11 Tdo 13/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku, § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 13/2017-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 4. 2017 dovolání obviněného R. C. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 11 To 337/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 5/2016, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného R. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 T 5/2016, byl obviněný R. C. uznán vinným ad I/1, II/1, 2 zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem samostatně, ad I/2, II/3 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem samostatně, ad II/4 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad II/5 zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný R. C. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, jenž byl podrobně specifikován ve výroku tohoto rozsudku, přičemž podle § 70 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že propadlé věci připadají státu. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 2 T 148/2015, jenž nabyl právní moci dne 27. 10. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno doplnit, že citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu dalších spoluobviněných, a to T. N. a L. B.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. C. dopustil trestné činnosti tím, že

,,I. obžalovaní T. N. a R. C. společně po předchozí dohodě

1/ v obci M., okr. N. v polorozbořených objektech a lesních porostech a na dalších místech, záměrně a neoprávněně přesně v nezjištěné době a v nezjištěném množství případů, od 21. 5. 2015 nejméně do 13. 6. 2015 zpravidla jednou týdně až čtrnáct dní poté, co obžalovaní nakoupili v Polsku léky Cirrus a další suroviny nezbytné k výrobě pervitinu, společně vyráběli pervitin v nezjištěném množství,

2/ dne 15. 7. 2015 v M. v ulici S., v domě, vyrobil obžalovaný T. N. celkem 30,154 g účinné látky metamfetamin, poté, co obžalovaný C. za tímto účelem v přesně nezjištěném množství, nejméně 500 tablet léku Cirrus s obsahem pseudoefedrinu hydrochloridu určeného k výrobě pervitinu dne 14. 7. 2015 přivezl z Polska,

přestože metamfetamin je psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a látka je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů a pseudoefedrin, uvedený pro účely zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění jako prekursor v příloze I, kategorie 1 přímo použitelného předpisu ES, a to Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekurzorech drog,

II. obžalovaný R. C.

1/ dne 13. 6. 2015 kolem 13.00 hod. byl hlídkou mobilního dohledu Celního úřadu pro Liberecký kraj 50 m od hraničního přechodu s Polskem zadržen poté, co za účelem výroby pervitinu, záměrně a neoprávněně převezl z Polska do ČR osobním automobilem řízeným J. G., celkem 1176 tablet léčiva zn. Cirrus s obsahem 120 mg účinné látky pseudoefedrinu hydrochloridu v jedné tabletě, uložených v originálních 84 kusech lékových blistrů po 14 tabletách, tedy celkem 112,896 mg pseudoefedrinu, z něhož by se dalo při 80% výtěžnosti vyrobit celkem 83,160 g pervitinu,

přestože je pseudoefedrin, uvedený pro účely zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění jako prekursor v příloze I, kategorie 1 přímo použitelného předpisu ES, a to Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekurzorech drog,

2/ v obci M. a v obci L. n. L. a na dalších místech okr. N., záměrně a neoprávněně,

v době od podzimu 2014 do 14. 6. 2015 poskytl v jednom případě N. K., pervitin v množství na dvě tzv. čáry a v dalších nezjištěných počtech případů prodal pervitin po 200 Kč v množství vždy na dvě tzv. čáry,

od prosince 2014 do 14. 6. 2015 v přesně nezjištěném množství případů prodal měsíčně J. Č., přesně nezjištěné množství pervitinu, týdně cca 3 5 x za částky 300 500 Kč, tedy nejméně ve výši 1500 2000 Kč měsíčně,

v přesně nezjištěné době od ledna 2015 do května 2015 celkem ve sto případech prodal po 0,1 g vždy nejméně za 100 Kč a v polovině těchto případů bezplatně poskytl ve stejném množství pervitin Z. Z.,

v přesně nezjištěné době v lednu 2015 do 14. 6. 2015 nejméně třikrát v měsíci prodal M. M., přesně nezjištěné množství pervitinu po částkách 300 nebo 500 Kč,

v květnu až v červnu 2015 bezplatně poskytoval A. H., někdy denně, někdy s větším časovým odstupem přesně nezjištěné množství pervitinu, vždy na jednu dávku, kterou svědkyni sám nitrožilně aplikoval,

v přesně nezjištěné době od května 2015 do 14. 6. 2015, v přesně nezjištěných případech prodal pervitin R. R., po necelém 1 g za částku 1000 Kč,

v přesně nezjištěné době v červnu 2015 v nezjištěném počtu případů prodal L. V., nezjištěné množství pervitinu za částky 200 300 Kč, které vždy vystačilo na dvě čáry,

přestože metamfetamin je psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a látka je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,

3/ v obci M., v L. n. L. a na dalších místech okr. N., záměrně a neoprávněně, v přesně nezjištěné době, od 14. 6. 2015 do 15. 7. 2015,

prodal N. K., přesně nezjištěné množství pervitinu na dvě tzv. čáry,

nejméně 3 5 x týdně po 300 500 Kč prodal J. Č., v nezjištěném množství, nejméně za částku 1500 Kč,

v nezjištěném počtu případů po necelém 1 g pervitinu za částku 1000 Kč R. R.,

v nezjištěném počtu případů prodal L. V., nezjištěné množství pervitinu za částku cca 200 Kč, které vždy vystačilo na dvě tzv. čáry,

4/ v obci L. n. L., okr. N., z H. náměstí směrem ulice M., L., P., J., Č. a dále na silnici č. 332 směrem na M., dne 22. 6. 2015 kolem 04.30 hod. řídil motorové vozidlo Škoda Octavia, barvy červená metalíza,

přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 9. 2010, č. j. 3 T 70/2010-212, s právní mocí dnem 24. 11. 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců, a to od 24. 11. 2010 do 23. 3. 2017 a rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 11. 2010, č. j. 4 T 176/2010-88, s právní mocí dne 7. 12. 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 roku od 7. 12. 2010 do 24. 3. 2018, přerušený na dobu od 4. 1. 2011 do 31. 10. 2014,

5/ v obci M., okr. N., dne 5. 7. 2015 v přesně nezjištěné době kolem 01.00 hod. v herně Pat a Mat, po předchozí slovní rozepři, v přítomnosti většího počtu osob, obžalovaný C. opakovaně namířil na E. R., krátkou střelnou zbraň expanzní revolver zn. R./P.A.K. cal. 9mm v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, vystřelil z bezprostřední blízkosti proti jeho hlavě, čímž mu způsobil úrazové proděravění ušního bubínku, mající ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví, přičemž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 1 týdne .

3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali obvinění R. C. a T. N. odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 11 To 337/2016, je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný předně zdůraznil, že od začátku trestního řízení popíral, že by se dopustil přisuzované trestné činnosti, přičemž vyjádřil nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem. Obviněný dále shledal nesprávným postup soudu prvního stupně, a potažmo i soudu odvolacího, když nesprávně zamítl důkazní návrhy v podobě výslechů svědků A. M. a M. M., neboť z nich mohly vyplynout skutečnosti významné pro rozhodnutí o jeho vině. Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud dospěl k závěru, že policisté V. a S. dostatečně zřetelně poznali obviněného, ačkoliv zde chybí přímý důkaz týkající se identifikace pachatele. Tyto pochyby ohledně identifikace osoby, která v daný den skutečně vozidlo řídila, pak nelze odstranit ani výpovědí svědka P.

6. Dále též namítl, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému způsobil těžkou újmu na zdraví a měl v úmyslu tento trestný čin spáchat či dokonat. Obviněný se totiž pouze bránil, což ostatně vyplynulo i výslechů svědkyň L. B. a L. B. V předmětné věci tak dle obviněného došlo k právním pochybením, neboť soud prvního stupně nevyužil všechny dostupné možnosti ke zjištění skutkového stavu a vznikl zde rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině i trestu.

8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila i státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1234/2016 ze dne 28. 11. 2016).

9. Ve svém vyjádření státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Soudy obou stupňů však velmi pečlivě rozebraly důkazní situaci ohledně obviněného s tím, že důkazy, které na návrh obhajoby soud prvního stupně odmítl provést, správně vyhodnotil jako důkazy, které nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné. Trestná činnost obviněného byla totiž objasněna i jinými ve věci provedenými důkazy, a to výpovědí samotného obviněného, výpověďmi dalších svědků např. N. K., Z. Z., materiály osvětlujícími zadržení obviněného dne 13. 6. 2015, chemickou expertízou či protokolem ohledání vozidla, v němž obviněný cestoval. Pokud šlo o distribuci pervitinu ze strany obviněného, pak toto jednání bylo zcela prokázáno svědeckými výpověďmi N. K., J. Č., Z. Z., M. M., A. H., R. R. a L. V.

10. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěla státní zástupkyně k závěru, že výhrady uplatněné obviněným nejsou důvodné a napadené rozhodnutí tedy není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

IV. Důvodnost dovolání

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

13. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

15. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

17. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.

18. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

19. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněnou argumentaci dále v obecné rovině konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou rovněž svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 604/2015, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 402/05, a další).

20. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je pak s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o tzv. opomenuté důkazy ani o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

21. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti konstatuje, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly důkazními návrhy obviněného na výslech svědků A. M. a M. M., avšak v tomto směru dospěly důvodně k závěru, že tyto navrhované důkazy nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, trestní řízení by jejich prováděním bylo nadměrně protahováno a ať by tyto důkazy vyzněly jakkoliv, nemohly by přivodit změnu, neboť jsou pro rozhodnutí v této trestní věci nadbytečné. V této souvislosti pak lze v podrobnostech odkázat na precizní argumentaci odvolacího soudu (č. l. 1104), který zdůraznil, výslech svědka M. M. by ohledně posouzení věrohodnosti svědkyně Z. nemohl přinést nic nového, neboť soud prvního stupně hodnotil výpověď této svědkyně i v kontextu s dalšími svědeckými výpověďmi (konkrétně s výpověďmi svědků T. K. a J. P.) a jinými provedenými důkazy, a proto již nebylo třeba provedení dalších důkazů, aby mohl soud prvního stupně vyřešit otázku věrohodnosti její výpovědi. Rozhodnutí ve věci rovněž nemohl změnit ani výslech svědka A. M., neboť okolnosti cest obviněného do Polska a jejich účel byl dostatečně objasněn jinými provedenými důkazy, a to zejména výpovědí samotného obviněného, výpověďmi svědkyň N. K. a Z. Z., chemickou expertízou, materiály osvětlujícími zadržení obviněného dne 13. 6. 2015 apod. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily neprovedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů, a tudíž ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

22. Nejvyšší soud pak neshledal pochybení ani v postupu soudu prvního stupně (s nímž se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací), pokud při posuzování jednání pod bodem II./4 uvěřil výpovědím svědků M. S. a V. V. ohledně identifikace obviněného jakožto řidiče motorového vozidla dne 22. 6. 2015. Oba svědci totiž shodně popsali, že předmětné motorové vozidlo je míjelo v těsné blízkosti, přičemž obviněného při jeho řízení bezpečně poznali. Tyto výpovědi pak korespondují i s výpovědí O. P., který potvrdil, že toto motorové vozidlo půjčil právě obviněnému R. C. Skutečnost, že kamerový záznam řidiče spolehlivě neidentifikoval, pak nemůže mít za daných okolností rozhodující význam, neboť jak správně poznamenal odvolací soud (č. l. 1106), svědci S. a V. při jízdě pozorovali obviněného samozřejmě i z jiného úhlu než kamera a také z jiné vzdálenosti, a tedy není důvod nevěřit oběma svědkům, že obviněného poznali. Nelze navíc opomenout, že svědek S. potvrdil, že si byl vědom toho, že motorové vozidlo patří svědku P., nicméně v danou dobu identifikoval jako jeho řidiče obviněného R. C. Dle Nejvyššího soudu tak soudy obou stupňů dostatečně a řádně odůvodnily, proč vyhodnotily právě výpovědi policistů S. a V. jako důvěryhodné a schopné vysvětlit skutkový děj, tak jak se na místě odehrál.

23. Nejvyšší soud se pak nemohl ztotožnit ani s námitkami obviněného stran neprokázání jednání pod bodem II./5 výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž v tomto směru opomenul existenci objektivního důkazu v podobě kamerového záznamu bezpečnostní kamery z herny Pat a Mat ze dne 5. 7. 2015, z něhož je zcela zřejmé, že ačkoli byl poškozený E. R. skutečně vůči obviněnému agresivní, obviněný vystřelil z pistole až v okamžiku, kdy poškozený na obviněného neútočil, nebyl k němu otočen ani čelem, přičemž obviněný přiložil pistoli poškozenému přímo k hlavě. Je tedy evidentní, že údajný útok poškozeného na obviněného v době výstřelu netrval a svým jednáním tak neodvracel přímo hrozící či trvající útok, nemluvě o tom, že i při trvajícím útoku by byl takový způsob obrany ze strany obviněného zcela zjevně nepřiměřený. Za této situace a způsobu užití zbraně musel být tedy obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání směřuje ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Vzhledem ke všem těmto rozhodným skutečnostem se proto Nejvyšší soud plně ztotožnil jak se skutkovými, tak i na ně navazujícími právními závěry soudů obou stupňů.

24. Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění pak plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky obviněného R. C. tudíž zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. C. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 4. 2017


JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu