11 Tdo 1224/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 1224/2015-25

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného Mgr. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 241/2013 a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu s e z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno podal dne 13. 8. 2013 na obviněného Mgr. J. P. obžalobu sp. zn. 3 VZV 7/2012, a to i pro skutek, jehož se měl obviněný dopustit tím, že v období od 1. 1. 2010 do 22. 7. 2012 v B., v souvislosti s výkonem funkce soudce M. s. v B., v rámci rozhodování o ustanovování obhájců podle § 39 odst. 1 tr. řádu ve svém senátu, ustanovil v rámci nutné obhajoby v převážné většině případů jako obhájce advokáta Mgr. M. K., se sídlem AK B., na úkor ostatních advokátů, kdy v roce 2010 ustanovil Mgr. M. K. obhájcem ve 137 případech nutné obhajoby z celkového počtu 195 ustanovení obhájce, v roce 2011 ustanovil Mgr. M. K. ve 132 případech nutné obhajoby z celkového počtu 167 ustanovení obhájce a od 1. 1. 2012 do 22. 7. 2012 ustanovil Mgr. M. K. v 51 případech nutné obhajoby z celkového počtu 132 ustanovení obhájce, přičemž takto podle § 39 odst. 1 tr. řádu rozhodoval za úmyslného porušování § 39 odst. 3 tr. řádu, neboť věděl, že u M. s. v B. je v souladu s § 39 odst. 2 tr. řádu veden pořadník advokátů, přičemž v období od roku 2007 do roku 2011 obsahoval tento pořadník 543 jmen advokátů a v roce 2012 534 jmen advokátů, jako ustanovených obhájců tohoto soudu, tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu Mgr. M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

V tomto skutku byl spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obžaloba byla původně podána u Městského soudu v Brně, následně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 1 Ntd 20/2013 rozhodnuto, že věc obviněného Mgr. J. P. vedená u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 1T 108/2013 se podle § 25 tr. řádu tomuto soudu odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku.

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. řádu tak, že se věc obviněného pro předmětný skutek postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, neboť nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění. Soud provedl úpravu žalovaného skutku, z nějž vypustil závěrečnou pasáž popisující, že obviněný tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu Mgr. M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů .

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v neprospěch obviněného stížnost. V ní poukázal na to, že pochybnosti soudu I. stupně o tom, zda obviněný opatřil advokátu Mgr. K. neoprávněnou výhodu či ne, jsou zcela liché, neboť v konečném důsledku není rozdílu mezi finančním profitem tzv. malých trestních věcí a tzv. velkých trestních věcí, které jsou časově náročnější, a je proto nezpochybnitelné, že jednání obviněného advokátu Mgr. K. neoprávněnou výhodu přineslo. Státní zástupce dále konstatoval, že skutečnost, že praxe obviněného byla tolerována či přehlížena je sice politováníhodná, nicméně pro posouzení jednání obviněného nemá žádný právní význam. Zpochybnil i závěr soudu o malé společenské škodlivosti jednání obviněného a tedy o možnosti uplatnění principu ultima ratio .

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že skutková zjištění soudu jsou správná, úplná a mají plnou oporu v provedených důkazech. Rovněž závěr nalézacího soudu, že obviněný jako soudce při ustanovování advokáta Mgr. M. K. rozhodoval v rozporu s § 39 odst. 3 tr. řádu, je správný. Nicméně, ve shodě se soudem I. stupně dovodil, že jednání obviněného nebylo případem natolik společensky škodlivým, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Soud poukázal na to, že tato praxe obviněného byla vedení soudu, trestní kanceláři i intervenujícímu státnímu zástupci známá a byla tolerována, přičemž z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by ustanovování advokáta Mgr. M. K. bylo úmyslně účelové k zajištění jeho finančního prospěchu, a proto lze uzavřít, že obviněný takto postupoval toliko se záměrem zjednodušit a ulehčit si práci.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného Mgr. J. P. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265b odst. 2 písm. d) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Po shrnutí předcházejícího řízení ve věci uvedl, že se neztotožňuje s právním závěrem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který shledal, že shora popsané jednání není předmětným přečinem, což ve svém usnesení potvrdil rovněž Krajský soud v Ostravě.

Nejvyšší státní zástupce tvrdí, že základ argumentace nalézacího soudu, s níž se ztotožnil i soud odvolací, spočívá zejména v zohlednění okolností, jež snižují společenskou škodlivost jednání obviněného a fakticky ve zdůvodnění, proč je třeba v této trestní věci užít § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce toto ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity trestní represe, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posuzování mezí aplikace principu subsidiarity trestní represe lze dovodit podle nejvyššího státního zástupce ze stanoviska kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Z něj mimo jiné vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty . V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce poukazuje rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že princip subsidiarity trestní represe a s tím související použití trestního práva jako krajního prostředku zásadně nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Podle názoru nejvyššího státního zástupce existence jiné, netrestní právní normy, byť obecně umožňující určitou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio výhradně jen podle této normy. Nejvyšší státní zástupce se domnívá, že primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Pokud byl spáchán trestný čin, jeho skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu. K srovnání nejvyšší státní zástupce připomíná též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn 3 Tdo 1360/2014.

V této souvislosti má dovolatel za to, že výše uvedená východiska vyjadřující podstatu § 12 odst. 2 trestního zákoníku nebyla soudy při rozhodování důsledně respektována. Zdůrazňuje s přihlédnutím na judikaturu Nejvyššího soudu, že při posuzování společenské škodlivosti je nutno analogicky přihlížet ke kritériím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že s přihlédnutím na význam chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl, jednání obviněného Mgr. J. P. nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, jež by odůvodňovaly eventuální závěr, že jím spáchané skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zneužití úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce připomíná, že § 39 odst. 1 trestního řádu stanoví, že (jde-li o případ nutné obhajoby a nebyl-li obhájce zvolen) obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Dále pokračuje, že z § 39 odst. 3 tr. řádu pak vyplývá, že advokáti vedeni v pořadníku jsou ustanovováni jako obhájci jednotlivým obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku. Poukazuje na to, že obviněný Mgr. J. P. jednal jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, neboť v postavení soudce při rozhodování plnil úlohy státu a požíval přitom pravomoci svěřené pro plnění tohoto úkolu. Ze skutkových zjištění soudů podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že obviněný vědomě porušoval pravidla vyplývající z § 39 odst. 3 tr. řádu a ve většině případů ustanovoval jednoho a téhož obhájce, tedy Mgr. K. Tento čin spáchal v souvislosti s výkonem své pravomoci a odpovědnosti, přičemž jednání se dopouštěl po dobu přibližně 2,5 roku. Protiprávní jednání obviněného označil dovolatel jako jednání svou podstatou masivní a opakované porušování zákona v rámci soudcovského rozhodování. Význam chráněného zájmu, který byl jeho činem dotčen, je podle dovolatele značný, a to již s ohledem na to, že se jej dopustil jako soudce, u nějž je důvodně předpokládáno a ze strany společnosti očekáváno, že zná právo, právem je vázán a dodržování právních předpisů vždy a za všech okolností vyžaduje nejen u jiných osob, ale i u sebe.

Podle názoru dovolatele, skutečnost, že praxe obviněného byla tolerována a přehlížena jak vedením M. s. v B. tak i státními zástupci intervenujícími u těchto řízení, je sice smutná, avšak ve vztahu k jednání obviněného nemůže mít trestně právní význam, nejedná se o okolnost vylučující trestnost, ani o polehčující okolnost, neboť jde o skutečnost, která se nachází mimo vůli obviněného. Dále dovolatel poukazuje na rozhodovací praxi, která uvádí, že dokonce ani souhlas nadřízeného orgánu s jednáním osoby, která spáchá trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, nečiní takovou osobu beztrestnou (ke srovnání uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1976, sp. zn. 5 Tz 30/1977). Podle dovolatele nemůže obstát ani argumentace uvedená v rozhodnutích soudů, že obviněný jednal toliko se záměrem zjednodušit a usnadnit si práci. Podle dovolatele za situace, kdy Mgr. K. byl obviněným ustanovován jako obhájce i po vícero jednacích dnů následujících po sobě, nemá argumentace o tom, že obviněný jednal v časové tísni, oporu v provedeném dokazování.

Rovněž se dovolatel neztotožňuje s námitkami soudu I. stupně, který při odůvodňování nízké míry společenské škodlivosti a v návaznosti na to při úpravě skutkového stavu konstatoval, že je problematické dovodit, zda obviněný svým jednáním opatřil Mgr. K. neoprávněnou výhodu, neoprávněný prospěch. Tento argument soud primárně použil jako jeden z argumentů při odůvodňování nízké míry společenské škodlivosti, nicméně dovolatel dodává, že jde rovněž o jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku.

Dovolatel připomíná, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Podle dovolatele je nepochybné, že obviněný velmi dlouhou dobu 2,5 roku opatřoval advokátu Mgr. M. K. v oblasti právních služeb značnou výhodu. Oproti tomu ostatním advokátům znemožňoval tyto služby vykonávat, i když podle zákona měli nárok stanoveným způsobem tuto službu poskytovat. Podle dovolatele je nepochybné, že tímto jednáním zabezpečil obviněný Mgr. M. K. významný finanční prospěch, byť samozřejmě jeho výši nelze přesně určit. Podle názoru dovolatele jednání obviněného v tomto směru nezlehčuje ani neospravedlňuje skutečnost, že Mgr. M. K. poskytl právní službu řádně. Podstatné a trestněprávně významné je to, že obviněný tím, že porušoval svoji povinnost soudce, opatřoval jiné osobě příležitost bez právního důvodu realizovat služby a tím získávat finanční profit na úkor jiných advokátů. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani případná argumentace, že Mgr. M. K. obhajovací činností přicházel o možnost realizovat jiné právní služby. Dovolatel poukázal na to, že je zcela evidentní, že Mgr. M. K. tato situace nevadila, ba naopak mu vyhovovala, neboť tak měl zajištěnou pravidelnou odměnu za odvedené právní služby. Dovolatel má za to, že v opačném případě by jako advokát, osoba dobře znalá trestního práva, požádal soud, ať není ustanovován mimo pořadí po sobě. Dovolatel tvrdí, že ustanovování jednoho a téhož advokáta obhájcem i po více jednacích dní po sobě je právě tou prokázanou skutečností, která dokladuje úmysl obviněného opatřovat jinému prospěch. Na počátku jednacího dne totiž nemůže existovat časová tíseň a soudce má dostatek času na to, aby zajistil obhajobu pro jednání, které má v daném dni konat. Dovolatel připomíná, že ve své podstatě není rozdílu mezi malými a velkými trestními věcmi, neboť závažnější trestní věci jsou často časově náročné a obhájce tak v rámci poskytování právních služeb logicky nemůže vykonat tolik úkonů, jako v několika méně závažných trestních věcech.

Podle názoru dovolatele zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí tomu, že by posuzované jednání obviněného Mgr. J. P. nedosahovalo ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku. Proto dovolatel shrnuje, že Okresní soud ve Frýdku-Místku učinil nesprávný právní závěr, že tento skutek nelze posoudit jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Podle mínění dovolatele takové právní posouzení bylo nesprávné, v čemž spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jednalo-li se ve skutečnosti o čin soudně trestný, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. řádu, a pokud nalézací soud takto rozhodl, spatřuje v tom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Jestliže odvolací soud i přes shora uvedené důvody zamítl stížnost podanou státním zástupcem proti shora uvedenému usnesení, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, v němž spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
1. podle § 265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, a rovněž aby zrušil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 1 T 241/2013,
2. podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolatel v závěru podaného dovolání vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému Mgr. J. P. dne 1. 9. 2015 (č. l. 597 spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 241/2013) a advokátovi dne 27. 8. 2013 (č. l. 597 spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 241/2013), obviněný však nevyužil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud (dále jen dovolací soud ) dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu.

Dovolací soud po posouzení uplatněných námitek dospěl k závěru, že jsou opodstatněné.

Z pohledu posuzované věci dle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. řádu lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (stížnosti) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, přestože byl v řízení předcházejícím přijetí daného rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. Naplnění uvedených dovolacích důvodů odvisí od naplnění třetího dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu, a to důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotněprávních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).

Nejvyšší státní zástupce v dovolání v souvislosti s uplatněnou námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení předmětného skutku ze strany nalézacího i odvolacího soudu argumentuje jednak nesprávnou aplikací ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku (a to s odkazem na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012) a jednak se neztotožňuje s námitkami soudu I. stupně, který při odůvodňování nízké míry společenské škodlivosti nepřijal závěr, dle něhož obviněný svým jednáním opatřil Mgr. K. neoprávněnou výhodu, neoprávněný prospěch, čímž předmětný soud rovněž dovodil nenaplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku.

Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Nalézací soud z pohledu obsahu uvedené skutkové podstaty dovodil, že předmětného jednání se obviněný dopustil jako úřední osoba dle § 127 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, protiprávnost daného jednání byla dána jeho rozporem s ustanovením § 39 tr. řádu. Neshledal ale naplnění znaku protiprávního následku ve smyslu opatření někomu jinému neoprávněného prospěchu a v důsledku toho ani naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu, jenž se za daných okolností nemohl vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, jelikož nebyly naplněny.

Nejvyšší soud v již citovaném stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012 uvedl, že společenskou škodlivost třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinými slovy vyjádřeno, postup dle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nastupuje teprve po konstatování naplnění všech znaků konkrétního trestného činu, v dané věci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, předmětným jednáním obviněného.

Z pohledu takto vyloženého smyslu a významu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak pro úvahy nalézacího soudu o absenci společenské škodlivosti jednání obviněného schází zákonný (pojmový) předpoklad, tj. naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Hmotněprávní posouzení jednání obviněného je tak založeno na dvojím, vzájemně ale neslučitelném odůvodnění. Tato okolnost sama o sobě bez dalšího zakládá naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v důsledku toho i dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. řádu.

Pro uvedené, pouze jako obiter dictum, Nejvyšší soud k uvedenému závěru akcentuje okolnosti, jež nasvědčují v předmětné věci naplnění znaku protiprávního následku ve smyslu opatření někomu jinému neoprávněného prospěchu a v důsledku toho i naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu. Pokud v předmětné věci vznikl neoprávněný prospěch na straně advokáta Mgr. M. K., stalo se tak v důsledku porušení ustanovení § 39 tr. řádu jednáním obviněného, přičemž je úkolem nalézacího soudu na základě skutkových zjištění prokázat jeho existenci i výši (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04, v němž pro oblast trestního řízení a v jeho rámci uskutečňovaného hmotněprávního posouzení skutku byla vyslovena následující teze: Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování. ) V případě jeho prokázání, a to ve spojení s četností porušení § 39 tr. řádu ze strany obviněného, lze opodstatněně přijmout závěr o úmyslném jednání obviněného ve formě nepřímého úmyslu.

Ohledně naplnění podmínek uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, dovolací soud přisvědčuje dovolateli v tom směru, že při posuzování společenské škodlivosti je nutno analogicky přihlížet ke kritériím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž s přihlédnutím na význam chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl, jednání obviněného Mgr. J. P. nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, jež by odůvodňovaly eventuální závěr, že jím spáchané skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zneužití úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání zrušil z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu dle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. řádu rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud ve Frýdku-Místku bude muset znovu projednat obžalobu a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu