11 Tdo 130/2004
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 130/2004

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2004 o dovolání, které podal obviněný P. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2003, č. j. 5 To 119/2003-504, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 45/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č. j. 7 T 45/2001-489, ze dne 17. 12. 2002, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

1. v období od 1. 1. 1993 do 8. 2. 2000 v O. a v K. jako statutární orgán - předseda představenstva společnosti A., a. s., se sídlem v O., ulice H. čp. 32 - vědomě neplnil řádně povinnost plátce tím, že neodváděl za své zaměstnance sraženou daň z příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků, sražené platby pojistného na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a zdravotní pojištění, ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu v platném znění, zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v platném znění a zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a tímto jednáním způsobil

- O. s. s. z. v K. za období od 1. 1. 1994 do 31. 1. 2000 škodu v celkové výši 323.620,- Kč,

- R. b. p. v O. z. zdravotní pojišťovně za období od února 1994 do září 1996 škodu v celkové výši 38.584,- Kč,

- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně v K., za období od 1. 1. 1993 do 8. 2. 2000 škodu v celkové výši 258.042,- Kč,

- F. ú. v O. za zdaňovací období let 1993 až 1998 škodu v celkové výši 1.058.591,- Kč, a popsaným jednáním tak způsobil českému státu celkovou škodu ve výši 1.058.591,- Kč,

2. ve dnech 19. 5. 1995, 20. 5. 1995 a 1. 6. 1995 v O., veden snahou získat neoprávněně majetkový prospěch, vylákal od M. G., postupně finanční částky na hotovosti ve výši 70.000,- Kč, 97.000,- Kč a 490.000,-Kč, ačkoli již v době sepsání dohod o finanční půjčce věděl, že nebude schopen dostát svým závazkům finanční částky na hotovosti v předem sjednaných termínech vrátit, event. realizovat zajištění těchto závazků, a popsaným jednáním tak způsobil poškozenému M. G. škodu v celkové výši 657.000,- Kč,

Za skutek pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a za další trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 5 trestního zákona z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 2/96, ze dne 21. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 To 118/99, ze dne 29. 8. 2000, byl obviněný P. O. podle § 250 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 350.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a v zákazu provozování živnostenské činnosti v oblasti koupě zboží za účelem dalšího prodeje, autobazaru, výroby plastických a pryžových produktů a montáže kovových konstrukcí a technologických celků na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 2/96, ze dne 21. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 To 118/99, ze dne 29. 8. 2000, a obviněný byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. G. škodu ve výši 657.000,- Kč s tím, že co do zbytku svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovanému jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona soud prvního stupně upustil od uložení dalšího trestu.

Z podnětu odvolání podaného obviněným P. O. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 5 To 119/2003-504, ze dne 19. 6. 2003, zrušen postupem podle § 258 odst. 1písm. b), d), odst. 2 trestního řádu výrok o vině obviněného skutkem popsaným pod bodem 1. kvalifikovaným jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona a o upuštění od uložení dalšího trestu za něj. Současně byl obviněný zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby okresního státního zástupce v Ostravě, sp. zn. 1 Zt 278/2000, ze dne 26. 3. 2001, pro tento skutek. Výrok o vině pro skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, celý výrok o uloženém souhrnném trestu a o náhradě škody přitom zůstal nedotčen.

Opis tohoto rozsudku soudu druhého stupně byl obviněnému i jeho obhájkyni doručen dne 21. 7. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 7. 2003.



Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. O. dne 25. 8. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které neobsahovalo odůvodnění. To bylo obhájkyní obviněného doplněno na výzvu soudu až dne 6. 11. 2003.

Obviněný své dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně kvalifikovaném jako trestný čin podvodu, když byl shledán vinným a odsouzen, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že stíhaný skutek je trestným činem. Zásadní pochybení soudů činných ve věci dříve spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že soudy obou stupňů došly k závěru, že na poškozeném vylákal celkem tři půjčky, ačkoliv věděl, že mu je nebude schopen vrátit, a že od něj dne 1. 6. 1995 obdržel i finanční hotovost ve výši 490.000,- Kč, přestože svědectví poškozeného bylo v tomto směru vyvráceno výpověďmi svědků J. a C. Ti podle přesvědčení obviněného potvrdili jeho obhajobu též v tom směru, že se poškozený v inkriminované době choval lichvářsky, když půjčoval peníze na velice vysoký úrok (roční úročení činilo až 120% jistiny). V tomto kontextu obviněný vytýká soudům obou stupňů to, že fakticky poskytly ochranu osobě, jejíž jednání vykazuje znaky trestného činu lichvy: smlouvu o půjčce ve výši 490.000,- Kč, představující ve skutečnosti toliko kapitalizovaný úrok za předchozí půjčky, totiž podepsal v tísni a proto je podle jeho názoru absolutně neplatná. Jeho tíseň spočívala v nedostatku finančních prostředků na provoz jeho společnosti, čehož poškozený využil.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. O. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně připomněl, že v daném případě je třeba důkladně přezkoumat, zda bylo předmětné dovolání podáno v zákonné lhůtě a zda byly včas a řádně odstraněny jeho obsahové vady. Pro případ, že se tak stalo, poukázal na to, že z obsahu dovolacích námitek uplatněných v podaném dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně tvrdí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak materiálně jej nijak neodůvodňuje, resp. opírá veškerou svou argumentaci jen o skutkové námitky směřující proti tomu, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily. Ve skutečnosti se tedy obviněný svým dovoláním domáhá revize skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně, a to celou řadou námitek stojících mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu. V tomto kontextu vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že z právní úpravy obsahu dovolání v § 265f odst. 1 a 2 trestního řádu a ze znění ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu je třeba dovodit, že z hlediska aplikace § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale určitý dovolací důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a věcně odůvodněn, neboť ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu lze dovolání podat jen, je-li tu některý z důvodů vymezených pod písmeny a) až l) tohoto ustanovení. V posuzovaném případě však obviněný P. O. svým dovoláním zpochybňuje pouze skutkové závěry soudu prvního a druhého stupně a důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů odporují ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Takto uplatněné skutkové výhrady však jsou mimo rámec trestním řádem zakotvených dovolacích důvodů. S ohledem na to státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl podané dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, a to v části, v níž byla potvrzena vina obviněného P. O. skutkem kvalifikovaným jako trestný čin podvodu i trest uložený mu soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 25. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Současně v něm musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno též, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok a v jakém rozsahu napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. V dovolání obviněného ze dne 28. 5. 2003 nebyla ani jedna z těchto obsahových náležitostí splněna. Obhájkyně obviněného sice tuto vadu odstranila svým podáním ze dne 6. 11. 2003, učinila tak ovšem až po uplynutí dvoutýdenní lhůty stanovené jí předsedou senátu soudu prvního stupně ve výzvě k jejímu odstranění. Předseda senátu ji nicméně v této výzvě výslovně neupozornil na to, že v případě, že vady dovolání neodstraní ve stanovené lhůtě, bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, proto Nejvyšší soud neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání z tohoto důvodu.

Obviněný P. O. ve svém dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, neboť na poškozeném nevylákal žádné půjčky s vědomím toho, že je nebude schopen ve sjednané době splatit, a v posledním případě pouze podepsal smlouvu o půjčce ve výši 490.000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti neobdržel žádnou finanční hotovost, neboť poškozený využil jeho tísně vyvolané nedostatkem finančních prostředků a zabezpečil si tímto způsobem kapitalizované lichvářské úroky z předchozích půjček. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného M. G. a svědectví Z. G., Ing. P. C. a E. J. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Karviné, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný P. O., je přitom koncipován tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný P. O. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

V tomto kontextu je podstatné, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. O. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil předmětného podvodného jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného vylákat na poškozeném finanční hotovost ve výši 70.000,- Kč, 97.000,- Kč a 490.000,- Kč s vědomím toho, že je nebude schopen ve sjednané době vrátit. Skutková tvrzení obviněného uplatněná v jeho dovolání jsou přitom diametrálně odlišná od těchto skutkových závěrů soudů obou stupňů: ve vztahu k prvním dvěma půjčkám tvrdí, že nejednal s vědomím toho, že je nebude schopen vrátit, a ve vztahu k třetí půjčce se hájí tím, že ji ve skutečnosti vůbec neobdržel, neboť ze strany poškozeného šlo o lichvu a částka 490.000,- Kč představovala kapitalizované úroky z předchozích půjček. Právě o tyto skutkové okolnosti, které se zcela rozchází se skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně, pak opírá i svou argumentaci zpochybňující platnost uzavřených smluv, když je označuje za uzavřené v tísni.

Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného P. O. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný P. O. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 17. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář