11 Tdo 1352/2011
Datum rozhodnutí: 14.11.2011
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. zákoník, § 15 tr. zákoník



11 Tdo 1352/2011-17 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2011 dovolání Ing. K. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2011, sp. zn. 9 To 175/2011, který rozhodoval jako soud odvolací ve věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 2 T 206/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 T 206/2010, byl obviněný Ing. K. H. uznán vinným jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 30. 8. 2010 v době kolem 21:00 hod. v B. v průchodu do domu S. si zapůjčil na základě ústní dohody od poškozené M. P. finanční hotovost ve výši 34.000,-Kč, kdy zapůjčení hotovosti zdůvodnil skutečností, že potřebuje nutně zaplatit složenku, přičemž uvedenou částku si zapůjčoval s podvodným úmyslem tuto nevrátit, jelikož peníze slíbil vrátit do 31. 8. 2010, tedy do jednoho dne, přestože si byl vědom své špatné finanční situace, ale do uvedeného data zapůjčenou hotovost nevrátil a nevrátil ji do současné doby ani přes opakované urgence ze strany poškozené a zapůjčení finanční částky popřel, čímž M. P. způsobil škodu ve výši 34.000,-Kč, přičemž takto jednal přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 2 T 29/2004, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2006, pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, kdy z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 1. 7. 2008 se zkušební dobou v trvání 5 roků, a dále i přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v blíže neurčené době od 11. 9. 2010 do 17. 9. 2010 po ukončení nájmu a vyklizení věcí z bytu v B. na ulici J. F. z tohoto bytu odcizil elektroniku a další zařízení bytu, a to LCD televizi 32 zn. Philips, DVD přehrávač zn. Panasonic typ S 32, settopbox zn. Tevemaster typ Ti Force, 8 ks roštů do postele, 2 ks nerez odpadkových košů, nerez držák na toaletní papír, nerez odkapávač na nádobí, 4 ks klíčů včetně bezpečnostní vložky, ovladač od garážového stání a 4 nohy od postele, a dále tím že poškodil zařízení bytu, a to vstupní dveře, které násilně otevřel, vytrhal ze stěn hmoždinky, čímž poškodil omítku, a dále poškodil 2 ks koberečků, čímž způsobil L. K. celkovou škodu ve výši 33.540,-Kč (z toho odcizením věcí škodu ve výši 12.450,-Kč a poškozením věcí škodu ve výši 21.090,-Kč). Za uvedené přečiny byl Ing. K. H. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále byl rovněž zavázán k náhradě škody M. P. ve výši 34.000,-Kč a L. K. ve výši 23.640,-Kč, přičemž L. K. byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 9 To 175/2011, bylo odvolání obviněného Ing. K. H. podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný Ing. K. H. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Josefa Cardy proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Shrnul nejprve obsah výše uvedených odsuzujících rozhodnutí a zopakoval skutková zjištění, která byla podkladem pro zmíněná rozhodnutí. Poté namítl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž skutky uvedené pod bodem 1 a 2 rozsudku Městského soudu v Brně nelze právně kvalifikovat jako přečin podvodu, krádeže a poškození cizí věci, protože jejich popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možné beze všech pochybností usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky těchto přečinů. Navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. byly rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 9 To 175/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 T 206/2010, zrušeny a současně aby byly zrušeny i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného uplatněné v dovolání lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, byť nejsou blíže konkretizovány. Pokud jde o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku má za to, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu obsahuje skutečnosti odpovídající všem objektivním znakům uvedeného přečinu (a to jak uvedení poškozené v omyl příslibem vrátit peníze do druhého dne, obohacení obviněného o částku 34 000,-Kč a tomu korespondující vznik škody na majetku poškozené ve stejné výši) a dostatečně je vyjádřena i stránka subjektivní spočívající v od počátku existujícím úmyslu obviněného peníze nevrátit. V dostatečném rozsahu jsou vylíčeny i okolnosti zakládající zpětnost ve smyslu ustanovení § 209 odst. 2 tr. zákoníku.

Pokud jde o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak vylíčení skutku pod bodem 2) výroku o vině odpovídá znakům tohoto přečinu, a to i přes dosti strohý popis, který je nicméně rozveden na str. 6 odůvodnění rozsudku. I podle své vlastní skutkové verze obviněný musel být přinejmenším srozuměn (§ 15 písm. b/ tr. zákoníku) s tím, že z bytu budou vystěhovány i věci, které jsou vlastnictvím majitele bytu. V případě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku pak dle názoru státního zástupce skutečně z popisu skutku dostatečně nevyplývá, že by jednání obviněného bylo v celém rozsahu jednáním úmyslným. Pouze v případě škody způsobené násilným otevřením dveří ze samotného charakteru tohoto jednání vyplývá, že šlo o jednání úmyslné. Pokud se týká poškození omítky vytrháním hmoždinek, je problematická i existence objektivní stránky trestného činu, když k zásahu do omítky nutně muselo dojít již při jejich instalaci, a vůbec pak není zřejmé, že při odstraňování hmoždinek byl obviněný veden právě úmyslem poškodit omítku. Pokud se týká poškození koberečků, pak z vylíčení skutku vůbec nevyplývá o jaké poškození se mělo konkrétně jednat a že by je obviněný způsobil úmyslně. Státní zástupce ovšem zdůraznil, že skutek vylíčený pod bodem 2 výroku o vině by vykazoval znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku i v případě, že by tvrzení týkající se poškození omítky a koberečků byla ze skutku vypuštěna. Obviněnému byl navíc ukládán úhrnný trest za celkem tři přečiny, a to v sazbě přečinu podvodu uvedené v ustanovení § 209 odst. 2 tr. zákoníku, která je výrazně přísnější nežli sazba uvedená v ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Případné upřesnění skutku pod bodem 2) výroku o vině v části týkající se poškození zařízení bytu by proto nemělo výrazný dopad na výrok o vině ani na výrok o trestu. Totéž platí o výroku o náhradě škody, která byla poškozenému K. přiznána ve výši 23 640,-Kč. Uvedený výrok je sice částečně nepřezkoumatelný, nicméně z odůvodnění rozsudku vyplývá, že bylo přihlíženo pouze ke škodě vzniklé poškozením dveří. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že otázka objektivních a subjektivních znaků přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nepůsobí v právní teorii ani v rozhodovací praxi soudů žádné problémy a nevyžaduje si judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby v případě, že dovolání nebude odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože bylo podáno osobou neoprávněnou (D. K.), Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. řádu)

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. S ohledem na obsah podaného dovolání má Nejvyššího soud za to, že jde o dovolání obviněného Ing. K. H., když z první strany písemného vyhotovení dovolání je zřejmé, že je podáváno Ing. K. H. prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Ing. Josefa Cardy, takže uvedení jiného jména v závěru dovolání (D. K.) jež nijak s předmětným trestním řízením nesouvisí, je evidentním pochybením obhájce obviněného při jeho sepisu. Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje formální náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí nejprve posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní a nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak v obecné rovině třeba uvést, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), přičemž z dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje dovolací důvod v druhé alternativě tohoto ustanovení.

K námitkám dovolatele pak Nejvyšší soud konstatuje následující.
Obsah rozsudku je stanoven ustanoveními § 120 až § 125 tr. ř., přičemž dle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z uvedeného vyplývá, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným.

Objektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Popis skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 uvedené znaky objektivní stránky předmětného trestného činu zcela jasně vyjadřuje a vystihuje rovněž subjektivní stránku když vyjadřuje, že obviněný konal s podvodným úmyslem finanční částku nevrátit . Správně pak popis skutku zahrnuje i recidivu obviněného, která je v daném případě okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby odnětí svobody ve smyslu § 209 odst. 2 tr. zákoníku.

Rovněž popis skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 vystihuje znaky objektivní stránky jak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (která spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou ), tak i přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (která pak spočívá v tom, že pachatel zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou ). Pokud pak je ve skutku uvedeno, že obviněný věci odcizil , a skutkové okolnosti jsou ještě dále podrobněji rozvedeny na str. 6 odůvodnění rozsudku, pak dle názoru Nejvyššího soudu to dostatečně přesně vystihuje nejen objektivní, ale i subjektivní stránku přečinu krádeže, když z významu tohoto slova je zřejmé, že zahrnuje úmysl obviněného získat věci nikoliv jen na přechodnou dobu. Stejně tak i v případě popisu mechanismu, kterým došlo k poškození vstupních dveří (násilným otevřením) či poškození omítky (vytrháním hmoždinek ze stěn) jde o dostatečně vystižení subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci.

Nutno přisvědčit dovolateli toliko v tom, že popis skutku pod bodem 2 je nedostatečně konkrétní v části popisující poškození koberečků, když z něj nevyplývá ani samotný charakter tohoto poškození, ani způsob jakým k němu mělo dojít, a v tomto směru není konkrétnější ani samotné odůvodnění rozsudku. Na rozdíl od poškození omítky způsobené vytrháním hmoždinek (z čehož je zřejmé, že nešlo o zásah do omítky srovnatelný s instalací hmoždinek, kdy je omítka narušena jen v nezbytném a potřebném rozsahu, neboť vytržení hmoždinek není obvyklý způsob jejich odstranění a navíc s takovým mechanismem je spojeno i poškození omítek v rozsahu větším než by bylo nezbytné), tak výraz poškození koberečků nevyjadřuje že šlo o destruktivní jednání, jež bylo vedeno úmyslem tyto koberečky zničit, poškodit nebo učinit neupotřebitelnými. Bez bližšího zdůvodnění, jež v rozsudku absentuje, proto nelze bez dalšího učinit závěr o možnosti zahrnutí tohoto poškození koberečků do popisu skutku, když toto jednání samotné nenaplňuje ani objektivní, ani subjektivní stránku zmíněného přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená vada tedy měla být z podnětu odvolání obviněného zjištěna a napravena již postupem Krajského soudu v Brně v rámci odvolacího řízení.

Nejvyšší soud však rovněž konstatuje, že skutek popsaný pod bodem 2 výroku o vině vykazuje znaky skutkové podstaty přečinu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku i v případě, že by neobsahoval tvrzení týkající se poškození koberečků, když škoda způsobená tímto přečinem by se jen nevýrazně snížila (z částky 21 090,-Kč na 17 090,-Kč). Obviněnému byl navíc ukládán úhrnný trest za celkem tři přečiny, a to v sazbě přečinu podvodu uvedené v ustanovení § 209 odst. 2 tr. zákoníku, která je výrazně přísnější nežli sazba uvedená v ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Případné upřesnění skutku pod bodem 2) výroku o vině v části týkající se poškození zařízení bytu (vypuštěním tvrzení o poškození 2 ks koberečků) by proto nemělo výrazný dopad na výrok o vině ani na výrok o trestu. Totéž platí o výroku o náhradě škody, která byla poškozenému K. přiznána ve výši 23 640,-Kč. Lze přisvědčit vyjádření státního zástupce, že uvedený výrok je částečně nepřezkoumatelný, nicméně i přesto je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zřejmé, že náhrada škody, která byla poškozenému L. K. přiznána, představuje hodnotu odcizených věcí dle odborného vyjádření založeného ve spise, a dále částku za opravu poškozených dveří. Vypuštění poškození koberečků z výroku o vině by proto na výrok o náhradě škody nemělo žádný vliv.

Za těchto okolností proto Nejvyšší soud uzavírá, že projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tedy že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že pokud navíc dovolatel ani blíže nekonkretizoval nedostatky popisu skutků, o něž své dovolání opřel, a spokojil se toliko s obecným a paušálním poukazem na jejich nedostatečnost, není ani zcela zřejmé, jaké konkrétní vady popisu skutků vytýká a v čem je tento popis skutků dle jeho názoru nedostatečný.

Navíc je třeba zmínit i to, že obviněný nečiní sporným samotná skutková zjištění, k nimž jak Městský soud v Brně, tak i Krajský soud v Brně v předmětné věci došly, nýbrž předmětem jeho opakovaně uplatněných námitek je to, že se svým jednáním nedopustil žalovaných trestných činů (jinými slovy, že správně zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod skutkové podstaty žalovaných trestných činů, když nenaplňuje jejich všechny znaky a to jak objektivní stránky, tak i stránky subjektivní). V této souvislosti je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nicméně s ohledem na to, že část dovolacích námitek byla shledána důvodnou, ovšem současně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, odmítl Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje se v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2011
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík

Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda