11 Tdo 1323/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1,2 písm. e) tr. zák.



11 Tdo 1323/2016-I-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 dovolání, které podal obviněný P. T. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 12 To 16/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 15/2015 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 12 To 16/2016, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 15/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 15/2015, byl P. T. D. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání v rozsudku vyjmenovaných věcí a obviněnému bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo na náhradě škody zaplatit poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., částku 175 807 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že 1) v blíže nezjištěné době nejdříve od 16. 4. 2015 do 30. 6. 2015 v rodinném domě na adrese V. č. p. , Ú. n. L. společně s dalšími doposud neustanovenými osobami neoprávněně pěstoval tzv. indoor způsobem ve zřízené pěstírně rostliny rodu konopí (cannabis), kdy pěstírna se skládala z osmi pěstebních místností v přízemí a prvém patře předmětného objektu, a to za pomoci kvalifikovaného technického zařízení, kdy se jednalo o chemikálie, elektrotechnické předměty, výbojky, předřadníky, čerpadla, ventilátory, vzduchotechniku, a další věci v podobě měřících přístrojů, substrátu, přičemž v objektu bylo nalezeno a zajištěno 663 kusů vzrostlých rostlin rodu konopí ve fázi květu o výšce cca 60 cm, 10 kusů sušených rostlin rodu konopí o výšce cca 30 cm, o celkové hmotnosti 38 433 gramů jemné drti, v níž bylo stanoveno 4 460,8 gramů čisté báze tetrahydrokanabinolů ( 9 - THC), které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, kdy takto jednal v úmyslu pěstované rostliny rodu konopí sklidit a zpracovat do jejich uživatelné formy za účelem další distribuce koncovým uživatelům, přičemž konopí je jako omamná látka uvedená v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a zařazená do Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.), a tetrahydrokanabinol je jako psychotropní látka uvedená v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a zařazená do seznamu I. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.),
2) v době od 16. 4. 2015 do 30. 6. 2015 za účelem nelegálního provozování pěstírny omamné a psychotropní látky rostliny konopí v rodinném domě na adrese V. č. p. , Ú. n. L., vědomě využíval ve sklepních prostorách domu neoprávněně napojeného elektrického kabelu H07 RN-F 4G35 na distribuční kabel AYKY 3x 120 + 70 mm k neoprávněnému odběru elektrické energie, kterým společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV. Podmokly, způsobil škodu ve výši 175 807 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 12 To 16/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V textu svého dovolání obviněný vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku, podle jeho názoru mělo jít o § 283 odst. 1, maximálně pak odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, konstatoval, že rozsah spáchání trestného činu nelze redukovat jen na množství drogy, se kterou pachatel nakládal. V jeho případě nebyl nijak prokázán způsob, jakým měl s uvedenou látkou nakládat, pokud vůbec měl s pěstírnou něco společného. Pravděpodobně byl pouze najat na jednorázový úklid, méně pravděpodobná je pak varianta, že šlo o tzv. zahradníka, který je nejnižším článkem v rámci údajného spolupachatelství. Pokud jde o dobu, po kterou s látkou nakládal, bylo mu prokázáno maximálně několik minut. Ohledně počtu osob, jimž měl látku opatřit nebo přechovávat, nebylo nic zjištěno, stejně jako ohledně částky za prodej. Navíc šlo o druh omamné látky patřící do kategorie lehkých drog a soudy by podle obviněného měly přihlédnout i k tomu, že její škodlivost je nesrovnatelně nižší než v případě tvrdých drog nebo alkoholu. Podle obviněného také nebylo nijak prokázáno, že by měl povědomí o látce nacházející se v objektu, resp. o její kvalitě, tedy obsahu účinné látky.

V případě trestného činu krádeže pak obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že i laikovi muselo být zřejmé, že přívod energie byl zajištěn nelegálním způsobem. Závěr o naplnění subjektivní stránky je tak pouhou spekulací. Navíc mu lze čistě teoreticky přičítat pouze množství energie odebrané během těch několika minut, kdy se v pěstírně prokazatelně nacházel. Způsob výpočtu výše škody pak podle obviněného neodpovídá zásadě nullum crimen sine lege, neboť škoda byla stanovena podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., tedy podle podzákonného předpisu, ačkoli trestnost jednání může být stanovena pouze zákonem. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, a ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 12 To 16/2016, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 15/2015, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu podaných dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze zčásti. Zčásti jsou pak budovány na jeho vlastních skutkových zjištěních, jež se však podstatně odlišují od skutkových zjištění soudů. Státní zástupce přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak podle něj soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný setrvává na své skutkové verzi, že se v předmětné pěstírně nacházel pouze jednorázově a byl tam zastižen v podstatě náhodou. Opakuje tak svou obhajobu, že s konopím nakládal pouze po dobu několika minut či hodin, přičemž ignoruje fakt, že jeho obhajoba byla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena. Ve vztahu k přisouzenému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je dle názoru státního zástupce třeba vyjít ze skutkových zjištění soudů, že obviněný do pěstírny docházel opakovaně a zjevně o její chod pečoval po delší dobu. Za tohoto soudy řádně zjištěného stavu nemá opodstatnění jeho námitka, že mu svědčí krátkost doby, po kterou s konopím nakládal, neboť se ve skutečnosti jednalo o období cca dvou měsíců.

Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami proti naplnění znaku ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, které však značně dezinterpretuje, neboť staví do popředí pouze podpůrná kritéria pro určení rozsahu, třebaže smysl tohoto rozhodnutí byl v podstatě opačný. Je tak sice pravdou, že v právní větě citovaného rozhodnutí je skutečně vyjádřen závěr, že: Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal . Tento závěr však obviněný vytrhává z kontextu, z něhož vyplývá, že obviněným zdůrazňovaná subsidiární kvalitativní kritéria se uplatní pouze v případech hraničních, kdy se pachatel příslušné kvantitativní hranici rozsahu dostatečně přiblížil nebo kdy takovou hranici jen nevýznamně přesáhl. O takovou situaci se však podle státního zástupce v nyní předkládané věci vůbec nejedná. Obviněný totiž uvedenou kvantitativní hranici obsahu účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC) přesáhl více než čtyřikrát. Za této situace k uplatnění korektivu kvalitativních kritérií nevznikl žádný prostor.

Pro úplnost pak státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje ani s konkrétním hodnocením naplnění těchto podpůrných kritérií. Pokud jde o délku doby nakládání s omamnou a psychotropní látkou, odkazuje na výše řečené. Ohledně způsobu nakládání s konopím obviněný svou roli zjevně bagatelizuje, přičemž zamlčuje skutečnost, že to byl právě on, kdo o rostliny pečoval, jak soudy dovodily. Tvrdí-li obviněný, že nebylo zjištěno, pro kolik osob měl konopí přechovávat, opět jde podle státního zástupce o dezinterpretaci tohoto podpůrného kritéria, neboť to má místo v případě posouzení jednání spočívajícího v distribuci omamné a psychotropní látky, což však obviněnému nebylo kladeno za vinu. Stejně tak kritérium finančního zisku, na které obviněný odkazuje, se v podstatě míjí s přisouzeným jednáním, neboť obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by jím přechovávané konopí prodával. Pokud obviněný poukazuje na nižší škodlivost konopí, lze mu sice v obecné poloze do jisté míry přisvědčit, avšak v daném případě jde o okolnost, která je v konfrontaci s množstvím konopí ryze podružnou. Závěr, že se obviněný činu dopustil ve velkém rozsahu, tak státní zástupce považuje za správný.

Jiná je však podle státního zástupce situace ohledně přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. I zde se sice neztotožňuje s námitkou ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, soudy zcela relevantně vyšly ze zjištění, že nelegální zapojení vodičů do rozvodné sítě muselo být zřejmé i laikovi. Obviněný tedy nutně musel vědět, že se zmocňuje elektrické energie jakožto ovladatelné přírodní síly, kterou je nutno ve smyslu § 134 odst. 1 tr. zákoníku považovat za věc. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti pak není podstatné, že nebylo prokázáno, že by byl osobou, jež nelegální přípojku zřídila, neboť postačuje zjištění, že si takovou energii přisvojoval tím, že ji užíval pro energeticky náročný provoz pěstírny. Pokud jde o tvrzenou krátkodobost takového užívání, lze i zde odkázat na výše uvedená skutková zjištění, z nichž vyplývá, že skutečná doba této trestné činnosti byla podstatně delší, než obviněný připouští. Potud by bylo možno podle státního zástupce považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

V případě další námitky obviněného ve vztahu ke zjištění výše škody s poukazem na aplikaci podzákonného předpisu je však státní zástupce toho názoru, že třebaže samotnou úpravu vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny (dále též jen vyhláška č. 82/2011 Sb. ) za protiústavní nelze považovat, diskutabilní je možnost vycházet z ní pro účely určení výše škody v rámci trestního řízení. Státní zástupce si je vědom, že tato otázka prošla určitým vývojem, přičemž sám v předchozích případech obdobného druhu zastával názor, že i v kontextu judikatury Ústavního soudu lze metodologii této vyhlášky v trestním řízení použít. Vycházel přitom z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15, v němž Ústavní soud výslovně poukázal na meze jeho závěrů pro případy, kdy je prokázáno používání spotřebičů, které takové značné množství elektřiny spotřebovávají (například stavební činnost na odběrném místě, existence nelegální pěstírny marihuany atd.) . V současnosti však podle něj nelze pominout, že Ústavní soud se ve svém časově pozdějším nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14 , výslovně vyjádřil tak, že metodologický postup podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. nelze aplikovat na určení výše škody rozhodné pro právní kvalifikaci v trestním řízení.

Státní zástupce tak má za to, že v dané věci nebyla zcela náležitě zjištěna výše škody relevantní z hlediska trestní odpovědnosti obviněného. Soudy vyšly bez dalšího z propočtu provedeného poškozenou organizací, což je samo o sobě skutečností, kterou Ústavní soud problematizuje z hlediska práva na spravedlivý proces. Třebaže z citovaného nálezu nevyplývá, že by povinnost znaleckého zjištění výše škody byla bezvýjimečná, v nyní předkládané věci se soudy skutečnou výší škody podrobněji nezabývaly, zároveň nelze z jejich skutkových zjištění dovodit výjimečné okolnosti, jež by takové odborné zjištění činily nadbytečným (např. zcela mimořádný elektrický příkon pěstírny ve vztahu k užitému vodiči apod.). Ve světle uvedeného aktuálního nálezu tak výši škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie nelze podle státního zástupce považovat za náležitě zjištěnou. V tomto rozsahu se tedy s dovolatelem ztotožňuje.

Uvedená vada podle státního zástupce nevyžaduje nutně kasaci napadených rozhodnutí v celém rozsahu a rozhodování o vazbě obviněného, ale jsou dány podmínky pro zrušení napadených rozhodnutí jen v té části, jež se týká přisouzeného přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 12 To 16/2016, a dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. částečně zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 15/2015, ve výroku o vině pod bodem 2 a v celém výroku o trestu, a dále všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl o uložení trestu obviněnému za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným nedotčeným výrokem o vině pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby v rozsahu zrušení věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Z výše naznačeného výkladu je patrné, že část dovolacích námitek obviněného směruje právě proti skutkovým závěrům, k nimž dospěl soud prvního stupně, resp. námitky proti právnímu posouzení jsou odůvodněny odlišnou skutkovou verzí, než jaká vyšla z provedeného dokazování najevo. Samotný proces dokazování či hodnocení důkazů přitom obviněný (s výjimkou skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o jeho úmyslném jednání) nenapadá, nenamítá tedy ani žádný extrémní nesoulad provedených důkazů a skutkových zjištění. K tomu je nad rámec dovolacího řízení možno podotknout, že soudy dostatečně logicky a přesvědčivě zdůvodnily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti, tedy s jedinou výjimkou, o níž bude dále pojednáno.

Námitky obviněného směřované proti právní kvalifikaci jsou de facto opakováním jeho odvolacích námitek, s nimiž se již ve svém rozhodnutí správně vypořádal odvolací soud. Na stranu 6 jeho rozhodnutí je tak možno odkázat. Stejně tak se lze ztotožnit s tím, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Vzhledem k tomu, že množství konopí a v něm obsažené návykové látky bylo zhruba čtyřnásobné oproti tomu, které relevantní judikatura (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., ve spojení s obviněným citovaným usnesením ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, publikovaným pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) pro naplnění znaku velkého rozsahu orientačně stanoví, nebyl prostor pro závěr o nenaplnění tohoto znaku na základě hodnocení dalších kritérií dán. Pouze na okraj je tak možné dodat, že námitky vztažené k těmto dalším kritériím obviněný převážně založil opět na své vlastní verzi skutkového děje odlišné od té, která v řízení vyšla najevo.

Pokud pak jde o argumentaci ohledně nižší škodlivosti marihuany, je třeba říci, že již při stanovení hodnot množství většího než malého jednotlivých omamných a psychotropních látek ve svém stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2013 Nejvyšší soud vycházel z reálné nebezpečnosti těchto látek ve vzájemném srovnání. Proto již samotná hodnota 10 g sušiny konopí, resp. 1 g účinné látky, vyjadřuje, že se jedná o tzv. měkkou drogu, není proto namístě bez dalšího opětovně tuto skutečnost hodnotit jako svědčící ve prospěch obviněného. V případě srovnání s alkoholem je věcí zákonodárce, resp. společnosti, pokud tuto nepochybně zdraví škodlivou, avšak v naší kultuře tradičně užívanou látku toleruje.

Pokud jde o přečin krádeže, nalézací soud poměrně podrobně popsal a vysvětlil zapojení elektřiny v daném objektu svědčící o tom, že skutečně i laikovi muselo být zřejmé, že se jedná o neoprávněný odběr. K tomu ostatně obviněný uvádí pouze to, že s tímto závěrem nesouhlasí. Nelze se ztotožnit ani s jeho námitkou, že by mu měla být přičtena pouze ta energie, která byla odebrána během několika minut policejního zásahu. Předně je tato námitka opět v rozporu se soudem učiněnými skutkovými zjištěními, podle kterých se obviněný o rostliny staral delší dobu. Současně je zřejmé, že se činu obviněný dopustil ve spolupachatelství s dalšími nezjištěnými osobami. Zde je třeba upozornit, že podle názoru Nejvyššího soudu (oproti tomu, co ve svém vyjádření uvádí státní zástupce) se v případě jednání popsaného pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně zjevně jedná o jeden nedělitelný skutek, neboť odebíraná elektřina byla přímo použita k pěstování rostlin konopí, šlo o totožné časové období. Nemusel to tedy být právě obviněný, kdo elektřinu zapojil, svým jednáním se však účastnil skutku páchaného více osobami nejméně tím, že pečoval o rostliny konopí, přičemž (jak již bylo řečeno) i jeho subjektivní stránka tento neoprávněný odběr ve formě úmyslu zahrnovala. Proto není důvod nepřičítat obviněnému celý následek ve smyslu způsobené škody.

V čem však došlo v projednávané věci k pochybení, je právě určení výše způsobené škody pouze výpočtem provedeným poškozenou společností podle podzákonného právního předpisu, jak správně uvedl státní zástupce. Ve svém rozhodnutí ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, Ústavní soud konstatoval: Ústavní soud se v této konkrétní věci proto částečně odchyluje od závěrů uvedených ve svých dřívějších odmítacích usneseních v trestních věcech. Zjištěná výše škody totiž podle jeho názoru nemůže být založena čistě na výpočtu podle vyhlášky bez dalšího. Už vůbec nemůže být založena na odborném vyjádření společnosti, která může být pro svůj vztah k jedné ze stran trestního řízení vyloučena, resp. takto provedený důkaz může být shledán nepřípustným. V trestních věcech by naopak měl být zásadně přibrán znalec, u kterého nejsou důvody pro jeho vyloučení. K přibrání znalce se obecný soud nemusí uchýlit, jen pokud jeho přibrání není možné, například z důvodů atypičnosti případu a objektu, kde došlo k neoprávněnému odběru, jako ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1374/11. Důvody pro nepřibrání znalce však musí být zvlášť závažné a obecné soudy je musí náležitě odůvodnit. .

S ohledem na tento právní názor Ústavního soudu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v této části opodstatněné, a napadené rozhodnutí i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a to v celém rozsahu, neboť, jak bylo výše řečeno, popsané jednání tvoří jeden nedělitelný skutek. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Ústí nad Labem opětovně projedná tuto trestní věc, pro určení výše škody ustanoví znalce, neboť v daném případě nelze shledat zvlášť závažné důvody pro jeho nepřibrání ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, v případě potřeby i jinak doplní dokazování. Poté znovu rozhodne.

V rámci nového rozhodnutí ve věci je Krajský soud v Ústí nad Labem povinen postupovat podle § 265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. T. D. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 1. 2017


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu