11 Tdo 1325/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoník



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněného J. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 13 To 269/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 81/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 1 T 81/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za nějž byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný v době od 5. 6. 2012 až do 21. 8. 2012 bez vážného důvodu (kdy nečinil žádné relevantní aktivní kroky k zajištění péče o matku, která byla závislá na pomoci jiné osoby) nenastoupil v Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání 2 let uložený rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 11. 2011, č. j. 6 T 149/2011-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 13 To 93/2012-294, ačkoliv výzvu Okresního soudu v Kutné Hoře k nastoupení trestu nejpozději do 5 dnů od jejího obdržení ze dne 15. 5. 2012 převzal dne 30. 5. 2012 a dále dne 28. 6. 2012 obdržel usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2012, č. j. 6 T 149/2011-331, jímž byla zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž dne 21. 8. 2012 na základě příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 7. 2012, č. j. 6 T 149/2011-352 k dodání do výkonu trestu odnětí svobody byl policisty Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, územního odboru Pardubice, SKPV OOK, zajištěn a dodán do výkonu trestu.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 13 To 269/2013, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním.

Dovolatel namítá, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť mu k nástupu výkonu trestu bránil závažný důvod spočívající v celodenní osobní péči o jeho matku, která je invalidní. Skutečnost, že se jedná o závažný důvod, nepopíraly ani soudy, avšak učinily nesprávný závěr, že nečinil žádné relevantní aktivní kroky k zajištění péče o matku. Tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování, a proto obviněný dovolací soud žádá, aby z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zasáhl do skutkových zjištění soudů. Dovolatel uvádí, že nekontaktoval žádný domov důchodců a ani jeho sestru k zabezpečení péče o matku, na základě přání matky, která byla citově fixována na dům, ve kterém se o ní staral. V případě jejího umístění do domova důchodců nebo svěření do péče sestry obviněného, která by posléze rovněž matku umístila do domova důchodců, hrozilo zhoršení jejího zdravotního stavu. Rovněž skutečnost, že při šetření ve věci výkonu funkce opatrovníka neuvedl, že je povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody, soudy nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch, neboť v této době mu ještě nebyla doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Navíc nelze ani uzavřít, že by uvedení této skutečnosti v rámci šetření pozice opatrovníka něco přineslo. Soudy tak z provedeného dokazování učinily závěr, který v něm neměl oporu, čímž narušily jeho právo na spravedlivý proces, když zatížily své rozhodnutí extrémním nesouladem. Obviněný se také domnívá, že jeho jednání postrádá společenskou škodlivost, neboť péče o vlastní rodinu by měla být zákonem chráněna a nikoliv penalizována trestní represí. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že soudy znak negativní podmínky závažného důvodu v posuzované trestní věci vyložily správně. Za závažný důvod ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku by bylo třeba posoudit přechodnou těžkou situaci v rodině, ovšem pouze v případě, pokud by obviněný resp. osoba povinna nastoupit výkon trestu, potřebovala zajistit péči o invalidního rodiče. Jestliže obviněný nijak nezajišťoval náhradní péči o matku a spoléhal na to, že z důvodu péče o matku nebude muset nastoupit do výkonu trestu, šlo o nesprávný úsudek, neboť obviněný byl povinen do výkonu trestu nastoupit a této své povinnosti podřídit i řešení rodinné situace. Protože tak neučinil, úmyslně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Zásadně je třeba odmítnout úvahy obviněného o tom, že soudy nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy, resp. že je hodnotily tak, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi obsahem důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť opak je pravdou. Z provedených důkazů skutková zjištění jednoznačně vyplývají, neboť soudy hodnotily důkazy v mezích dispozic ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž se pečlivě zabývaly i obhajobou obviněného, která však byla vyvrácena. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Obviněný, vědom si toho, že skutkové námitky nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť neodpovídají hmotněprávním požadavkům na argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, se domáhá zásahu do skutkových zjištění na základě jím tvrzeného extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Jakkoli námitky skutkové povahy nezakládají žádný ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a proto ve vztahu k nim ani nemůže existovat zákonná povinnost a zákonné oprávnění Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1556/2012, a další), tak tato zásada se nemusí uplatňovat bezvýhradně. Děje se tak mimo jiné v situaci, jejíž existence se obviněný dovolává, že totiž skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neprokazují jeho vinu, a že z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), neboť zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů je v takovém případě nezbytný v zájmu průchodu ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

To však není případ posuzované věci, byť dovolatel se dovolací argumentací existence takového rozporu či nesouladu výslovně domáhal. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s vykonaným dokazováním, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

Soudy v posuzovaném případě provedly dokazování v rozsahu potřebném pro náležité zjištění skutkového stavu věci a způsobu, jakým hodnotily vykonané důkazy nelze ničeho vytknout. Ani v nejmenším se neodchýlily od požadavků vyplývajících zejména z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat nějakou svévoli. Jejich skutkové závěry mají pevné zakotvení v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení k tomu srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3, 4 a str. 2, 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

Obviněný shledával extremní rozpor v tom, že soudy učinily skutkový závěr, že nečinil žádné aktivní kroky k zabezpečení náhradní péče pro svoji matku, ačkoliv takový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se s tímto neztotožňuje, neboť soudy opřely své závěry o listinné důkazy a výpověď svědkyně B. K., sestry obviněného, z kterých vyplynulo, že obviněný nekontaktoval svědkyni pro zabezpečení náhradní péče o jejich matku a po delší dobu neučinil žádný krok pro zabezpečení náhradní péče s tím, aby se z tohoto důvodu vyhnul nástupu výkonu trestu. Ostatně obviněný nezpochybňuje závěr, že nečinil žádné aktivní kroky pro zabezpečení náhradní péče o svou invalidní matku, nýbrž podrobně rozvádí důvody, pro které tak neučinil. Jakékoliv domněnky obviněného o vhodnosti či nevhodnosti náhradní péče zabezpečené domovem důchodců nebo jeho sestrou jsou proto irelevantní, neboť nic nemění na skutečnosti, že obviněný v tomto směru neučinil žádné kroky. Navíc nelze opomenout ani skutečnost, že po dodání obviněného do výkonu trestu jeho sestra B. K. bez dalšího zabezpečila náhradní péči pro jejich matku, přičemž bylo zjištěno, že dům, ve kterém o ní obviněný pečoval byl v dezolátním, takřka neobyvatelném stavu, zvláště pro osobu plně odkázanou na pomoc jiného. Další námitku obviněného, že při šetření dne 24. 5. 2012 ve věci výkonu funkce ošetřovatele nemohl uvést, že je povinen nastoupit výkon trestu, neboť v té době ještě nebyla doručena výzva k nástupu, přičemž by uvedení této skutečnosti zřejmě nic nepřineslo, lze rovněž shledat provedeným dokazováním vyvrácenou. Obviněný byl osobně přítomen vyhlášení usnesení o zamítnutí jeho opravného prostředku dne 3. 4. 2012, a proto již od této chvíle věděl o povinnosti nastoupit výkon trestu, ke které byl následně vyzván. Přitom obviněnému nepřísluší hodnotit, zda by uvedení této skutečnosti nějak ovlivnilo průběh šetření, nýbrž je jeho povinností uvést okolnosti bránící mu ve výkonu funkce opatrovníka. Soudům nelze vytknout jejich závěr, že obviněný neučinil žádné kroky k zabezpečení náhradní péče pro invalidní matku a že tak činil se záměrem nenastoupit výkon trestu odnětí svobody.

V daných souvislostech lze též poznamenat, že Ústavní soud zdůraznil, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, sp. zn. I. ÚS 601/07). Jestliže obviněný za této situace zpochybňuje skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že za této situace jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Námitka dovolatele, že nenaplnil skutkovou podstatu souzeného přečinu, neboť nástupu výkonu trestu bránil závažný důvod spočívající v osobní péči o jeho matku, bylo možno shledat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Předně je nutno uvést, že uvedená námitka byla podstatou obhajoby obviněného již od počátku řízení, soudy ji věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s ní vypořádaly.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Z uvedeného vymezení skutkové podstaty je patrné, že se obviněný může tohoto činu dopustit jednak tím, že bez závažného důvodu nenastoupí (což je forma jednání, o níž se jedná v projednávané věci a té bude nadále věnována pozornost), anebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu tohoto trestu.

Z této dikce uvedené skutkové podstaty je zřejmé, že předpokládá existenci pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a dále výzvu soudu k jeho nástupu. Předmětného činu se tak dopustí ten, kdo při splnění uvedených podmínek, poté, co byl soudem vyzván k nástupu trestu odnětí svobody, tak bez závažného důvodu neučiní a do příslušné věznice k výkonu trestu nenastoupí. Ze smyslu těchto podmínek vyplývá povinnost obviněného nastoupit trest na výzvu soudu. Za okolnost, pro kterou tak učinit nemusí, považuje zákon jen závažný důvod . Trestní zákoník v ustanovení § 337 odst. 1 písm. f), pojem závažného důvodu nevymezuje, neboť tento je vždy dán konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného. Obecně však lze říci, že takovým důvodem může být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit, a to především pro závažné zdravotní potíže u něj samotného nebo některého blízkého rodinného příslušníka. Za takové důvody je rovněž možné považovat i jiné než zdravotní problémy, jež se však svou povahou a velmi nepříznivým dopadem pro obviněného či jeho rodinu rovnají charakteru závažných zdravotních potíží. Takovými srovnatelnými okolnostmi mohou být např. bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu a pod. Jelikož pro různou povahu osob i situací není možné tento pojem jednoznačně vymezit, bude vždy v každém jednotlivém případě nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti pečlivě posuzovat, zda situace, již obviněný předkládá jako důvod toho, proč v souladu s podmínkami uvedenými ve výzvě k nástupu výkonu trestu odnětí svobody trest nenastoupil, je závažným důvodem ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.

Ačkoliv obviněný v době, kdy měl nastoupit výkon trestu pečoval o svoji plně invalidní matku, neučinil jakékoliv aktivní kroky, jak již bylo výše podrobně rozebráno, pro zabezpečení náhradní péče, nýbrž se účelově spoléhal, že pro tento důvod nebude muset nastoupit výkon trestu. Přitom odkázanost matky obviněného na pomoc jiné osoby nebyla náhle nastalou okolností, na kterou by musel obviněný reagovat, neboť obviněný poskytoval péči své invalidní matce již delší dobu před stanoveným termínem nástupu výkonu trestu, věděl o své povinnosti nastoupit výkon trestu a měl dostatek času pro zajištění náhradní péče pro svoji matku. Dovolateli nesvědčila náhle vzniklá překážka nebo okolnost vztahující se k jeho blízkému rodinnému příslušníku, kterou by bylo možno hodnotit jako závažný důvod bránící nástupu výkonu trestu, a proto Nejvyšší soud shodně se soudy nižších stupňů uzavírá, že obviněný se svým jednáním dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe však neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Je třeba uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný ignoroval výzvu k nástupu do výkonu trestu, jež mu byla doručena dne 30. 5. 2012 a teprve na základě příkazu k dodání do výkonu trestu byl dne 21. 8. 2012, tedy téměř po třech měsících, co udržoval protiprávní stav spočívající v nenastoupení výkonu trestu, byl zajištěn a dodán do výkonu trestu. Neopodstatněné je tvrzení obviněného, že namísto ochrany péče o vlastní rodinu je za ní penalizován. Obviněný měl totiž dostatek času na zabezpečení náhradní péče pro svoji invalidní matku a zcela účelově neučinil žádné kroky v tomto směru, aby se mohl vyhnout nástupu výkonu trestu. Nelze opomenout, že obviněný se dopustil trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody, a bylo jeho povinností nastoupit ve stanovené lhůtě výkon tohoto trestu a přizpůsobit tomu i svou rodinnou situaci. Zájem společnosti na potrestání pachatele trestné činnosti, nemůže být nahrazen nutností péče o rodinného příslušníka za situace, kdy se nejedná o naléhavou skutečnost, neboť péče ze strany obviněného byla poskytována delší dobu a bylo možné včas zajistit náhradní péči. Pokud by k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe postačovala pouhá existence nutnosti péče o rodinného příslušníka bez zkoumání dalších okolností, jako např. možností náhradní péče, došlo by tím nejen k popření smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ale i jeho samotné aplikace. Navíc by vznikl nepřijatelný stav, jelikož by odsouzeným bylo umožněno beztrestné vyhýbání se nástupu výkonu trestu zcela účelovým jednáním. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem k tomu je namístě uplatnění trestní odpovědnosti.

Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného J. S. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík