11 Tdo 1332/2005
Datum rozhodnutí: 18.01.2006
Dotčené předpisy: § 147 tr. zák.




11 Tdo 1332/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 dovolání podané obviněným Ing. V. D. , Česká republika, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 8 To 396/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 323/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 T 323/2001 byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, který mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří a půl let. Současně mu byl podle § 59 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 230 000 Kč, přičemž mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako předseda představenstva společnosti S. B. a. s., se sídlem H. , Brno, nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z mezd zaměstnanců uvedené společnosti. Popsaného jednání se měl dopustit podle zjištění soudu následovně:

1.Nesplnil zákonnou povinnost a neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na zdravotní pojištění (ve smyslu zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění), a to za období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 v částce 292 224 Kč, za období od roku 1998 v částce 406 830 Kč, za období roku 1999 v částce 241 209 Kč a za období od 1. 1. 2000 do 30. 11. 2000 v částce 9 350,40 Kč. Neodvedl tedy Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Brno-město celkovou částku 922 613,40 Kč.

2.Nesplnil zákonnou povinnost a neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (ve smyslu zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení), a to za období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 v částce 127 923,40 Kč a za období od 1. 1. 2000 do 30. 11. 2000 v částce 44 576 Kč. Neodvedl tedy Městské správě sociálního zabezpečení Brno celkovou částku 172 499,40 Kč.

3.Nesplnil zákonnou povinnost a neodvedl za zaměstnance sraženou daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (ve smyslu zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu), a to za období od 1. 4. 1997 do 31. 12. 1997 v částce 1 075 135 Kč, za období roku 1998 v částce 1 234 047 Kč, za období roku 1999 v částce 944 239 Kč a za období od 1. 1. 2000 do 30. 11. 2000 v částce 73 990 Kč. Neodvedl tedy Finančnímu úřadu Brno II celkovou částku 3 327 411 Kč. Proti tomuto rozsudku podal odviněný dne 19. 4. 2004 odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 8 To 396/2004 obviněným podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 12. 7. 2005, jeho obhájci dne 20. 4. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 11. 4. 2005.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. V. D. dne 20. 6. 2005 prostřednictvím svého obhájce JUDr. B. V. dovolání, kterým napadl výrokovou část citovaného usnesení. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení okolnosti významné pro rozhodnutí, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak jako dovolací důvod uvedl, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jako poslední dovolací důvod uvedl obviněný, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, i když v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení otázky významné pro posouzení věci a současně soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádali se subjektivní stránkou trestného činu. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, ze kterého cituje následující: Úmysl pachatele musí směřovat k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční vůbec, nestačí zjištění, že je neodvedl v době, kdy je odvést měl, přitom s ohledem na ust. § 4 písm. b) tr. zákona postačí závěr, že pachatel věděl, že v důsledku svého jednání záležejícího v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejího použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude odvedena oprávněným zájemcům vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů nekorespondují s jejich právními názory, resp. se skutkovou podstatou trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., neboť skutková zjištění potřebná pro kvalifikaci skutku podle § 147 tr. zák. zde chybí. Obviněný k tomuto bodu dále namítá, že soud prvního stupně neprovedl některé jím navrhované důkazy a vyhnul se tak zjištění skutkových okolností potřebných pro posouzení existence jeho úmyslu. Dále pak namítá, že odvolací soud shledal existenci jeho nepřímého úmyslu, aniž mu dal možnost prokázat opak.

Nesprávné hmotně právní posouzení okolnosti významné pro rozhodnutí pak obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně stanovily výši neodvedených částek a nezohlednily jeho námitky, že společností Sigma Brno a. s. byly hrazeny vždy nejdříve závazky za zaměstnance a teprve pak všechny ostatní s tím, že pořadí úhrady závazků vůči správcům daně a pojistného není žádnou právní normou stanoveno. Za této situace je pak, podle názoru obviněného, potřeba postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a částky hrazené správcům použít nejprve na úhradu závazků za zaměstnance. Obviněný k tomuto bodu dále uvádí, že soudy obou stupňů pochybily, když při úvaze o výši trestu zohlednily majetkový prospěch, získaný neodvedením daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přičemž obviněný poukazuje na to, že způsobení škody není součástí skutkové podstaty trestného činu podle § 147 tr. zák. Závěrem k tomuto bodu obviněný uvádí, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. byl zaveden do právního řádu s účinností od 1. 1. 1998, přičemž soudy obou stupňů obviněného uznaly vinným tímto trestným činem i pro jednání spáchané před 1. 1. 1998, jelikož toto jednání kvalifikovaly jako pokračování v trestném činu. Obviněný namítá, že takový postup je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity trestních norem a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Dále uvádí, že právě s ohledem na zásadu retroaktivity je vyloučeno, aby bylo totožné jednání postihováno do určitého okamžiku podle jednoho ustanovení trestního zákona (v tomto případě § 255 tr. zák.) a od data účinnosti nové trestní normy (v případě § 147 tr. zák. od 1. 1. 1998) podle této normy, přičemž původní trestní norma zůstává nadále v účinnosti.

Nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání obviněného odvolacím soudem [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] spatřuje obviněný v tom, že řízení před soudem prvního stupně trpí vadami, neboť tento soud neprovedl žádné důkazy týkající se existence subjektivní stránky na straně obviněného, nezabýval se otázkou existence metodiky identifikace plateb u poškozených subjektů a jeho rozsudek je založen na neúplných skutkových zjištěních. Závěrem pak k tomuto bodu obviněný poukazuje i na pochybení soudu prvního stupně při zadávání a zjišťování výsledků znaleckého posudku.Na podporu posledního dovolacího důvodu, totiž, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, i když v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný odkazuje na námitky ve svém dovolání dříve již uvedené.

V souladu se shora uvedeným obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 8 To 396/2004

a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o odložení výkonu peněžitého trestu obviněného.

K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že převážná část námitek obviněného, zejména námitka neúplnosti skutkových zjištění, výhrady ke znění odůvodnění, způsob a výše stanovení částky, kterou obviněný neodvedl či způsob posuzování nebezpečnosti trestného jednání, neodpovídají nejen důvodům uvedeným v dovolání, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu. Dále pak k námitce obviněného, že soudy nesprávně použily pojmu škoda uvedl, že se tento výraz nenachází ve výroku meritorního rozhodnutí, a že proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné.

Odpovídající důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však, podle názoru státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, námitka obviněného, že byl uznán vinným trestným činem podle § 147 tr. zák. i za jednání učiněné před 1. 1. 1998, postupovaly soudy v rozporu s normami trestního práva. Nejvyšší státní zástupkyně však, prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství uzavírá, že soudy obou stupňů vyřešily tuto otázku správně a v souladu se závěry právní teorie i praxe. S ohledem na výše uvedené zhodnotil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podané dovolání jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž k návrhu na odklad výkonu peněžitého trestu se vyjádřil tak, že jej považuje za bezpředmětný. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena, nikoliv např. rozsah či neúplnost dokazování. V žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v případě námitek obviněného, že soud prvního stupně neprovedl některé jím navrhované důkazy, že odvolací soud shledal existenci jeho nepřímého úmyslu, aniž mu dal možnost prokázat opak, že soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy týkající se existence subjektivní stránky na straně obviněného, že soudy obou stupňů v některých směrech nesprávně stanovily výši neodvedených částek, že jejich rozhodnutí jsou založena na neúplných skutkových zjištěních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však splňuje námitka obviněného, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho úmyslem (subjektivní stránkou), a že skutková zjištění soudů obou stupňů nekorespondují se skutkovou podstatou trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., neboť skutková zjištění potřebná pro kvalifikaci skutku podle § 147 tr. zák. v daném případě chybí.

K této námitce obviněného je především třeba připomenout, že trestného činu podle § 147 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. To znamená, že trestně odpovědný ve smyslu § 147 tr. zák. je takový subjekt, který srazil příslušné částky z hrubých mezd zaměstnanců a ve větším rozsahu je neodvedl, ač měl dostatek prostředků, např. v pokladně nebo na bankovních účtech, na výplatu hrubých mezd, přičemž sražené částky záloh na daň z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti použil k jiným účelům nebo si je ponechal (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). V souladu s § 3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti takového jednání třeba úmyslného zavinění, a to ať už ve formě úmyslu přímého [§ 4 písm. a) tr. zák.] nebo úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Větším rozsahem je pak částka dosahující nejméně 50 000 Kč (výklad ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.), přičemž neodvedené platby se sčítají. Dále je nutné připomenout, že naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 147 tr. zák. je třeba dovozovat mimo ostatních objektivních okolností též z doby, po kterou nebyla zákonná povinnost sražené částky odvádět plněna a z případných dalších aktivit obviněného a z nich vyplývajících zákonných povinností. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001).Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento vzal za prokázané, že obviněný jako předseda představenstva Sigma Brno a. s. nesplnil svou zákonnou povinnost a v období od 1. 8. 1997 do 30. 11. 2000 neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 922 613,40 Kč, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 1. 1999 do 30. 11. 2000 v celkové výši 172 499,40 Kč a sraženou daň z příjmů fyzických osob za období od 1. 4. 1997 do 30. 11. 2000 v celkové výši 3 327 411 Kč. Úmyslem obviněného se pak soudy obou stupňů zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž shledaly u obviněného existenci úmyslu nepřímého.

Soud prvního stupně především poukázal na to, že obviněný vzhledem ke stupni dosaženého vzdělání a vzhledem k pozici, jakou zaujímal ve společnosti Sigma Brno a. s. a z ní vyplývající své rozhodovací a řídící pravomoci, musel vědět, že tato společnost jako zaměstnavatel má zákonnou povinnost za své zaměstnance odvést sraženou zálohu na daň z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Soud prvního stupně tedy dovodil, že v případě obviněného byla splněna podmínka vědění. Pro existenci nepřímého úmyslu je však zároveň třeba, aby byla u obviněného splněna i podmínka srozumění se s jednáním, které může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Srozumění zahrnuje i případy, kdy porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem není přímým cílem pachatele, ale pouze vedlejším následkem jeho jednání, přičemž však s tímto vedlejším následkem je pachatel srozuměn. Pro posouzení úmyslu pak rovněž není rozhodné, že hlavní cíl pachatelova jednání, není trestněprávně relevantní.

Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se obviněný z důvodu zhoršující se ekonomické situace podniku rozhodl neodvádět za zaměstnance sraženou zálohu na daň

z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Neobstojí tu námitka obviněného, že činil kroky ke zlepšení finanční situace

a tedy i k dodatečnému uhrazení povinných odvodů tím způsobem, že jednal s představiteli německé společnosti A. o majetkovém vstupu do společnosti Sigma Brno a. s., který se po dvou letech jednání nakonec neuskutečnil. Povinné platby za zaměstnance totiž nebyly odváděny vůbec nebo byly odváděny jen z části v časovém úseku bezmála čtyř let, a to jak v průběhu jednání se společností A. , tak po jejich neúspěšném ukončení. V daném případě měl tedy obviněný dostatek času k tomu, aby přizpůsobil hospodaření podniku jeho ekonomické situaci takovým způsobem, aby mohl dostát své zákonné povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné. V krajním případě pak měl podnikání ukončit. To se však nestalo. Namísto toho pokračoval v neodvádění částek sražených z hrubých mezd zaměstnanců a spoléhal přitom na to, že dojde k majetkovému vstupu zahraniční společnosti, tj. spoléhal na nejistou okolnost, u níž byla dána poměrně velká možnost, že nenastane, a že tedy finanční prostředky takto získány nebudou. Přitom musel být srozuměn s tím, že za dané situace bude dodatečné odvedení povinných odvodů nereálné, a že tyto částky nebudou odvedeny vůbec. To se také potvrdilo. Závěr soudů obou stupňů, že v případě obviněného existoval nepřímý úmysl, je proto správný. Je možno přitom dodat, že uvedené argumenty nejsou v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, které je citováno v dovolání obviněného.

Shora citovaný dovolací důvod dále splňuje námitka obviněného, že je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity trestních norem a porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy kvalifikovaly jeho jednání, učiněné před 1. 1. 1998 a po tomto datu, jako pokračování v trestném činu podle § 147 tr. zák., a že s ohledem na zásadu retroaktivity je vyloučeno, aby bylo totožné jednání postihováno do určitého okamžiku podle jednoho ustanovení trestního zákona (v tomto případě § 255 tr. zák.) a od data účinnosti nové trestní normy (v případě § 147 tr. zák. od 1. 1. 1998) podle této normy, přičemž původní trestní norma zůstává nadále v účinnosti.

K této námitce obviněného je především třeba připomenout, že podle § 89 odst. 3 tr. zák. platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. V daném případě obviněný jako odpovědná osoba plátce neplnil po dobu takřka čtyř let svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ač částky odvodů srážel z hrubé mzdy zaměstnanců, přičemž jeho dílčí jednání splňují všechna kritéria § 89 odst. 3 tr. zák. a lze jej proto kvalifikovat jako pokračování v trestném činu. K námitce obviněného, že použitím § 147 tr. zák. i na dílčí útoky spáchané před 1. 1. 1998, došlo k porušení zákazu retroaktivity trestních norem je nutné uvést, že jednání obviněného bylo trestné jak před tímto datem (trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., k tomu srov. 8/1998/I Sb. rozh. tr.) tak od tohoto data (trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák.). Dílčí útoky pokračujícího trestného činu se z hmotněprávního hlediska posuzují jako jeden skutek, jehož trestnost se posuzuje podle trestního zákona účinného v době ukončení posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, tj. v daném případě již podle § 147 tr. zák. Pokračováním v trestném činu by nebylo pouze takové jednání splňující ostatní kritéria § 89 odst. 3 tr. zák., které by podle dřívější právní úpravy nebylo vůbec trestné. Tak tomu však v daném případě není.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně splňuje i námitka obviněného, že pořadí úhrady závazků vůči správcům daně a pojistného není žádnou právní normou stanoveno, a proto soudy obou stupňů nesprávně stanovily výši neodvedených částek, když nezohlednily jeho námitky, že společností Sigma Brno a. s. byly hrazeny vždy nejdříve závazky za zaměstnance a teprve pak všechny ostatní, přičemž je potřeba postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a částky hrazené správcům použít nejprve na úhradu závazků za zaměstnance.

K této námitce je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že pokud by byla výše neodvedených částek za zaměstnance stanovena v rozporu s právními předpisy upravujícími jednotlivé odvody, pak by šlo o skutkové zjištění učiněné na podkladě jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tuto vadu by bylo možno v dovolacím řízení účinně napadnout. Nejvyšší soud však shledal, že námitka obviněného ohledně postupu soudů v předchozím řízení při výpočtu výše neodvedených částek pojistného za zaměstnance je neopodstatněná, neboť za situace, kdy při platbě částek příslušným správcům pojistného nebyly tyto výslovně označeny jako částky určené pouze ke splnění zákonné povinnosti společnosti Sigma Brno a. s. odvést v příslušné výši částky pojistného sražené z hrubých mezd zaměstnanců, je třeba částky uhrazené na pojistné rozdělit v poměru stanoveném příslušnými právními předpisy, a to na částku pojistného, kterou je zaměstnavatel povinen srazit a odvést za zaměstnance a částku pojistného hrazenou zaměstnavatelem. V případě pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je tedy třeba rozdělit uhrazenou částku pojistného v takovém poměru, aby částka pojistného hrazeného zaměstnavatelem činila 26 % z vyměřovacího základu a částka pojistného sražená a odvedená za zaměstnance činila 8 %. Podobně pak v případě pojistného na všeobecné zdravotní pojištění třeba rozdělit uhrazenou částku pojistného ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu v takovém poměru, aby částka pojistného hrazeného zaměstnavatelem činila dvě třetiny (tj. 9 %) a částka pojistného sražená a odvedená za zaměstnance činila jednu třetinu (tj. 4,5 % ). Je třeba říci, že příslušné právní předpisy předpokládají, že platba pojistného zaměstnavatelem v sobě zahrnuje dvě složky, a to složku pojistného hrazeného zaměstnavatelem a složku pojistného sraženého a odváděného za zaměstnance, přičemž obě složky jsou chápány jako jedno pojistné. Tomu odpovídá i skutečnost, že zaměstnavatelům není stanovena povinnost označit jednotlivé úhrady pojistného, tak jak je tomu v případě placení daní, v tom smyslu, zda (popř. v jakém rozsahu) jde o úhradu pojistného hrazeného zaměstnavatelem a nebo jde o úhradu pojistného sraženého a odváděného zaměstnavatelem za zaměstnance, přičemž příslušné právní předpisy rovněž neobsahují úpravu, jež by umožňovala správcům při nedostatku identifikace plateb z vlastní iniciativy zjišťovat, na které závazky jsou jednotlivé platby zaměstnavatelů určeny, jak to umožňuje správcům daní zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Nejvyšší soud rovněž shledal, že námitka obviněného ohledně postupu výpočtu výše neodvedených částek daně z příjmů fyzických osob (resp. záloh na daň) je rovněž neopodstatněná, neboť daň z příjmů fyzických osob je zcela samostatnou daní, která má být hrazena platbou na příslušný účet správce daně, přičemž musí být vždy uvedeno, na jakou daň je platba určena (srov. § 59 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Při bezhotovostním platbě daní pak v praxi identifikuje daňový subjekt platbu především tím způsobem, že ji zašle na bankovní účet příslušného finančního úřadu, přičemž rovněž uvede příslušné předčíslí bankovního účtu příslušného finančního úřadu, které je stanoveno samostatně pro jednotlivé daně. Podle § 59 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků pak platí, že platbu vykonanou bez dostatečného označení daně přijme správce daně na účtu nejasných plateb a vyzve daňového dlužníka, aby oznámil do přiměřené, jím určené lhůty, na kterou daň byla platba vykonána. Obdrží li správce daně odpověď ve stanovené lhůtě, zaúčtuje platbu na daň určenou plátcem v odpovědi s účinností ke dni, kdy byla vykonána. Neodpoví li daňový dlužník včas, určí správce daně, na kterou daň se platba zaeviduje.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení není opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. ledna 2006



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch