11 Tdo 1213/2016
Datum rozhodnutí: 02.02.2017
Dotčené předpisy: § 340 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku



11 Tdo 1213/2016-56

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2017 dovolání, které podal obviněný A. R. A. A. A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 112/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 156/2015 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. R. A. A. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 27 T 156/2015, byl obviněný A. R. A. A. A. uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a bylo rozhodnuto o zabrání osobního automobilu.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ve dnech 29. 9. 2015 a 30. 9. 2015 nejprve ve V. v Rakousku, na základě pokynu doposud neztotožněné osoby jménem M., a ve spolupráci s doposud neztotožněnou osobou jménem H., na něhož získal kontakt od M. a o němž věděl, že je tzv. převaděč a že má ještě další tři spolupracovníky, rovněž převaděče, v úmyslu přepravit je na území Švédského království vybral od třech občanů Iráku jménem Z. A. D. A., A. A. F., a A. A. A., o nichž věděl, že jsou tzv. nelegálními uprchlíky, částku celkem 3 000 , tj. 1 000 od každého, tuto částku předal H. a následně druhého dne, poté kdy přespali v bytě, který jim obstaral H. a kde obviněný pro jmenované osoby nakupoval a vařil, obviněný naložil uvedené osoby a další osobu jménem N. K. J., o němž obviněný rovněž věděl, že je nelegálním uprchlíkem, a kterého H. přivedl předchozího večera do bytu, kde spali, do vozidla tovární značky BMW, opatřeného švédskými registračními značkami , které obviněnému předal H., tyto osoby převezl přes státní hranici mezi Rakouskou republikou a Českou republikou, když nejméně na počátku cesty před nimi jelo vozidlo se Švédskou poznávací značkou, které měl obviněný dle pokynu doposud neztotožněného spolupracovníka H. sledovat a s jehož osádkou byl v průběhu cesty v telefonickém kontaktu za účelem navigace, avšak do cíle své cesty nedojel, neboť na 87 km dálnice D8 ve směru jízdy na Spolkovou republiku Německo byl zadržen hlídkou Policie České republiky, přičemž pokud by zadržen nebyl, bylo jeho úkolem jmenované osoby dopravit na území Švédského království, kde měl následně vozidlo tovární značky BMW, opatřené švédskými registračními značkami , předat osobě jménem M.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 112/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Faltejska. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. a), c), g), j), k) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku při výkladu znaku pro jiného resp. jinému skutkové podstaty podle § 340 tr. zákoníku, neboť se musí jednat o osobu rozdílnou od pachatele. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že by tuto skutkovou podstatu nenaplnil pouze v případě, kdyby automobil obstaral sám pro sebe a do České republiky by jím přijel rovněž sám. Jednání, kterým pachatel naplňuje předmětnou skutkovou podstatu, má podle obviněného charakter organizátorství či pomoci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou zde pokládány za jednání samotného pachatele. Samotné jednání osoby, která nedovoleně překračuje státní hranice, není trestné. Osoba, pro kterou je takové jednání organizováno, tak podle obviněného nemůže být současně jeho pachatelem, spolupachatelem nebo účastníkem. Uprchlík tak podle obviněného nemůže být současně převaděčem. Obviněný k tomu odkazuje na ustanovení čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků publikované pod č. 208/1993 Sb. Uprchlík se podle obviněného nemůže stát převaděčem, stejně jako se jinak trestně odpovědný mladistvý nemůže stát účastníkem či spolupachatelem trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku nebo svádění k pohlavnímu styku podle § 202 tr. zákoníku, kde je to i výslovně vyjádřeno v § 203 tr. zákoníku. V tomto smyslu obviněný také odkazy soudu prvního stupně na judikaturu považuje za nepřiléhavé.
Nesprávné právní posouzení pak obviněný spatřuje také u znaku státní hranice. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015, uvedl, že jde o normativní znak skutkové podstaty, který je třeba vykládat s ohledem na § 3 zákona č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky. Nedovolené překročení státní hranice je v § 3 odst. 3 písm. a) až c) tohoto předpisu definováno jako její překročení mimo hraniční přechod, překročení na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu a úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu, přičemž je zároveň v odst. 2 stanovena povinnost podrobit se na vyzvání policie kontrole. Toto je třeba podle obviněného vykládat v souvislosti s § 9 téhož předpisu, podle kterého se na tzv. vnitřních hranicích, tedy hranicích mezi smluvními státy Schengenské dohody, neprovádí ochrana hranic podle § 2 téhož předpisu a lze je překračovat v kterémkoli místě, ledaže dojde k dočasnému obnovení kontrol na podkladě nařízení vlády. Tam, kde není zavedena kontrola hranic, tak podle obviněného o vyhýbání se takové kontrole nelze hovořit. Aby tedy jednání bylo možné postihnout podle § 340 tr. zákoníku, musí k němu dojít na tzv. vnější hranici schengenského prostoru, což výslovně uvádí i důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku. Obviněný i ostatní osoby ve vozidle se však kontrole ze strany policie podrobili.
V případě obviněného podle něj absentuje i jednání spočívající v tom, že pachatel jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje . Státní hranicí je totiž třeba rozumět pouze státní hranice mezi Českou republikou a sousedními státy, nikoli jakékoli státní hranice (k tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 938/2007). Dále obviněný připomněl i smlouvu o fungování Evropské unie, podle jejíhož čl. 67 odst. 2 Unie zajišťuje, že na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob, a v návaznosti na to rozvíjí politiku ochrany vnějších hranic. Za nerozhodné obviněný považuje, zda byly (vnitřní) hranice členských států zrušeny nebo má-li hranice sama Evropská unie. Odstranění kontrol na společných hranicích členských států upravuje Schengenská prováděcí úmluva ze dne 19. 6. 1990, kde jsou vnitřní a vnější hranice definovány.
Na tyto předpisy pak podle obviněného navazuje i česká právní úprava, a to citovaný zákon o ochraně státních hranic i zákon o pobytu cizinců na území České republiky. Česká republika má v současné době vnější hranici pouze na letištích s lety mimo smluvní státy schengenských úmluv. Zákon o pobytu cizinců považuje za hraniční přechod též celou vnitřní hranici, jak je vymezena zákonem o ochraně hranic, ale to je třeba podle obviněného vykládat v souvislosti s § 5 odst. 1 odkazujícím na Schengenský hraniční kodex, podle kterého lze překročit vnitřní hranice v jakémkoli místě, aniž by se prováděla hraniční kontrola osob bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ačkoli je tedy citovaným zákonem upraveno též odepření vstupu na území, podle obviněného se může uskutečnit pouze na tzv. vnější hranici, jinak by to znamenalo protiprávní imitaci hraničních kontrol. Soudy však tato ustanovení vyložily opačně, přičemž z části vycházely z neaktuálního znění těchto předpisů. Obviněný zdůraznil, že ani eurokonformní výklad právních předpisů nemůže být v rozporu s vnitrostátními normami, k čemuž odkázal na některá rozhodnutí Evropského soudního dvora. Směrnice tak nemůže sama o sobě nezávisle na zákonu přijatém k jejímu provedení stanovit nebo zpřísnit trestní odpovědnost. Výklad přijatý soudy obou stupňů proto obviněný považuje za contra legem zejména ve vztahu k zákonné definici nedovoleného překročení státní hranice.
Podle obviněného neobstojí ani výklad odvozující nedovolenost překročení tzv. vnitřních hranic od neomezené státní suverenity, neboť členské státy na Evropskou unii přenesly část svých pravomocí. Předpisy Evropské unie přitom požívají vyšší právní síly, nedodržování práva Evropské unie nelze před Evropským soudním dvorem odůvodnit ani poukazem na vnitrostátní ústavu. Vstupem do schengenského prostoru podle obviněného sice nebyly zrušeny hranice, byla však zrušena jejich ochrana. Obskurním se pak obviněnému jeví poukaz na veterinární předpisy. Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice by se pak dopouštěla osoba, která bez povolení převáží veterinární produkty, i osoba, která takové osobě pomáhá.
Soudy také podle obviněného nesprávně vyhodnotily otázku jeho zavinění, přičemž zaměnily oprávněnost překonání hranice s oprávněností pobytu na území členských států schengenského prostoru. Podle obviněného jde o dosud v praxi neřešenou otázku změny výkladu trestních zákonů tak, že jednání původně tradované jako beztrestné je v důsledku změny výkladu nově považováno za trestné. K tomu obviněný opět poukazuje na důvodovou zprávu k návrhu trestního zákoníku. V případě § 340 tr. zákoníku se jedná o skutkovou podstatu s normativním znakem, jímž je pojem státní hranice , resp. nedovolené překročení státní hranice . Není třeba, aby pachatel měl přesnou povědomost o daném právním pojmu, ale postačí, je-li znak pokryt zaviněním alespoň na úrovni laických představ. Omyl o normativním znaku skutkové podstaty se posuzuje podle zásad o negativním skutkovém omylu. Vzhledem ke změně trestní politiky je tak podle obviněného třeba uvažovat o omylu ve vztahu k protiprávnosti, resp. nedovolenosti stíhaného jednání. I při vynaložení maximální snahy při seznámení se s právním řádem České republiky by totiž nemohl dospět k jinému závěru, než že jeho cesta nezakládá trestní odpovědnost, neboť se neuskutečňuje na vnější hranici schengenského prostoru, kterou už dávno překonal jinde.
Závěr, že trestný čin podle § 340 tr. zákoníku nelze spáchat na tzv. vnitřních hranicích, pak podle obviněného plyne i z judikatury Nejvyššího soudu, a to z usnesení ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1560/2012, kde se uvádí, že Česká republika má tzv. vnější schengenskou hranici pouze vzdušnou.
Dosavadní řízení bylo podle obviněného ovládáno v zásadě jediným skutkovým zjištěním, a to že to byl on, kdo v době zadržení řídil vozidlo, tedy je zaměstnancem převaděčů. Na podkladě toho byl určen k trestnímu stíhání, tímto náhledem byly také ovlivněny otázky kladené jemu i svědkům při prvních výsleších. Svědkové tak byli dotazování nikoli, zda obviněný něco platil, ale zda od organizátora něco dostal. Rozpory v jednotlivých výpovědích pak byly ignorovány. Obviněný zdůraznil, že ani jeho doznání nemůže být jediným důkazním prostředkem. Výpovědi svědků byly pořízeny v den zadržení a obviněný neměl obhájce ani mu nebylo umožněno se výslechů účastnit a klást svědkům otázky. Svědci byli posléze propuštěni ze zadržení a vyjma dvou už jejich výslech nebylo možno uskutečnit. Podle obviněného tak nebyly splněny podmínky pro čtení protokolů o předchozích výpovědích ani podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ani podle odst. 3 tohoto ustanovení. V případě třetího odstavce pak alternativa podle písmene a) přímo čtení výpovědi vylučuje. K tomu obviněný také odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. 54/2001 Sb. rozh. tr. a usnesení č. 16/2016 Sb. rozh. tr.
Výpověď svědka Z. A. D. A. je podle obviněného nepoužitelná také proto, že byl tento svědek v rozporu s trestním řádem poučen, že vypovídat musí, a to v momentě, kdy odmítl dále odpovídat na otázky. Místo aby byl řešen důvod, pro který by svědek měl možnost odmítnout výpověď, byl pohrůžkou donucen k další výpovědi. Nepoužitelná je také výpověď svědka N. K. J., neboť je téměř doslovnou kopií výpovědi pořízené na úřední záznam.
Skutková zjištění pojatá do výroku rozsudku podle obviněného neodpovídají realitě. Informace byly zkresleny tak, aby potvrzovaly předem přijaté závěry. Obviněný pak v další části svého obsáhlého dovolání nastínil hodnocení důkazů bez zahrnutí podle něj procesně nepoužitelných výpovědí. Zkreslení skutkové věty na základě podle obviněného nesprávného hodnocení provedených důkazů ze strany soudů pak obviněný považuje za neúplnost ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který proto z opatrnosti také uplatnil.
Ve vztahu k výroku o trestu obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je třeba na něj působit trestem přísně represivním, neboť uložení jiného trestu by jej nepřimělo vést řádný život. Podle obviněného nelze mít za to, že dosud řádný život nevedl, ani že je třeba jej jakkoli napravovat, neboť v České republice nehodlá setrvávat. Uložený trest považuje za exemplární a navíc namířený nikoli proti převaděčům, ale proti uprchlíkům. Odvolací soud také podle něj nevysvětlil rozdílný postup v případě mobilního telefonu, který byl předmětem trestu propadnutí věci, a automobilu, který byl zabrán ochranným opatřením. Nedostatky ve skutkových zjištěních a dokazování zakládají podle obviněného i ve vztahu k výroku o trestu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve vztahu k ochrannému opatření také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť v dané věci nešlo o zločin a vozidlo samo o sobě nikoho a nic neohrožuje. Současně tím obviněný považuje za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.
Také odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podle obviněného neodpovídá požadavkům náležitého, dostatečně podrobného, logického a přesvědčivého odůvodnění v trestní věci. Jeho podstatnými skutkovými námitkami se odvolací soud vůbec nezabýval, pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Šlo však o námitky uplatněné až v rámci odvolacího řízení. V tom obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě.
Obviněný je dále toho názoru, že neměl v řízení obhájce, ačkoli ho mít měl. Obhájce mu byl ustanoven až po jeho vzetí do vazby dne 2. 10. 2015, měl mu však být ustanoven už od okamžiku zahájení trestního stíhání podle § 36 odst. 2 tr. ř., neboť je cizincem a neovládá český jazyk. Navíc pochází z prostředí kulturně odlišného od České republiky, což vede k pochybnostem o jeho schopnosti náležitě se hájit. K tomu obviněný poukázal na rozhodnutí č. 19/2000 Sb. rozh. tr. Obhájce přitom neměl v té fázi trestního stíhání, kdy byly zajištěny veškeré důkazní prostředky.
Podle obviněného v jeho věci došlo i k nesprávnému obsazení soudu, namísto senátu rozhodoval samosoudce. Obžaloba na něj byla podaná pro trestný čin podle § 340 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, následně však byl soudem upozorněn na možnost kvalifikace podle § 340 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V danou chvíli přicházely v úvahu obě možnosti, které v sobě spojuje odst. 3 písm. a) daného ustanovení, kde je však trestní sazba od dvou do osmi let odnětí svobody, tedy k projednání takového trestného činu je příslušný senát. Tím byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Závěrem svého dovolání obviněný formuloval několik otázek , v rámci kterých znovu shrnul a zopakoval své dovolací námitky. Následně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 112/2016, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 27 T 156/2015, a rozsudkem jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a), b) nebo c) tr. ř. nebo aby Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se nebere do vazby.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že dovolatel opakuje svou rozsáhlou obhajobu uplatněnou jak před nalézacím soudem, tak zejména i v odůvodnění svého odvolání. Přinejmenším odstavce 5-11, 15-18, 20-33, 78-80, 82-86, 90-94, 97-108 a 181-183 dovolání jsou obsahově a většinou i doslova shodné s textem citovaného odvolání. S podstatnou částí námitek dovolatele proti procesním postupům, skutkovým zjištěním i hmotně právnímu posouzení se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Odvolací soud tak učinil na str. 3 až 5 napadeného usnesení. Úvahy soudů považuje státní zástupce za správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že úvahy, zda se uprchlík může stát převaděčem, považuje za zcela nerozhodné pro právní posouzení věci. Pojmy uprchlík ani převaděč nejsou obsaženy v platném trestním zákoníku. Stejně jako zde nejsou obsaženy pojmy násilník či stopařka . Tak jako se stopařka může stát násilníkem, může se i uprchlík stát převaděčem a tato výměna rolí nic nemění na jejich trestní odpovědnosti za konkrétní trestný čin, jehož znaky jsou popsány v trestním zákoníku. Podstatou trestného činu podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku je v předmětné věci pomoc jinému k překročení státní hranice a pomoc s přepravou přes území naší republiky. Tyto znaky obviněný nepochybně naplnil, neboť řízení předmětného automobilu bylo za dané situace zásadním prvkem umožňujícím ostatním osobám shora popsanou činnost. Na trestnosti dovolatele by se nezměnilo nic, ani kdyby snad byl sám uprchlíkem či migrantem . Zákonodárce zjevně nepovažoval za nezbytné definovat uprchlíky a zohledňovat jejich postavení při páchání trestné činnosti. Státní zástupce tak má za to, že onou jinou osobou uvedenou v citované skutkové podstatě může být uprchlík, ale také kdokoliv jiný náhodná známá pachatele, příbuzná unikající před rodinou či dlužník prchající před exekutorem. Stejně jako se tyto osoby mohou stát pachatelem, například když se uprchlík jiného uprchlíka ujme a začne mu pomáhat k nelegálnímu překračování hranic nebo pohybu Českou republikou. K trestnosti postačuje pouze to, že pachatel jinému po nedovoleném překročení státní hranice pomáhá přepravit se přes území České republiky . Není tedy vůbec třeba, aby jim překročení státní hranice umožnil.
Za zcela nepřiléhavou považuje státní zástupce i argumentaci, že ani mladistvý se nemůže stát spolupachatelem trestného činu určeného k jeho ochraně. Tato zásada se totiž uplatní pouze ve věcech, kdy by měl onen mladistvý utočit sám na sebe. Zajisté nic nebrání tomu, aby byl mladistvý trestně odpovědný za útok na jiné mladistvé, pokud by jim například podal alkohol, ohrozil jejich výchovu nucením k hraní na automatech nebo jim platil za pohlavní styk. Z toho státní zástupce dovozuje, že uprchlík sice nemůže být převaděčem sebe samotného, avšak může být převaděčem jiných uprchlíků oněch v zákoně uvedených jiných osob. K absurdním důsledkům by vedl naopak postup navrhovaný dovolatelem. Každý převaděč by dosáhl beztrestnosti svým prohlášením, že i on je uprchlíkem.
Pokud dovolatel poukazuje na názor autorů jednoho z komentářů k trestnímu zákoníku, že s ohledem na náš vstup do schengenského prostoru toto ustanovení platí pouze u tzv. vnějších hranic vzdušného typu a při případném dočasném zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Jinak se na vnitřních hranicích neprovádí ochrana a lze je překračovat na kterémkoli místě (§ 9 odst. 1 zák. č. 216/2002 Sb.) , přehlíží, že autoři jiného a časově následujícího komentáře uvádějí, že ani zrušení kontrol na vnitřních hranicích schengenského prostoru neznamená, že tyto hranice může kdokoli a kdykoli nedovoleně překračovat a proti názoru předchozího komentáře se v bodu č. 4 výslovně vymezují (Draštík, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2684). Názory nauky se tedy vyvíjejí v čase, přičemž současná judikatura se postupně ustálila na názoru druhém, z něhož vychází i dovolatelem napadené rozhodnutí. Pokud tedy dovolatel uvádí, že jde o otázku změny výkladu trestních zákonů tak, že jednání původně tradované jako beztrestné, je v důsledku změny výkladu nově za trestné považováno, nemá takové tvrzení žádný podklad. Naopak je zřejmé, že trestnost obdobných jednání je stále stejná a že ke změně nedošlo ani vstupem České republiky do schengenského prostoru. V dovolatelem citované věci publikované pod č. 48/2008 Sb. rozh. tr. byl pachatel taxikářem, který převezl dvě osoby z Německa do Belgie a Lucemburska, aniž by překročil hranice České republiky. Právě z této okolnosti dovodil Nejvyšší soud svou úvahu o tom, že nebyly zasaženy zájmy České republiky. Rozhodnutí bylo navíc učiněno dne 12. 10. 2007, tedy ještě před vstupem České republiky do schengenského prostoru (dne 21. 12. 2007) a dlouho před migrační krizí počínající rokem 2015. Tomu podle státního zástupce odpovídá i argumentace soudu důvodovou zprávou z počátku 90. let. Obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009, dovolatel podle státního zástupce hrubě zkresluje. Podstatou dovolací námitky obviněného zde bylo to, že ve většině dílčích útoků, z nichž se tento skutek skládá, nebyla ze strany obviněného naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to z toho důvodu, že pouze jeden z dílčích skutků spočíval v překročení státní hranice České republiky, a to do Rakouska. Zbývajících 15 skutků spočívalo v přechodu státní hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem . Nejvyšší soud pokládal tuto námitku za důvodnou jen ve shora uvedeném rozsahu, když dovodil, že v případě překračování hranic mezi jinými státy absentuje objekt předmětného trestného činu, jímž je zájem českého státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranice . Nejvyšší soud zde tedy akceptoval trestnost jediného útoku spočívajícího v překročení státní hranice mezi Rakouskem a Českou republikou, což je argument použitelný v neprospěch dovolatele a nikoliv v jeho prospěch.
Pokud dovolatel nesouhlasí s tím, že soudy postupovaly v duchu výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupce č. 3/2015, konstatuje státní zástupce, že toto stanovisko je správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
Postih obviněného je podle státního zástupce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru poukazuje na dvě rozhodnutí z doby, kdy Česká republika již byla součástí schengenského prostoru, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012, a usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 503/2016. Ve druhém citovaném rozhodnutí, aniž by to Nejvyšší soud výslovně zmínil, zjevně vychází z principu, že nedovolené překročení vnějších hranic schengenského prostoru zakládá nedovolenost následných překročení všech vnitřních hranic mezi jednotlivými státy sdruženými v uvedeném prostoru. Pro úplnost státní zástupce zmínil také usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/2016 Sb. rozh. tr. ohledně normativního znaku skutkové podstaty státní hranice .
Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, neuvádí podle státního zástupce žádný konkrétní příklad extrémního nesouladu provedeného dokazování a učiněného skutkového zjištění. Princip in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K tomu státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu. K zákonnosti provedených důkazů se podle něj již přiléhavě vyjádřil odvolací soud.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jej dovolatel spatřuje v tom, že ve skutkové větě chybí, že dovolatel byl též nelegálním uprchlíkem . Tato okolnost je zcela nerozhodná pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Navíc Nejvyšší soud dosud spatřoval takový důvod za naplněný, pouze pokud popis skutku ve výroku rozhodnutí zcela chyběl viz rozhodnutí č. 15/2011 a č. 36/2013 Sb. rozh. tr. Již z toho státní zástupce dovozuje, že pouhá neúplnost popisu skutku by mohla tento dovolací důvod založit jen tehdy, pokud by tento popis neobsahoval náležitosti podle § 120 odst. 3 tr. ř., tedy zejména i uvedení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu . Těmto kritériím přitom popis skutku vyhovuje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce poukazuje na závěr odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž se uvádí, že by mohl být spáchán zločin podle § 340 odst. 3 písm. a) nebo d) tr. zákoníku, což odpovídá průběhu dokazování, tedy že uvedené vozidlo bylo patrně užíváno k obdobné trestné činnosti opakovaně a ve větším rozsahu než jaký byl zjištěn v případě dovolatele. Rozhodnutí o zabrání věci je podle státního zástupce správné a bylo logicky a přiléhavě odůvodněno.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce nepovažuje Irák a Českou republiku za zásadně odlišné co do chápání vymezení a ostrahy různých území. To, že existují hranice a že jsou střeženy ze strany národů, etnik, kmenů, bezpečnostních složek či soukromé ostrahy je realita, která je pro Irák snad ještě příznačnější než pro Českou republiku. Nic nenasvědčuje tomu, že by snad v Iráku neexistoval systém policie a trestní justice a že by zde nebyly žádné věznice. Diktátorské režimy byly přitom příznačné i pro Evropu, a to i ve zcela nedávné minulosti. Mezi oběma zeměmi tak neexistuje žádná taková odlišnost, která by obviněnému bránila náležitě se hájit ve věci spočívající v nedovoleném vniknutí na území našeho státu.
I kdyby snad taková odlišnost existovala, ani tehdy by ustanovení obhájce nebylo možno považovat za opožděné. Trestní stíhání dovolatele bylo totiž zahájeno dne 30. 9. 2015 a obhájce mu byl ustanoven již dne 2. 10. 2015, tedy druhý den po zahájení trestního stíhání. Přitom právo na právní pomoc od počátku řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina) je právem a nikoliv povinností. Člověk obecně není povinen právní pomoc si obstarat. Není jeho povinností mít advokáta. Takovou povinnost nemá ani zadržený podezřelý, jak je patrno z § 179b odst. 2 tr. ř. Obviněný není povinen zvolit si obhájce dokonce ani v případě nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. I zde si obhájce zvolit může, ale nemusí. Teprve v případě, že si v takovém případě obhájce v určené lhůtě sám nezvolí, bude mu soudem ustanoven. Na počátku řízení je to právě obviněný či zadržený podezřelý, a nikoliv soud či jiný úřad, kdo si má sám zajistit svou obhajobu. Neexistuje žádný veřejný systém předem připravených osobních obhájců obratem přidělovaných veřejnou mocí jednotlivým podezřelým či obviněným již v okamžiku jejich zadržení či zahájení trestního stíhání. Takový povinný centrální obhajovací systém by byl snadno zneužitelný, a to zejména v neprospěch obviněných. Především by jím bylo popřeno právo obviněného podle druhé věty čl. 40 odst. 3 Listiny, aby si v případě nutné obhajoby obhájce nejprve sám zvolil. K takové volbě mu přirozeně musí být poskytnuta přiměřená lhůta. Tomu odpovídá i právo obviněného podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru . To, že obhájce zvolený má vždy přednost před obhájcem ustanoveným, je zcela zřejmé i z § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1 tr. ř. Postup orgánů činných v trestním řízení při ustanovování obhájce by proto podle státního zástupce byl v plném souladu se shora uvedenými předpisy, i kdyby byly zjištěny podmínky pro nutnou obhajobu podle § 36 odst. 2 tr. ř. a nikoliv až podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož byl nakonec obhájce ustanoven z důvodu vazby obviněného.
Pokud dovolatel namítá nesprávné obsazení soudu, poukazuje státní zástupce na to, že s touto námitkou se již přiléhavě vypořádal odvolací soud na str. 5 svého usnesení. Námitka podle státního zástupce navíc směřuje v podstatě v neprospěch dovolatele, neboť namítá, že nalézací soud si nevytvořil procesní podmínky pro užití přísnější právní kvalifikace s výrazně přísnější sazbou trestu odnětí svobody. Z tohoto pohledu se dovolání v této části jeví nejen jako zjevně neopodstatněné, nýbrž i jako nepřípustné.
Státní zástupce shrnul, že pachatelem trestného činu podle § 340 tr. zákoníku může být kdokoliv, kdo v daném čase naplní znaky jeho skutkové podstaty. Je možné, že v jiném čase, tedy dříve nebo později, vstoupí tento pachatel do role jiné osoby. V roli jiných osob si lze takto představit rovněž skupinu převaděčů nelegálně přepravovaných přes hranice jiným převaděčem. Stejně jako si lze představit vstoupení uprchlíka do role převaděče. Tedy jinou osobu , která, například po útěku původního převaděče, usedne za volant automobilu, ujme se mapy, zeptá se na cestu a pokračuje s ostatními jinými osobami v cestě a stane se tak z jiné osoby pachatelem předmětného trestného činu. Jeden člověk může roli pachatele a jiné osoby postupně střídat, a to i opakovaně.
Trestný čin lze spáchat i na vnitřní schengenské hranici, jestliže mu předcházelo nelegální vniknutí do schengenského prostoru. Objektem skutkové podstaty je zde zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici. Tento zájem vyplývá z potřeby dostát našim mezinárodním závazkům, regulovat nelegální migraci, bojovat proti mezinárodnímu zločinu apod. (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3214). Za současného stavu, kdy se v schengenském prostoru nedaří zabezpečit hranice vnější, má Česká republika zájem na tom, aby osoby nelegálně sem proniklé nevstupovaly bez kontroly na její státní území.
V postihu nedovolených přechodů vnitřních hranic do České republiky nedošlo k žádné změně trestní politiky . Existuje pouze rozdílnost v názorech nauky uvedená shora. Tato rozdílnost se však nepřenesla do judikatury Nejvyššího soudu, která je kontinuální a zejména je i v souladu s rozhodnutím, které napadá dovolatel. Proto nelze spekulovat o vlivu údajné změny na zavinění obviněného.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku , v níž uvedl, že pojmy převaděč a uprchlík nevymyslel on ani jeho obhájce, ale jde o termíny, které použil soud prvního stupně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a proto je na ně na příslušných místech dovolání poukazováno. Skutková podstata trestného činu podle § 340 tr. zákoníku je vystavěna na párových pojmech převádějícího (tj. převaděče či slovy trestního zákoníku kdo ) a převáděného (tj. uprchlíka či slovy trestního zákoníku jiného , jinému resp. mu ) tam, kde není obou, nelze o trestní odpovědnosti vůbec uvažovat, neboť právě existence jiného dělá z převaděče převaděče; anebo jinak, jeden je chráněn, zatímco druhý je postihován. V rámci jednoho skutku nemůže dojít k záměně rolí , natož opakované. Přesto však musí dojít k jakési jejich spolupráci, jinak by totiž převaděčství muselo být vždy spojeno s trestnými činy proti svobodě. Obecná právní zásada, podle které nemůže být činěn trestně odpovědným ten, k jehož ochraně je dané ustanovení zavedeno, způsobuje, že ani aktivnější přístup chráněné osoby nemůže být její ochraně na překážku.
Státní zástupce se pak podle obviněného rovněž mýlí, pokud má za to, že pojem uprchlíka není definován. Definici obsahuje Úmluva o právním postavení uprchlíků (vyhlášená pod č. 208/1993 Sb.), která v čl. 31 odst. 1 zapovídá postihovat uprchlíky za nezákonný vstup na území. Uprchlictví jako takové vyplývá ze samotných okolností případu (nikde se nepodává, že by obviněný či kdokoliv jiný v daném případě byl na útěku před exekutorem). Z výpovědi N. K. J. podle obviněného plyne, že převaděč A./H. odváděl své zákazníky ze střediska pro uprchlíky.
Výklad podávaný státním zástupcem tak směřuje podle obviněného k tomu, že je-li zde skupina uprchlíků, musí být nejméně jeden z nich vždy převaděčem. Takto by nutně museli být postihováni kupř. i rodiče za převádění svých dětí, stejně jako osoba tlačící uprchlíka na vozíčku anebo poskytující jakoukoliv pomoc (kupř. přidržením zavazadla, podržením dveří apod.) i jen prostým faktem, že jde rovněž, čímž je v jejich konání utvrzovala.
Má-li pak dále státní zástupce za to, že tzv. velký komentář C. H. Beck k trestnímu zákoníku z roku 2012 je dílem překonaným, je podle obviněného s podivem, že v další části svého vyjádření z téhož díla cituje, a to dokonce z části k témuž komentovanému ustanovení § 340. V zásadě bez vyjádření však zůstal fakt, že to samé uvádí již důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku a tedy, že to byl zákonodárce, kdo chtěl, aby takové pravidlo platilo.
Dále se obviněný vymezuje proti hrubému zkreslení výkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009. Jednak je citace doslovná, jednak je v následujícím bodě vysvětleno, že uvedená námitka směřuje proti možnosti postihu překonání jiných hranic než České republiky. Pro právě takový postih státní zástupce podle obviněného horuje, když tvrdí, že i po vstupu ČR do tzv. schengenského prostoru lze postihovat překonání všech vnitřních hranic, pokud mu předcházelo nedovolené překonání vnější hranice tohoto prostoru. Takový výklad však nemá oporu v zákonném textu a je třeba jej považovat za rozporný se zásadou nullum crimen sine lege. Státní zástupce zde má jinými slovy postižení obviněného za správné pro nedovolené překonání jiných hranic než ČR (neuvádí kterých), aniž by však zohlednil, že k této okolnosti v dosavadním řízení neproběhlo žádné dokazování a není to uvedeno ani ve skutkové větě.
K citaci usnesení ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012, obviněný uvádí, že trestná činnost se měla odehrát více než 2 roky před vstupem ČR do schengenského prostoru. Dovolání v této věci nebylo založeno na tom, že překonání slovensko-české hranice je beztrestné, neboť v důsledku vstupu obou zemí do schengenského prostoru byly kontroly na hranicích zrušeny, ale na tom, že pokud jde o osoby běženců , nebylo zjištěno nic o jejich státní příslušnosti či dokladech, takže se mohlo dost dobře stát, že platné doklady měli a víza nepotřebovali a tedy, že jejich přechod hranic nebyl ilegální . To se podle obviněného v podstatě týká i druhého z citovaných judikátů (usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 503/2016). Ve směru členství ČR v schengenském prostoru se totiž dovolací argumentace nenesla. Obviněný v citovaném judikátu postavil námitky proti naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty, zejména pak ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám podle odst. 2 písm. a) a písm. b). Nejvyšší soud se tak nemohl vyjádřit k námitkám, které tehdy dovolatel neučinil. Rozhodnutí, byť nové, tak z pohledu problematiky spojené se schengenským prostorem nic nepřináší. Naproti tomu v dovolání citovaném usnesení sp. zn. 6 Tdo 1560/2012 ze dne 14. 5. 2013 se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil k zasílání padělaných dokladů též do zemí mimo schengenský prostor.
Ke stanovisku státního zástupce o zákonnosti provedených důkazních prostředků obviněný uvádí, že námitky směřovaly též proti napadenému usnesení odvolacího soudu a ten se tak s nimi nemohl vypořádat již v tomto svém rozhodnutí (odvolací soud mj. přehlédl, že pokud obviněný obhájce nemá, je třeba umožnit účast na výslechu svědků jemu osobně viz č. 16/2016 Sb. rozh. tr.). Vyjádření pak dále pomíjí v dovolání rozvedené rozpory, s nimiž byly závěry dokazování prezentovány (obviněný se měl zároveň doznat a zároveň účelově vyvinit).
Vymezuje-li se státní zástupce též proti dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak podle obviněného opětovně pomíjí výše naznačenou párovost pojmů převádějící a převáděný ( uprchlík a převaděč ), na nichž je vystavena skutková podstata předmětného trestného činu podle § 340 tr. zákoníku. Ohledně poukazu na § 120 odst. 3 tr. ř. obviněný zastává názor, že výše citovaný zákonný požadavek na individualizaci skutku se vztahuje i na okolnosti svědčící v jeho prospěch ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věta třetí tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí je částí, kde mají být prezentovány důvody, nikoliv místo, kam by měla být odklízena nepohodlná skutková zjištění.
Vyjádření státního zástupce ohledně zabrání automobilu podle obviněného pomíjí, že dovolání bylo ve vztahu k němu odůvodněno především rozdílným přístupem soudů k telefonu a právě k automobilu, přičemž jejich zdroj byl stejný (A./H.). Ani tuzemský registr vozidel podle zákona č. 56/2001 Sb. nemá charakter katastru nemovitostí (jde o pouhou evidenci, zápis nesplývá s vlastnictvím). Právní úpravy jiných zemí nebyly v řízení zkoumány. Prohlášení vozidla za ne-majetek obviněného umožnilo soudům vyhnout se jinak nezbytným úvahám o spoluvlastnictví ostatních osob ve voze.
K dovolacímu důvodu spočívajícím v tom, že obviněný neměl obhájce, ačkoliv jej mít měl, se státní zástupce vymezil s tím, že i v Iráku mají systém policie, trestní justici a věznice a není zde tedy v porovnání s Českou republikou žádného rozdílu. K tomu obviněný podotýká, že pojmy trestní justice a vězení byly známy nejen ve středověku, ale i v antice, z Mezopotámie (dnešního Iráku) pak pochází nejstarší zachovaný trestní zákoník babylonského (Babylon se nachází poblíže dnešního Bagdádu, bydliště obviněného) krále Chammurapiho, přesto však přenesení těchto podmínek do dnešní České republiky by působilo poněkud křiklavě. Právě jazyková bariéra ve spojení se situací, v níž se obviněný nacházel a nachází, způsobuje, že zde byly pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Systém obhájců obratem přidělovaných veřejnou mocí zde podle obviněného existuje, neboť je povinností orgánů veřejné moci, jakmile nastanou důvody nutné obhajoby, obviněnému obhájce ustanovit. Obviněný by si sám obhájce ani zvolit nemohl, neboť by mu v tom nepochybně bránila nejméně jazyková bariéra. Vyjádření státního zástupce pak též pomíjí, že byť bylo ustanovení obhájce relativně rychlé v rozmezí dní 30. 9. 2015 a 2. 10. 2015, pak právě v těchto dnech byly zajištěny veškeré důkazní prostředky, a že tyto považovaly soudy obou stupňů za stěžejní a zároveň, že tyto nebyly pořízeny v souladu se zákonem.
Pokud jde o nesprávné obsazení soudu, zdůraznil obviněný, že z žádného ustanovení trestního řádu neplyne, že by tento dovolací důvod byl vyhrazen toliko státnímu zástupci. Obviněný doufal, že v řízení před senátem by se mu na prvním stupni dostalo kvalifikovanějšího a odpovědnějšího projednání věci než v řízení před samosoudcem. Změně rozhodnutí v neprospěch obviněného brání § 264 odst. 2 a § 265s odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Námitku obviněného přiřazenou tomuto dovolacímu důvodu lze považovat z hlediska jeho vymezení za odpovídající, nelze se s ní však v žádném případě ztotožnit. V žádné fázi trestního řízení nebyl obviněný obviněn ani obžalován pro trestný čin podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Nelze ani souhlasit s jeho názorem, že pokud v obžalobě byla obsažena kvalifikace podle § 340 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a u hlavního líčení byl upozorněn na možnost odchylného posouzení podle § 340 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byly ve hře obě kvalifikace, přičemž ty vedle sebe nemohou obstát, neboť v nich obsažené znaky jsou koncentrovány právě ve třetím odstavci. Pakliže by jednání obviněného mělo být posouzeno podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, musel by být především soudem na takovou možnost upozorněn, což se však nestalo. Tato kvalifikace jednání obviněného tedy v meritorním rozhodnutí nepřipadala v úvahu a nebylo proto ani namístě, aby věc projednával senát.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ačkoli by bylo možné souhlasit s obviněným v tom směru, že jazyková bariéra a také absence vztahu k České republice mohly vyvolat pochybnosti o jeho schopnosti náležitě se hájit, k pochybení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu v daném případě nedošlo. Jak už totiž zdůraznil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, obhájce byl obviněnému ustanoven z důvodu vzetí do vazby s odstupem dvou dnů od začátku trestního stíhání. I kdyby tedy orgány činné v trestním řízení uvážily možnost aplikace § 36 odst. 2 tr. ř., bylo by nutné nejprve dát obviněnému možnost si obhájce zvolit a teprve v případě, že by tuto možnost nevyužil, by mu byl obhájce ustanoven. V konečném důsledku lze tedy mít za to, že ani tímto postupem by obviněnému nebyl obhájce ustanoven rychleji. Pokud obviněný naznačuje, že by si obhájce vzhledem k jazykové bariéře zvolit nechtěl, což (zřejmě) měly orgány činné v trestním řízení předvídat, nelze mu dát v tomto směru za pravdu. Měl-li by se takový postup obecně uplatnit, byla by tím nepochybně práva obviněných, u nichž taková jazyková bariéra existuje, zkrácena. Na druhou stranu lze s obviněným souhlasit v tom směru (jak bude dále rozvedeno), že orgány činné v trestním řízení pochybily, jestliže obviněnému v době, kdy neměl v řízení obhájce (a navíc byl zadržen), neumožnily účastnit se výslechů svědků, resp. pokud protokoly o těchto výsleších později soud prvního stupně v hlavním líčení provedl jako důkazy.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Námitky obviněného přiřazené tomuto dovolacímu důvodu mu z větší části odpovídají, nelze jim však přisvědčit. První okruh námitek obviněný založil na zjevně nesprávné úvaze, že pokud je někdo uprchlíkem, nemůže se současně stát převaděčem, částečně pak jde o tzv. skutkové námitky, neboť v řízení nebylo nijak prokázáno, že obviněný sám by byl uprchlíkem ve smyslu např. Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). V rámci své výpovědi u hlavního líčení obviněný sdělil, že žil do roku 2013 v Iráku, poté dva roky v Turecku, kde pracoval v restauraci a kde žije také jeho manželka. Je třeba připomenout, že nikoli každá osoba legálně či nelegálně migrující je uprchlíkem ve smyslu mezinárodního práva. Obviněný v rámci své výpovědi neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byl ve své zemi jakkoli ohrožen a musel ji opustit, ani důvody, pro které by nemohl zůstat v Turecku. Ve svém dovolání tak tento pojem de facto rozšiřuje na všechny migranty. Navíc nebylo prokázáno ani to, že obviněný krátce před svým zadržením přicestoval z Turecka, jedná se pouze o jeho tvrzení. Svědci, kteří s ním ve vozidle cestovali, jej neznali a setkali se s ním až ve V. (což ostatně vyplývá i z jeho vlastní výpovědi). Sám obviněný navíc orgánům činným v trestním řízení uváděl nejprve jinou smyšlenou identitu, ovšem ani nyní uváděnou totožnost se nepodařilo ověřit. Veškeré úvahy soudů v tomto směru jsou tak pouze hypotetické pro případ, že by obviněný takovým uprchlíkem byl. Zároveň si nelze nevšimnout, že se obviněný k otázce své totožnosti, důvodům a okolnostem svého údajného uprchlictví v dovolání, které společně s replikou k vyjádření státního zástupce čítá padesát stran, nijak nevyjádřil.
K názoru obviněného, že uprchlík danou skutkovou podstatu nemůže naplnit, lze říci tolik, že z hlediska jakékoli skutkové podstaty trestného činu se zkoumá, zda obviněný svým jednáním naplnil její znaky. Ostatní okolnosti nejsou z tohoto hlediska relevantní. Pochopitelně i osoba migrující z válkou zničené země se může za určitých okolností např. stát součástí organizované skupiny převaděčů a naplnit svým jednáním znaky trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Přiléhavě se k této otázce vyjádřil státní zástupce. Obviněný pochopitelně nemůže být současně pachatelem trestného činu podle § 340 tr. zákoníku a osobou, které on sám umožňuje neoprávněně překročit hranici apod., neboť se musí jednat o dvě odlišné osoby. Nemůže tedy převádět sám sebe. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť zde byly čtyři jiné osoby. Okolnost, zda např. pachatel konkrétního trestného činu podle § 340 tr. zákoníku vstoupil v minulosti do role této jiné osoby ve vztahu k jinému pachateli nebo zda v rámci organizování překročení státní hranice jinými osobami také sám nedovoleně tuto hranici překračuje apod., je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nerozhodná.
V případě obviněného přitom rozhodně nejde o situaci obdobnou takové, kdy by např. rodiče byli postihováni za převádění svých dětí nebo uprchlík za tlačení jiného uprchlíka na kolečkovém křesle, které v této souvislosti obviněný uvedl a u nichž by se skutečně v případě trestního stíhání mohlo jednat o kriminalizaci osob zapovězenou Úmluvou o právním postavení uprchlíků (nabízelo by se uvažovat, jaká je vlastně společenská škodlivost takového jednání). Ponecháme-li stranou, že z ničeho nevyplývá, že by obviněný měl být uprchlíkem ve smyslu citované úmluvy, lze k tomu říci, že jeho jednání podle skutkových zjištění nespočívalo pouze v řízení vozidla, ale také v tom, že od ostatních osob vybral peníze a připravoval jídlo, tedy se již aktivně podílel na organizaci a zajišťování jejich cesty. Ostatní osoby přitom neměly k obviněnému žádný vztah ani se nenacházely v situaci, kdy by z lidského hlediska bylo pochopitelné jim pomoci (např. pokud by měly zdravotní potíže).
Další okruh námitek se pak vztahuje k pojmu státní hranice v souvislosti s členstvím České republiky v schengenském prostoru. Obviněný se snaží svou argumentací doložit, že trestného činu, kterým byl uznán vinným, se lze dopustit pouze na tzv. vnějších hranicích schengenského prostoru, nikoli na hranicích mezi jeho členskými státy. Přitom poukazuje mimo jiné na názor publikovaný v komentáři k trestnímu zákoníku vydaném nakladatelstvím C. H. Beck (Šámal a kol.). Jak v této souvislosti uvedl státní zástupce, autoři pozdějšího komentáře naopak dospívají k závěru, že zrušení kontrol na vnitřních hranicích schengenského prostoru neznamená, že tyto hranice může kdokoli a kdykoli nedovoleně překračovat, přičemž se proti názoru předchozího komentáře vymezují (Draštík, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2684). Podstatné však je, že názor časově pozdějšího komentáře zastává soudní judikatura, např. státním zástupcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 503/2016. Ve druhém citovaném rozhodnutí sice Nejvyšší soud na základě dovolacích námitek nepřezkoumával naplnění znaků skutkové podstaty § 340 odst. 1 tr. zákoníku, lze však toto rozhodnutí uvést jako příklad, kdy byla daná skutková podstata na jednání obdobné tomu, kterého se dopustil obviněný, soudy aplikována (podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 103/2015, nebo usnesení ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009, vztahující se ke skutku spáchanému ještě za právní úpravy zákona 140/1961 Sb., jehož závěry však lze aplikovat i na aktuální § 340 odst. 1 tr. zákoníku).
Pokud obviněný citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1560/2012, lze říci pouze tolik, že citace je vytržená z kontextu a z rozhodnutí nelze v žádném případě vyvozovat, že se skutková podstata podle § 340 tr. zákoníku neuplatní na hranicích České republiky se sousedními státy. Poznámka, kterou obviněný citoval, byla řečena pouze na okraj, přičemž v rozhodnutí nejsou citovány skutkové okolnosti případu (hovoří se pouze o tom, že pachatel zasílal padělané doklady do zemí mimo schengenský prostor, čímž těmto osobám měl umožnit vycestování z schengenského prostoru), je proto samo o sobě obtížné porozumět, co měli autoři touto poznámkou namysli, nicméně pokud by pachatel zasílal padělané cestovní doklady v rámci schengenského prostoru (tedy např. do Rakouska), nepochybně by tím umožnil osobám, které jinak nemají právo volného pohybu v rámci schengenského prostoru, přicestovat do České republiky (není však zcela zřejmé, jak to souvisí se skutečností, že Česká republika má také tzv. vnější schengenskou hranici).
Nejvyšší soud tak sdílí názor výše citované judikatury, komentáře k trestnímu zákoníku vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer, výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupce č. 3/2015 i soudů obou stupňů v projednávané věci. Vstupem České republiky do schengenského prostoru nedošlo ke zrušení hranic, pouze hraničních kontrol, což ovšem neznamená, že se překročení státní hranice stalo dovoleným pro kohokoli a jakýmkoli způsobem. Volný pohyb osob v rámci členských států je povolen pouze vymezené kategorii osob. Ostatní osoby mohou v rámci schengenského prostoru cestovat s platnými cestovními doklady a za podmínek, které jsou pro ně jednotlivými státy stanoveny, tedy např. při splnění vízové povinnosti. Pro tyto osoby se tedy vstupem České republiky do schengenského prostoru de facto nic nezměnilo, stejně jako se nezměnil zájem státu, aby tyto osoby jeho hranice nepřekračovaly a na jeho území nepobývaly nelegálně. Nijak se proto nesnížil ani zájem na postihu osob, které takovým osobám v překonávání hranic a přepravě přes území České republiky pomáhají, a to tím spíše, že jde často o velmi nebezpečnou organizovanou výdělečnou činnost, při níž bývá nezřídka ohrožen i život a zdraví migrantů. Účelem zrušení hraničních kontrol bylo odstranit administrativní překážky komplikující volný pohyb osob, kterým právo volného pohybu náleží. Zrušení kontrol však nemůže v žádném případě znamenat faktické rozšíření práva volného pohybu na všechny osoby bez omezení. Názor prezentovaný obviněným by měl za následek například i faktickou neúčinnost trestu vyhoštění.
Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že nedošlo k žádné změně trestní politiky, neboť důvodovou zprávu k návrhu trestního zákoníku ani názor vyjádřený v (byť obecně většinou respektované) publikaci nelze považovat za závazné. Lze se tedy ztotožnit se stáním zástupcem v tom směru, že výklad právního předpisu ze strany soudů se nijak nezměnil. Navíc obviněný se skutku dopustil 29. 30. 9. 2015, tedy v době, kdy již bylo možné z judikatury výklad příslušného ustanovení jasně vysledovat. Proto ani pokud bychom připustili, že důvodová zpráva a dříve publikovaný komentář k trestnímu zákoníku by mohly u čtenářů vyvolat dojem o beztrestnosti posuzovaného jednání, nemohli bychom dospět k závěru, že takový omyl mohl nastat u obviněného.
Pokud bychom pak zvažovali (o něco pravděpodobnější) možnost omylu na úrovni laických představ obviněného, je třeba k jeho úvahám na toto téma říci, že nelegálnost skutku, tedy pomoci osobám, o nichž podle zjištěných skutkových okolností musel vědět, že na území schengenského prostoru pobývají neoprávněně, přepravit se dále přes území a hranice jednotlivých členských států (tedy zejména České republiky), mu mohla být více než zřejmá přinejmenším z konspirativního jednání neztotožněné osoby označené jím a svědky jako H. a jeho spolupracovníků, kteří namísto, aby sami převáželi tzv. nelegální migranty, utajovali před nimi svou totožnost a pouze obviněného navigovali prostřednictvím mobilního telefonu z jiného vozidla, aby pak při zadržení obviněného a jeho spolucestujících mohli uniknout pozornosti policie.
Další okruh námitek obviněného se týká skutkových zjištění a provedených důkazů. Ačkoli v jeho argumentaci nelze vysledovat, že by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry měl nastat tzv. extrémní rozpor či nesoulad, obviněný napadl také procesní postup orgánů činných v trestním řízení při získání výpovědí svědků, z nichž pak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel, přičemž tímto postupem mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba dát obviněnému částečně za pravdu. Ve dnech 30. 9. 2015 až 2. 10. 2015 byl obviněný zadržen a neměl, jak už bylo výše zmíněno, obhájce. V těchto dnech byli současně vyslechnuti svědkové, kteří s ním cestovali ve vozidle, aniž by bylo obviněnému umožněno (ze spisového materiálu alespoň nelze seznat, že by tomu tak bylo) se výslechů účastnit osobně. Ze čtyř svědků vyslechnutých v těchto dnech pak pouze dva byli vyslechnuti v hlavním líčení, a to svědek A. A. F. a svědek J. N. K. Poté byly podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čteny protokoly o výslechu svědků Z. A. D. A. a A. A. A. v přípravném řízení. Pro takový postup však nebyly splněny podmínky. Podle tohoto ustanovení lze v hlavním líčení protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečíst, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Toto ustanovení tedy výslovně neuvádí (jako je tomu např. v odstavci čtvrtém) nutnost, aby se obviněný nebo jeho obhájce měl možnost výslechu zúčastnit a klást svědkovi otázky, nicméně lze říci, že výslechy čtyř svědků, které obviněný převážel, byly ve věci zásadními důkazy, přičemž v takovém případě je třeba v duchu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) umožnit obhajobě nejméně jednou během řízení klást svědku otázky. Ve vztahu k obhájci tento názor judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 54/2001 Sb. rozh. tr. Tento právní názor je nicméně nutné vztáhnout i na obviněného, který obhájce nemá, tím spíše, že obviněný byl v době provádění výslechů zadržen a že u něj existovala jazyková bariéra (viz č. 16/2016 Sb. rozh. tr.). V případě čtení protokolu o výslechu svědka J. N. K. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. rovněž došlo k pochybení, neboť toto ustanovení výslovně jako podmínku stanoví, že obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Soudy proto z výpovědí zachycených v přípravném řízení neměly vycházet.
Nejvyšší soud je však toho názoru, že uvedené nedostatky neměly v konečném důsledku na posouzení viny obviněného dopad, neboť i svědkové vyslechnutí v hlavním líčení vypovídali v podstatných bodech shodně a jejich výpovědi jsou převážně v souladu i s výpovědí samotného obviněného. K tomu je potřeba reagovat na jeho námitku, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti opatřovat další důkazy o jeho vině. V projednávané věci zjevně nejde o případ, kdy by odsouzení bylo založeno pouze na doznání obviněného, neboť jsou zde právě zmíněné výpovědi svědků z hlavního líčení a okolnosti jeho zadržení vyplývající z listinných důkazů a výpovědi svědka J. Š.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný podřadil také námitky směřující do výroku o trestu odnětí svobody, ačkoli těm je primárně vyhrazen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný jako jeden z mála neuplatnil). Jeho námitky však svým charakterem neodpovídají ani jednomu z těchto (ani jiných) dovolacích důvodů a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v této souvislosti vytýká soudům, že mu byl uložen exemplární trest, nesouhlasí s hodnocením své osoby v tom smyslu, že je na něj třeba působit již trestem přísně represivním, atd., což však jsou námitky týkající se právě hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku.
Dále pak v této souvislosti obviněný poukazuje na rozdílný postup soudu ve vztahu k mobilnímu telefonu a automobilu. Mobilní telefon byl předmětem trestu propadnutí věci, zatímco automobil byl zabrán v rámci ochranného opatření. K tomu obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Není zcela zřejmé, zda obviněný chtěl napadnout i výrok o trestu propadnutí věci, nicméně v tomto směru neuvedl žádnou další argumentaci. Pokud pak napadá výrok o ochranném opatření, je otázkou, zda jde vůbec o výrok, který se ho přímo dotýká ve smyslu § 265d odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy zda je obviněný oprávněn podat proti tomuto výroku dovolání. Sám totiž uvedl, že automobil měl ve Švédsku odevzdat M., vůz tedy nebyl v jeho vlastnictví a obviněný to ani netvrdí. To je také rozdíl oproti mobilnímu telefonu, o kterém sice v rámci doplňujícího výslechu v hlavním líčení uvedl, že jej dostal od H., nezmínil však, že by jej měl po příjezdu do Švédska někomu odevzdat.
Pokud jde dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu [viz § 120 odst. 1 písm. c)]. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé (§ 265a odst. 2) je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3174-3175).
Obviněný tento dovolací důvod přiřadil ke svým skutkovým námitkám, které však v jeho rámci (ani v rámci jiného dovolacího důvodu) uplatnit nelze. Přiléhavě se k tomuto bodu dovolání vyjádřil státní zástupce, na jehož výše citovaný výklad je možno také odkázat.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v obou jeho variantách. V jeho druhé variantě jej namítl v souvislosti s ostatními výše citovanými dovolacími důvody. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu však nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami předchozí dovolací důvody buď obsahově nenaplnil nebo namítané vady nebyly Nejvyšším soudem zjištěny.
V první variantě pak obviněný tento dovolací důvod spojil se svými námitkami směřovanými proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s níž není spokojen a která měla podle jeho názoru za následek, že se tento opravný prostředek stal zjevně neúčinným . Takové námitky však tomuto (ani jinému) dovolacímu důvodu podřadit nelze, jak je ostatně patrné i z výše uvedeného výkladu, neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g), j), k) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného A. R. A. A. A. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 2. 2017

JUDr. Karel Hasch
předseda senátu