11 Tdo 1289/2013
Datum rozhodnutí: 10.12.2013
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník



11 Tdo 1289/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2013 dovolání podané obviněným Z. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 201/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 1/2013 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 22 T 1/2013, byl obviněný Z. R. uznán vinným v bodě 1 trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) a v bodě 2 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za trestný čin uvedený pod bodem 1 a za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 22 T 58/2009, byl podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 a § 37a tr. zák. odsouzen k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 22 T 58/2009, a podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 185/2009, jakož i celý výrok o trestu a všechny další výroku, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad. Za zločin uvedený pod bodem 2 byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. - v období od měsíce května 2009 do 21. 9. 2009 ve společně obývaném domě č. p. ... v obci S. H. B., okr. P., v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech opakujících se zhruba třikrát do týdne slovně a fyzicky týral dceru své manželky J. Š., kterou pod různými záminkami fyzicky napadal zejména údery otevřenou dlaní a pěstí a kopanci, omezoval ji v pohybu jednak tím, že jí zakazoval stýkat se s dalšími osobami, a jednak zamykáním se s ní v jednotlivých místnostech domu na dobu několika hodin i na celou noc, poškozoval její osobní věci, zejména oblečení a mobilní telefon, kontroloval její komunikaci přes mobilní telefon a současně vyhrožoval, že zveřejní její nahé fotografie, které měl uložené ve svém mobilním telefonu, přičemž ve většině případů mělo jeho počínání i sexuální podtext, kdy po uzamčení se v některé z místností domu požadoval po J. Š. pohlavní styk nebo strpění osahávání, případně před jmenovanou onanoval, kdy mimo jiné v odpoledních hodinách dne 19. 9. 2009 fyzicky napadl J. Š. proto, že chtěla z domu odejít, zatáhl ji z verandy zpět do domu, dal ji tzv. facku a odstrčil ji od sebe až upadla na zem, přičemž jí vulgárně nadával a kousl ji do nosu, a ve večerních hodinách téhož dne požadoval po J. Š., aby rukou třela jeho pohlavní úd, tzv. vyhonit přirození, což jmenovaná odmítla, a proto ji znovu udeřil a strhnul tričko; poškozená J. Š. utrpěla podle lékařské zprávy ze dne 22. 9. 2009 drobná zranění, konkrétně modřinu na pravé paži 8 x 7 cm, modřinu na levém stehnu 1 x 1 cm, škrábanec na levé straně krku a známky kousnutí 1 x 1 cm na pravé straně nosu (pozn.: tato skutková zjištění byla převzata z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 185/2009) , - od ledna 2009 do 22. 9. 2009 v místě trvalého bydliště S. H. B. č. p. ..., v přesně nezjištěných dnech a nepravidelných intervalech 1x za týden až za 1x za měsíc fyzicky napadal svoji manželku J. R., zejména fackami a údery pěstí do rukou, ramen a zad, kopal do ní, když už ležela na zemi, čímž jí způsoboval modřiny, kdy např. o letních prázdninách 2009 jí údery pěstí a kopáním způsobil zlomeninu dvou žeber vyžadující si lékařské ošetření, dále ji týral i psychicky opakovanými vulgárními urážkami, ponižujícími poznámkami a tím, že přes svůj zjevný nesouhlas musela strpět i jeho neskrývaně uskutečňované mimomanželské sexuální styky s jejími dcerami L. Š., a J. Š., a s přítelkyní A. N., 2. od července 2012 do 11. 10. 2012 v místě trvalého bydliště S. H. B. v nepravidelných intervalech 1-2x týdně se vzrůstající intenzitou a stupňující se agresivitou psychicky a fyzicky napadal svoji manželku J. R. opakovanými vulgárními urážkami, ponižujícími poznámkami, nucením strpět neskrývaně uskutečňované mimomanželské sexuální styky s přítelkyní, slovními výhrůžkami zabitím a dále fyzicky údery pěstí do obličeje, fackami, kopáním po těle, taháním za vlasy, údery hlavou o stůl, škrcením, kdy např. v létě 2012 přes původní souhlasné stanovisko k pohlavnímu styku a následný slovní i fyzický odpor a bolestivé reakce ji držel na posteli pod sebou a zasunoval jí do vagíny prstovou část ruky s dlaní nejméně po zápěstí, se kterou uvnitř jejího těla pohyboval a dále si na mobilní telefon pořídil fotografii ruky zasunuté do vagíny, kterou ukazoval A. N., v létě 2012 J. R. napadl úderem pěstí do obličeje takovým způsobem, že došlo k uvolnění dvou zubů na levé straně úst s následným ošetřením spočívajícím v extrakci jednoho zubu lékařem, dále v létě 2012 ji chytil rukou za vlasy, stáhl ze židle a za vlasy ji táhl z kuchyně do chodby domu, kde ji kopal do stehen a boků a jednání zanechal až po zásahu A. N. a dne 11. 10. 2012 v době kolem 21.00 hod. až 23.00 hod. po předchozí slovní rozepři jí opakovaně vulgárně nadával, udeřil jí pěstí do hlavy, v době, kdy klečela na kolenou na zemi, ji uchopil zezadu za mikinu a tahem směrem od zadní části krku zároveň přitahoval přední část límce mikiny na přední část krku a takto ji škrtil až nemohla dýchat a chroptěla, čímž jí způsobil povrchové pohmoždění kůže na krku a jednání zanechal až na základě zásahu A. N. a poté J. R. znovu napadl údery pěstí do paže a kopal do ní, přičemž jí v průběhu incidentu opakovaně vyhrožoval tím, že se postará o to, aby jí sociálka vzala nezletilého syna. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 201/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Blažka, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ke skutku uvedenému pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že skutkový závěr o době trvání jednání vůči poškozené J. R. je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. S touto námitkou se ve svém rozhodnutí nevypořádal ani odvolací soud. To má za následek i nesprávnou právní kvalifikaci.

Ke skutkovým zjištěním pod bodem 2 obviněný poukázal na několik bodů. Podle něj lze za společné obydlí považovat byt či dům, který je společným obydlím ve smyslu vedení společné domácnosti. Obviněný k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1058/2007 a dále pak sp. zn. 7 Tdo 1072/2012, ve kterém Nejvyšší soud pro odůvodnění použil skutečnost, že pachatel vedl s poškozenou společnou domácnost. K tomu obviněný namítá, že i když s poškozenou užívali stejnou nemovitost, nevedli v daném období společnou domácnost. Obviněný vedl domácnost se svou přítelkyní svědkyní N. a poškozená se svým synem. Výklad, že postačí, aby oba subjekty užívaly pro své bydlení jeden dům, považuje obviněný za nepřípustně extenzivní, neboť pak by bylo možno podřadit pod ustanovení § 199 tr. zákoníku jednání vlastníků bytů v bytovém domě či obyvatel jakékoli ubytovny.

K naplnění znaku trýznivým způsobem obviněný namítá, že jeho jednání, tak jak je pod bodem 2 výroku o vině popsáno, nelze zvolené právní kvalifikaci podřadit, neboť nedosahuje potřebné intenzity. K tomu opět poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1072/2012 s tím, že ve zde posuzovaném případě šlo o závažnější jednání, které nebylo takto přísně kvalifikováno. Následně se obviněný vyjadřuje k nevěrám a vnímání týrání poškozenou. Jeho mimomanželské sexuální styky poté, co se s manželkou rozešel, nemohou být podle něj kvalifikovány jako týrání poškozené. Opačný přístup by kriminalizoval množství osob, jejichž manželství je trvale narušeno tím, že si jeden z manželů najde jiného partnera. Podle znaleckého posudku Mgr. Čermákové poškozená nejhůře snášela právě to, že si obviněný našel jinou partnerku. Ostatní tvrzené útoky považovala v podstatě za normální, obzvláště se to týká slovních urážek, které byly prokazatelně vzájemné. Podle obviněného je proto nesprávné, že obsahem popisu skutku jsou jednání, která poškozená nevnímala jako závažná příkoří na své osobě.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby v plném rozsahu.

K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního. Ten po shrnutí dosavadního průběhu řízení a vysvětlení podstaty uplatněného dovolacího důvodu nejprve k námitce obviněného vztahující ke skutku pod bodem 1 výroku o vině uvedl, že taková situace (skutkový závěr o době trvání jednání vůči poškozené J. R. je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním) v dané věci nenastala. Průběh skutkového děje byl totiž jednoznačně dovozen zejména na základě výpovědi poškozené J. R. a svědkyně J. Š. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání ani bližší argumentaci k odůvodnění svého tvrzení nepředkládá, když současně část skutkových zjištění, konstatovaných v tomto bodu, byla postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku převzata z již dříve vydaného a pravomocného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 185/2009. Předmětnou část dovolání obviněného proto nelze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.

Pokud jde o námitky obviněného, směřující proti závěrům popsaným v bodu 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze je podle státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť obviněný zpochybňuje správnost vyslovené právní kvalifikace. Nelze jim však přisvědčit. Obviněný především napadá závěr o naplnění znaku společného obydlí. Podle § 133 tr. zákoníku se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Pojem společné obydlí neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010 s. 1749). Podle státního zástupce je namístě právní hodnocení, vyslovené soudy činnými dříve ve věci, akceptovat. Obviněný a poškozená byli manželé a společně bydleli v domě. Je pravdou, že jejich vztah nebyl zejména ze strany obviněného příliš úzký, což ovšem ničeho nemění na tom, že obývali společně nemovitost, trvale spolu komunikovali a udržovali i intimní kontakty. Požadavkem zákona není v této souvislosti stav společné domácnosti, což nevyplývá ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1072/2012. Pokud totiž toto rozhodnutí zmiňuje institut společné domácnosti, činí tak v rámci komplexního popisu výchozích a v úvahu připadajících zohlednitelných okolností a zásadně jej nepovažuje za podmínku sine qua non. Zásadním znakem společného obydlí je faktický stav společného bydlení, což značí v obvyklých případech nemožnost podřadit pod něj osoby žijící v různých bytech bytového domu či v různých pokojích na ubytovně, neboť tyto osoby sice obývají shodnou nemovitost, avšak zjevně nežijí společně (což je vyšší, resp. užší stupeň koexistence než pouhá shodná adresa pobytu).

K otázce spáchání popsaného jednání trýznivým způsobem státní zástupce uvedl, že požadavkem pro aplikaci § 199 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je zjištění spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, což je patrně namístě vykládat jako spáchání činu buď zvlášť surovým způsobem, nebo zvlášť trýznivým způsobem. Okresní soud v Pardubicích však v právní větě v bodu 2. výroku o vině svého rozsudku uvedl toliko spáchání činu obviněným trýznivým způsobem. Současně se ovšem státní zástupce domnívá, že s ohledem na jinak správné hmotně právní posouzení s přihlédnutím k tomu, že obviněný toto pochybení nenamítl (§ 265i odst. 3 tr. ř.) a jeho dopad na postavení obviněného je minimální [§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.] není jakákoli náprava nutná.

K právnímu posouzení státní zástupce zopakoval příslušná skutková zjištění s tím, že je zřejmé, že poškozená byla ze strany obviněného vystavena několik měsíců trvajícímu intenzivnímu a navíc stupňujícímu se psychickému a fyzickému násilí, v jehož rámci byla týrána jednak projevy obviněného, jenž za trvajícího manželství udržoval intimní kontakty s přítelkyní, která obývala společný dům, a především potom ji agresivně napadal kopy a údery, což postupně vyvrcholilo jednak až vyražením zubů a zejména škrcením poškozené, při kterém již začala chroptět (a jak uvedla svědkyně A. N., poškozená byla fialová v obličeji a obviněný křičel, že ji zabije), což je nutné považovat za krutý útok, při němž byla poškozená zjevně vystavena bolesti na hranici snesitelnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010 s. 1744). Aplikace § 199 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tak zcela namístě, a to bez ohledu na závěry uplatněné na jiné jednání jiného pachatele ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud zmíněným usnesením ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1072/2012 (když navíc intenzita útoku tohoto pachatele srovnatelného bodu jako v případě obviněného nedosáhla).

S ohledem na zbývající námitky obviněného uvedené v dovolání státní zástupce dodává, že poškozená skutečně s postupem času ve svých výpovědích popis agresí do jisté míry mírnila, s čímž se ovšem soudy dříve činné ve věci v rámci hodnocení důkazů s poukazem zejména na její závislost na partnerovi vypořádaly. Přitom je možné mít za to, že právě s ohledem na závislost poškozené a další znaky její osobnosti, resp. jejího vztahu s obviněným, poškozená obtížně nesla zejména chování obviněného vůči dalším ženám (tj. intimní styky s nimi), z čehož však jistě nelze dovodit, že např. škrcení, jež vedlo ke chroptění a změně barvy obličeje, subjektivně nevnímala jako kruté zacházení.

Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soudu dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Ke skutku označenému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně číslem 1 obviněný uvádí pouze tolik, že skutkový závěr o době trvání jednání vůči J. R. je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Vzhledem k tomu, že toto své prohlášení nijak nekonkretizuje, nelze na základě takto obecně předloženého tvrzení rozhodnutí přezkoumat, a to ani v případě, že by tuto námitku bylo možno pod zvolený dovolací důvod podřadit. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud odkazuje na vyjádření státního zástupce k tomuto bodu a dále připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Námitky směřované obviněným proti skutku, jímž byl uznán vinným v bodě 2 výroku o vině, lze zvolenému dovolacímu důvodu podřadit, avšak nelze s nimi souhlasit. Pokud jde o pojem společného obydlí, jak odborná literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1940), tak i judikatura setrvávají na závěru, že podmínkou naplnění tohoto znaku není vedení společné domácnosti. Ostatně už v předchozí právní úpravě § 215a tr. zák. užil zákonodárce pojem byt nebo dům , a to právě proto, aby se vyhnul pojmu domácnost , jak je definován v § 115 občanského zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že domácí násilí se nezřídka odehrává mezi osobami, které sice spolu žijí v jednom bytě nebo domě, avšak neuhrazují společně náklady na své potřeby, např. rozvedení manželé apod. Obviněný v této souvislosti odkazuje na usnesení (které nesprávně označuje za rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, které podle něj uvádí, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společné domácnosti. To ovšem není pravda. Citované usnesení obsahuje takové vyjádření pouze v narativní části, jde o shrnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, zjevně se přitom jedná o nedopatření. Navíc znak společný byt nebo dům toto rozhodnutí nevykládá. Podobně usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1072/2012, na něž obviněný odkazuje a které bylo publikováno pod č. 35/2013 Sb. rozh. tr., při výkladu znaku společné obydlí jednak cílí primárně na otázku právního vztahu pachatele a oběti k obývané nemovitosti, ale především skutečnost, že tito sdíleli společnou domácnost, uvádí pouze při vykreslení skutkové situace v posuzované věci, rozhodně ji nestaví jako podmínku naplnění znaku společné obydlí . Obviněný tedy na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí, která zřejmě příliš důkladně nečetl.

V další části svého dovolání pak obviněný napadá kvalifikaci svého jednání popsaného pod bodem 2 podle druhého odstavce ustanovení § 199 tr. zákoníku. Jeho jednání podle něj nedosáhlo intenzity potřebné pro zvlášť surový nebo trýznivý způsob spáchání. Státní zástupce v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně v právní větě výroku a také v odůvodnění hovoří o trýznivém způsobu , ačkoli se má podle něj jednat o zvlášť trýznivý způsob . To však nepovažuje za významnou vadu, neboť jednání obviněného naplňuje i znak zvlášť trýznivý způsob . Lze souhlasit, že skutečně jak odborná literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1936), tak i judikatura (včetně starší judikatury k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., kde byl zvlášť surový nebo trýznivý způsob spáchání uveden u trestného činu vraždy v § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák.) hovoří o zvlášť trýznivém způsobu , ačkoli z jazykového výkladu lze dojít k oběma závěrům, tedy že příslovce zvlášť se může vztahovat jak k oběma přídavným jménům, tak i pouze k přídavnému jménu surový . Nicméně lze poukázat na formulaci skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, kde je pod písmenem a) uveden zvlášť surový nebo trýznivý způsob spáchání , pod písmenem b) pak surový nebo trýznivý způsob veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném . Z toho je patrné, že v prvním případě musí jít rovněž o zvlášť trýznivý způsob. Uvedené pojmy je pak pochopitelně třeba vykládat stejně v celém trestním zákoníku. Nejvyšší soud je ovšem, stejně jako státní zástupce, toho názoru, že jednání obviněného znak zvlášť trýznivým způsobem naplňuje, jak bude ještě dále vysvětleno.

Obviněný k tomu opět odkazuje na rozhodnutí č. 35/2013 Sb. rozh. tr. V citované věci sice soudy tam popsané jednání nekvalifikovaly podle písmene a) druhého odstavce § 199 tr. zák., nicméně dovolání podal obviněný a Nejvyšší soud se proto nemohl, ani kdyby to obviněný namítal, otázkou naplnění daného znaku zabývat, neboť by to bylo k jeho tíži. Nejde proto o žádné vyjádření názoru Nejvyššího soudu v tom smyslu, jaké jednání lze již považovat za naplňující citovaný znak.

Naplněním znaku zvlášť trýznivý způsob se Nejvyšší soud zabýval ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve svém usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 445/2012. Uvedl, že ,,zvlášť trýznivý způsob spáchání činu se vyznačuje zvýšenou mírou útrap, které z jednání pachatele vyplývají pro týranou osobu. Nejde jen o útrapy ve smyslu fyzické bolesti, ale zejména též o útrapy, které zasahují týranou osobu v emocionální sféře, psychicky ji traumatizují, udržují u ní stav trvalého strachu, zesilují u ní pocit ponížení, vyloučení či zneuznání, navozují z jejího hlediska dojem totální bezvýchodnosti situace apod. Čin může nabýt uvedené povahy nejen razancí jednotlivých aktů týrání, nýbrž také v důsledku jiných okolností, např. v důsledku dlouhodobosti, četnosti a pravidelnosti těchto aktů či nějakého zvláštního postavení poškozeného. V posuzovaném případě byly tyto znaky zvlášť trýznivého způsobu spáchání činu evidentně naplněny. Poškozený byl vystaven bití ze strany obviněného, resp. obou obviněných, velmi často, a to podle zjištění soudů prakticky obden (viz odůvodnění rozsudku). Bití souviselo především s tím, že poškozený nedokázal plnit očividně šikanózní požadavky, které na něho obvinění kladli. Tyto požadavky se týkaly zejména pracovních výkonů a úkonů denního režimu a poškozený jim nedokázal vyhovět, neboť objektivně již vzhledem k věku přesahovaly jeho schopnosti nebo měl k jejich splnění nereálně krátký časový limit. Rovněž nízký věk poškozeného, jemuž v době posuzovaného činu bylo teprve devět let, byl okolností, která prohlubovala jeho útrapy vyplývající z týrání. V dané situaci poškozený nenacházel oporu ani u matky jako osoby, která by mu měla být nejbližší a která naopak byla spolupachatelkou týrání. Jednání obviněného tím pádem zasahovalo poškozeného o to citelněji. Poškozený prakticky neměl žádné útočiště, do kterého by se uchýlil, a po více než půl roce našel východisko v útěku z domova, a to ve stavu se zřetelně rozvinutým syndromem týraného dítěte. Uváží-li se souhrn těchto okolností, navíc ve spojení s tím, že poškozený byl na obviněných plně závislý již z hlediska základních životních potřeb, pak není nic nelogického na závěru, že obviněný spáchal čin zvlášť trýznivým způsobem. Právní posouzení skutku podle § 198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je proto akceptovatelné.

Pro srovnání s nyní posuzovanou věcí je vhodné doplnit, že skutek v daném případě spočíval v podstatě v tom, že od září 2009 do 30. 5. 2010 v R. u P., okr. P. z., a dále od 5. 7. 2010 do 14. 7. 2010 v K. D. obviněný J. S. po dohodě se svojí družkou obviněnou J. K., která ho pověřila výchovou svého nezletilého syna T. K., žijícího s nimi ve společné domácnosti, nezletilému nadával velmi hrubými výrazy, trestal ho za nicotné prohřešky zjevně nepřiměřenými tresty, které vykonávala i obviněná J. K., přikazoval mu vykonávat těžké fyzické práce nepřiměřené jeho věku, za jejichž neprovedení ho opět trestal zjevně nepřiměřenými tresty, vyžadoval po něm, aby se řídil rozvrhem a sešitem pravidel , které pro nezletilého obvinění sestavili, za jejich nedodržení a za neprovedení úkolů v předem určeném a zpravidla velmi krátkém časovém limitu mu ukládali zjevně nepřiměřené tresty, svým jednáním vyvolali u nezletilého pocity strachu a syndrom týraného dítěte a způsobili, že nezletilý dne 14. 7. 2010 utekl z domova. Podle zjištění soudu povahu trestů ukládaných nezletilému měly vysoký počet dřepů nebo kliků (300 i více), které musel nezletilý vykonávat, bití, a to zejména vařečkou, řemenem nebo bezovým prutem přes obnažené hýždě. Práce, které obvinění vyžadovali na nezletilém a pro jejichž vykonání mu stanovili časový limit, podle zjištění soudu souvisely s rekonstrukcí domu a dále spočívaly v úklidu zatopeného sklepa a vynášení septiku. Bití zanechalo na těle nezletilého podle zjištění soudu rozsáhlé podkožní výrony krve v obou hýžďových krajinách a na zadní straně obou stehen a dále i hematomy na kůži obličeje a paží.

Při srovnání s popisem skutkových okolností v nyní projednávané věci lze i s přihlédnutím k tomu, že v případě poškozené se jedná o dospělou osobu, bezpochyby na naplnění posuzovaného znaku rovněž usuzovat. Nyní zkoumané jednání se jeví jako dokonce brutálnější, než tomu bylo v citované věci. Jako zvlášť trýznivé musela poškozená z fyzických projevů násilí zcela jistě pociťovat časté bití pěstmi, kopání, údery hlavou o stůl, smýkání za vlasy, škrcení nebo vyražení zubů.

V další části svého dovolání obviněný argumentuje znaleckým posudkem Mgr. Lenky Černé z oboru školství a kultura, odvětví psychologie s tím, že poškozená nejhůře snášela, že si našel jinou partnerku, ostatní projevy násilí považovala za normální, přičemž slovní urážky byly prokazatelně vzájemné. Nevěra pak podle obviněného nemůže být považována za týrání a ostatní útoky poškozená nevnímala jako závažná příkoří, proto by neměly být součástí popisu skutkových okolností.

K tomu je zapotřebí nejprve uvést na pravou míru závěry znaleckého posudku. Znalkyně mimo jiné uvádí, že jednání obviněného na poškozenou působilo jednoznačně traumaticky a mělo negativní vliv na její psychiku. Psychické trauma jí bylo způsobeno zejména ponižováním, hrubým urážením její důstojnosti, výčitkami ohledně jejího věku a vzhledu, vydíráním, vyhrožováním a zejména partnerskou nevěrou, kterou poškozená značně trpěla. Poškozená přiznává silný strach z manžela po jeho útocích. Fyzické trauma, bolest a strach prožívala při fyzických atakách vysoké intenzity (škrcení, rány pěstí do obličeje, kopání do těla). V těchto případech utrpěla zranění, některá s nevratnými důsledky (vyražení zubů). Fyzickým trýzněním došlo podle znalkyně přechodně k narušení její psychické a tělesné integrity projevující se masivní úzkostí a strachem o své zdraví a život. Poškozená je podle znalkyně jednoznačně osobou psychicky a fyzicky týranou a to intenzivně a dlouhodobě. Z toho je patrné, že obviněný závěry znaleckého posudku poněkud bagatelizuje. Poškozená sice sama uvádí, že jí nejvíce vadí nevěra obviněného, to však logicky koresponduje s její silnou citovou a sexuální závislostí na obviněném a její osobností, kterou znalkyně mimo jiné hodnotí jako nezralou se sníženými intelektovými schopnostmi v pásmu populačního podprůměru až lehké mentální retardace. To ale v žádném případě neznamená, že by projevy násilí poškozená nevnímala jako těžké příkoří. Naopak lze mít za to, že významnou část z nich vnímala jako zvlášť trýznivé , jak bylo výše vysvětleno.

Pochopitelně nevěra sama o sobě v obecné rovině za projev týrání považována nebude, v posuzovaném případě však soudy zcela správně zahrnuly mimomanželské styky obviněného do kontextu skutkových zjištění naplňujících přisouzenou právní kvalifikaci, a to vzhledem ke způsobu, jakým obviněný tyto styky uskutečňoval (novou partnerku proti vůli poškozené ubytoval ve společném obydlí, měl styky s dcerami poškozené, nevěru před poškozenou neskrýval, naopak lze říci, že se stala jedním ze způsobů ponižování poškozené), a současně vzhledem k ostatním projevům násilí, v jejichž kontextu se nevěra odehrávala (fakticky se tak stala výrazem pohrdání poškozenou a neúcty k ní). Nelze přitom souhlasit s obviněným, že jeho soužití s poškozenou skončilo a našel si novou partnerku, neboť ze skutkových závěrů je zřejmé, že současně udržoval intimní vztah i s poškozenou.

V obecné rovině je ještě možné dodat, že dlouhodobé intenzivní násilí, jako v tomto případě, zanechává zpravidla nesmazatelné stopy na psychice oběti. Pokud pak dojde k situaci, kdy oběť v důsledku opakovaného bití fyzickou bolest již tak intenzivně nevnímá, resp. její psychické důsledky posléze vytěsňuje, nelze to v žádném případě vykládat ve prospěch pachatele s odkazem na to, že oběť jeho jednání nepociťuje jako těžké příkoří. De facto by tak v jeho prospěch svědčil stav nežádoucí, který sám svým jednáním vyvolal. Subjektivní hledisko poškozeného tak musí být do jisté míry objektivně korigováno v tom směru, jak by se ve stejné situaci cítil kdokoli jiný. V praxi mohou rovněž nastat situace, kdy poškozený není schopen nebo nechce (např. z důvodu závislosti na pachateli jako v tomto případě) dostatečně vyjádřit, jak na něj jednání pachatele působilo. Zda poškozený pociťoval jednání pachatele jako těžké příkoří, resp. zda pro něj bylo zvlášť trýznivé, je tak třeba usuzovat také z charakteru samotného jednání, nikoli pouze z vyjádření poškozeného. V posuzovaném případě nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že ve věci učiněná skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci, která byla soudy zvolena.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Z. R. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch