11 Tdo 130/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 26265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 130/2013-65

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 dovolání podané uprchlou obviněnou E. A. E.
B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 8 To 360/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 210/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. A. E. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, byla E. A. E. B. uznána vinnou trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 2 tr. zák. [zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009] (bod 1) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 2), za které byla podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále byl obviněné podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že
1. v měsíci červenci 2008 v B. jako jednatelka společnosti Iman International s. r. o., se sídlem Brno, Majdalenky 7, vylákala od společnosti ASPECT GROUP s. r. o., zastoupené jednatelem Ing. J. Z. V., částku ve výši 135.677,- Kč jako údajnou platbu za registraci u humanitární organizace UN ICER pod příslibem prodeje či zprostředkování prodeje zboží do afrických zemí pro tuto humanitární organizaci, kdy předstírala, že je zástupcem této humanitární organizace a že jí prodej zboží do afrických zemí zprostředkuje, o čemž Ing. J. Z. V. opakovaně ubezpečovala, ačkoli si byla vědoma, že tomu tak není a slibovaný prodej zboží neprovede ani nezprostředkuje, na základě jejího pokynu Ing. Z. V. vložila dne 24. 7. 2008 v B. na pobočce Volksbank CZ, a. s požadovanou finanční hotovost ve výši 135.677,- Kč za údajnou registraci na účet společnosti Iman International s.r.o. č. ........, přičemž obžalovaná žádnou platnou registraci u organizace UN ICER neprovedla, žádnou dodávku zboží do afrických zemí společnosti ASPECT GROUP s. r. o. nezprostředkovala a finanční prostředky použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila poškozené společnosti ASPECT GROUP s. r. o., se sídlem Modřice, Husova 331, škodu ve výši 135.677,- Kč,
2. v měsíci dubnu a květnu 2009 v B. a v O. jako jednatelka společnosti Iman International s. r. o., se sídlem Brno, Majdalenky 7, vylákala od D. K., částku v celkové výši 797.300,- Kč jako údajnou platbu za registraci u humanitární organizace ICER působící v rámci OSN pod příslibem prodeje či zprostředkování prodeje zboží do Súdánu v rámci výstavby nových vesnic pro tuto humanitární organizaci, kdy předstírala, že je zástupcem této humanitární organizace a že mu prodej zboží do Súdánu zprostředkuje, o čemž D. K. opakovaně ubezpečovala, ačkoli si byla vědoma, že tomu tak není a slibovaný prodej zboží neprovede ani nezprostředkuje, na základě jejího pokynu D. K. vložil dne 22. 4 .2009 v O. na pobočce Volksbank CZ, a. s. požadovanou finanční hotovosti ve výši 670.000,-Kč a dne 6. 5. 2009 poukázal částku ve výši 127.300,- Kč za údajnou registraci, to vše na účet obžalované
č. ........., přičemž obžalovaná žádnou platnou registraci u organizace UN ICER neprovedla, žádnou dodávku zboží do Súdánu ani jinam poškozenému nezprostředkovala a finanční prostředky použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila poškozenému D. K., místo podnikání D. Ž., N. H., škodu ve výši 797.300,- Kč.

Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody. Obviněná byla podle § 226 písm. b) tr. ř. částečně zproštěna obžaloby pro další skutek popsaný v rozsudku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 8 To 360/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím ustanoveného obhájce JUDr. Filipa Horáka dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná se domnívá, že provedeným dokazováním nebylo bezpečně prokázáno, že by sebe nebo jiného obohatila. Namítá, že se soudy nezabývaly otázkou úhrady registračního poplatku ve prospěch organizace ICER, kterou provedla v eurech, což doložila listinnými důkazy. S tím se však soudy podle obviněné nijak nevypořádaly a zcela opomenuly přihlédnout k provedeným důkazům svědčícím v její prospěch. Je přesvědčena, že hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem vnitřního rozporu, faktického omylu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry nebyly podle názoru obviněné řádně a srozumitelně odůvodněny.

Dovolatelka má za to, že soudy neprovedly důkazy, které by prokázaly její úmysl poškodit poškozené. Dále soudy podle ní nijak nezkoumaly, zda poškozeným reálně nějaká škoda vznikla či jim za vynaložené finanční prostředky bylo poskytnuto protiplnění v podobě registrace u organizace ICER.

Zdůraznila, že soudy zcela pominuly mezinárodní aspekt prošetřované trestné činnosti. V řízení nebyly dotazovány sudánské subjekty figurující rovněž ve smluvních vztazích, stejně tak organizace ICER, resp. D. A., který zabezpečoval agendu registrace a poplatků, příp. další osoby navrhované obhajobou.

Je přesvědčena, že v jejím případě došlo chybným postupem soudů k porušení zásady presumpce neviny stanovené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soud v odůvodnění rozhodnutí opakovaně uvádí, že obviněná je stíhána jako uprchlá, kdy to je považováno za usvědčující důkaz a praktické doznání viny.

Důkazy podle ní nebyly hodnoceny samostatně a zároveň v jejich vzájemné souvislosti, ale byly pouze separovány důkazy o vině a ty, které prokazovaly její nevinu, byly ignorovány. Brojí proti názoru soudu prvního stupně, jenž je v rozporu s provedenými svědeckými výpověďmi, že je proti podstatě humanitární pomoci vybírat od společností ochotných dodávat zboží do rozvojových zemí jakýkoliv poplatek. Svědci naopak uvedli, že registrační poplatky umožňující subjektu vstup na místní trh jsou běžnou praxí. Zdůraznila, že ze strany poškozených nešlo o humanitární pomoc, ale o velké obchodní kontrakty mezi sudánskými ekonomickými subjekty a registrovanými partnery. Soud prvého stupně nijak nezdůvodnil, proč listiny vystavené zástupci sudánských institucí D.D.R. Komisí nemohou obstát, přičemž tyto důkazy prokazují oprávnění společnosti Iman International s.r.o. a obviněné vydávat certifikáty ICER a vybírat příslušné registrační poplatky.

Uvedla, že nalézací soud považoval za usvědčující důkaz vyjádření Velvyslanectví České republiky v Káhiře učiněné M. S. Má za to, že toto vyjádření je však pouze interpretací skutečností z doslechu, co se dozvěděla třetí osoba od dalších subjektů prostřednictvím několika stupňové interpretace. Pravost tohoto vyjádření tak nelze ověřit
a je podle dovolatelky zcela nepřípustné na něm postavit prokázání její viny.

S ohledem na výše uvedené pak v závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a poté zprostil obviněnou obžaloby.

Ve lhůtě pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.) podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka, kterého si zvolila na plnou moc, další dovolání , jež opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a l) tř. ř., neboť má za to, že odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř.

Obviněná zdůraznila, že je od 21. 7. 2012 držitelkou diplomatického pasu Súdánské republiky. Z toho dovozuje, že je osobou požívající výsad a imunit podle mezinárodního práva a její trestní stíhání je od 21. 7. 2012 nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a mělo být odvolacím soudem zastaveno. V tom spatřuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a l) tř. ř.

Dále dovolatelka namítá, že jí byl nezákonně uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, neboť v jejím případě nelze trest vyhoštění uložit viz § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. Obviněná je matkou nezletilých občanů České republiky, J. B. a N. B. Obě děti jí byly soudně (rozsudkem Městského soudu v brně ze dne 26. 7. 2006, č.j. 84 P 183/2004-194, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2007, č.j. 20 Co 587/2006-212) svěřeny do výchovy a s obviněnou žijí ve společné domácnosti. Obviněná je tedy rodinným příslušníkem občana Evropské unie (matkou svých nezletilých dětí), má povolený v České republice trvalý pobyt od 9. 7. 2001. Upozornila, že trest vyhoštění by jí bylo možno uložit pouze v případě, že by soud shledal vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku [§ 57 odst. 3 písm. e) tr. zák.]. Uvedla, že pojmy ohrožení bezpečnosti státu a ohrožení veřejného pořádku musí být vykládány v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES, zejména čl. 27 a 28, na základě které byla tato úprava implementována do národního práva. Obviněná je přesvědčena, že z povahy trestné činnosti, pro kterou byla uznána vinnou, zjevně vyplývá, že v jejím případě vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nejsou dány. Stejně tak podle ní nejsou dány důvody ohrožení veřejného pořádku. Domnívá se, že v otázce vyhoštění (jak správního, tak trestního vyhoštění, oba vychází totiž ze stejné směrnice) je potřeba veřejný pořádek vykládat eurokonformě. Odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 3 As 4/2010, z něhož vyplývá, že samotné odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje vyhoštění rodinného příslušníka občanka Evropské unie. Uzavřela, že jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, protože je v jejím případě v rozporu s ust. § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. Podle dovolatelky došlo také k nesprávnému hmotně právnímu posouzení při aplikaci ust. § 57 tr. zák. Tím spatřuje naplněn dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. l) tř. ř., neboť v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Konstatovala, že soud prvního stupně při ukládání trestu vyhoštění vůbec nezjišťoval, zda nejsou dány důvody pro neuložení tohoto trestu, a odvolací soud pouze konstatoval, že neshledal žádné důvody zakotvené v ust. § 57 odst. 3, které by uložení tohoto trestu nepřipouštěly. Proto považuje rozsudek za nepřezkoumatelný.

Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu podaného dovolání sepsaného Mgr. Markem Sedlákem se dále vyjádřil pouze k tomuto dovolání, nikoli tedy k dovolání podanému prostřednictvím ustanoveného obhájce JUDr. Filipem Horákem.

Státní zástupce uvedl, že skutečnost, že obviněná je držitelkou diplomatického pasu, nastala až po rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž soudu odvolacímu nebyla při odvolacím řízení známa. Soud druhého stupně tedy v tomto směru nepochybil, neboť vycházel ze skutečností jemu v době rozhodování známých. Je proto přesvědčen, že uváděná skutečnost by mohla být důvodem zakládajícím postup podle § 278 a násl. trestního řádu. Z hlediska dovolacího řízení je však podle státního zástupce bez významu, neboť nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.

Přisvědčil však námitce dovolatelky v tom, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v ust. § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. Konstatoval, že rozsudek nalézacího soudu je ohledně existence či neexistence tzv. negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění obviněné nepřezkoumatelný, přičemž odvolací soud tuto část rozhodnutí nepřezkoumával, neboť nebyla součástí odvolacích námitek. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku (srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., § 1-139, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, str. 882 a násl.) nebo též na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 57/2008 event. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.) dovodil, že uložení trestu vyhoštění, v ust. § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák., resp. nyní § 80 odst. 1 trestního zákoníku, značně omezuje možnost uložení trestu vyhoštění rodinnému příslušníku občana Evropské unie, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt, a to na případy, kdy soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Má za to, že o podmínce ohrožení bezpečnosti státu lze v této trestní věci stěží uvažovat, když majetková trestná činnost dovolatelky nebyla takového charakteru, aby ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu demokratických základů státu. Co se týče podmínky ohrožení veřejného pořádku, dospěl státní zástupce k závěru, že v případě majetkové trestné činnosti, kterou byla obviněná uznána vinnou, nebyla ani tato podmínka pro uložení trestu vyhoštění splněna. Zdůraznil, že vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných
(§ 323 až § 368 trestního zákoníku), ale též dopustil-li se pachatel jiných trestných činů, např. obecně nebezpečných jako § 272 až § 292 trestního zákoníku. Musí však jít o trestné činy zvlášť závažné nebo o trestné činy, jež se i z hlediska konkrétních okolností charakterizujících jejich spáchání, svojí povahou blíží trestným činům proti pořádku ve věcech veřejných a mají, byť nepřímý, určitý vztah k veřejnému pořádku, resp. se svojí podstatou jistým způsobem veřejného pořádku dotýkají.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 8 To 360/2012, a to pouze v té části výroků podle § 256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněné zamítnuto ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, ve výroku o trestu vyhoštění a aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A toto rozhodnutí, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Dne 7. 3. 2013 byl Nejvyššímu soudu Městským soudem v Brně doručen pravomocný rozsudek tohoto soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 T 241/2012, jímž byl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, v souvislosti s uložením souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 8 To 360/2012.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ust. zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ust. odstavce prvního § 265b tr. ř.

První dovolání bylo formálně opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten lze účinně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu
a při hodnocení důkazů.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ovšem ve skutečnosti brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti rozsahu provedeného dokazování. Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku však neuvádí.
K námitkám proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě, byť poněkud nepřehledně, vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení obviněné zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněnou podle závěrů soudů usvědčují zejména svědecké výpovědi poškozených, zpráva Velvyslanectví České republiky v Káhiře, která prostřednictvím Honorárního konzulátu České republiky v Súdánu, zkontaktovala ředitele humanitární organizace ICER, jenž potvrdil, že se společností Iman Internetional s.r.o. byla uzavřena smlouva o spolupráci avšak s platností do 1. 6. 2007 a doposud nebyla prodloužena. Nejvyšší soud žádný (a už vůbec ne extrémní) nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními tvořícími podklad pro hmotně právní posouzení věci v dané věci neshledal. Navíc i tuto námitku (hovoří o vnitřním rozporu ) obviněná zdůvodnila pouze svou vlastní skutkovou verzí, která však provedenému dokazování vůbec neodpovídá.

Výše uvedenými námitkami tedy obviněná nenaplnila deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ust. § 265b tr. ř.

Druhé dovolání obviněná založila na dovolacích důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a l) tř. ř., neboť se domnívá, že odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g)
a h) tr. ř. V dovolání uvedla dvě stěžejní námitky, které však Nejvyšší soud nemohl přezkoumat, resp. nemohl k nim přihlížet.

Konstatovala, že je držitelkou diplomatického pasu Súdánské republiky od 21. 7. 2012, a tedy má za to, že od tohoto data je trestní stíhání její osoby nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná zákonné vymezení dovolacích důvodů v § 265b tr. ř., mezi které nepatří možnost uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Odvolací soud, který rozhodoval dne 11. 9. 2012, nemohl vědět a ani nevěděl o skutečnosti, že obviněná je držitelkou diplomatického pasu. K této části námitek tak Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel. V rámci dovolacího řízení může Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být, jak bylo shora uvedeno, důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení, jehož podmínky vymezuje ust. § 278 tr. ř.

Další námitku týkající se trestu vyhoštění nemohl dovolací soud rovněž přezkoumat. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, dovolací soud sice přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé podle hledisek obsažených v ust.ch § 265i odst. 3 až 5 tr. ř., a to na podkladě skutkového a právního stavu v době vydání takového rozhodnutí, avšak nutným předpokladem této přezkumné činnosti je existence rozhodnutí (resp. výroku rozhodnutí) napadeného dovoláním. Proto za stavu, kdy po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé již došlo později ke zrušení výroku rozhodnutí napadeného dovoláním, je vyloučena v této části přezkumná činnost dovolacího soudu, neboť nelze přezkoumávat už neexistující výrok rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004). V posuzované trestní věci byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 T 241/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, v souvislosti s uložením souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 8 To 360/2012. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud přezkoumat již zrušený napadený výrok o trestu vyhoštění.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná E. A. E. B. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013
Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch