11 Tdo 1236/2004
Datum rozhodnutí: 23.05.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1236/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Stanislava Rizmana a JUDr. Karla Hasche dovolání obviněných P. P. a P. F. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 4 To 336/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 125/2002, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. k dovolání obviněného P. P. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2004, sp. zn. 4 To 336/2004 z r u š u j e v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. P. proti výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 5 T 125/2002.

Rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 5 T 125/2002, s e z r u š u j e ve výroku o vině obviněného P. P. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou (bod 6 rozsudku) a v celém výroku o trestu.

Současně s e z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Strakonicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Za splnění podmínek ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. se obviněnému P. P., u k l á d á za trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. spáchaný jako zvlášť nebezpečným recidivistou a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pod body 1) až 5) a v bodě 7) rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 5 T 125/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2004, sp. zn. 4 To 336/2004, kterážto rozhodnutí v tomto rozsahu zůstala tímto rozsudkem nedotčena, a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, č. j. 3 T 40/2002-321, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, č. j. 4 To 183/2003-364,

podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7(sedmi) let a 6 (šesti) měsíců.

Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. se pro účely výkonu trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.

Současně s e z r u š u j e výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, č. j. 3 T 40/2002-321, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 15. 4. 2003, č. j. 4 To 183/2003-364, stejně jako všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265j tr. ř. s e dovolání obviněného P. F. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění P. P. a P. F. podali prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 4 To 336/2004, kterým byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 5 T 125/2002, jímž byl P. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1 a 2), pokračujícím trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1 a 3), pokračujícím trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.(v bodě 1 a 2), trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista (v bodě 4), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (v bodě 5), trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista (v bodě 6) a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (v bodě 7) a P. F. byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (v bodě 3), trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista (v bodě 4), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě 5), trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák (v bodě 7). Obviněný P. P. byl za uvedené trestné činy a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 40/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 41 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 40/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 To 183/2003, stejně jako všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněný P. F. byl za uvedené trestné činy a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 2 2003, sp. zn. 5 T 111/2002, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 4 To 388/2003, odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za užití § 41 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 5 T 111/2002, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 4 To 388/2003, stejně jako všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný P. F. zproštěn obžaloby v bodě 6), tj. ohledně skutku, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným P. P. a v němž byl obžalobou u něj spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 41 odst. 1 tr. zák.

Obviněný P. P. své dovolání opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy o důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl především, že byl nesprávně uznán vinným trestnými činy vydírání a loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Pro takové posouzení nebyla splněna materiální podmínka vyžadovaná ustanovením § 41 odst. 1 tr. zák. Formální podmínky pro aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě byly splněny, neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 1993, sp. zn. 1 T 16/92, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, přičemž podstatnou část tohoto trestu vykonal, když dne 13. 2. 2001 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Soudy však pochybily v tom, že u něj shledaly též naplnění tzv. materiální podmínky aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., když v této souvislosti přihlédly jen k okolnosti spočívající v délce doby, jež uplynula od výkonu trestu. V souladu s ustálenou judikaturou je však třeba přihlédnout také k dalším okolnostem, jako např. ke způsobu provedení trestné činnosti, k výši způsobené škody, k pohnutce nynější trestné činnosti, ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti posuzovaných trestných činů apod. Namítá, že soudy neprovedly náležité posouzení všech rozhodných okolností jím spáchané trestné činnosti a nesprávně se omezily jen na zdůraznění krátké doby, která uplynula mezi jeho podmíněným propuštěním a spáchanou trestnou činností. Zdůrazňuje, že bylo zapotřebí přihlédnout i k době, která uplynula od jeho posledního odsouzení, neboť se jedná o dobu delší osmi let. Soudy též nevzaly v úvahu, že za závažný trestný čin byl v minulosti odsouzen pouze jednou a že okolnosti nyní posuzovaného jednání popsaného v bodech 4) a 6) rozsudku soudu prvního stupně nijak nesvědčí o zvýšené společenské nebezpečnosti jeho činu, a to jak vzhledem k výši škody způsobené trestným činem loupeže (částka zhruba 2000,-Kč), tak s přihlédnutím k poměrům, které panovaly v jejich společné domácnosti s poškozenou I. P., pokud jde o trestný čin vydírání.

V další části dovolání pak v tomto kontextu též blíže hodnotí svoje chování k poškozené I. P. a popisuje jejich vzájemné vztahy a jejich celkové soužití. Přitom zdůrazňuje, že pohnutky jeho trestné činnosti jsou nyní zcela odlišné od těch, které ho vedly ke spáchání trestného činu loupeže v roce 1993. Má za to, že vzhledem k těmto okolnostem jej nebylo možno posuzovat jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. a v tomto směru cituje i závěry některých nálezů Ústavního soudu.

Dovolatel též vytýká, že jednání popsané v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně bylo soudy nesprávně kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť na základě provedených důkazů nebylo ani prokázáno, že se tohoto jednání vůbec dopustil. Navíc ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá jen to, že poškozeného J. Š. fyzicky napadl tak, že jej udeřil do obličeje, případně i do něj kopal, avšak nebyl učiněn závěr, že se tohoto jednání dopustil s úmyslem zmocnit se věci (peněz) poškozeného. V takovém případě by jeho jednání mohlo být posouzeno jen jako trestný čin krádeže, popřípadě zatajení věci, či výtržnictví.

Pokud jde o bod 4) rozsudku okresního soudu má za to, že toto jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Není sice pochyb o tom, že se k poškozené I. P. často choval neurvale a agresivně, někdy jí i vyhrožoval, jakož i to, že se ji snažil ovlivnit, aby v jeho trestní věci u soudu nevypovídala v jeho neprospěch, avšak z provedeného dokazování nevyplývá, že vůči poškozené pronesené výhružky byly spojeny s konkrétními požadavky na její výpověď u soudu či u jiného orgánu činného v trestním řízení. Poukazuje na výpověď samotné poškozené I. P. ze dne 29. 7. 2003 a namítá, že pokud nebyla zjištěna souvislost jeho výhružek vůči poškozené s požadavky na její konkrétní postup u soudu, pak může být jeho jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1, popř. odst. 2 tr. zák., nikoliv však jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení (případně i rozsudek soudu prvního stupně) a přikázal odvolacímu soudu (popřípadě soudu prvního stupně), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci veřejného zasedání pak alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a v jeho intencích sám rozhodl.

Obviněný P. F. své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku, obdobně jako spoluobviněný P. P., namítl nesprávné právní posouzení činu uvedeného v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně i k vzhledem k němu jako trestného činu spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Podle tvrzení tohoto dovolatele, oba soudy nesprávně posoudily délku doby zakládající materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy, když vycházely jen z doby, která uplynula od jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který si odpykával za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, aniž vzaly do úvahy dobu, jež uplynula od vlastního odsouzení za takový trestný čin. V tomto směru vytýká soudům, že k posouzení okolnosti zvlášť nebezpečné recidivy přistoupily velmi formalisticky i v tom, že pokud z dvanáctiletého trestu odnětí svobody odpykal devět let a splnil podmínky pro podmínečné propuštění, pak nelze jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody hodnotit jinak, než že bylo řádné. Namítá, že možnost užití zpřísňujícího posouzení činu pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty je třeba vždy velice pečlivě uvážit a nelze postupovat jen mechanicky s přihlédnutím k faktu předchozího odsouzení. V důsledku toho, že soudy jeho čin nesprávně posoudily jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, tak mu uložily i nepřiměřený trest ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Závěrem navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla přikázána odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuelně, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl ve smyslu podaného dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustné je, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit a že bylo podáno oprávněnými osobami.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.).

Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Z vymezení zákonných důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že důvodem dovolání nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, ačkoli to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině soudního rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, především pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění nižších soudů a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotná skutková zjištění nižších soudů nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

V posuzovaném případě lze shora uvedené úvahy částečně vztáhnout k dovolání obviněného P. P.

To platí především ve vztahu k některým dovolacím námitkám obviněného P. P. spočívajícím v jeho tvrzení, že skutku popsaného v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně se nedopustil tak jak bylo soudy zjištěno, neboť poškozenému J. Š. žádnou peněženku neodcizil. Dovolatel v tomto směru argumentoval především výpovědí spoluobviněného P. F. Ten v podstatě uvedl, že peněženku s částkou cca 2.000 Kč vzal k sobě poté, co poškozenému vypadla na zem při odchodu na WC. V tomto směru lze odkázat na závěry obou soudů, které tomuto tvrzení spoluobviněného nepřisvědčily, a s ohledem na vyhodnocení dalších důkazů učinily pak níže uvedené skutkové závěry. Jak již bylo shora zdůrazněno, dovolacímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení provádět bez dalšího přezkum správnosti soudy zjištěného skutkového stavu věci, a to ani v rámci dovolání opírajícího se o tvrzenou vadnou právní kvalifikaci skutku.

Naproti tomu podanému dovolání obviněného P. P. lze v tomto ohledu přisvědčit v tom, že podle obou soudů bylo prokázáno jen to, že poškozeného Š. napadl úderem pěstí do obličeje, případně i nějakým kopem do oblasti žeber, aniž bylo zjištěno, že se tohoto jednání dopustil v úmyslu zmocnit se nějaké věci patřící tomuto poškozenému. Dovolatel důvodně namítá, že pokud se zmocnil peněženky s peněžní částkou nejméně 2.000 Kč po tomto incidentu s poškozeným, tak nelze takové jednání pokládat za trestný čin loupeže, a nabízí možnost jeho posouzení jako trestných činů krádeže, zatajení věci nebo výtržnictví.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle zjištění obsažených pod bodem 6) ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí plně ztotožnil i odvolací soud, se obviněný P. P. dopustil trestného činu loupeže v podstatě tím, že dne 2. 6. 2002 v době od 14:00 do 19:00 hod. v B., okres S., na pánské toaletě v restauraci K., po předchozí slovní domluvě (zde okresní soud převzal znění obžaloby, které spáchání tohoto činu kladlo za vinu též spoluobviněnému P. F. jako spolupachateli obviněného P. P.), za použití násilí, a to úderů pěstí do obličeje a kopy do oblasti žeber, fyzicky napadl poškozeného J. Š., kterému odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 2.000,- Kč a osobními doklady

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který užije proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Na základě výše citovaného skutkového zjištění soudů nelze zatím učinit závěr, že obviněný P. P. užil vůči poškozenému násilí v úmyslu předpokládaném v ustanovení § 234 tr. zák. Násilí či pohrůžka bezprostředním násilím ve smyslu naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže musí být totiž prostředkem zmocnění se cizí věci a jsou použity právě proto, aby se pachatel tímto způsobem cizí věci zmocnil. Z výše popsaného skutkového zjištění vyplývá jen to, že obviněný se vůči poškozenému dopustil násilí a že poté mu odcizil peněženku s částkou nejméně 2.000,- Kč a osobní doklady. Ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že obviněným užité násilí bylo prostředkem k zmocnění se cizí věci. V tomto směru odůvodnění neobsahuje žádné další úvahy, na jejichž podkladě by bylo možno zjistit, co vlastně bylo záměrem násilného jednání obviněného P. P. vůči poškozenému J. Š. Soudy nezaujaly jednoznačné stanovisko k tomu, zda obviněný tím sledoval zmocnění se věcí poškozeného, či zda se jednalo o odplatu za předchozí údajné urážlivé chování poškozeného vůči manželce dovolatele (srov. str. 30 a str. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru neuvedl žádné skutečnosti, které by vysvětlovaly či doplňovaly skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Na str. 6 odvolací soud pak uvádí, že obviněný P. P. poškozeného Š. na toaletě fyzicky napadl a odcizil mu následně peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 2.000,- Kč a osobní doklady.

Proto dovolací soud v tomto směru přisvědčil dovolací námitce obviněného P. P., neboť výše popsaná skutková zjištění neodpovídají použité právní kvalifikaci jeho činu jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Poněvadž použití právní kvalifikace tohoto činu obviněného P. P. jako zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve smyslu předpokladu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě zatím nemůže obstát, tak jsou předčasné úvahy o tom, zda se jej obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Nejprve je nezbytné, aby byly náležitě zjištěny okolnosti umožňující závěr, že čin obviněného vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Teprve v návaznosti na to (tj. na splnění jednoho ze základních formálních předpokladů ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.), lze přistoupit k posouzení naplnění jak ostatních formálních předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy, tak jejích materiálních podmínek.

Nejvyšší soud proto k důvodnému dovolání obviněného P. P. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v té jeho části, v níž bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích podle § 256 tr. ř. jako údajně nedůvodné zamítnuto jeho odvolání směřující proti výroku o vině trestným činem loupeže spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy skutkem popsaným v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu současně zrušil též rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích, a s ohledem na ustanovení § 265k odst. 1 věta první za středníkem tr. ř., zrušil v něm i celý výrok o trestu. Poněvadž zjištěná pochybení mají svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby v rozsahu zrušení /tj. ohledně skutku pod bodem 6)/ věc znovu projednal a rozhodl. Okresní soud tedy v tomto směru, z důvodů výše již podrobně rozvedených, provede dokazování potřebné pro učinění závěru, zda stíhané jednání obviněného P. P. spočívající v napadení poškozeného J. Š. dne 2. 6. 2002 v době od 14.00 hod. do 19.00 hod. v B., okr. S. na pánské toaletě restaurace K. bylo vedeno záměrem zmocnit se použitým násilím věci tohoto poškozeného, či nikoliv. V závislosti na výsledcích takového dokazování a řádného vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), pak bude lze učinit závěr, zda zjištěný skutek je trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to popřípadě i za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., či jiným trestným činem (např. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.).

Nejvyšší soud v souladu se zákonným požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, jež s ohledem na zrušení pozbyla svůj zákonný podklad.

Pokud jde o dovolací námitky obviněného P. P. směřující proti výroku o vině v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně, tak i zde platí, že část těchto výhrad tohoto dovolatele napadá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jež jako správná schválil i soud odvolací. Jak bylo výše již vysvětleno, tyto dovolací námitky nenaplňují dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí zejména o tvrzení obviněného, že z žádného důkazu, a to ani z výpovědi samotné poškozené I. P. nevyplývá, že poškozené vyhrožoval zabitím ve spojitosti s jejím svědectvím u soudu v jiné jeho trestní věci a že ji takto nutil, aby vypovídala v jeho prospěch. Z toho dovolatel pak dovozuje, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1, popř. odst. 2 tr. zák. Je třeba připomenout, že podle skutkového zjištění rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. P. dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. společně s obviněným P. F. tak, že ode dne 28. 5. 2002 do 3. 6. 2002, v B., okres S., působili na poškozenou I. P. pohrůžkami zabitím v souvislosti s její účastí u jednání Okresního soudu ve Strakonicích dne 4. 6. 2002 v trestní věci obviněného P. P., v níž měla vystupovat v postavení svědka a pod pohrůžkami zabitím ji nutili, aby vypovídala ve prospěch obviněného P. P.. Soudy dospěly k závěru, že obviněný P. P., a společně s ním i obviněný P. F., pod pohrůžkou násilí nutili jiného, aby něco konal a takový čin spáchali v souvislosti s výkonem jeho svědeckých povinností. Z obsahu dovolání je v tomto směru zřejmé, že obviněný P. P. nesprávnost soudy použité právní kvalifikace dovozuje z jiných skutkových východisek, než které byly podkladem pro závěr nižších soudů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. K těmto dovolacím námitkám proto nemohlo být v rámci dovolacího řízení přihlíženo. Přitom podaným dovoláním nebylo právnímu posouzení skutku vytýkáno ničeho, resp. nebyly uplatněny žádné dovolací námitky, jež by věcně naplňovaly deklarovaný dovolací důvod.

Uplatněnému dovolacímu důvodu ze strany obou obviněných ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně odpovídá jejich tvrzení, že byli neprávem uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Oba obvinění v podstatě shodně vytýkají soudům, že při naplnění formálních předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy (jež podanými dovoláními nejsou nijak zpochybňovány) byly nesprávně posouzeny okolnosti dovolující učinit závěr, že jsou dány i materiální předpoklady zvlášť nebezpečné recidivy. Oba dovolatelé v zásadě stejně namítají, že soudy zhodnotily v jejich neprospěch jen to, že se posuzovaného trestného činu dopustili krátce po propuštění z výkonu trestu, který si odpykávali za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to ve zkušební době podmíněného propuštění. Přitom nebyly vzaty v úvahu všechny okolnosti spáchaného trestného činu mající vliv na jeho společenskou nebezpečnost, náležitě nebyla vyhodnocena rozdílná motivace jejich jednání oproti situaci při spáchání předchozí trestné činnosti, nebylo přihlédnuto k tomu, že za zvlášť závažný úmyslný trestný čin byli v minulosti odsouzeni pouze jednou, jakož i doba, která uplynula od předchozího odsouzení, rovněž nebyla náležitě zhodnocena osobnost poškozené a její chování atd. (viz reprodukci dovolání obou obviněných shora).

Je třeba připomenout, že označení pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu předpokládá naplnění jak formálních, tak materiálních předpokladů. Z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. totiž vyplývá, že za zvlášť nebezpečného recidivistu se považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán (formální předpoklady zvlášť nebezpečné recidivy), avšak jen tehdy, pokud tato okolnost (tj. opětovné spáchání kvalifikovaného úmyslného trestného činu po předchozím potrestání za takový čin) pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy). S ohledem na obsah dovolacích námitek ve vztahu k materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy je nutno konstatovat, že zákon příkladmo uvádí jako okolnost zvyšující společenskou nebezpečnost činu kritérium délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení.

Podaným dovoláním lze přisvědčit jen v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují ve vztahu ani k jednomu z obviněných bližší rozbor materiálních předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy. Pokud jde o formální předpoklady, tak protože ani dovolatelé nijak nezpochybnili jejich naplnění, nebylo třeba se touto otázkou blíže zabývat. Podle názoru dovolacího soudu však z obsahu spisu, a především ze samotných skutkových zjištění obou soudů, vyplývají dostatečně zřetelně takové okolnosti, jež přesvědčivě dovolují učinit závěr, že v případě obou obviněných jsou důvodně dány též podmínky materiální povahy pro posouzení jejich činu, jako trestného činu spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. V posuzované věci tak ve skutečnosti není dána vada spočívající v nesprávné právní kvalifikaci trestného činu vydírání spáchaného oběma obviněnými jako zvlášť nebezpečnými recidivisty (jinak zakládající jimi uplatněný dovolací důvod), nýbrž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídá zcela požadavkům ustanovení § 125 tr. ř. Jedná se tedy o procesní (formální) pochybení, jež samo o sobě nemůže nijak zpochybnit správnost použité právní kvalifikace z hlediska hmotněprávního.

Dovolací soud proto nepřisvědčil důvodnosti těchto dovolacích námitek obou obviněných.

V případě obviněného P. F. lze připomenout skutečnost, že teprve dne 16. 4. 2002 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, který si odpykával za skutek spočívající v pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil dne 10. 10. 1992 tak, že zaútočil na poškozeného nožem, opakovaně do něj bodal v úmyslu jej usmrtit, a to za účelem zmocnění se jeho peněz. Bezprostředně po svém propuštění (již ode dne 21. 4. 2002, tj. za pět dnů) se obviněný P. F. začal dopouštět rozsáhlejší majetkové trestné činnosti spočívající především v mnohonásobném (zhruba ve dvaceti případech) násilném vnikání do cizích objektů (zejména rekreačních chat a garáží) za účelem odcizení různých věcí. Jednalo se o větší počet útoků proti cizímu majetku a domovní svobodě, přičemž tato trestná činnost byla ukončena dnem 9. 5. 2002 (srov. rozsudek Okresního soudu v Strakonicích ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 5 T 111/2002). V nyní posuzované věci se obviněný P. F. nedopustil pouze namítaného trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (navíc je třeba zdůraznit, že se jej dopouštěl již ode dne 28. 5. 2002, tj. krátce po spáchání výše uvedené majetkové trestné činnosti), nýbrž i další úmyslné trestné činnosti spojené s použitím násilí - trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve dvou případech fyzickými útoky vůči poškozeným. Obviněný P. F. tedy poté, co odpykal podstatnou část z uloženého dvanáctiletého trestu odnětí svobody (samotný trest odnětí svobody odpykával v době od 25. 4. 1994 do 16. 4. 2002 tedy téměř osm let), ihned navázal na předchozí, násilím a zištnou motivací doprovázenou trestnou činnost. V souladu s dosavadní judikaturou (např. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.) je nutno též připomenout, že v rámci zhodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy z hlediska délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení do spáchání nyní posuzovaného trestného činu, je nutno vzít v úvahu nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od odpykání dřívějšího trestu, popř. od podmíněného propuštění, neboť v průběhu výkonu trestu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Tyto závěry se zcela evidentně vztahují na posuzovanou věc obviněného P. F., jak to vyplývá ze shora uvedeného přehledu jeho trestné činnosti, k níž došlo bezprostředně po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy celou svou trestnou činnost páchal ve zkušební době podmíněného propuštění. Pokud jde o společenskou nebezpečnost jeho jednání vůči poškozené I. P., tak ji nelze bagatelizovat poukazem na její problematickou osobnost. Je třeba připomenout, že se jednalo o opakované několikadenní vyhrožování použitím násilí (výhružky zabitím) ze strany obou obviněných jako spolupachatelů ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. (byť větší míra aktivity byla na straně obviněného P. P.), směřující k tomu, aby poškozená jako svědkyně v trestní věci obviněného P. P. vypovídala v řízení před soudem nepravdu. Také okolnosti spáchaného trestného činu tedy dostatečně ukazují na jeho zvýšenou společenskou nebezpečnost.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že v dané věci obviněného P. F. byly ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. naplněny i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů dovolací soud zamítl podané dovolání obviněného P. F. jako nedůvodné podle § 265j tr. ř.

Obdobné úvahy pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že v tomto směru nebylo shledáno důvodným ani dovolání obviněného P. P. Obviněný P. P. odpykal dne 13. 2. 2001 podstatnou část dvanáctiletého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil dne 3. 9. 1991 brutálním útokem vůči starší osobě s cílem zmocnit se věcí poškozeného, a to tak, že došlo ke smrti napadeného (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 1993, sp. zn. 1 T 17/92). Obviněný strávil téměř osm let (od 7. 10. 1993) ve výkonu trestu odnětí svobody, než byl dne 13. 2. 2001 podmíněně propuštěn. Ovšem již v listopadu 2001 se začal dopouštět závažné majetkové a násilné trestné činnosti, mimo jiné se dopustil i trestného činu ublížení na zdraví se způsobením těžké újmy podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (srov. rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 40/2002). I v nyní posuzované věci se nedopustil toliko zvažovaného trestného činu vydírání, nýbrž spáchal i další poměrně závažnou trestnou činnost násilné povahy. V ostatním lze v podrobnostech odkázat na argumentaci uvedenou výše ve vztahu k obviněnému P. F. Navíc je třeba zdůraznit, že v rámci spolupachatelství na posuzovaném trestném činu byla ve srovnání se spoluobviněným P. F. rozhodně větší míra aktivity právě na straně obviněného P. P. Proto, a to též s ohledem na závěry učiněné shora ohledně obviněného P. F., byly shledány zákonné podmínky materiální povahy zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. i na straně obviněného P. P.

Dále pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve shodě s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. lze ve věci obviněného P. P. rozhodnout o uložení trestu za ty trestné činy (viz výrok tohoto rozsudku shora), ohledně nichž tímto rozsudkem dovolacího soudu zůstala nedotčena jeho vina vyslovená rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu odvolacího. Obviněný P. P. jako zvlášť závažný recidivista byl za tyto trestné činy ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rozmezí od šesti let a čtyř měsíců do deseti let a osmi měsíců (§ 235 odst. 2 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák.). V rámci tohoto rozpětí trestní sazby pokládá dovolací soud za trest přiměřený hlediskům uvedeným zejména v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, tj. trest mírně nad dolní hranici výše uvedené trestní sazby. V tomto ohledu Nejvyšší soud neměl důvodů se odchýlit od hodnocení kritérií zákonnosti a adekvátnosti uloženého trestu, tak jak jsou blíže rozvedeny v rozhodnutích soudů obou stupňů. Stejně tak bylo nutno, z důvodů uvedených již v napadených rozhodnutích, ukládat tento trest jako trest souhrnný (§ 35 odst. 2 tr. zák.) i za další sbíhající se trestnou činnost uvedenou ve výroku tohoto rozsudku. S uložením souhrnného trestu pak bylo nutno respektovat zákonný požadavek na zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu, jakož i obsahově navazujících rozhodnutí. Pro účely výkonu nově uloženého trestu byl obviněný P. P. ve shodě s ustanovením § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když Nejvyšší soud neshledal opodstatnění pro jiný postup.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík