11 Tdo 1286/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1286/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 159/2003-148 ze dne 17. 4. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 423/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 159/2003-148 ze dne 17. 4. 2003 z r u š u j e.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 423/2002-121 ze dne 15. 1. 2003 byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Současně byl postupem podle § 59 odst. 2 trestního zákona zavázán k povinnosti podle svých sil a možností uhradit ve zkušební době dlužné výživné.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. N. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením č. j. 9 To 159/2003-148 ze dne 17. 4. 2003 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi dne 9. 5. 2003 a obviněnému P. N. a jeho obhájci dne 12. 5. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 11. 7. 2003 dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž mu bylo umožněno v plném rozsahu uplatnit právo na obhajobu, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění svého dovolání obviněný namítl, že o jeho odvolání rozhodoval Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání, které se konalo bez přítomnosti jeho obhájce, jenž se o jeho nařízení vůbec nedozvěděl, neboť o něm nebyl vyrozuměn. V tomto kontextu vyslovil obviněný přesvědčení, že došlo k porušení ustanovení § 41 odst. 3 trestního řádu, které opravňuje obhájce v řízení před soudem k účasti na všech úkonech, kterých se může účastnit obviněný. V důsledku toho pak neměl v řízení u Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího obhájce, ačkoliv ho měl podle zákona mít, jak o tom svědčí to, že mu byl v předmětné trestní věci soudem prvního stupně pro odvolací řízení ustanoven. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal mu, aby jeho odvolání znovu projednal a aby o něm rozhodnul při respektování jeho práva na obhajobu, tedy za účasti mu ustanoveného obhájce.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. N. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se ztotožnil s námitkami uplatněnými obviněným v podaném dovolání a za nepochybné označil to, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu se zákonem, pokud opomněl vyrozumět o konání veřejného zasedání obhájce obviněného a podané odvolání projednal v jeho nepřítomnosti. Současně však vyslovil přesvědčení, že na toto jeho pochybení nedopadá obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Formulace tohoto dovolacího důvodu - "obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl" - se podle jeho názoru vztahuje na případy nutné obhajoby ve smyslu § 36 a § 36a trestního řádu, nikoliv však na situace předvídané v § 251 odst. 2 trestního řádu, které se vymykají nutné obhajobě a jsou v zásadě vázány na okolnosti spojené o odstraňováním vad podaných odvolání. To však nic nemění na tom, že i obhájce ustanovený postupem podle § 251 odst. 2 trestního řádu má všechna práva obhájce připadající v dané fázi trestního řízení v úvahu, tzn. i právo být vyrozuměn o konání veřejného zasedání o odvolání, zúčastnit se ho a obhajovat při něm svého klienta. Pokud tedy byl v posuzované trestní věci obhájce obviněného P. N. postupem Krajského soudu v Brně o tato práva zkrácen, neboť ve vadně nařízeném veřejném zasedání soud jednal v jeho nepřítomnosti a zamítl podané odvolání, pak je třeba podle názoru státního zástupce učinit závěr, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Z toho pak státní zástupce dovodil, že v posuzovaném případě byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. S ohledem na to navrhl podanému dovolání obviněného jako důvodnému vyhovět, zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázat mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného P. N. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo na poště dne 11. 7. 2003, tj. ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný P. N. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy na to, že neměl v (odvolacím) řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně shledal nezbytným ustanovit mu obhájce nejen za účelem zpracování odvolání, ale i pro obhajování v celém odvolacím řízení, avšak Krajský soud v Brně jako soud odvolací tuto skutečnost vůbec nevzal na vědomí a svým nezákonným postupem jej výrazně zkrátil na jeho právech. Ačkoliv totiž měl mít obhájce, jak je zřejmé z toho, že mu byl soudem prvního stupně ustanoven, během odvolacího řízení jej fakticky neměl, neboť odvolací soud svým postupem jeho obhájci znemožnil, aby jej hájil.

Takto uplatněná argumentace podaného dovolání odpovídá podle názoru Nejvyššího soudu dovolacímu důvodu upravenému v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, resp. v druhé alternativě vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu - obviněný totiž tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu c) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Jestliže za této situace státní zástupce oproti tomu dovozuje existenci dovolacího důvodu podle první alternativy upravené v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu - tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí - nemůže to obstát.

K právnímu názoru vyslovenému státním zástupcem považuje Nejvyšší soud za důležité připomenout, že procesní podmínky pro zamítnutí a odmítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata uvedeného dovolacího důvodu opřeného o nedodržení těchto procesních podmínek je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (například jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny zákonné předpoklady pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však obviněný nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 trestního řádu) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí spatřuje v pochybení soudu v řízení předcházejícím rozhodnutí o odvolání, kdy tento podle uplatněné námitky nevyrozuměl jeho obhájce o konání veřejného zasedání a jednal v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.

Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu tedy není namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale porušení zákonných ustanovení upravujících právo na obhajobu a s ním související povinnost orgánu činného v trestním řízení vedoucí k umožnění jeho realizace. Konkrétněji řečeno, obviněný namítá, že měl mít v odvolacím řízení obhájce - s tím, že právě proto mu jej soud prvního stupně pro toto stadium řízení ustanovil - avšak ve skutečnosti ho neměl, neboť odvolací soud jednal bez obhájce, jenž mu byl ustanoven. O tyto okolnosti opřený dovolací důvod je podle názoru Nejvyššího soudu svou povahou dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, podle něhož lze dovolání podat také proto, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. "Řízením" ve smyslu tohoto ustanovení je přitom třeba rozumět nejen celé trestní řízení, ale i jeho dílčí část (v daném případě odvolací řízení).

Na rozdíl od státního zástupce má Nejvyšší soud za to, že uvedený dovolací důvod dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení jí upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo jevit z restriktivního gramatického výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, ale že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce - ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem - má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde totiž o situaci, která spadá mezi případy, kdy obviněný v řízení obhájce nemá (v tom smyslu, že jej v daném úseku řízení v důsledku pochybení orgánu činného v trestním neobhajuje), ač ho podle zákona mít má (v tom smyslu, že mu má být umožněno řádně uplatnit jeho zákonná práva). Z věcného hlediska je totiž nepochybné, že faktické důsledky pro obviněného jsou v obou uvažovaných případech stejné: jeho právo na obhajobu je zásadně omezováno a soud (nebo jiný orgán činný v trestním řízení) jedná bez jeho obhájce, ačkoliv je jeho povinností jednat s ním. Navíc v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo že jí v daném případě za nutnou považuje soud a proto obviněnému obhájce ustanoví, anebo že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Jinými slovy řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§ 36 a násl. trestního řádu), ale k ustanovení obhájce soudem dojde z jiných zákonem stanovených důvodů nebo si obviněný obhájce sám zvolí, resp. mu jej zvolí k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu.

S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo v posuzované trestní věci podáno z důvodu zákonem připuštěného ? totiž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Předně je třeba uvést, že obhájce JUDr. J. C. byl obviněnému ustanoven soudem prvního stupně dne 3. 2. 2003, a to "pro odůvodnění odvolání a pro obhajování u odvolacího řízení" (č. l. 126 trestního spisu). Prvotním důvodem k tomuto kroku byla potřeba odstranit postupem podle § 251 odst. 2 trestního řádu vady obsahu odvolání podaného obviněným. Ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně - dne 27. 2. 2003 - obhájce skutečně upřesnil a doplnil odvolání obviněného a přiložil k němu několik nově opatřených listin. Na základě ustanovení soudem prvního stupně pak nadále v řízení figuroval jako obhájce obviněného, odvolací soud s ním však jako s obhájcem nejednal a nevyrozuměl jej o žádném z úkonů. Tím nepochybně porušil ustanovení § 41 odst. 2 a 3 trestního řádu a ustanovení § 233 odst. 1 trestního řádu.

Podle § 41 trestního řádu je obhájce oprávněn činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky a zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Podle § 233 odst. 1 trestního řádu pak předseda senátu (v rámci přípravy veřejného zasedání) předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vždy vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.

Z referátu o nařízení veřejného zasedání Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání v této trestní věci, založeného na č. l. 145 trestního spisu, je zřejmé, že obhájce obviněného P. N. JUDr. J. C. o veřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2003 vyrozuměn nebyl. Totéž je patrné i z připojených dokladů prokazujících doručení vyrozumění o veřejném zasedání adresátům (tzv. dodejek).

Dále pak v protokolu o veřejném zasedání v řízení o odvolání obviněného (č. l. 146 a 147 spisu) není konstatováno vyrozumění tohoto obhájce a ani jeho přítomnost. Ze zaznamenaného průběhu jednání je naopak zřejmé, že obviněný N. se domáhal účasti svého obhájce u veřejného zasedání, k jeho odročení za účelem jeho vyrozumění o něm však nedošlo a odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování zamítl jeho odvolání. Neprovedl tedy ani důkaz listinami předloženými obhájcem obviněného současně s odvoláním ani o nich nijak nerozhodl.



Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že Krajský soud v Brně pochybil, když o veřejném zasedání v řízení o odvolání nevyrozuměl v souladu s ustanovením § 233 odst. 1 trestního řádu i obhájce obviněného N. JUDr. J. C. Řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí tak trpí vadou spočívající v tom, že obviněný v určité fázi řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tak jak to předvídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu (blíže k tomu srov. předcházející úvahy o splnění důvodů pro podání dovolání v této věci).

Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného P. N. důvodným. Z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 159/2003-148 ze dne 17. 4. 2003 zrušil, a zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení v této věci bude přitom tento soud vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť vada, spočívající v porušení zákonných ustanovení upravujících právo na obhajobu a s ním související povinnost soudu v řízení o odvolání vedoucí k umožnění jeho realizace, nemohla být odstraněna v rámci veřejného zasedání v řízení o dovolání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání n e n í s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář