11 Tdo 1206/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 163 odst. 2 tr. ř.



11 Tdo 1206/2014-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 dovolání podané obviněným J. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 10 To 167/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 34/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 3 T 34/2014, byl obviněný J. J. uznán vinným v bodech 1, 2, 5 a 6 přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 3 a 4 přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodech 2, 5 a 6 přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto, že se poškozená K. K. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že

1. v přesně nezjištěné době v září 2013 v parku v ul. P. Z. v H. K. napadl K. K., tak, že ji nejprve vulgárně urážel v přítomnosti její dcery, že je děvka a kurva a že ji rozkope, poté ji kopl do lýtka pravé nohy a začal ji tahat za vlasy, následně vytáhl vysunovací nůž s délkou čepele asi 10 cm, současně jí řekl, že tímto nožem málem zabil svou bývalou přítelkyni K. a že ji může zabít také, poté čepel zasunul do rukojeti a rukojetí ji bodl do stehna levé nohy, čímž jí nezpůsobil zranění, ale vyvolal v ní strach o její zdraví, 2. v přesně nezjištěné době v září 2013, den po jednání uvedeném v bodě č. 1, v bytě K. K., v ul. P. Z. v H. K. jmenovanou slovně napadl tak, že jí ukazoval její prádlo v koupelně a říkal jí, že za tohle chcípne, že je to jasné, že když byl pryč, že tam někoho měla, poté ji udeřil dlaní do obličeje, následně ji chytil jednou rukou za hlavou, druhou rukou jí zakryl ústa, čímž ji začal dusit a takto jí narazil hlavu na koupelnový radiátor, dále ji v obytné místnosti bytu tahal za vlasy a tlačil jí hlavu na polštář s tím, že má utišit pláč své dcery, což v ní vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví,

3. v přesně nezjištěné době v září 2013 v bytě v ul. P. Z. č. v H. K. využil toho, že mu K. K., podávala pootevřenými dveřmi jejího bytu kávu, přitom ji odstrčil a vyrazil jí kávu z ruky, bez jejího svolení a proti její vůli si otevřel dveře jejího bytu a vstoupil dovnitř, neoprávněně zde zůstal po dobu dvou hodin, přičemž jmenovaná ho již v minulosti a také v této době upozorňovala, že si nepřeje, aby do jejího bytu vstupoval a zde setrval, přitom jí začal prohledávat všechny skříně v bytě, dále jí nadával, že je to její vina, že skončil na ulici, protože ho vyhodila z bytu, že nemá žádné peníze, nakonec z bytu odešel, přičemž v tento den z jeho strany k fyzickému napadení nedošlo,

4. dne 16. října 2013 kolem 20:00 hodin neoprávněně drženým klíčem od bytu K. K., který jí sebral v době, kdy s ní zde bydlel na adrese H. K., P. Z. , odemkl vstupní dveře do bytu, bez svolení a přítomnosti jmenované vnikl dovnitř, následně bez jejího souhlasu vyměnil cylindrickou vložku zámku vstupních dveří bytu za jinou, v důsledku čehož se K. K. nemohla do svého bytu dostat a byla tam J. J. vpuštěna až po pěti minutách, 5. dne 16. října 2013 po 20:00 hodin v bytě K. K., v H. K., P. Z. , ji verbálně napadl tak, že jí řekl, že chcípne, že to udělá tak, aby skončila na vozíčku a cucala jen brčkem, že když málem zabil bývalou manželku K., že se toho nebojí a že když má jít sedět, tak alespoň bude za co, následně ji fyzicky napadl tak, že ji bil pěstmi do hlavy, tahal ji za vlasy a kopal ji kolenem do hrudníku, přičemž po jednom takovémto úderu se jmenovaná nemohla po dobu 15 vteřin nadechnout, což v ní vyvolalo obavu o její život a zdraví, 6. dne 17. října 2013 kolem 19.00 hodin přišel k bytu K. K., v ul. P. Z. v H. K. s tím, že by chtěl ještě jednou dodatečně gratulovat dceři jmenované k narozeninám, jmenovaná ho do bytu nechtěla vpustit, ale po opakovaném bouchání na dveře, nadávání a vyhrožování v tom smyslu, že bude mít peklo a že mu má dát ihned 10 000 Kč, a poté, co rozmontoval dveřního kukátka a vzniklým otvorem dovnitř do bytu vhodil papír, kde bylo napsáno, že mu v P. vzali řidičák kvůli jmenované, a že mu tedy vzali to nejcennější co měl, že to jen tak nenechá, že s ním bude mít peklo, které se bude stupňovat, ho jmenovaná z obavy, aby jí nedělal problémy a nerozbil dveře, pustila dovnitř, následně ji fyzicky napadl tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do hlavy, přičemž po jednom z úderů padala na kuchyňskou linku a snažila se pád ztlumit rukou a přitom si poranila prsteníček pravé ruky, následně ji zezadu udeřil do ledvin a tahal ji za vlasy, což u ní vyvolalo obavu o její život a zdraví, a proto dne 18. 10. 2013 vyhledala lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením dne 23. 6. 2014, sp. zn. 10 To 167/2014, zamítl, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. a odvolání poškozené podle § 153 odst. 1 tr. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Jasné. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že věc byla nesprávně právně posouzena a řízení mělo být pro nedostatek podmínky zastaveno, neboť nebyl dán souhlas poškozené s trestním řízením podle § 163 odst. 2 tr. ř. V závěru svého dovolání pak obviněný odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pravděpodobně se však jedná o překlep, neboť obsahově dovolání tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.

Obviněný zrekapituloval průběh řízení, které bylo soudem prvního stupně nejprve zastaveno poté, co poškozená K. K. podle § 163 odst. 2 tr. ř. odvolala svůj souhlas s jeho trestním stíháním. Toto rozhodnutí bylo následně Krajským soudem v Hradci Králové zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný nesouhlasí s odvolacím soudem, má za to, že s poškozenou žil ve vztahu obdobném poměru manželskému, sdíleli společnou domácnost, společně hospodařili a starali se o nezletilou dceru poškozené. Proto se domnívá, že poškozená byla a je jeho družkou a mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání.

Pokud jde o vztah, kdy jeden vnímá újmu druhého jako svou vlastní, uvádí obviněný, že se jedná o prožitek výsostně individuální, který je možné bez značného zjednodušení obtížně objektivizovat a interpretovat. Není podle něj sporu o tom, že jeho vztah s poškozenou byl na podzim roku 2013 značně konfliktní, společnou domácnost však nepochybně do té doby vedli. City a reakce obou byly ambivalentní a logicky lze očekávat, že poškozená v tu dobu nechovala vůči němu pozitivní city. U obou se jedná o osobnosti komplikované, poškozená vyrůstala v dětském domově, obviněný byl v minulosti soudně trestán pro poměrně závažnou trestnou činnost a jeho osobnost vykazuje negativní rysy. To však nemůže znamenat, že by od počátku trestního stíhání jeden z nich nemohl újmu druhého pociťovat jako svou vlastní. Pokud by byli manžely, pak by i přes rozvrat vztahu byl závěr soudu opačný pouze z formálních důvodů.

V závěru podaného dovolání pak obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 10 To 167/2014, a jemu předcházející řízení zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, případně podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání zastaví.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že uplatněnou námitku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, avšak bylo by možné ji podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který dopadá právě na situace, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Námitku obviněného však považuje státní zástupce za neopodstatněnou.

Ustanovení § 163 tr. ř. odkazuje na § 100 odst. 2 tr. ř. V daném případě je veden spor o to, zda obviněný je některou z osob vyjmenovaných v § 100 odst. 2 tr. ř. a poškozená tak může svým souhlasem či nesouhlasem disponovat s trestním stíháním obviněného. Státní zástupce se domnívá, že nikoli. Obviněný se domáhá v podstatě toho, aby jeho vztah s poškozenou byl posouzen jako vztah druha a družky. Obecné soudy, zejména pak soud odvolací na str. 4 a 5 napadeného usnesení, ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, proč vztah obviněného s poškozenou za vztah druha a družky nepovažují. S jejich odůvodněním se státní zástupce v plné míře ztotožňuje.

Dále připomíná, že trestně právní předpisy nedefinují, jaký vztah dvou osob má být považován za vztah druha a družky, a při definici takového vztahu se vychází z komentářů a judikatorních rozhodnutí, podle kterých je poměr druha a družky takovým vztahem, který je svým obsahem obdobný svazku manželskému a lze jej zpravidla charakterizovat sdílením společné domácnosti, sdružováním finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, výchovou nezletilých dětí, společným sexuálním životem apod.

Obecnými soudy zjištěný skutkový stav je takový, že o řádný partnerský vztah obviněného s poškozenou se mohlo jednat v průběhu roku 2012, od počátku roku 2013 již obviněný s poškozenou fakticky partnery nebyli a obviněný u poškozené bydlel jen proto, že neměl kam jít a poškozená jej nechtěla vyhodit na ulici. Po prvních dvou napadeních v měsíci září 2013 poškozená obviněnému sdělila, aby neprodleně z jejího bytu odešel a už se nevracel, což obviněný nerespektoval a opakovaně bez právního důvodu vnikal do bytu poškozené, kde tuto fyzicky brutálním způsobem napadal. Takto zjištěný skutkový stav neodpovídá tomu, že by mezi obviněným a poškozenou byl v průběhu roku 2013 partnerský vztah druha a družky, obdobný vztahu manželskému. Z provedeného dokazování nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný s poškozenou v roce 2013 fakticky vedli společnou domácnost nebo společně hospodařili, že by měli nějaké plány o jejich dalším společném životě. Pouze skutečnost, že obviněný přespával v bytě poškozené a příležitostně jí vypomáhal se starostí o dceru, nemůže partnerský vztah založit. Už vůbec pak není možno hovořit o jakémkoli partnerském vztahu v době po prvních dvou napadeních, kdy poškozená obviněného z bytu vyhodila, a pokud se obviněný do bytu dostal, byly to vstupy neoprávněné. I v době po zahájení trestního stíhání obviněného a jeho vzetí do vazby se poškozená k osobě obviněného vyjadřovala nejednoznačně, v podstatě s ním žádné životní plány nemá, chápe jej jako známého, který má rád její dceru. Pokud snad poškozená v době probíhajícího soudního řízení ve věci připustila obnovení bližších kontaktů s obviněným, není možno ji v této době považovat za družku obviněného, takový vztah není podle státního zástupce možné založit v době, kdy je obviněný ve vazbě či výkonu trestu za trestnou činnost spáchanou na poškozené. Obdobně se ke vztahu s poškozenou v průběhu trestního řízení stavěl také obviněný, který svou obhajobu v trestním řízení založil na tvrzení, že v době údajného napadání s poškozenou nežil, protože měl jinou známost, a celé trestní řízení je jen pomsta poškozené za to, že si našel novou přítelkyni.

Podle státního zástupce pak není možno uvažovat ani o alternativě, že by byl obviněný jinou osobou v poměru rodinném či obdobném, jejíž újmu by poškozená právem pociťovala jako újmu vlastní. Takový vztah totiž vyžaduje maximální intenzitu vzájemného vztahu, která v žádném případě nevyplývá ani z vyjádření obviněného, ani z vyjádření poškozené.

Nynější snahy poškozené pomoci obviněnému nemohou mít podle názoru státního zástupce žádné právní dopady a mohou vyplývat jak z běžných sympatií poškozené k obviněnému, tak mohou být s ohledem na prožité události i projevem strachu poškozené z obviněného a zejména z toho, kam budou směřovat jeho kroky po výkonu relativně krátkého trestu odnětí svobody. V těchto souvislostech není možno nepřihlédnout k tomu, že obviněný objektivně je osobou, která má sklon k páchání násilí na ženách, za obdobnou trestnou činnost ještě závažnějšího násilného charakteru byl již v minulosti odsouzen a obava z jeho dalších případných útoků na poškozenou tak může být zcela reálná.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z naznačeného výkladu je patrné, že argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť se zabývá otázkou nikoli hmotněprávní, ale procesní, tedy otázkou naplnění podmínek § 163 tr. ř. Takovou argumentaci by nicméně bylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud se jí proto s jistou dávkou tolerance zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. při vymezení okruhu poškozených oprávněných disponovat trestním řízením odkazuje na výčet osob stanovený v § 100 odst. 2 tr. ř., podle kterého je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

Zde se pak z hlediska projednávané věci objevují dvě v úvahu připadající možnosti, a to otázka existence vztahu druha a družky mezi obviněným a poškozenou (kterému byla věnována největší pozornost v dosavadním řízení) nebo poměru obdobného rodinnému, přičemž by poškozená újmu obviněného právem pociťovala jako svou vlastní.

V praxi se za poměr rodinný nebo obdobný v tomto smyslu může považovat zejména vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, strýcem a synovcem, osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti, zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477). Podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a družka a mají spolu děti (srov. 52/1986 Sb. rozh. tr.). Z naznačených příkladů je patrné, že v každém případě musí jít o silný vztah, který, pokud není založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (osoby vychované ve společné domácnosti), případně jsou zde jiné okolnosti dodávající takovému vztahu na významu, jako očekávání budoucího uzavření manželství nebo společné děti.

Takový vztah pak musí trvat v době, kdy se trestní stíhání vede, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (s výjimkou trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V posuzované věci tak není zásadní určit, zda vůbec kdy existoval mezi poškozenou a obviněným vztah druha a družky, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že v době zahájení trestního stíhání před vzetím obviněného do vazby takový vztah neexistoval. Odvolací soud to vyvodil z jejich vyjádření pronesených při procesních úkonech provedených v danou dobu. Pokud se později postoj obou aktérů k otázce trvání jejich vzájemného vztahu změnil, považoval to soud logicky za změnu účelovou. S tímto závěrem se lze zcela ztotožnit. Argumentace uplatněná v dovolání v této části de facto směřuje vůči skutkovým zjištěním, nicméně po této stránce nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout.

Odvolací soud se správně přiklonil i k závěru, že v danou dobu neexistoval mezi obviněným a poškozenou ani vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní. Ze strany poškozené o tom svědčí mimo jejího vyjádření samotný fakt, že podala trestní oznámení, ze strany obviněného pak jednak jeho obhajoba spočívající v tom, že si našel jinou přítelkyni, ale vůbec i samotné násilné jednání vůči poškozené, neboť si lze těžko představit, že někdo může fyzicky napadat a zastrašovat druhou osobu a současně újmu, kterou jí tím způsobuje, pociťovat jako svou vlastní. Z hlediska možného pociťování újmy druhé osoby jako své vlastní je ovšem podstatné hledisko poškozené. Zde odvolací soud logicky zhodnotil postupné proměňování jejího úhlu pohledu v průběhu trestního stíhání v kontextu s jejími osobnostními projevy (citová ovlivnitelnost, neujasněná až nereálná očekávání do budoucna) a zejména také s typickými projevy obětí násilí ve vztahu (bagatelizace, sebeobviňování, prominutí násilí), o čemž bude ještě dále pojednáno. V době od zahájení trestního stíhání před vzetím obviněného do vazby se však ani sama poškozená nevyjadřovala v tom smyslu, že by újmu obviněného měla jako vlastní pociťovat.

K otázce, zda se mohl mezi poškozenou a obviněným vytvořit (či případně obnovit) vztah druha a družky v době, kdy byl již obviněný ve vazbě, se odvolací soud vyjádřil jednoznačně záporně. S tímto nelze než souhlasit, neboť takový vztah zahrnuje mimo jiné atributy společného soužití. Poněkud složitější je otázka, zda se mohl v této době vytvořit vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní. Nejvyšší soud je toho názoru, že to v obecné rovině pouze s odkazem na pobyt obviněného ve vazbě nelze vyloučit. V posuzovaném případě se však o takový vztah nejedná.

Ve své dovolací argumentaci poukazuje obviněný na údajnou absurditu spočívající v tom, že pokud by s poškozenou byli manželé, pak by závěr soudu ohledně aplikace § 163 tr. ř. byl přesně opačný. Zde však smysl citovaného ustanovení nepřípustně redukuje pouze do roviny případné emocionální újmy, která by poškozenému mohla v důsledku trestního stíhání pachatele vzniknout z důvodu citové vazby, navíc se omezuje na striktně subjektivní hledisko. Dovedeno ad absurdum, i oběť brutálního násilí trpící tzv. stockholmským syndromem pociťuje k pachateli náklonnost, soucítí s ním a přeje si zpravidla jeho propuštění. Rovinu prožívání újmy druhé osoby je také třeba do jisté míry objektivizovat, tedy hodnotit, jak by se většina lidí cítila v podobné situaci. Je totiž nutné vzít v úvahu, že konkrétní osoba může mít různým způsobem netypické prožívání, nemusí být schopná vnímat újmu druhého vůbec nebo naopak vše, co se kolem ní děje, vnímá v důsledku své odlišné osobnostní struktury jako své vlastní příkoří.

Je zde však také druhá rovina vyplývající právě z formální stránky vztahu k pachateli, který není možné ze dne na den nebo vůbec ukončit, a který má za následek eventuelní společenské zavržení z důvodu trestního stíhání blízké osoby. Tento aspekt se projevuje zejména v případě manželů (registrovaných partnerů stejného pohlaví) nebo osob pokrevně spřízněných. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky, jako vykazují výše uvedené ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze do této kategorie zpravidla zařadit běžný kamarádský vztah nebo vztah milenecký (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011).

Vztah takových kvalit pak sotva mohl vzniknout u poškozené vykazující typické psychické příznaky oběti domácího násilí v širším smyslu (neboť to se odehrávalo již bez sdílení společného obydlí), které mají tendenci bránit reálnému náhledu na situaci, způsobují vysokou náchylnost k nepodloženým nadějím a tendenci uvěřit slibům a manipulacím pachatele v tom smyslu, že se změnil a při soužití v budoucnu bude už všechno jinak. Proměnlivá dynamika vztahu, v němž se jeden vůči druhému dopouští násilí a v důsledku toho oběť pociťuje směs zcela protichůdných, přitom velmi silných emocí v závislosti na tom, zda se zrovna odehrává násilný incident či období zklidnění, již sama o sobě do značné míry, pokud ne zcela vylučuje možnost existence skutečně hlubokého a upřímného vztahu dvou osob založeného na vzájemném respektu, úctě a pocitu hluboké sounáležitosti. Ve vztahu poznamenaném násilím, tím spíš pokud se jedná o osoby psychicky nevyzrálé, se pocity oběti radikálně proměňují v důsledku aktuálního chování pachatele. Bezprostředně po násilném incidentu se náklonnost může proměnit téměř až v nenávist. Přirozená touha každého člověka po klidu a štěstí však v brzké době opět přivede poškozeného k odpuštění, zejména pokud se pachatel omlouvá za své chování, slibuje, že už se to nestane, staví se do role oběti a manipulacemi se snaží vzbudit ve svém protějšku pocit spoluviny apod. V následujícím období se pak často pachatel ke svému partnerovi chová až příkladně vstřícně, probouzí v něm tedy kladné pocity. V této souvislosti se hovoří o tzv. spirále násilí. Oběť pak zpravidla musí projít tímto kolotočem opakovaně, aby si uvědomila, že nepodloženým slibům není radno věřit. V době, kdy se pachatel nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, je však prostor pro jakékoli další násilné projevy značně limitovaný. Období klidu a nadějí se tak může prodlužit až do jeho propuštění na svobodu, nicméně potenciál výchovného působení trestu ve smyslu zamezení dalšího páchání násilí ve vztazích se ze zkušenosti jeví jako značně omezený.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze tyto obecně známé poznatky o dynamice domácího násilí v širším smyslu (neboť zde nejde v současné chvíli o soužití ve společné domácnosti) jednoznačně vztáhnout i na projednávaný případ. Poškozená vykazuje v tomto směru typické rysy oběti domácího násilí a její současnou náklonnost k obviněnému lze vnímat převážně jako psychickou reakci na násilí prožité ve vztahu, který však již před zahájením trestního stíhání (z pochopitelných důvodů) ukončila. Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné známky toho, že by šlo o hluboký, trvalý či alespoň dlouhodobý a pevný vztah srovnatelný svým významem s ostatními typy vztahů popsanými v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Momentální příklon poškozené na stranu obviněného, odehrávající se v do značné míry umělých, nepřirozených podmínkách, kdy obviněný je omezen na svobodě a ke vzájemnému kontaktu může docházet velmi omezeně, lze považovat za důsledek prožitého násilí zřejmě v kontextu jejích osobnostních charakteristik, nikoli za vztah ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. V daném případě proto nebyl důvod k aplikaci § 163 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného J. J. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. listopadu 2014


Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch