11 Tdo 125/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 116 tr. zákoníku, § 283 odst. 1 tr. zákoníku



11 Tdo 125/2017-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 dovolání podané nejvyšším st átním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného H. N. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 61 To 318/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 185/2015 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 61 To 318/2016, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 T 185/2015, byl obviněný H. N. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, že :

1. v období od jara 2014 do března 2015 v P., poblíž bydliště svědka S., v ulici U L. , u kostela v ul. M. nebo u Obchodního centra Ch., po předchozí telefonické domluvě prodal M. S., minimálně v 60 případech drogu pervitin, a to vždy v množství 1 gram za částku 800 Kč,

2. v období od září 2014 do 15. 4. 2015 v P., ul. B. a ul. M., po předchozí telefonické domluvě prodal T. B., ve 20 případech drogu pervitin, a to vždy v množství 0,5 gramu za částku 500 Kč,

3. v březnu 2015 v P., na autobusové zastávce P. M. , po předchozí telefonické domluvě prodal M. T., ve 2 případech drogu pervitin, a to vždy v množství 2 gramy za částku 1.400 Kč,

4. v období od července 2014 do srpna 2014 v P., poblíž stanic metra H. a O. , po předchozí telefonické domluvě prodal M. Š., v 10 případech drogu pervitin, a to vždy v množství 1 gram za částku 500 Kč,

5. v období od listopadu 2014 do 15. 4. 2015 v P., poblíž stanice metra H. a v ul. N., po předchozí telefonické domluvě prodal M. P., minimálně v 10 případech drogu pervitin, a to vždy v množství od 1 do 5 gramů za částku 500 Kč za 1 gram,

přičemž metamfetamin, nazývaný též pervitin, je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.

Za tento přečin byl obviněný podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl obviněný týmž rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 1 ZT 140/2015, pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že

v přesně nezjištěné době, přibližně v listopadu roku 2014, na přesně nezjištěném místě, v nezjištěném počtu případů, prostřednictvím mobilního telefonu přes SMS zprávy nabízel drogy K. M.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala v neprospěch obviněného státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 61 To 318/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen dovolatel ) ve prospěch i v neprospěch obviněného H. N. V. (dále též jen obviněný ) dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opraveného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel, po shrnutí dosavadního průběhu řízení a výkladu stran zákonných ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 116 tr. zákoníku, vyjádřil nesouhlas s právním názorem Městského soudu v Praze, který odmítl odvolací námitky státní zástupkyně ohledně zprošťujícího výroku z rozsudku soudu prvního stupně konstatováním, že ani Nejvyšší soud v případech vypouštění některých útoků, či zprošťování dílčích útoků nezaujal jednotné stanovisko, které by bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí. Naopak je rozhodováno oběma způsoby, přičemž odvolací senát 61 To Městského soudu v Praze akceptuje, jestliže pro dílčí útok pokračujícího trestného činu, který by sám o sobě byl trestným činem, je obviněný soudem prvního stupně obžaloby zproštěn. Takovým rozhodnutím údajně není dotčena vina obviněného v ostatních bodech obžaloby. Neshledal proto důvod, aby zprošťující výrok k odvolání státní zástupkyně zrušil.

K argumentaci odvolacího soudu, že nebyl ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek k této otázce publikován sjednocující závěr, dovolatel připomíná, že současná a ustálená praxe Nejvyššího soudu je založena na aplikaci závěrů vyplývajících z rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, jež bylo publikováno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr. Na to navazující judikatura Nejvyššího soudu se pak podrobněji zabývala problematikou, zda jednání pachatelů drogové trestné činnosti páchané formou opakované distribuce či formou opakované výroby a na ní navazující distribuce, je pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se nejedná o pokračování trestného činu a všechna jednání tvoří jeden skutek, přičemž jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016). Z uvedených rozhodnutí přitom vyplývá, že Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že jednání pachatelů, kteří distribuují nebo vyrábí a distribuují omamné a psychotropní látky v určitém časovém období, které je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si drogu opakovaně obstarávají, je jediným skutkem, nikoli však pokračováním v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

V posuzovaném případě bylo podle dovolatele obviněnému obžalobou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 1 ZT 140/2015, kladeno za vinu, že v období nejméně od jara 2014 do dubna 2015 opakovaně distribuoval prodával v blíže nezjištěném počtu případů a v blíže nezjištěném množství, nejméně však v rozsahu uvedeném v obžalobě, dalším osobám drogu pervitin, a v případě K. M. měl této uvedenou drogu nabízet, čímž měl naplnit znaky (původně žalovaného) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Takto vymezené jednání nelze dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., neboť obviněný pervitin opakovaně prodával v období, které se překrývá s obdobím, v němž měl pervitin opakovaně nabízet K. M. V rámci vymezeného období v jednání obviněného nelze dovodit žádné dělící momenty, které by umožnily dospět k závěru, že se jednalo o oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V obžalobě popsané jednání, jehož se obviněný měl dopouštět distribucí jednotlivým odběratelům, se naopak časově prolínalo, překrývalo se a nerozpadalo se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v § 116 tr. zákoníku. Pokud tedy Obvodní soud pro Prahu 4 na základě provedeného dokazování dovodil, že obviněnému byla prokázána distribuce pervitinu pouze ve vztahu k M. S., T. B., M. T., M. Š. a M. P. a nikoli nabízení drogy v nezjištěném počtu případů K. M., měl podle dovolatele v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 T 185/2015, takovou neprokázanou část jednání pouze tzv. vypustit z výroku o vině, aniž by o něm rozhodl zprošťujícím výrokem. Nejednalo se totiž o samostatný skutek ani o dílčí útok pokračujícího trestného činu, ale pouze o část jediného celistvého jednání obviněného.

Odmítl-li odvolací soud na uvedenou vadu ve vztahu ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku soudu prvního stupně reagovat kasačním výrokem, nastolil tím podle dovolatele stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). V důsledku jeho rozhodnutí tak vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož činu, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a na to navazující postup podle § 45 tr. zákoníku (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 385/2016).

Uvedené pochybení má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť i přes předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech téhož druhu (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) není daná otázka doposud Městským soudem posuzována správně. Třebaže vytýkaného pochybení se dopustil již soud prvního stupně, měl Městský soud v Praze tuto vadu odstranit, neboť k tomu měl na podkladě odvolání státní zástupkyně vytvořeny náležité procesní předpoklady. Pokud tak nepostupoval a naopak podané odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl, rozhodl o zamítnutí opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k povaze skutku obviněného. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 61 To 318/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný sdělil, že se nebude vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. ) tr. ř. dovolatel namítá, že napadeným usnesením bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k povaze skutku obviněného. Tyto výhrady lze pod zmíněné dovolací důvody podřadit, a proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodné, zda popsané jednání obviněného ve vztahu k distribuci drogy pervitin jednotlivým odběratelům, které se mělo v konkrétním případě odehrávat v jednom určitém časovém období, by bylo možno posoudit ve smyslu ustanovení § 116 tr. zákoníku jako jeden pokračující trestný čin skládající se z řady dílčích útoků (skutků) ve smyslu ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, či zda tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. , resp. s účinností od 18. 3. 2017 podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz zákon č. 55/2017 Sb.), pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není sice jako pojem v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného (obžalovaného) na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.

V návaznosti na tato teoretická východiska nutno připomenout, že Městský soud v Praze jako nedůvodné zamítl odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného na základě úvahy, že: ani Nejvyšší soud v případech vypouštění některých útoků z celku, či zprošťování dílčích útoků nezaujal jednotné stanovisko, které by bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí. Naopak bylo rozhodováno oběma způsoby, přičemž senát 61 To Městského soudu v Praze akceptuje, jestliže dílčí útok pokračujícího trestného činu, který by sám o sobě byl trestným činem, je zproštěn. Takovýmto rozhodnutím není dotčena vina obžalovaného v ostatních bodech obžaloby, potažmo následně rozsudku. Neshledal proto důvod, aby zprošťující výrok zrušil (str. 2 napadeného usnesení).

Podle Nejvyššího soudu však tato argumentace dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nemůže obstát.

Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout, ať již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se ve vztahu k drogové trestné činnosti páchané na bázi distribučních aktů opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015 a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015. Právě v posledně uvedeném usnesení Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015 se pak dále podává, že z citovaného rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 19/2015 nijak nevyplývá, že by pro posouzení jednání pachatele jako jediného nedělitelného skutku bylo zapotřebí, aby takové jednání bylo propojeno výrobní činností pachatele.

Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolnosti případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).

S odkazem na výše uvedené lze konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v posuzované věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, obžalobou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 1 ZT 140/2015, bylo jednání obviněného v bodech 1) 6) posuzováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Oproti tomu soud prvního stupně rozhodl o žalované drogové trestné činnosti obviněného dvojím způsobem tak, že v bodech 1) 5) rozsudku jej uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v období od jara 2014 do 15. 4. 2015 opakovaně distribuoval prodával drogu pervitin ve výroku rozsudku blíže specifikovaným osobám, zároveň však obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. ohledně jednání v bodě 3) obžaloby, spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době, přibližně v listopadu roku 2014, na přesně nezjištěném místě, v nezjištěném počtu případů, prostřednictvím mobilního telefonu přes SMS zprávy, nabízel drogy K. M. obžaloby zprostil.

Soud prvního stupně zjevně vycházel z nesprávného předpokladu, že posuzované jednání spáchané distribucí drog více uživatelům je pokračováním v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Aplikoval tak ohledně tohoto jednání § 12 odst. 12 tr. ř., podle něhož se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Svým rozsudkem tak v podstatě navodil situaci, kdy namísto pouhého vypuštění části důkazně neprokázaného jednání vůči K. M. z popisu skutku, jímž jinak obviněného uznal vinným, zároveň rozhodl o této části jednání samostatným výrokem, když jej pro stejný skutek podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil.

Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že v daném případě distribuce pervitinu formou prodeje za úplatu ze strany obviněného jednotlivým uživatelům probíhala od jara 2014 do dubna 2015 (včetně listopadu 2014, kdy mělo opakovaně dojít k důkazně neprokázané nabídce prodeje drogy K. M.), a u každého uživatele opakovaně (od 2 prodejů do minimálně 60), přičemž telefonická domluva a následné prodeje jednotlivým uživatelům se vzájemně prolínaly. Rozhodné přitom je, že z výpovědí svědků M. S., T. B., M. T., M. Š. a M. P., tedy odběratelů omamných a psychotropních látek, nelze přesně určit konkrétní okamžiky jednotlivých prodejů a jediné, k čemu se byli tito svědci schopni vyjádřit, bylo přibližné období, kdy byly tyto prodeje uskutečňovány, jejich množství a frekvence. Protože v daném případě nelze jednotlivé prodeje oddělit ani časově ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám, které si pervitin od obviněného opatřovaly, je zjevné, že jeho jednání nelze dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.

Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající z dílčích útoků vymezených formou jednání ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek, o němž nelze rozhodnout jednak zprošťujícím, jednak odsuzujícím výrokem. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že časově blíže nespecifikované jednání obviněného bylo kontinuální a jednotlivé akty byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněného. Podle nauky o jednotě skutku i soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud ve shodě s názorem dovolatele dospěl k závěru, že jednání obviněného v daném případě spočívalo v řadě navazujících aktů spočívajících v distribuci (v jednom případě v nabídce) pervitinu, kterých se obviněný dopouštěl v rámci vymezeného časového úseku, které však jednotlivě nelze specifikovat přesnými časovými údaji, a které byly propojeny jednotným záměrem soustavně prodávat drogy za účelem dosažení zisku, přičemž u něj nelze vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Podstatné je, že uvedené útoky nelze v rámci uvedeného celku vymezit způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně, tj. celek rozdělit na dílčí jednání, resp. skupiny aktů, podle toho, kterému uživateli obviněný drogu opatřil, ale v souladu s aktuální judikaturou je třeba mít za to, že jednání obviněného je nutno posuzovat jako celek v rámci rozsudkem vymezeného časového úseku, o jehož dílčích částech nelze zároveň rozhodnout odsuzujícím i zprošťujícím výrokem. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pravomocné rozhodnutí ohledně části takového jediného skutku by mohlo založit překážku věci rozhodnuté ohledně dalších částí žalovaného jednání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a z toho vyplývající možné porušení zásady ne bis in idem.

Za této situace Nejvyšší soud shledal správnými úvahy nejvyššího státního zástupce, že pokud v předmětné věci Obvodní soud pro Prahu 4 na základě provedeného dokazování dovodil, že obviněnému byla prokázána distribuce pervitinu pouze ve vztahu k M. S., T. B., M. T., M. Š. a M. P., a nikoli nabízení drogy v nezjištěném počtu případů K. M., měl v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 2 T 185/2015, takovou neprokázanou část jednání pouze tzv. vypustit z výroku o vině, aniž by o něm rozhodl zprošťujícím výrokem. Nejednalo se totiž o samostatný skutek ani o dílčí útok pokračujícího trestného činu, ale pouze o část jediného celistvého jednání obviněného.

Jestliže tedy Městský soud v Praze, aniž se podrobněji zabýval úvahami o povaze posuzovaného jednání obviněného jako jednoho skutku nedělitelného na samostatné (pokračující) útoky, a to ve smyslu aktuálních právních názorů obsažených ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu, pochybení soudu prvního stupně vytýkané v odvolání státní zástupkyně, nejenže kasačním výrokem ve vztahu ke zprošťujícímu výroku soudu prvního stupně nenapravil, ale odvolání nesprávně jako nedůvodné zamítl, nelze se podle Nejvyššího soudu s tímto jeho závěrem ztotožnit.

Tím, že Městský soud v Praze v projednávané věci opomenul existenci nyní již ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dospěl oproti výše citovaným relevantním rozhodnutím Nejvyššího soudu k jiným právním závěrům, tak nesprávně rozhodl o zamítnutí opravného prostředku. Své rozhodnutí odvolací soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že mimořádný opravný prostředek byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podal nejvyšší státní zástupce i v neprospěch obviněného) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 61 To 318/2016, a současně zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poněvadž vytýkaná vada byla založena v řízení o odvolání, Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Úkolem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená znovu projednat podané odvolání státní zástupkyně. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu