11 Tdo 1311/2016
Datum rozhodnutí: 19.01.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



11 Tdo 1311/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2017 dovolání obviněného D. H. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 12 To 29/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 68/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. H. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 4 T 68/2014, byl obviněný D. H. N. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

2. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný D. H. N., tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 12 To 29/2016, z podnětu obou odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl. Citovaným rozsudkem byl pak obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výroku citovaného rozhodnutí. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň ohledně obviněného D. H. N. zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 11 To 96/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 4 T 9/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (formálně upřesněných odvolacím soudem v části týkající se citace příslušných právních předpisů) se obviněný D. H. N. dopustil trestné činnosti tím, že

,,dne 25. 5. 2014 v 17:05 hod. v M., v ulici R., na parkovišti prodejny Tesco, od T. H. L. a dalších dosud neznámých osob asijského původu převzal a do zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla Mercedes C200, RZ ..., bez řádného povolení nechal uložit černý igelitový pytel a plastovou modro-červeno-bílou kostkovanou tašku, v nichž se nacházelo celkem 13264 g konopí setého, obsahujícího nejméně 1758,9 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu a v úmyslu je dopravit a následně předat dosud neznámým osobám, odjel po dálnici ... směrem na P., a poté, co byl na 18,5 km vozidlem Policie České republiky vyzván k zastavení, na výzvu nereagoval a pokračoval v jízdě až mezi obce K. a Ch. v okrese M., kde zastavil u kraje vozovky, ukryl obě zavazadla do křoví v poli a s vozidlem odjel do obce Ch., kde ho odstavil mezi domy čp. ... a ... a neuzamčené a otevřené opustil, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) uvedená v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazen jako psychotropní látka do seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 562/1989 Sb.), uvedená v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů .
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. H. N. prostřednictvím advokáta JUDr. Radoslava Bolfa dovolání s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Ve svém dovolání obviněný D. H. N. poukázal na zásadu in dubio pro reo a v návaznosti na to pak namítl, že z provedeného dokazování nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru o jeho vině. V řízení bylo totiž pouze prokázáno, že obviněný řídil vozidlo, v němž bylo přepravováno zavazadlo obsahující konopí, avšak neexistuje zde žádný přímý důkaz prokazující jeho zavinění ve vztahu k přisouzené trestné činnosti. Obviněný konkrétně uvedl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně věděl, co je obsahem převážených zavazadel. Ohledně jeho jednání spočívajícího v odstavení vozidla, následném útěku a zbavení se zavazadla, obviněný dodal, že vzhledem k jeho povrchní znalosti místních předpisů a pronásledování policejní hlídkou zpanikařil a v důsledku této stresové reakce ponechal vozidlo otevřené a zavazadlo zahodil.

6. V případě obviněného jde rovněž o situaci, kdy zjištěný skutkový stav vyjádřený v popisu skutku neumožňuje spolehlivě posoudit, zda byl naplněn jeden ze zákonných znaků přisuzovaného trestného činu, a to úmysl ve vztahu k přechovávání omamné či psychotropní látky, resp. že popis skutku neobsahuje skutkové okolnosti, které by vyjadřovaly vědomost obviněného o tom, zda jím převzatá věc obsahuje nelegální omamné či psychotropní látky, navíc v množství ,,ve velkém rozsahu . Popis skutku totiž musí obsahovat dostatečnou konkretizaci, v čem spočívaly jednotlivé znaky trestného činu, tedy i úmysl, resp. vědomost obviněného tak, aby nebyla možná záměna s jiným trestným činem.

7. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1033/2016-10 ze dne 27. 9. 2016). K uvedeným námitkám obviněného D. H. N. státní zástupce uvedl, že v podstatné části uplatněnému ,,hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný sice zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, avšak ryze z pozic skutkových zjištění, čímž vykročil z rámce uplatněného dovolacího důvodu. Za námitku obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak lze považovat pouze jeho tvrzení, že naplnění všech znaků přisouzené skutkové podstaty není dostatečně vyjádřeno v popisu skutku. Tuto námitku však nelze považovat za opodstatněnou.

9. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu státní zástupce zdůraznil, že jednání obviněného bylo prokázáno ve zcela dostatečném rozsahu, přičemž o jeho vině svědčí zejména důkazy ryze objektivní povahy, z kterých pak soudy dovodily odpovídající a zcela logická skutková zjištění. Pokud jde o posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, soudy zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou úmysl obviněného usuzovaly z objektivně zjištěných okolností a vnějších projevů jeho jednání, kdy obviněný nedbal pokynu k zastavení jeho vozidla, ujížděl hlídce policie a následně se odděleně zbavil nejprve převážené drogy, a poté i samotného vozidla. Právě okolnost, že obviněný i přes tvrzenou paniku neváhal přesto na odlehlejším místě zastavit a drogu cíleně odhodit, načež pokračoval v jízdě, aby následně na jiném místě odstavil motorové vozidlo, dle názoru státního zástupce dokládá, že obviněný velmi dobře věděl o tom, co konkrétně převáží. Lze tak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

10. Státní zástupce se pak neztotožnil ani s námitkou obviněného, že popis skutku v napadeném rozsudku neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu. Byť je pravdou, že v popisu skutku není výslovně použito formulace ,,vědomě , či ,,s vědomím, že se o takovou látku jedná , obsahuje tato skutková věta popis všech rozhodných okolností, z nichž lze na vědomost obviněného o skutečné povaze jím převážených zavazadel usuzovat, jak na ně bylo výše poukázáno. Za této situace tak lze považovat za zcela dostačující, pokud další bližší rozvedení naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Výrok napadeného rozsudku tak dle názoru státního zástupce odpovídá zákonným požadavkům rozvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř. K této námitce lze navíc dodat, že ji obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní i dostatečně vypořádaly.

11. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného D. H. N. je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu navrhl, aby jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

16. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud tak ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo prokázáno jednání spočívající v přechovávání konopí, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, a obviněný tím uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

18. Pokud jde dále o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro reo , pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

20. Přestože v nyní posuzované věci nebyl ze strany obviněného namítán žádný z uvedených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud se nad rámec stručně k výhradám uplatněným v dovolání vyjádří.

21. Pokud obviněný vytýká, že vzhledem k absenci důkazů nebyla jeho vina ve vztahu k přisuzovanému trestnému činu prokázána bez důvodných pochybností, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 820 821), s nímž se plně ztotožnil i soud druhého stupně (č. l. 874 875). Jen pro stručnost tak lze shrnout, že o vině obviněného svědčí důkazy v podobě záznamů o sledování osob a věcí, a odborných vyjádření, jež jsou dokreslovány i svědeckými výpověďmi, k nimž soudy přistupovaly dostatečně kriticky. Na základě těchto řádně provedených důkazů pak soudy obou stupňů vyvodily odpovídající a logická skutková zjištění, že obviněný si byl dobře vědom, jakou látku převzal a následně přepravoval s úmyslem jejího předání dalším osobám. Skutečnost, že obviněný i přes tvrzenou paniku neváhal postupovat zcela systematicky, když nedbal pokynu policejní hlídky k zastavení jím řízeného motorového vozidla, ujížděl hlídce policie a následně se nejdřív cíleně zbavil přepravované drogy a poté na jiném odlehlejším místě i motorového vozidla, svědčí o tom, že obviněný věděl, že nelegálním způsobem zachází s látkami, k jejichž přechovávání nebo jiné manipulaci nemá příslušné povolení. Za ryze účelovou pak lze považovat obhajobu obviněného, že údajnou stresovou reakci a jeho následné chování vyvolala skutečnost, že je cizincem žijícím na území České republiky jen s povrchní znalostí místních předpisů. Jak totiž správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný je sice cizinec, který však žije na území České republiky již od roku 2006 a nelze tak oprávněně předpokládat, že by v něm běžná silniční kontrola měla vyvolat paniku ve výše uvedené míře. Z hlediska zavinění obviněného není rovněž podstatné, že neznal přesnou hmotnost převážené drogy, neboť vzhledem k zjištěnému objemu účinné látky tetrahydrocannabinolu, jež naplnilo kvalifikovaný znak ,,ve velkém rozsahu , by postačovalo i zavinění v podobě nedbalosti. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že subjektivní stránka přisouzeného trestného činu byla v řízení před soudy obou stupňů prokázána bez důvodných pochybností.

22. V kontextu shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky obviněného D. H. N. tak zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Ve vztahu k námitce spočívající v tom, že popis skutku v napadeném rozhodnutí neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu, Nejvyšší soud shledal, že v zásadě směřuje do oblasti právního posouzení skutku, a lze ji tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná.

24. Je sice pravdou, že skutková věta v rozsudku odvolacího soudu neobsahuje výslovný popis intelektuální a volní složky zavinění ve vztahu k obsahu převážených zavazadel, nejedná se však o vadu, která by měla za následek nesprávné právní posouzení skutku. Skutková věta napadeného rozhodnutí totiž obsahuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze bez důvodných pochybností dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že závěr o naplnění zavinění obviněného byl dostatečně konkretizován v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na něž lze v podrobnostech plně odkázat. V tomto směru je pak nutné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, dle něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá.

25. Lze tak shrnout, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí tedy netrpí hmotněprávní vadou, s níž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení skutku, nebylo možné shledat uplatněnou námitku opodstatněnou.

26. Závěrem nutno dodat, že výše uvedené námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž se s nimi soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. V této souvislosti tak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

27. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného D. H. N. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Vzhledem k tomu, že obviněný D. H. N. svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 1. 2017


JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu