11 Tdo 1348/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1348/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání podané obviněným R. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 210/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 126/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 2 T 126/2003, byli R. F. a L. F. uznáni vinnými trestnými činy zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za který byli odsouzeni podle § 158 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Současně jim byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených sborech v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim dále byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému M. M., bytem P., P., škodu ve výši 13 800 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obvinění měli uvedené trestné činnosti dopustit tím, že dne 23. 2. 2003 kolem 9.00 hod. v P., P. ulici, kde v rámci své služby kontrolovali špatně zaparkovaná vozidla, poté, co byli osloveni M. M., který zde venčil psa, požadovali po něm prokázání totožnosti občanským průkazem, který jmenovaný u sebe neměl, a když si pro něj chtěl dojít domů, ve stejné ulici, rozběhli se za ním, snažili se ho strhnout na zem, přičemž ho bili rukama a obviněný L. F. i tomfou, srazili ho na chodníku do psích výkalů, kde se ho snažili spoutat, smýkali s ním po zemi, o dům a o auto, a poté, co se snažil mobilním telefonem přivolat policii, přivolali posilu M. p., a poté obviněný L. F. opětovně strhl M. M. na zem a skočil mu koleny na záda, a tímto jednáním způsobili poškozenému pohmoždění levé strany hrudníku se zlomeninami pátého až sedmého žebra vlevo, mnohočetná pohmoždění levého bérce, kolena, levého lokte a pohmoždění na obou předloktích, čímž byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 7 To 210/04, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému R. F. dne 2. 8. 2004, jeho obhájci dne 19. 7. 2004, obviněnému L. F. dne 2. 8. 2004 a jeho obhájci dne 19. 7. 2004.

Proti shora citovanému usnesení městského soudu podal obviněný R. F. dne 13. 9. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel (doslovně převzato) uvedl, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, nýbrž má zato, že zjištěný skutkový stav je třeba hodnotit výhradně z jiného hlediska, aby byl správně právně posouzen. Z dostatečně zjištěného a soudem jinak správně posouzeného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že M. M. eskaloval konflikt zesměšňováním strážníka na místě veřejném. Neuposlechl jeho opakované výzvy, aby se zastavil a podřídil perlustraci. Plivnutím a především kopem zaútočil na strážníka ve službě, tedy jako na veřejného činitele, při výkonu jeho pravomoci. Odhad vzdálenosti na dosažení ruky, možná o kousek dál odpovídá vzdálenosti pod mezí zásahu či na jeho hranici pro zasažení kopem. Způsobená porucha zdraví M. M. ztěžovala L. F. obvyklý způsob života a jeho činnosti 15 dnů. Soud si byl tohoto nedostatku zřejmě vědom, v odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že tímto důkazem se napadený rozsudek soudu prvního stupně nezabýval. Tento závěr je však v rozporu se zákonem dle NS ČSR 2 Tz 10/80 (Sb. rozh. tr.). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Z lékařské dokumentace poškozeného M. M. vyplynulo, že uvedená zranění utrpěl již dříve, shodou okolností rovněž při zásahu příslušníků policie proti jeho osobě. Jak znalec uvedl, lomivost žeber je takto vyšší a při optimálním zdravotním stavu by ke vzniku zranění vůbec nedošlo. Za okolností, které byly v trestním řízení spolehlivě zjištěny, by bylo možné jeho jednání považovat pouze za nedbalostní, ale v žádném případě, že byl srozuměn se skutečností, že tato zranění svým jednáním může způsobit. Poukazuje na znalecký posudek JUDr. Z. N., znalce oboru kriminalistika, odvětví se zvl. specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje zblízka, ze dne 7. 11. 2003, kde je předložený případ vyhodnocen jako oprávněný, provedený v souladu s danými zákonnými normami a bezdůvodná napadení druhých osob lze považovat jako psychopatická-sadismus, nezvládnutelný konfliktní apetit. Z uvedených důvodů žádá, aby v rámci tohoto postupu bylo rozhodnutí zrušeno pro nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o jeho občanský profil, jak rovněž z obsahu spisu vyplývá, jde u mě, u jinak řádného občana, o kladné hodnocení.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že za právně relevantně uplatněnou námitku nelze považovat poukaz obviněného na nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pod tento dovolací důvod je možné zahrnout pouze námitku obviněného o tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a způsobeným následkem a rovněž zpochybňuje zavinění, a to vzhledem k trestnému činu ublížení na zdraví. Soudy obou stupňů konstatovaly, že obvinění se svého jednání dopustili ve spolupachatelství. Poukázaly na to, že při zranění poškozeného dosahujícího intenzity ublížení na zdraví, došlo společným jednáním obou obviněných a za takové situace není podstatné, zda ke zlomení žeber došlo pouze zaviněním obviněného L. F. v okamžiku, kdy zaklekl poškozenému na záda, neboť do té doby poškozeného již oba obvinění fyzicky napadli, a to již před způsobeným zraněním a takovou intenzitou, že museli být srozuměni s tím, že mu mohou způsobit následná zranění. Subjektivní stránka tak byla naplněna v úmyslu nepřímém. S tímto právním názorem soudů souhlasí, neboť správně bylo zdůrazněno, že oba obvinění fyzicky napadli poškozeného a ke zranění došlo právě při předmětném incidentu, kdy nemalou roli sehrál i věk poškozeného. Oba obvinění jednali společně a jednání L. F. nelze chápat jako exces. Obviněný R. F. byl po celou dobu fyzického napadání poškozeného rovněž aktivní a byl srozuměn s počínáním spoluobviněného L. F. Proto je názor soudů obou stupňů o vině trestným činem ublížení na zdraví správný. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata části dovolání spočívá v konstatování obviněného, že ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že poškozený eskaloval konflikt zesměšňováním strážníka na veřejnosti, neuposlechl jeho opakované výzvy, aby se zastavil a podřídil perlustraci a následně plivnutím a především kopem na něj zaútočil. Nelze však přehlédnout, že tyto závěry jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými soudem odvolacím, podle kterých obvinění napadli poškozeného poté, co jím byli nejprve osloveni, požadovali po něm prokázání totožnosti občanským průkazem, který tento u sebe neměl, a proto si pro něj chtěl dojít domů. Takový závěr soudů je však výlučně závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Jinými slovy, odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného patrně na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon.

Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

Pokud jde o zbytek textu dovolací argumentace, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že je z části nesrozumitelný a není zcela zřejmé, co dovolatel vlastně zpochybňuje. Patrná je z něj pouze námitka ohledně nedostatku zavinění dovolatele ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, v podobě poranění žeber poškozeného, a to s poukazem na předchozí zranění poškozeného a s tím související zvýšenou lomivost žeber, kterou obviněný nemohl předvídat. V této části lze konstatovat, že došlo k řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z napadených rozhodnutí přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

K odůvodnění shora uvedeného závěru je třeba konstatovat následující:

Předně je třeba konstatovat, že na základě učiněných skutkových zjištění nalézací soud správně právně posoudil čin jakožto spáchaný ve spolupachatelství obou obviněných. Proti tomu ostatně dovolatel nic nenamítá. Vycházel-li soud ze zjištění, že šlo o společné napadání poškozeného oběma obviněnými, pak není rozhodné, jakou konkrétní dílčí fází útoku (resp. jakým konkrétním úderem apod.) došlo k jednotlivým zraněním poškozeného.

Obviněný poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty musí zavinění zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde.

V souladu s citovaným právním názorem je však třeba v nyní posuzované trestní věci konstatovat, že útočí-li pachatel na jinou osobu, nemůže bez dalšího vycházet z předpokladu, resp. spoléhat na to (srov. § 5 tr. zák.), že jde o osobu zcela fyzicky zdravou, tedy bez jakýchkoli zdravotních komplikací, jež by mohly mít vliv na účinnost jeho útoku. Rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu totiž, pokud jde o prvek spoléhání se na to, že nedojde k porušení či ohrožení chráněného zájmu, spočívá v tom, že nemůže jít o pouhou náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž jde o eventuální úmysl. Aktuální zdravotní stav osoby, na níž je útočeno (relevantní z hlediska útoku), pakliže není útočníku znám, je pak víceméně náhodná okolnost, na níž nelze s výjimkou nejmarkantnějších jevů patrných z věku a vzezření osoby s určitostí usuzovat.

Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že v posuzované věci subjektivní stránka jednání obviněného R. F. v podobě nepřímého úmyslného zavinění pokrývala i znak objektivní stránky spočívající v příčinné souvislosti mezi jednáním spoluobviněných a způsobeným následkem. Právní posouzení skutku soudy v předchozím řízení tedy v tomto směru nevykazuje namítané vady.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch