11 Tdo 127/2007
Datum rozhodnutí: 26.06.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 127/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2007 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 70/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. prosince 2005, sp.zn. 19 T 70/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Sokolově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. prosince 2005, sp. zn. 19 T 70/2005, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento skutek a za další sbíhající se trestnou činnost (z trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 2 T 124/2005) byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce třiceti měsíců, po kterou byl nad obviněným vysloven dohled a stanovena povinnost uhradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněnému byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč, jehož úhrada byla povolena v měsíčních splátkách ve výši 5 000,- Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody poškozenému M. V.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že:

v přesně nezjištěný den měsíce června 2004 poté, co uhradil dlužnou částku na záruční směnku vystavenou dne 1. srpna 2003 M. K. na částku 100 000,- Kč výstavcem M. V., převzal od směnečného věřitele M. K., tuto záruční směnku a ačkoli věděl, že záruční směnka byla jeho osobou již v plné výši uhrazena, a že veškeré závazky vyplývající z této směnky zanikly, tak tuto směnku směnečnému dlužníkovi M. V. dle předchozí dohody a pokynu M. K. M. V. nepředal, tuto rubopisem neoprávněně převedl na sebe, s M. K. uzavřel fiktivní smlouvu o odkoupení této záruční směnky a v rozporu s předchozím ujednáním v nezjištěný den měsíce září 2004 rubopisem převedl tuto směnku na M. O., kterému zamlčel, že směnku neoprávněně převedl na sebe a předchozí závazky vyplývající z této směnky již byly uhrazeny, když převedením této směnky získal neoprávněný majetkový prospěch, neboť tímto došlo k úhradě jeho dluhu vůči M. O. a způsobil tak poškozenému bývalému směnečnému dlužníku M. V. škodu jednak na jeho právech, dále i finanční škodu, neboť M. O. převedl dále rubopisem záruční směnku na svého syna M. O. a ten poté vyzval M. V. jako směnečného dlužníka k uhrazení částky 100 000,- Kč a vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě požadovaná částka nebyla M. V. uhrazena, byla M. O. u Krajského soudu v Plzni podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro částku 100 000,- Kč, kdy řízení v této věci bylo zahájeno a dne 18. října 2004 byl vydán směnečný platební rozkaz sp. zn. 53 Sm 218/2004, na základě kterého byl M. V. povinen uhradit M. O. částku 100 000,- Kč a náklady řízení a tento směnečný platební rozkaz byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005, sp. zn. 4 T Cm 121/2004, a způsobil tak poškozenému M. V., škodu ve výši nejméně 100 000, Kč.

O odvolání obviněného P. Š. rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 To 73/2006, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě a prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný soudům vytkl, že nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když nevěnovaly dostatečnou pozornost hodnocení svědeckých výpovědí (M. K., M. V., M. O., R. V., roz. Č., a A. S.) a nepřihlédly ani k povaze směnky, jejímž prostřednictvím měl obviněný podvod spáchat. Zdůraznil, že směnka je cenným papírem, a jako taková představuje finanční závazek výstavce směnky poskytnout jejímu majiteli určité finanční plnění. Závěry odvolacího soudu ohledně platnosti směnek jsou nejen nesprávné, ale i způsobilé ohrozit jistotu účastníků směnečných vztahů v obchodně-právních vztazích. Ze zjištěných okolností nelze ani dovodit, že by se obviněný posuzovaného jednání dopustil úmyslně. Soudy proto obviněného nesprávně uznaly vinným a právní posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů je tak nesprávné.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně tak, že námitkám obviněného je třeba přisvědčit. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006, uvedl, že tzv. zajišťovací směnka není zvláštním druhem směnky. Její zajišťovací funkce není jevem spadajícím do sféry směnečného práva a na povaze závazku ze směnky, jako závazku přísného, nesporného a abstraktního se proto nic nemění. Zajišťovací směnka není k zajištěnému závazku akcesorická, má postavení samostatného nezávislého závazku. Jestliže na sebe obviněný převedl a dále rubopisoval směnku v situaci, kdy prokazatelně byl hlavní zajišťovaný závazek uhrazen, jeho jednání sice bylo z občanskoprávního hlediska porušením smlouvy o zajištění směnkou, jeho trestní odpovědnost však dovozovat nelze. Skutková věta v tomto směru nijak nerozlišuje uhrazení dluhu a uhrazení směnečné částky. Zjištěný skutkový stav tedy nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Protože jsou dovolací námitky obviněného důvodné, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání vykazuje zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, v intencích ustanovení § 265i odst. 1 až 3 tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného lze zčásti přisvědčit.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z výše citovaného obsahu dovolání je patrné, že část dovolacích námitek tento dovolací důvod nenaplňuje, neboť dovolatel napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Jsou to námitky vztahující se k hodnocení některých svědeckých výpovědí (M. K., M. V., M. O., R. V., roz. Č., a A. S.). Těmito námitkami tedy dovolatel soudům ve skutečnosti vytýká porušení procesních ustanovení (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jimiž je zaručeno náležité zjištění skutkového stavu věci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud proto není oprávněn se těmito námitkami dovolatele zabývat.

Naproti tomu dovolatel uplatnil tento dovolací důvod tvrzením, že soudy nesprávně dospěly k závěru o jeho vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když nevzaly dostatečně v úvahu právní povahu směnky jako cenného papíru a že ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se posuzovaného jednání dopustil úmyslně.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Ke spáchání trestného činu podvodu se vyžaduje úmyslná forma zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Z právní věty rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Sokolově považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak škodu na cizím majetku nikoli malou.

Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, se podává, že podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že poté, co uhradil dlužnou částku na záruční směnku, převzal od směnečného věřitele (M. K.) tuto záruční směnku, a ačkoliv věděl, že směnka byla jeho osobou již uhrazena a veškeré závazky z této směnky zanikly, tuto směnku jejímu výstavci (M. V.) nepředal, neoprávněně ji převedl na sebe, když uzavřel se směnečným věřitelem fiktivní smlouvu o jejím odkoupení, a dále tuto směnku v rozporu s předchozím ujednáním převedl rubopisem na M. O., kterému zamlčel, že směnku neoprávněně převedl na sebe a že předchozí závazky z této směnky již byly uhrazeny, a tím získal neoprávněný majetkový prospěch, neboť tak došlo k úhradě jeho dluhu vůči M. R., a způsobil tak poškozenému M. V. škodu. Tedy jinak řečeno obviněný se měl podvodného jednání dopustit v podstatě tím, že na sebe převedl již uhrazenou záruční směnku, kterou pak ke škodě jejího výstavce a ku vlastnímu prospěchu dále převedl, přitom však novému majiteli směnky zamlčel, že směnka byla uhrazena, a uvedl jej tak zároveň v omyl.

S těmito závěry o podstatě podvodného jednání obviněného se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Jednání, tak jak bylo popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Ze shora uvedeného je zřejmé, že skutková věta rozsudku nijak nerozlišuje mezi plněním ze směnky (tj. úhradou směnečné sumy) a plněním dlužné částky ze smlouvy o půjčce, kterou směnka zajišťovala. Závěry soudů svědčí o tom, že si dostatečně neujasnily povahu směnky obecně, povahu směnky jako zajišťovacího institutu a její poměr k právnímu vztahu, z něhož vyplýval závazek zajištěný směnkou. V návaznosti na to si soudy dále neujasnily, že právní posouzení věci má dva různé aspekty, a to hledisko aplikace občanského zákoníku na vztahy vyplývající ze smluv a hledisko aplikace zákona směnečného a šekového (zákon č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).

Z provedeného dokazování soudů, opírajícího se o svědecké výpovědi (M. V., M. K., M. O. a M. O.) a listinné důkazy (kopii směnky, dohodu o uznání dluhu, potvrzení o postoupení směnky, kupní smlouvu, směnečný platební rozkaz a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005, sp. zn. 45 Cm 121/2004) vyplývá, že M. V., po předchozí dohodě s obviněným P. Š., vystavil k zajištění závazku obviněného ze smlouvy o půjčce (uzavřené s M. K.) vlastní směnku na částku 100 000,- Kč. Podle směnky byl M. V. osobou, která měla platit (směnečník), a M. K. tím, na jehož řad mělo být placeno (remitent).

Přesto, že se z výroku i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně opakovaně podává, že obviněný uhradil dlužnou částku na záruční směnku , z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný splnil M. K. svůj závazek ze smlouvy o půjčce, ne závazek ze záruční (zajišťovací) směnky. V tomto směru lze odkázat především na svědeckou výpověď M. K., který uvedl, že obžalovaný zaplatil svůj dluh ve výši 65 000,- Kč, nikoli částku 100 000,- Kč , na kterou byla směnka vystavena (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Postup obviněného je ostatně pochopitelný a logický, obviněný totiž plnil M. K. svůj závazek ze smlouvy o půjčce, závazek ze směnky, která smlouvu o půjčce obviněného zajišťovala, nebyl závazkem obviněného, ale závazkem výstavce směnky M. V. Ve skutečnosti tedy nebyla uhrazena směnka, ale toliko závazek, který směnka zajišťovala.

Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné.

Tzv. zajišťovací směnka (podle starší terminologie krycí směnka) není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky. V posuzovaném případě byl tímto kauzálním právním vztahem právní vztah založený smlouvou o půjčce. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou (povaha směnky umožňuje, aby ve směnečném vztahu vystupovali jiní účastníci než v kauzálním vztahu, z něhož vyplývá závazek zajištěný směnkou). Jde o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., pro kterou není předepsaná žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen konkludentně. V posuzovaném případě taková smlouva evidentně byla uzavřena a tím směnka nabyla charakteru zajišťovací směnky.

Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod.

Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006).

Zanikne-li závazek (v posuzovaném případě závazek ze smlouvy o půjčce), byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Protože obviněný uhradil M. K. svůj dluh ze smlouvy o půjčce, zanikl toliko závazek obviněného, ne však závazek M. V. ze směnky. Z pohledu směnečného práva měl zánik kauzálního závazku pouze ten význam, že pokud by M. K. požadoval vůči M. V. zaplacení směnky, mohl M. V. úspěšně namítat, že závazek ze smlouvy o půjčce, který směnka zajišťovala, již byl uhrazen. Tuto námitku měl M. V. i proti dalšímu majiteli směnky, tj. vůči tomu na koho byla směnka převedena indosamentem (v daném případě proti obviněnému P. Š.), pokud by prokázal, že při nabývání směnky jednal vědomě na jeho škodu (§ 17 zákona směnečného a šekového).

Důsledkem neakcesority směnky vůči kauzálnímu závazku je rovněž skutečnost, že směnka může být dále převedena. Převodu směnky z pohledu směnečného práva nic nebrání. Proto musí dlužník ze směnky postupovat nanejvýš obezřetně a po splnění kauzálního závazku požadovat vrácení směnky a sám tak náležitě dbát o ochranu svých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006). Ve chvíli, kdy obviněný splnil svůj závazek ze smlouvy o půjčce, vyčerpala se tím zajišťovací funkce směnky a M. V. měl právo na to, aby mu směnka byla vrácena. K vrácení směnky však nedošlo a směnka zůstala v dispozici M. K., aniž by však z hlediska směnečného práva byla jakkoliv dotčena. Následný převod směnky nejprve na obviněného P. Š. a dále na M. O. proto nijak neodporoval směnečnému právu a sám o sobě tak nemůže být podkladem pro závěr o podvodném jednání obviněného ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák.

Za situace, kdy závazek ze směnky ve skutečnosti nezanikl je zřejmé, že obviněný nemohl naplnit ani ten znak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že M. O. zamlčel podstatné skutečnosti a uvedl jej v omyl. Uvedení v omyl je totiž jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K zamlčení podstatných skutečností potom dochází tím, že pachatel neuvede v rámci svého podvodného jednání takové skutečnosti, které jsou zásadní pro rozhodnutí, tj. zpravidla takové skutečnosti, při jejichž znalosti by nedošlo k plnění buď vůbec anebo za podstatně jiných podmínek ve vztahu k pachateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 11 Tdo 1212/2005). I v případě, že by obviněný M. O. informoval o tom, že směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o půjčce, který již byl uhrazen, nic by to z hlediska směnečného práva neměnilo na vztahu M. O. jako nového směnečného věřitele a M. V. jako směnečného dlužníka, a to právě z důvodu neakcesority směnky ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku. I v případě, že by se M. O. o těchto skutečnostech později dověděl, možnost úspěšně vymáhat zaplacení směnky by tím zůstala nedotčena.

Na základě výše uvedeného rovněž nemůže obstát závěr soudů v otázce zavinění, pokud soudy existenci přímého úmyslu na straně obviněného P. Š. (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně) opíraly o zjištění, že převedl směnku na sebe (a poté na jinou osobu) s vědomím, že ... záruční směnka byla již v plné výši uhrazena a že veškeré závazky vyplývající z této směnky zanikly .

Tyto závěry dovolacího soudu však ještě vůbec neznamenají, že skutek, pro nějž byl obviněný P. Š. postaven před soud, nemůže vykazovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Jak již bylo shora uvedeno, k převodu směnky došlo v situaci, kdy závazek obviněného ze smlouvy o půjčce již byl splněn a směnka tak měla být podle smlouvy o zajištění závazku směnkou, uzavřené podle § 51 obč. zák. mezi obviněným a výstavcem směnky M. V., vrácena jejímu výstavci.

Ze skutkových zjištění soudů se přitom mimo jiné podává, že obviněný záruční směnku, kterou převzal od svědka M. K. směnečnému dlužníkovi M. V. dle předchozí dohody a pokynu M. K. nepředal , a dále s ní nakládal tak, že ji neoprávněně převedl na sebe , a později na M. O., který ji převedl na svého syna M. O. a ten ji pak úspěšně uplatnil u soudu. Tato skutková zjištění soudy založily na svědeckých výpovědích M. K. a M. V. Z výpovědi svědka M. K. v hlavním líčení ze dne 2. 8. 2005 (č. l. 103) se podává, že směnka kryla dluh pana Š. ve výši 60 000 Kč a asi za půl roku to pan Š. zaplatil. Zavolal jsem panu V., jestli chce směnku zpátky, ale pan V. mi řekl, že když je to vyřízené, že ji mám dát panu Š. . Shodné skutečnosti vyplývají též z výpovědi svědka M. V. (č. l. 100 spisu), jenž k tomu uvedl, že pan K. volal s tím, že směnku má uhrazenou, jestli ji má dát panu Š. Panu K. jsem řekl, aby mu ji dal, protože jsme byli domluveni na tom, že mi směnku po uhrazení té částky předá. Žádnou směnku mi však nepředal . Dále je třeba připomenout i tu část svědectví M. K., podle níž podepsal rubopis směnky (č. l. 33v.) poté, co ji předal obviněnému P. Š. proto, že mu obviněný řekl, že potřebuje, abych podepsal, že jsem směnku skutečně odevzdal, kdy toto tam měl již předepsané, tak jsem mu to venku na autě na kapotě podepsal. V té době jsem nevěděl, co znamenají slova ode mě na řad , která jsou na směnce uvedena. Obdobně pak svědek (č. l. 104 spisu) ve vztahu ke kupní smlouvě na odkoupení směnky (č. l. 31) uvedl, že ji podepsal proto, že pan Š. celý dluh, který u mě měl vyrovnal, takže chtěl potvrdit, že to má zaplacené. Smlouvu jsem si nepřečetl, a to z toho důvodu, že mě zastavil venku u auta .

Soudy se však těmito jimi zjištěnými skutkovými okolnostmi případu z hlediska jejich možného významu pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. blíže nezabývaly. Z jejich rozhodnutí tak nelze zjistit jak nahlížely na tvrzení výše uvedených svědků ohledně nepředání směnky poškozenému, okolnostem jejího převedení na obviněného, a to např. z toho pohledu, zda za této situace nedošlo ze strany obviněného k uvedení v omyl svědka M. K. při převádění směnky na obviněného P. Š. a v důsledku toho i k následnému poškození M. V. a k obohacení obviněného, či jiné osoby. V obecné rovině lze jen připomenout, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na trestném činu podvodu přitom může být zainteresováno více osob pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov. č. 5/2002 I. Sb. rozh. tr.).

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková věta, tak jak je formulována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s níž se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, a to ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, zatím neobsahuje takové skutkové okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit přesvědčivý závěr o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Soudy přitom svou pozornost věnovaly převážně okolnostem, které samy o sobě pro správnost takového právního posouzení věci nesvědčí. Proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného důvodným a zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, když příčina vytýkaných nedostatků má svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v intencích výše uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Po zrušení uvedených rozhodnutí se tedy trestní věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, a znovu posoudit, zda stíhaný skutek vykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázán k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík