11 Tdo 121/2014
Datum rozhodnutí: 18.02.2014
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 121/2014-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2014 o dovolání obviněného R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 10 To 328/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 55/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 4 T 55/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, tedy 100 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností uhradit poškozené České pojišťovně, a.s., na náhradě škody částku 196.882,- Kč.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně se samostatně trestně stíhaným R. B. dne 16. 2. 2012 na silnici II. třídy č. ....., na 17,354 km, v katastru obce K., okres P., společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě, s cílem z fingované pojistné události získat bez právního důvodu pojistné plnění, a to z havarijního pojištění sjednaného u společnosti Česká pojišťovna, a.s., IČ: 45272956, pod číslem pojistné smlouvy .........-...., k vozidlu Citroën C6, a havarijního pojištění sjednaného u společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, pod číslem pojistné smlouvy ...................., k vozidlu Opel Astra, úmyslně zinscenovali střet předmětných vozidel, tedy vozidla tov. zn. Opel Astra 1.7. CDTI, reg. zn. .............. řidiče R. P., a vozidla tov. zn. Citroën C6 2.2 HDI, reg. zn. ........... řidiče R. B., který následně v rámci šetření před policejním orgánem deklarovali jako dopravní nehodu, k níž mělo dojít téhož dne v 17:05 hodin na shora uvedeném místě tím způsobem, že řidič R. P. ve vozidle Opel Astra se plně nevěnoval řízení a přední částí svého vozidla narazil do zadní části vozidla Citroën C6, ačkoli si oba řidiči byli vědomi, že k poškození obou vozidel došlo na jiné místě a v jiném čase, kdy na základě uplatněné škodní události a poškozených dílů vozidla Citroën C6 uvedených v zápisu o poškození ze dne 21. 2. 2012 jako položky: z-nárazník, odrazka Z P, nosník z-nárazníku, z-čelo VNI, snímač vně Z P PCS, snímač vni Z P PCS, upev-sada Z­víka, západka Z, držák PSZ Z, konc-světlo vně P,k konc-světlo vni P, osvětlení SPZ P, výzt. P dna zav-prost, bezp-pás PP, bezp-pás ZL, panel Z-čela, kabel-SV Z-víka, odrazka ZL, ozd-liš, stř. Z-nárazn, výztuha SPZ Z, snímač vně L PCS, snímač vni Z L PSC, Z-víko, těsnění Z.-víka, zámek Z-víka, konc-světlo vně L, konc-svělo vni L, fosvětlení SPZ L, podlaha zav. prost. Z, bezp-pás PL, bezp.pás Z stř., kryt Z-víka a skříň zvedáku vozu, které uplatnil R. B. u České pojišťovny a.s., mu z titulu jeho havarijního pojištění byla dne 2. 3. 2012 ve prospěch bankovního účtu č. ....../.... vyplacena částka ve výši 196.882,- Kč, přičemž pojistné plnění na vozidle Opel Astra na základě uplatněné škodní události poškozených dílů vozidla Opel Astra uvedených v zápisu o poškození ze dne 20. 2. 2012 jako položky PŘ kapota, PŘ čelo, LPŘ blatník, PPŘ blatník, LPŘ-PPŘ světlomet, PŘ nárazník, výztuha PŘ nárazníku, PŘ maska, chladič vodní, klima, turba, sahara, L+PP nosník, plasty přední části, airbag řidiče a airbag spolujezdce, které uplatnil R. P. u pojišťovny Kooperativa a.s., z titulu jeho havarijního pojištění, poskytnuto dosud nebylo, kdy výše pojistného plnění byla stanovena na částku 77.750,- Kč, přičemž oba jmenovaní tak pojišťovně uvedli údaje odporující skutečnosti o příčině, průběhu a následcích dopravní nehody, čehož si byli vědomi, stejně tak jako skutečnosti, že k poškození vozidel došlo za jiných okolností, kdy společnosti Česká pojišťovna, a.s., IČ: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1- Nové Město, vznikla škoda ve výši 196.882,- Kč a společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Templová 747, 110 01 Praha 1, by v případě vyplacení plnění vznikla škoda ve výši 77.750,- Kč, tedy oběma poškozeným společnostem by, v případě plného vyplacení pojistných plnění, vznikla škoda v celkové výši 274.632,- Kč.

Citované rozhodnutí obviněný napadl odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 10 To 328/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadené rozhodnutí toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. P. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutkový stav, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky trestného činu pojistného podvodu. Domnívá se, že soudy na základě provedeného dokazování a svých skutkových zjištění nesprávně posoudily jeho jednání jako úmyslné vyvolání nebo předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Zdůrazňuje, že mu nebylo vyplaceno žádné pojistné plnění a nevznikl mu tak žádný majetkový prospěch, což soudy nevzaly vůbec v potaz. Dovolatel zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů, na základě kterých dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť se s R. B. vůbec neznali a nemohli se tak na zinscenování střetu vozidel domlouvat. V této souvislosti nesouhlasí s tím, že soud shledal nadbytečným doplňovat důkazy výslechem samostatně trestně stíhaného R. B. V závěru dovolání uplatnil výhrady k výroku o náhradě škody, neboť za předpokladu, že se nedopustil žádného trestného činu, nemohla být způsobena žádná škoda. Přitom mu povinnost k náhradě škody neměla být uložena, jelikož pojistné plnění bylo vyplaceno pouze spolupachateli R. B., natož aby mu byla samostatně uložena povinnost nahradit škodu. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1006/2013).

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Namítá-li obviněný, že z provedeného dokazování soud nesprávně posoudil jeho jednání jako úmyslné vyvolání nebo předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, vybočil tímto z mezí uplatněného dovolacího důvodu, neboť je zřejmé, že tato námitka směřuje výhradně do oblasti skutkových zjištění. Tvrzením, že úmyslné vyvolání nebo předstírání pojistné události nevyplývalo ani ze zjištěného skutkového stavu, dovolatel uplatnil obecně hmotně právní námitku, nepodložil ji však žádným argumentem, na základě kterého by měla zmíněná pochybnost existovat. Přitom je zřejmé, že se primárně domáhal změny skutkových zjištění, když zpochybňoval provedené dokazování, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně hodnocení důkazů a následně skutkových zjištění, by pak mělo dojít ke změně právního posouzení, konkrétně k závěru o absenci úmyslu předstírat nebo vyvolat pojistnou událost. Takovéto námitky však pro svoji výlučně skutkovou povahu nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Totožný závěr je nutno učinit ohledně výhrady dovolatele, kterou zpochybňuje závěr soudů o zinscenování střetu vozidel s cílem získat pojistné plnění po vzájemné dohodě s R. B., kterého neznal a tím pádem se s ním nemohl nijak domlouvat, přičemž v této souvislosti nebylo vyhověno ani jeho důkaznímu návrhu výslechem R. B. Dovolatel tak opětovně primárně zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, čímž opět vybočil z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky tohoto směru by byly relevantní pouze ze předpokladu, že by tyto nedostatky pramenily z nesouladu právní kvalifikace skutku se skutkovou větou výrokové části rozhodnutí. Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a přezkoumaný soudem odvolacím však plně odpovídá skutkové podstatě přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a naplňuje všechny jeho zákonné znaky včetně objektivní stránky. Jelikož dovolatel ve skutečnosti primárně napadá správnost učiněných skutkových zjištění a domáhá se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, nelze takovou argumentaci pod uvedený (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podřadit, protože předmětem právního posouzení Nejvyššího soudu má být skutek tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá obviněný.

Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soudu pouze dodává, že nalézací soud v daném případě provedl velmi rozsáhlé dokazování, které podrobně zhodnotil ve svém rozhodnutí, což k námitkám obviněného učinil opětovně i odvolací soud. Nutno podotknout, že v odvolání uplatnil obviněný prakticky totožné námitky jako nyní v dovolacím řízení. S těmito námitkami se přitom odvolací soud logicky a podrobně vypořádal. Nebylo by namístě zde závěry soudů obou stupňů opakovat. Prvoinstanční soud také řádně zdůvodnil, proč nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného výslechem R. B. Pouze ve stručnosti proto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již nalézací soud logicky s poukazem na konkrétní důkazy zdůvodnil závěr, že šlo o fingovanou dopravní nehodu, tedy záměrně vyvolaný střet vozidel, jehož účelem bylo vylákat neoprávněné pojistné plnění.

K právně relevantní námitce obviněného, že soud nesprávně posoudil, potažmo se dostatečně nezabýval skutečností, že obviněnému nebylo žádné pojistné plnění vyplaceno, čímž mu nevznikl majetkový prospěch ve smyslu skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku je v tomto směru dokonán již tím, že pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolal či předstíral pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Získání majetkového prospěchu proto není pro naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty předmětného přečinu relevantní, postačí samotný úmysl pachatele opatřit sobě nebo jinému prospěch, pokud tím současně vznikne na cizím majetku alespoň škoda nikoliv nepatrná - § 210 odst. 2 in fine tr. zákoníku. Zjevnou neopodstatněnost této námitky přitom podtrhuje skutečnost, že v daném případě navíc došlo k obohacení vyplacením pojistného plnění spolupachateli R. B., a tedy k samotnému opatření prospěchu jinému, přičemž poškozené České pojišťovně, a.s., vznikla škoda ve výši téměř 200.000,- Kč, tedy škoda větší ve smyslu § 138 odst. 1 k § 210 odst. 4 tr. zákoníku.

Dovolatel uplatnil také výhrady k výroku o náhradě škody, avšak opět zejména zpochybňoval skutková zjištění soudů, když namítal, že škodu nemohl způsobit, neboť se nedopustil žádného trestného činu, a proto ani k této námitce dovolací soud nepřihlížel. Pokud následně namítal, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody, neboť pojistné plnění bylo vyplaceno pouze spoluobviněnému R. B., lze k tomu uvést, že jednání obviněného bylo posouzeno jako spolupachatelství na posuzovaném přečinu podle § 23 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že mezi účastníky dopravní nehody byla nutná vzájemná dohoda za účelem účinného uplatnění pojistného plnění každého z nich. Z logiky věci totiž vyplývá, že spoluobvinění se museli dohodnout na popisu průběhu nehody i na popisu rozsahu způsobených škod. Škoda vzniklá poškozené společnosti byla způsobena společným jednáním obou obviněných, je proto nezbytné, aby oba nesli následky svého jednání spočívající v náhradě škody způsobené neoprávněně získanými finančními prostředky. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že odpovědnost za škodu je v rámci trestního řízení za předpokladu, že k trestné činnosti došlo ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, koncipována jako solidární, neboť se v daném případě postupuje podle § 438 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni vzniku škody, protože z přechodných ustanovení podle § 3079 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Výjimkou z této solidární odpovědnosti je poté dílčí odpovědnost více škůdců podle § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Jak již Nejvyšší soud judikoval, zásadním hlediskem zda postupovat podle uvedeného odst. 2 není ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody, neboť primární zájem je kladen na ochranu poškozeného (objekt trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven, popř. pojistitelů) a možnosti zhojení jeho práv. Společná odpovědnost také není vyloučena ani tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých osob na dosažení celkového výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 216/2000). Postup podle § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. přichází v úvahu jen v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí odpovědnosti nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i po rekodifikaci civilního práva zákonem č. 89/2012 Sb., se u společných závazků z protiprávních úkonů kontinuálně dává přednost solidární náhradě škody, přičemž dílčí náhrada škody je opět koncipována jako výjimka z tohoto pravidla (srov. § 2915 zákona č. 80/2012, ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy v době rozhodování soudů nebylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti spoluobviněného B. k náhradě škody vůči poškozené České pojišťovně, a.s., bylo opodstatněno uložení povinnosti obviněnému R. P. nahradit celou škodu způsobenou za podmínek solidární odpovědnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 79/2013). V této souvislosti je dále třeba připomenout ustanovení § 439 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož platí, že ten kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2014


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík