokud jde o jednání pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, především ze svědecké výpovědi Z. K., D. R. a listinných důkazů (odborného vyjádření k výši způsobené škody na č. l. 99 a úředního záznamu na č. l. 118). K námitkám dovolatele stran nevěrohodnosti svědecké výpovědi Z. K. je třeba dodat, že v tomto směru v průběhu řízení nevyvstaly žádné pochybnosti (i v případě skutku pod bodem 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně byla důvodem zproštění obviněného toliko skutečnost, že svědkyně nedokázala přesně popsat, kdy konkrétně se obviněný svého jednání dopustil, nikoli nevěrohodnost její výpovědi); její výpověď nadto nezůstala nijak osamocena, neboť její obsah koresponduje dalším ve věci provedeným důkazům. Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

V posuzované věci se tedy (a obviněný to ostatně v dovolání ani netvrdí) nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2009

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík