11 Tdo 1262/2011
Datum rozhodnutí: 27.01.2012
Dotčené předpisy: § 9 odst. 2 tr. ř., § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



11 Tdo 1262/2011-61

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 27. ledna 2012, o dovolání obviněných R. S. , a V. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, sp. zn. 12 To 27/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 18/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 4 T 18/2009, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku k § 205 odst. 1, písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodech I/1 až 2, II/1 až 109 výroku o vině tohoto rozsudku, dále ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dílčími útoky popsanými pod body II/34, 36, 42, 54, 90 a 91 výroku o vině zmíněného rozsudku a ze spáchání tří zločinů podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku skutkově popsanými pod body III, IV, a V téhož výroku o vině. Za to byl obviněný R. S. odsouzen podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku, § 43 odst. 1 trestního zákoníku, za použití § 45 odst. 1 trestního zákoníku, za pokračování v trestném činu ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Předmětným rozsudkem byl dále obviněný V. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. trestního zákona, ve znění před 1. 7. 2008 (dále jen trestní zákon ), kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodu VI výroku o vině, a dále ze spáchání trestných činů podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona,ve znění před 1. 7. 2008, kterých se měl dopustit skutky popsanými v bodech VII/1 až 2, VIII/1 až 7 a IX/1 až 5 výroku o vině zmíněného rozhodnutí. Za to byl obviněný V. B. podle § 251 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné D. L. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 a 2 trestního řádu i o nárocích poškozených na náhradu škody.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. června 2011, sp. zn. 12 To 27/2011, o odvoláních, která podali proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze obvinění R. S. a V. B. rozhodl tak, že odvolání R. S. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto a z podnětu odvolání V. B. byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod body VII/1 až 2, VIII/1 až 7, IX/1až 5 a v celém výroku o trestu u obviněného V. B. a podle § 259 odst. 3 trestního řádu soud odvolací znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestných činů podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona ve znění před 1. 7. 2008 pod body VII/1až 2,VIII/1až 7 a IX/1 až 5. Výrok o vině napadeného rozsudku pod bodem VI zůstal nedotčen. Za to byl obviněný V. B. odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění R. S. a V. B..

Obviněný R. S. poté, co shrnul dosavadní průběh trestního řízení, opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že jak soud prvního stupně tak i soud druhého stupně jej uznali vinným dle obžaloby pouze na základě jeho doznání učiněného v přípravném řízení a žádný jiný důkaz proti němu údajně neexistuje. Podle obviněného doznání obviněného podle § 2 odst. 5 tr. řádu nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Dle obviněného měl Vrchní soud jako soud odvolací uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně odstranit, což neučinil a jeho odvolání zamítl. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 27/2011-8736 a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen pouze jako trestný čin krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. řádu v tomto smyslu sám rozhodl a uložil obviněnému též mírnější trest. Obviněný učinil zároveň podnět, aby předsedkyně senátu Městského soudu v Praze podle § 265h odst. 3 tr. řádu navrhla Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Obviněný V. B. ve svém dovolání obdobně shrnul stav věci a dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Nepřípustnost svého trestního stíhání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu spatřuje v možném porušení § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Poukazuje na to, že byl sice odsouzen pro jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., avšak popis skutku nesvědčí pro použití přísnější právní kvalifikace, tedy měl být shledán vinným pouze pro spáchání téhož trestného činu podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Obviněný zdůrazňuje, že pro zmíněný delikt je stanovena kratší promlčecí doba v trvání tří let, které uplynuly mezi jeho výslechem ze dne 2. 5. 2007 a vyrozuměním o konání hlavního líčení v červnu 2010. Obviněný dále klade otázku, zda stejný dovolací důvod nemůže svědčit pro situaci, kdy není dán žádný použitelný důkaz ve smyslu trestního řádu, a přesto dojde k soudnímu řízení a dokonce i k odsouzení.

Označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle obviněného naplněn zjevným rozporem mezi popisem jeho jednání ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 27/2011-8736, a použitou právní kvalifikací podle § 251 odst. 2 tr. zák., ve znění platném před 1. 7. 2008. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu dále shledává v tom, že byl údajně odsouzen na základě výslechu spoluobviněného R. S., provedeného před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud k tomu soudy dříve činné ve věci uvedly, že spoluobviněný vypovídal i po vydání tohoto usnesení dne 29. 5. 2007, obviněný má za to, že zmíněná výpověď je ve vztahu k němu nedostatečná a nepravdivá, což v dovolání dále konkretizuje. Navíc k bodům IX/4 a 5 uvádí, že pro odcizení vozidel poškozených S. K. a R. V. nebyl spoluobviněný R. S. odsouzen a nebyl proveden důkaz nějakým jiným odsuzujícím rozsudkem a tudíž dle jeho názoru došlo k porušení subsidiarity trestného činu podílnictví. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 27/2011-8736 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, pokud sám nedospěje k závěru, že je namístě, aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl sám o zastavení trestního stíhání v jeho věci.

K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul napadená rozhodnutí i dovolání obou obviněných. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelů o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce připomíná, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a zásah do skutkových zjištění je možné připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což v dané věci nenastalo. Pokud obviněný R. S. v rámci své argumentace zpochybnil pouze dostatečnost dokazování, nelze dle státního zástupce k takovým námitkám přihlížet. Má tudíž za to, že jeho dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu a navrhl je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Nad rámec věci státní zástupce doplnil, že - jak konstatoval k obdobné námitce obviněného, uvedené v odvolání, Vrchní soud v Praze - obviněný byl schopen k jednotlivým útokům uvést detaily, které nebyly dříve známy, tedy se musel na předmětné trestné činnosti nepochybně podílet, a navíc je usvědčován i dalšími důkazy (tedy nikoli vlastním doznáním), zejména závěry domovních prohlídek.

K dovolání V. B. konstatoval, že Vrchní soud ho uznal v konečném důsledku vinným ze spáchání tří trestných činů podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, čemuž odpovídá jak skutková věta výroku o vině, tak i věta právní a rovněž i odůvodnění rozsudku. Vrchní soud ovšem současně pochybil v rámci písemného vyhotovení svého rozhodnutí, když v rámci právní kvalifikace, uvedené ve výroku o vině, jednání obviněného označil jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že vyhlášení rozsudku však bylo provedeno správně, jedná se o písařskou chybu, kterou je podle státního zástupce namístě napravit postupem podle § 131 odst. 1 trestního řádu, nikoli cestou dovolání. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu uvedl, že promlčení trestního stíhání se podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce anebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Bez přihlédnutí k dalším úkonům je podle státního zástupce zřejmé, že v předmětné věci byla na obviněného podána dne 9. 11. 2009 obžaloba, což běh promlčecí doby přerušilo a počala běžet promlčecí doba nová. Trestní stíhání obviněného se tudíž nepromlčelo, tedy nebylo nepřípustné a proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nebyl naplněn. Námitky obviněného, jejichž obsahem je tvrzení pochybení v dokazování ze strany zejména Vrchního soudu v Praze, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují. Pod citovaný dovolací důvod je možné podřadit argumentaci obviněného, podle níž se trestného činu podle § 251 tr. zák. nelze dopustit bez zjištění spáchání primárního trestného činu (krádeže apod.) jinou osobou. Takový závěr podle obviněného přitom učiněn nebyl, neboť spoluobviněný R. S. údajně nebyl pro odcizení vozidel uvedených v bodu IX/4 a 5 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu odsouzen. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že spoluobviněný R. S. skutečně nebyl pro odcizení zmíněných automobilů daným rozhodnutím shledán vinným, když rovněž je namístě akceptovat, že pro závěr o spáchání trestného činu podílnictví je nutné spolehlivě zjistit, že věc, kterou na sebe obviněný převedl, byla získána trestným činem. Současně není možné přehlédnout, že související skutková podstata nijak výslovně nepožaduje existenci i odsuzujícího rozsudku, jenž by postihoval prvotní trestný čin, kterým byla věc získána, ale postačuje učinění zjištění, že se tak stalo (že byl spáchán prvotní trestný čin). Vrchní soud v Praze, jak výslovně vyplývá z jeho rozsudku, dovodil, že automobily, které na sebe převedl obviněný, a to i v případech popsaných v bodu IX/4 a 5 výroku o vině zmíněného rozhodnutí, odcizil spoluobviněný R. S. a obviněný o této skutečnosti věděl. V návaznosti na to má státní zástupce za to, že podmínky pro hmotně-právní posouzení skutků jako dílčích útoků trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona byly splněny. Dovolací argumentaci obviněného V. B. není možné v žádné její části akceptovat. Jeho dovolání tak shledal zjevně neopodstatněným a navrhl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, dospěje-li Nejvyšší soud k odlišnému závěru, souhlasil s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu i jiné než navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná (§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), že byla podána osobami oprávněnými (§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. řádu).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Obviněný R. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud odvolání obviněného dle § 256 tr. řádu zamítl. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že jak soud prvního stupně tak i soud druhého stupně jej uznali vinným dle obžaloby pouze na základě jeho doznání učiněného v přípravném řízení a žádný jiný důkaz proti němu údajně neexistuje.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se odvolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj) pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, kdy tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.

Nejvyšší soud však shledal, že se v posuzované věci nejedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Oba soudy zejména v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Námitka, dle níž byl obviněný uznán vinným dle obžaloby pouze na základě jeho doznání učiněného v přípravném řízení a žádný jiný důkaz proti němu údajně neexistuje, byla obsažena již v odvolání obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu. Soud odvolací na ni v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem reaguje. Připomíná zejména, že u všech výpovědí obviněného v přípravném řízení byl přítomen obhájce, že v průběhu trestního řízení byl zkoumán zdravotní stav obviněného znalcem z oboru psychiatrie, v jehož průběhu se obviněný nezmínil o nátlaku policie na svoji osobu, a konečně odkazuje na další provedené důkazy (a to důkazy věcné, nalezené při domovních prohlídkách, jakož i na výpověď obviněného B.), z nichž nalézací soud ve svých skutkových závěrech vycházel.

Pro uvedené Nejvyšší soud neshledal opodstatněným tvrzení obviněného R. S. o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný V. B. dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Nepřípustnost svého trestního stíhání podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. řádu spatřuje v možném porušení § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to poté, co tvrdí, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona a nikoli jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., v důsledku čehož je pro posouzení jeho trestněprávní odpovědnosti relevantní kratší promlčecí doba v trvání tří let, které uplynuly mezi jeho výslechem ze dne 2. 5. 2007 a vyrozuměním o konání hlavního líčení v červnu 2010. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle obviněného naplněn zjevným rozporem mezi popisem jeho jednání ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 27/2011-8736, a použitou právní kvalifikací podle § 251 odst. 2 tr. zák., ve znění platném před 1. 7. 2008. Nadto v této souvislosti uvedl, že byl odsouzen na základě výslechu spoluobviněného R. S., provedeného před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a pokud k tomu soudy dříve činné ve věci konstatovaly, že spoluobviněný vypovídal i po vydání tohoto usnesení dne 29. 5. 2007, má za to, že zmíněná výpověď je ve vztahu k němu nedostatečná a nepravdivá. Navíc k bodům IX/4 a 5 uvádí, že pro odcizení vozidel poškozených S. K. a R. V. nebyl spoluobviněný R. S. odsouzen a tudíž dle jeho názoru došlo k porušení subsidiarity trestného činu podílnictví.

Vrchní soud v Praze v dovoláním napadeném rozsudku uznal obviněného V. B. vinným ze spáchání tří trestných činů podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, čemuž odpovídá jak skutková věta výroku o vině, tak i věta právní a rovněž i odůvodnění rozsudku. Došlo-li k nesprávnému označení právní kvalifikace, uvedené ve výroku o vině, v němž bylo jednání obviněného označeno jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jakož i vzhledem k tomu, že vyhlášení rozsudku bylo provedeno správně, jedná se o písařskou chybu, kterou je nutno napravit postupem podle § 131 odst. 1 trestního řádu.

Dle dovolatele jeho poslední výslech jako obviněného byl proveden 2. 5. 2007 a vyrozuměn o konání hlavního líčení byl až v červnu 2010, takže mezi oběma úkony uplynula doba delší tří let, čímž byly dle něj naplněny podmínky postupu dle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, ve spojení s § 67 odst. 1 písm. d) a § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci byla na obviněného podána dne 9. 11. 2009 obžaloba, přičemž dle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícímu k trestnímu stíhání pachatele, došlo v předmětné věci k přerušení běhu promlčecí doby a počala běžet promlčecí doba nová. Pro uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného V. B. se nepromlčelo, nebylo nepřípustné a proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nebyl naplněn.

Námitky obviněného týkající se hodnocení důkazní síly výpovědi spoluobviněného R. S., jelikož jejich obsahem je tvrzení pochybení v dokazování, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují.

Pod citovaný dovolací důvod je možné podřadit argumentaci obviněného, podle níž se trestného činu podle § 251 tr. zák. nelze dopustit bez zjištění spáchání primárního trestného činu (krádeže a pod.) jinou osobou, přičemž spoluobviněný R. S. nebyl pro odcizení vozidel uvedených v bodu IX/4 a 5 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu odsouzen. Označuje-li totiž obviněný jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vzhledem k uvedenému tvrzení, Nejvyšší soud ve shodě se svoji konstantní judikaturou připomíná, že nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1402/2009).

Podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se trestného činu podílnictví dopustí ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Dle ustálené judikatury (viz kupř. Rt 7/95) úmysl v případě trestného činu podílnictví musí v sobě zahrnovat nejen vlastní ukrytí nebo převedení věci získané trestným činem, ale pachateli musí být známo, že věc byla získána trestným činem, tedy pachatel musí mít takové konkrétní znalosti o původu věci, aby bylo zřejmé, že věc z trestné činnosti pochází; musí tedy znát skutkové okolnosti, které v jednání jiné osoby zakládají znaky trestného činu. Trestný čin podílnictví je trestným činem úmyslným, po subjektivní stránce se proto vyžaduje, aby podílník byl přinejmenším srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák.) zejména s tím, že jde o věc získanou trestným činem, příp. o to, co za takovou věc bylo opatřeno (viz Rt 45/2001). Komponentem objektivní stránky trestného činu podílnictví je získání věci, jež je předmětem jeho spáchání, trestným činem. Z pohledu procesního je závěr o trestnosti získání věci, jež je předmětem trestného činu podílnictví, otázkou předběžnou.

U skutků uvedených pod body IX/4 a 5 se v rozsudku nalézacího soudu, jakož i soudu odvolacího konstatuje odcizení věcí (motorových vozidel) obviněným R. S., jež pak u vědomí této skutečnosti od něj koupil dovolatel V. B., čímž se měl dopustit trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pro uvedené skutky obviněný R. S. v předmětném trestním řízení stíhán nebyl. Jak se ale konstatuje v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 4 T 18/2009, obžalovaný R. S. vypovídal v přípravném řízení nejen ke skutkům, které byly předmětem obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze a kterou soud projednával v řízení sp. zn. 4 T 18/2009, ale též ke skutkům, které byly již v průběhu přípravného řízení vyloučeny a které byly v čase rozhodování nalézacího soudu v dané věci projednávány Obvodním soudem pro Prahu 2. Na č. l. 8047 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 18/2009 je založena obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. prosince 2006, č. j. 1 KZV 228/2006-87, Obvodnímu soudu pro Prahu 2, dle níž je obviněný R. S. obžalován z obou skutků, jež jsou pak obsaženy ve skutkové větě v bodech IX/4 a 5 výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, sp. zn. 12 To 27/2011, jímž byl dovolatel V. B. uznán vinným ze spáchání tří trestných činů podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona ve znění před 1. 7. 2008, a odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Dle soudní judikatury týkající se interpretace ust. § 9 odst. 1 tr. řádu (viz. Rt 15/71) a dopadající na předmětnou problematiku, předběžnou otázku, zdali věc byla získána trestným činem, posoudí soud samostatně, jde-li o otázku viny, a to i když bylo v jiném řízení o vině přímého pachatele již pravomocně rozhodnuto.

Uvedený právní závěr plně dopadá i na posuzovanou věc. U skutků uvedených pod body IX/4 a 5 rozsudku nalézacího soudu byla trestnost získání věci, jež je předmětem trestného činu podílnictví, posouzena jako otázka předběžná, v důsledku čehož byly naplněny podmínky pro kvalifikaci předmětného jednání obviněného V. B. ve smyslu trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Pro uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Dovolání R. S. Nejvyšší soud na základě výše rozvedené argumentace odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v trestním řádu.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo v předmětné věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. ledna 2012

Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman