11 Tdo 1191/2016
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b, e) tr. ř.



11 Tdo 1191/2016-126

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 4. 2017 o dovolání, které podal obv. P. M. , dále obv. M. T., a obv. I. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 11 To 106/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 47 T 4/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. P. M. a obv. M. T. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. I. B. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 47 T 4/2012, byl:
- obv. P. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí je v rozsudku přesně položkově vymezen,

- obv. M. T. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem,

- obv. I. B. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí je v rozsudku přesně položkově vymezen. Kromě toho podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí peněžní částky ve výši 3.300 Kč.

2. Mimo výše uvedených obviněných byli tímtéž rozsudkem uznáni vinnými ještě I. J., J. J., I. V., J. N., M. B. a P. V.

3. Proti tomuto rozsudku podali obv. P. M., M. T. a I. B. odvolání. O nich rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 11 To 106/2014, a to tak, že:
a) k odvolání obv. P. M. a M. T. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody,
b) nově podle § 259 odst. 3 rozhodl tak, že odsoudil P. M. podle § 283 odst. 3 tr. ř. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a M. T. podle § 283 odst. 3 tr. ř. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
c) podle § 256 tr. ř. odvolání obv. I. B. jako nedůvodné zamítl.

4. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně (zkráceně řečeno):
I. obv. P. M., M. T., I. B., společně s J. J., I. J., M. B., P. V. a dosud neztotožněným R. společně za účelem získání finančního prospěchu a za vědomí, že k výrobě pervitinu nemá nikdo z nich povolení, se po vzájemné dohodě podíleli na opatřování zdrojů pro soustavnou a dlouhodobou nedovolenou výrobu pervitinu, a to tak, že P. M., J. J., I. J., M. T. zajišťovali v lékárnách v Polsku nákup léku Sudafed a Ibuprom, finanční prostředky poskytovali společně nebo prostřednictvím M. B., z léků vyráběli pervitin P. M., M. T. a J. J., který za účelem další distribuce buď prodávali I. B., nebo sami distribuovali a finanční prostředky si dělili podle předem stanoveného klíče.
II. I. B. od blíže nezjištěné doby r. 2006 do 28. 2. 2011 v 55 případech pro jiného přechovával, prodal, nebo zprostředkoval prodej pervitinu osobám popsaným v rozsudku Městského soudu v Praze, za blíže nezjištěnou částku,
III. I. B. v době od 16. 7. do 27. 2. 2011 získal od odděleně stíhaného V. O. na různých místech P. nejméně v 84 případech přesně nezjištěné množství této drogy, přičemž takto získaný pervitin dále distribuoval dalším osobám, za což získal blíže nezjištěnou finanční částku,
IV. P. M. od srpna 2010 do 28. 2. 2011 v 11 případech pro jiného přechovával, prodal nebo zprostředkoval prodej pervitinu osobám popsaným v rozsudku Městského soudu v Praze, a také přechovával věci určené k nezákonné výrobě pervitinu tzv. českou cestou,
V. P. M. společně s J. J. v době od r. 2009 do 15. 2. 2011 ve 4 případech opakovaně prodávali svým zákazníkům pervitin, za což obdrželi částku v minimální výši 352.000 Kč.
Podrobně popsaný výčet všech skutků popisuje rozsudek Městského soudu v Praze.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 11 To 106/2014, podali obv. P. M., M. T. a I. B. prostřednictvím svých obhájců, dovolání.

6. Obv. P. M. napadl tento rozsudek svým dovoláním ze dne 28. 4. 2015, ale neuplatnil v něm žádný dovolací důvod, pouze avizoval doplnění tohoto dovolání ve lhůtě deseti dní. K tomu však nedošlo. Po uplynutí jednoho roku obv. M. doručil prostřednictvím advokátky Mgr. Ilony Nohelové odůvodnění dovolání ze dne 15. 5. 2016, ve kterém napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu odnětí svobody a své námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný se domnívá, že postup soudu II. stupně, který mu snížil nepodmíněný trest odnětí svobody z devíti na šest let, byl v zásadě správný, ale přesto ani tento trest nepovažuje za souladný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dovolatel je přesvědčen, že mu měl být uložen trest ještě nižší, vzhledem k tomu, že spoluobviněné J. J. byl za téměř stejnou trestnou činnost téměř stejné právní kvalifikace a téměř shodného rozsahu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let. 7. Tento svůj požadavek obviněný konkretizoval tím, že dodal, že obv. J. se podílela na výrobě pervitinu ve srovnatelném rozsahu a dále ho distribuovala buď sama, nebo společně s ním. Přesto jí byl uložen pouze podmíněný trest. Proto má za to, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pochybil, když ve vztahu k obv. J. se nezabýval otázkou vzájemné souvztažnosti. Obviněný tvrdí, že jemu uložený trest je (i přes radikální snížení) stále v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, a je i v této podobě neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. 8. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby z jeho podnětu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a dále, aby městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Obv. M. T. napadl svým dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 11 To 106/2014, kterým směřuje jednak proti výroku 2. písm. b), který ukládá obviněnému v souladu s § 283 odst. 3 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků (pro který byl zařazen do věznice s dozorem), a jednak proti výroku 3. napadeného rozsudku, ve kterém soud deklaruje, že ostatní výroky rozsudku soudu I. stupně ponechal beze změny. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho náhledu rozhodnutí soudu I. i II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 10. Dovolatel nejprve předeslal, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když hodnocení důkazů prováděly bez toho, aby přihlédly k zásadním skutečnostem opakovaně zdůrazňovaným obhajobou. Konkrétně dovolatel vznesl výhrady proti věrohodnosti výpovědí spoluobviněných M. a J. z přípravného řízení, o kterých tvrdí, že byly uměle přizpůsobené přáním orgánů činných v trestním řízení provádějících výslech . Stejně tak obviněný atakoval výpověď obv. M. ze dne 11. 11. 2011, kterou znevěrohodnil s poukazem na to, že obviněný v ní s odstupem jednoho roku uvedl příliš přesné údaje. Dle jeho náhledu je nutné výrok o jeho vině podepřít jinými důkazy, které však chybí. Nikdo z desítek vyslechnutých osob ho totiž neoznačil za výrobce či distributora pervitinu. Soudy měly provést další důkazy navrhované jeho obhajobou žádal např. o vyjádření ostatních obviněných, vč. paní T., dále o výslechy pracovníků společnosti Verkon, atd. Jeho návrhům na doplnění dokazování však soudy nevyhověly. 11. Právě důvodná pochybnost o obsahu výpovědí M. a J. z přípravné fáze i výpovědi obv. M. z 11. 11. 2011, jeho obhajoba zpochybnila, a naopak vyzdvihla výpověď obv. M. z 6. 2. 2013, ve které v podstatě uvedl, že jeho dřívější výpověď je ze 70 % lživá, neboť vše bylo připraveno tak, aby to vyhovovalo policii a státnímu zástupci . Ve stejném duchu se toho dne měla vyjádřit i obv. J. 12. Obv. T. akcentoval, že z provedených důkazů (zejména z odposlechů a svědeckých výpovědí) vyplynulo, že hlavním organizátorem výroby i prodeje pervitinu byl obv. M. a v závěsu za ním stojí obv. J. Nicméně vina obv. T. byla soudy odvozena jen z nedůvěryhodných výpovědí obou těchto obviněných a zmínky o dokladech společnosti Verkon (k nimž se však žádné další dokazování nekonalo). Na základě toho pak byl obv. T. odsouzen k téměř identickému trestu odnětí svobody (jako hlavní aktér celé kauzy), a to přesto, že jeho účast na projednávané trestné činnosti byla jen sporadická, protože byl výlučně ve vleku M. a J. Z těchto důvodů dovolatel brojí i proti výroku o trestu neboť mezi uloženými tresty vládne výrazný nepoměr. Obv. T. se svým významem přirovnal k obv. J., jehož účast na páchání trestné činnosti je podobná, ale jeho trest je nesrovnatelně mírnější. Vzhledem k absenci viny obv. T. je tedy uložený trest naprosto nepřiměřený. 13. Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu přecházející rozsudek Městského soudu v Praze, a ve smyslu § 265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obv. M. T. zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že dovolatel tento projednávaný skutek spáchal.

14. Obv. I. B. napadl svým dovoláním 3. a 4. výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy jednak výrok, kterým bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto, a dále výrok, ve kterém tento soud konstatoval, že ostatní výroky napadeného rozsudku soudu I. stupně zůstávají beze změny. Odkázal při tom na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo současně rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo to ještě dovolatel namítl, že je rovněž dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. 15. Své dovolání obv. B. konkretizoval takto. Pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. a) tř. ř. podřadil námitku, že došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce. K tomu došlo tak, že rozsudek soudu I. stupně nebyl vyhotoven JUDr. Milenou Němcovou, tedy soudkyní, která jej vyhlásila, přestože je tento rozsudek opatřen její jmenovkou . Na dotaz dovolatele o důvodech značného časového odstupu mezi vyhlášením a doručením rozsudku mu bylo sděleno, že předsedkyně senátu již jako soudkyně u Městského soudu v Praze skončila. V důsledku toho byl rozsudek soudu I. stupně vyhlášen soudcem, kterým nebyl vyhotoven a podepsán. 16. Pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný namítl, že při posuzování skutkového stavu popsaného ve výroku II. pod body 1-55 se soudy nižších stupňů extrémním způsobem odchýlily od rozumného výkladu provedených důkazů. Obviněný nepopřel páchání trestné činnosti, ale napadl rozsah tohoto jednání. Dle dovolatele měl soud I. stupně hodnotit výroky jednotlivých svědků a porovnávat je se záznamy odposlechů. Místo toho však svědky, kteří vypovídali v jeho neprospěch, vyhodnotil jako důvěryhodné, a naopak svědky, kteří vypovídali v jeho prospěch, vyhodnotil jako nedůvěryhodné. Soud tedy hodnotil spolehlivost svědeckých výpovědí podle své libovůle, resp. podle toho, co chtěl slyšet. V této souvislosti obv. B. zdůraznil, že v drtivé většině případů se v odposleších neobjevil žádný údaj o droze. Obsahem jednotlivých hovorů byla pouze jednoduchá dohoda osob, že se potkají. Protože záznamy telekomunikačního provozu se stávají důkazy až v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními, které je potvrdí, považuje dovolatel za nesprávné, když soud z toho, že obviněný spáchal jeden skutek, vyvodil, že spáchal i skutek další. Pokud tedy soud dospěl k závěru o jeho vině, jednalo se ze strany soudu o exces, neboli o výklad příčící se provedeným důkazům. 17. Dovolatel rovněž poukázal na to, že soudy nižších instancí dospěly k závěru o jeho plné trestní odpovědnosti. Podle jeho názoru se však jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení věci, neboť ve spise jsou založeny důkazy, které výrazně zpochybňují výsledky tohoto znaleckého posudku. V průběhu hlavního líčení byly totiž ze strany soudu akceptovány vyhýbavé odpovědi znalce, v důsledku čehož nebyly rozptýleny pochybnosti o vypovídací hodnotě celého posudku. Současně obhajoba soudu předložila potvrzení o jeho invaliditě (která se týká zejména psychického zdraví), jehož závěry jsou v přímém rozporu s tím, co uvedl znalec ve svém znaleckém posudku. Ani tyto rozpory však nevedly soud k tomu, aby nechal zpracovat revizní znalecký posudek. 18. S ohledem na výše uvedené obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a dle § 265l odst. 1 přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

19. K výše uvedeným dovoláním se vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to ve svých vyjádřeních sp. zn. 1 NZO 503/2015-19 ze dne 12. 10. 2015 a sp. zn. 1 NZO 1041/2016-9 ze dne 2. 9. 2016. 20. K dovolání obv. P. M. státní zástupce uvedl, že mu bylo doručeno dvakrát. Poprvé se tak stalo dne 5. 10. 2015, kdy prostřednictvím JUDr. Jiřího Vyvadila obdržel tzv. bianco dovolání, a podruhé mu bylo doručeno dovolání dne 26. 8. 2016, a to prostřednictvím advokátky Mgr. Ilony Nohelové. V prvním dovolání však absentovaly zákonné náležitosti obsahu dovolání. Nahlédnutím do trestního spisu státní zástupce zjistil, že JUDr. Jiří Vyvadil byl ještě tentýž den, co podal dovolání vyzván k doplnění náležitostí obsahu dovolání ve lhůtě dvou týdnů. K tomu však nedošlo. Proto má za to, že tato propadná lhůta k doplnění podaného dovolání ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. marně uplynula dne 19. 10. 2015. Pokud tedy Mgr. Ilona Nohelová doručila tzv. doplnění dovolání , státní zástupce je přesvědčen, že k tomuto doplnění již nelze přihlížet, neboť bylo podáno cca deset měsíců po uplynutí propadné lhůty. Protože dovolání z 28. 4. 2015 nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání dovolání obv. P. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

21. K dovolání obv. M. T. státní zástupce uvedl, že ve svém dovolání uplatnil pouze porušení procesních ustanovení, které se týkaly hodnocení provedených důkazů, což však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, která však mají oporu v provedených důkazech, a jsou založeny na jejich logickém výkladu. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka údajně nepřiměřeného trestu. Jelikož toto dovolání nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obv. M. T. odmítl, a to v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

22. K dovolání obv. I. B. se státní zástupce nejprve vyjádřil k námitce, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. S tou se neztotožnil, neboť dle jeho názoru je zřejmé, že v dané věci meritorně rozhodovala jako zákonný soudce předsedkyně senátu JUDr. Němcová. Je pravdou, že ze stejnopisu rozsudku není patrné, zda byly splněny náležitosti uvedené v ustanovení § 129 odst. 4, 5 tr. ř., ale v tomto ohledu se jedná pouze o vadu formální. Stěžejní zásada spočívající v tom, že vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, byla dodržena. To, že rozsudek vyhotovil soudce jiný, na právní postavení obviněného nemělo vliv. Z materiálního hlediska obviněný nebyl zákonnému soudci odňat. 23. Pokud jde o skutkově zabarvené výhrady obviněného B., podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že soud I. stupně správně vycházel z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a současně náležitě vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k názoru, že trestnou činnost prokazují, a to i tehdy, kdy obviněný i někteří svědci danou trestnou činnost popírali. Za této situace nelze ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním dovodit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. 24. S námitkou týkající se posouzení příčetnosti obv. B., se státní zástupce rovněž neztotožnil. Dle jeho náhledu se soudy obou stupňů s touto námitkou vypořádaly a zamítnutí důkazního návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku přesvědčivě odůvodnily. Mimo to znalec MUDr. Petr Kubej při hlavním líčení dne 22. 10. 2013 přiléhavě zodpověděl všechny dotazy obhájce obviněného. Ze závěrů znaleckého posudku pak vyplynul jasný závěr, že obviněný v inkriminovanou dobu byl příčetný. 25. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný jen tehdy, že by byla zjištěna existence vytýkané vady, zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 26. Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obv. I. B. je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby takto podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v § 265f tr. ř.

28. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že obv. M. T. i I. B. výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání v projednání jimi podaných dovolání. 29. Vzhledem k poněkud nepřehledné situaci ohledně doručení dovolání obv. P. M. Nejvyšší soud zdůrazňuje následující. Obv. P. M. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze prostřednictvím JUDr. Vyvadila dovoláním ze dne 28. 4. 2015, ale neuplatnil v něm žádný dovolací důvod, pouze avizoval doplnění tohoto dovolání ve lhůtě do deseti dní, v tomto termínu však své dovolání neodůvodnil (č. l. 6484). Následně Městský soud v Praze dopisem z 1. 10. 2015 vyzval tohoto advokáta v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř., aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady podaného dovolání tak, aby bylo jasné, z jakých důvodů obv. M. napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze, a čeho se domáhá, vč. konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Souběžně byl upozorněn na to, že pokud vady dovolání nebudou odstraněny ve stanovené lhůtě, bude podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnuto (č. l. 6519). Tato výzva byla doručena do datové schránky dne 5. 10. 2015 (č. l. 6518). Advokát JUDr. Vyvadil na tuto výzvu nereagoval, takže soudem uložená lhůta marně uplynula dne 19. 10. 2015. Z tohoto důvodu státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obv. P. M. odmítl podle § 265i dost. 1 písm. d) tr. ř.

30. Státní zástupce však přehlédl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen obv. M. až dne 24. 6. 2016, a to společně s usnesením o přiznání odměny za úkony právní služby JUDr. Vyvadilovi (č. l. 6633). Vzhledem k ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř., které jasně deklaruje, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději , bylo nutné počítat lhůtu k podání dovolání od data doručení obviněnému. Z toho vyplynulo, že konec propadné lhůty připadl na 24. 8. 2016. Jelikož odůvodnění dovolání advokátky Mgr. Ilony Nohelové z 15. 5. 2016 bylo téhož dne doručeno prostřednictvím datové schránky Městskému soudu v Praze (č. l. 6608-6611), bylo jeho podání vyhodnoceno jako včasné. Vzhledem k tomu, že i další zákonné podmínky byly splněny, Nejvyšší soud dovolání obv. M. vyhodnotil jako přípustné.

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutné u dovolání všech dovolatelů posoudit otázku, zda naplňují uplatněný dovolací důvod. Podle § 265i odst. 3 tr. ř. pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)

32. Všichni obvinění ve svých dovoláních odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

33. Obecně platí, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). 34. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že . skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
. není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek vůbec není trestným činem. Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu dalšího odvolání . Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.

35. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, (za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje) výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní a své rozhodnutí řádně odůvodní.

IV.1. P. M.

36. Obv. P. M. ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že i když mu odvolací soud výrazně snížil nepodmíněný trest odnětí svobody, přesto jej i nadále považuje za nepřiměřeně přísný.

37. Mimo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil tuto námitku i pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten předpokládá dvě alternativy: buď byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Z dovolání obv. M. je jasné, že dovolatel svou námitku zamýšlel podřadit pod druhou variantu, a to i přesto, že trest, který mu byl uložen odvolacím soudem, mu byl uložen výrazně pod dolní hranicí zákonné sazby. Ta je podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku stanovena na 8 let, přičemž Vrchní soud v Praze obviněnému uložil za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Tím využil zákonné možnosti k uložení trestu výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, což je postup výrazně ve prospěch dovolatele. 38. Především platí, že výhrada obv. M. není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatelova argumentace není hmotněprávní. Námitku o nepřiměřeném trestu však nelze relevantně vznést ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože mu byl uložen trest, který zákon připouští a který soud určil ve prospěch dovolatele výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. To, že dovolatel i nadále subjektivně pociťuje takto snížený trest jako nepřiměřeně přísný, a že o jeho výši dále vede polemiku, je však z hlediska dovolacích důvodů zcela irelevantní, neboť platný trestní řád již neumožňuje tuto námitku podřadit ani pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 odst. g) a h) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod, taxativně stanovený v ust. § 265b odst. 1 tr. ř.

39. Navíc Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu zjistil, že Vrchní soud v Praze své závěry o tomto uloženém trestu řádně odůvodnil. Na jedné straně vyšel z poznatků nalézacího soudu, že obv. M. byl klíčovou osobou, kolem které se organizovaná skupina vytvořila, v rámci její činnosti sám vyráběl pervitin, a bez jeho výrazného přispění by celá skupina ztratila svůj smysl. Na straně druhé však zdůraznil i to, že bez jeho výpovědi (zejména ze dne 11. 11. 2011) by nedošlo k odhalení celé struktury skupiny, nebyl by přesněji znám rozsah trestné činnosti a nejspíše by tak nedošlo ani k odsouzení všech jejich členů. Míra jeho pomoci (stejně jako míra pomoci spoluobv. J.) byla tedy pro orgány činné v trestním řízení významná a značně přesáhla hranici pouhého doznání. Mimo to tento soud akceptoval i skutečnost svědčící ve prospěch dovolatele, spočívající v tom, obv. M. před spácháním projednávaného trestného činu vedl řádný život. Všechny tyto skutečnosti odvolací soud zohlednil v rámci polehčujících okolností [viz § 41 písm. l), m), o) tr. zákoníku], ale především aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání výsledného trestu.

40. Nespokojenost obv. M. s výší uloženého trestu vyplývá z toho, že porovnává svůj trest s trestem obv. J. Přitom ale nerozlišuje, že jeho jednání mělo podstatně vyšší společenskou nebezpečnost. Jinými slovy obviněný svým dovoláním v podstatě sdělil, že s výší svého trestu se smíří, jen pokud bude jeho trest totožný s trestem uloženým obv. J. Jenže ve prospěch obv. J. svědčí to, že její role v organizované skupině byla mnohem menšího významu (např. když jela do Polska pro léky, tak vždy jen doprovázela obv. M., J. nebo T., při výrobě pervitinu pouze asistovala a po varu uklízela. Na prodeji pervitinu se sice podílela, ale rovněž ne v takové míře jako ostatní. Mimo to trestnou činnost doznala a napomohla k jejímu objasnění.) Všechny tyto skutečnosti se promítly do výše jejího trestu. Je tedy správné, že Vrchní soud v Praze (stejně jako před ním i Městský soud v Praze) mezi oběma obviněnými diferencoval a oběma uložil tresty podstatně snížené. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti a jeho významu v celé organizované skupině však obv. M. uložil trest přísnější než obv. J., čímž v žádném případě nedošlo ke vzájemné disproporci uložených trestů.

41. Platí také to, co Vrchní soud v Praze zdůraznil v odůvodnění svého rozsudku obv. M. nedodržel podmínky poučení o spolupracujícím obviněném ve smyslu § 178a odst. 1 tr. ř. Přiznání tohoto statutu by mu zajistilo ještě nižší trest , kterého se ve svém dovolání domáhá, a to s ohledem na možnost vymezenou v § 178a odst. 4 tr. ř. Ale i tak úplné doznání obv. M. spolu s účinnou pomocí orgánům činným v trestním řízení při odhalování trestné činnosti umožnilo odvolacímu soudu postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Vrchní soud v Praze zcela správně uložil dovolateli trest odnětí svobody, jehož výše byla stanovena výrazně pod dolní hranicí zákonné sazby.

42. Lze tedy shrnout, že námitka proti nepřiměřenosti trestu, která byla uložena ve prospěch obviněného pod dolní hranicí zákonné sazby, není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., a tedy ani pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto ji Nejvyšší soud odmítl. IV.2. M. T. 43. Obv. T. ve svých námitkách, podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., usiloval zpochybnit hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně. Konkrétně v nich vznesl výhrady proti věrohodnosti výpovědí obv. M. a J. z přípravného řízení, aby poté zdůraznil, že jeho vina je odvozena pouze z těchto nedůvěryhodných výpovědí. A protože jeho účast na projednávané trestné činnosti byla sporadická, neboť byl ve vleku M. a J. , považuje svůj trest za nepřiměřeně přísný, což stejně jako obv. M. odvodil od komparace svého trestu s tresty ostatních spoluobviněných. Pro sebe pak žádá zproštění viny, neboť dle jeho náhledu nebylo prokázáno, že projednávaný skutek skutečně spáchal.

44. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Dovolání je určeno k nápravě vad podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení může Nejvyšší soud do skutkových závěrů zasáhnout zcela výjimečně, a to pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn při dodržení základních ústavně zaručených práv a svobod, zejm. práva na spravedlivé řízení. 45. Jak vyplývá z rozsudků obou soudů, trestná činnost obv. T. byla prokázána celou řadou důkazů zejména z výslechů spoluobviněných, svědků, z dokladů o nákupu u společnosti Verkon s.r.o., ze znaleckého posudku, a zejména z odposlechů telekomunikačního provozu. Právě z nich nalézací soud spolehlivě zjistil, že obv. T. byl s M. ve velmi živém osobním i telefonickém kontaktu. Během svých hovorů oba hovořili o sušení, škrábání a házení na váhu, shánění peněz a domluvě cest do Polska. M. mluvil i o tom, že se vrátil z Polska a že bude pracovat, T. mu nabízel svou pomoc, někdy se ptal, zda má volat R. Domlouvalo se i předání peněz a několikrát spolu mluvili i o tom, že obv. T. pojede k B., přičemž dříve jezdil s M., později sám, atp. Z výše uvedených důkazů tedy byla vina obv. T. řádně prokázána. Vrchní soud v Praze však zcela správně diferencoval v otázce rozsahu trestné činnosti mezi obv. T. a M. Obv. T. neprodával vyrobený pervitin koncovým uživatelům, a svůj prodej uskutečňoval jen v rámci vlastní výroby. Zatímco množství realizovaných prodejů bylo u obv. M. nepoměrně větší. 46. Obv. T. nevznesl žádnou hmotněprávní výhradu, pouze brojil proti hodnocení provedených důkazů, a to přesto, že procesní námitky obsah tohoto dovolacího důvodu zcela míjí. Především ale Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nenalezl žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní.

47. Pod uplatněný dovolací důvod nelze relevantně podřadit ani námitku údajně nepřiměřeného trestu odnětí svobody. Z ust. § 283 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že obv. T. byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od osmi do dvanácti let. Když tedy Vrchní soud v Praze snížil původně uložený trest odnětí svobody téměř o 1/3, prolomil za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku dolní hranici zákonné výměry výrazně ve prospěch obv. T. Vzhledem k závažnosti a společenské nebezpečnosti prokázané trestné činnosti již za žádných okolností nelze považovat tento trest za nepřiměřený přísný, nehledě na to, že tuto námitku ani nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto ji Nejvyšší soud odmítl.

IV.3. I. B. 48. Obv. B. ve svém dovolání v podstatě vznesl tři zásadní námitky.

49. V první s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265 odst. 1 písm. a) tř. ř. vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k zásahu do práva na zákonného soudce. K tomu mělo dojít tak, že rozsudek soudu I. stupně nebyl vyhotoven JUDr. Milenou Němcovou, tedy soudkyní, která jej vyhlásila (i když je rozsudek opatřen jejím jménem). Místo ní jej vyhotovil soudce, který se řízení před Městským soudem v Praze nijak neúčastnil.

50. Obecně lze říct, že právo na zákonného soudce a z něho vyplývající zásada nezměnitelnosti složení senátu, vyplývá ze zásady bezprostřednosti a požadavku, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které jsou potřebné pro rozhodnutí. Důvodem je skutečnost, že nejkvalifikovanější cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. S důkazy se samozřejmě musí bezprostředně seznámit všichni členové senátu. Z toho vyplývá pravidlo nezměnitelnosti složení senátu, podle kterého se na rozhodování může podílet jen ten soudce, který se hlavního líčení (veřejného zasedání) účastnil od začátku do konce. 51. Co se týče písemného vyhotovení rozsudku, trestní řád upřednostňuje jeho písemné vyhotovení v poradě senátu před jeho vyhlášením nebo vzápětí po něm. Pokud je však projednávaný případ složitý a z hlediska zpracování náročný, je třeba jej vyhotovit co nejdříve od vyhlášení, zpravidla do tří týdnů od vyhlášení. Tuto lhůtu je oprávněn předseda daného soudu na žádost předsedy senátu nebo soudce vyhotovujícího rozsudek přiměřeně prodloužit. Měl by tak učinit pouze shledá-li pro to závažné důvody. Ty se zpravidla týkají rozsáhlosti či složitosti projednávané věci. Je však možné, že přes výše uvedená pravidla se ukáže vyhotovení rozsudku v zákonem stanovené (či předsedou soudu prodloužené lhůtě) jako nemožné, zpravidla pro nějakou závažnou překážku. V takovém případě postupuje předseda senátu podle § 129 odst. 4 tr. ř. a postoupí vypracování rozsudku buď členovi senátu, nebo jinému soudci. 52. V projednávaném případě hlavní líčení vedla JUDr. Milena Němcová jako předsedkyně senátu, společně s přísedícím Josefem Aksenovem a Renatou Třešňákovou. V tomto složení také meritorně rozhodla při hlavním líčení dne 24. 10. 2013, kdy vyhlásila rozsudek. Koncem tohoto roku však JUDr. Němcová odcházela do starobního důchodu a písemné rozhodnutí v této věci již osobně nevypracovala. Nicméně senát č. 47 po ní převzal Mgr. Petr Hovorka, a ten podle jejích pokynů vypracoval konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze. 53. I když v této věci nezpochybnitelně došlo k jistým průtahům, přesto nelze namítnout, že ve věci rozhodl soudce, který nebyl k tomu oprávněný, resp. že nebylo respektováno právo na zákonného soudce. V této situaci je klíčové, že vyhotovení rozsudku jednoznačně bylo ve shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen JUDr. Němcovou, a to, že písemnou verzi vyhotovil Mgr. Hovorka, nemělo materiálně vliv na právní postavení nejen dovolatele T., ale ani obv. M. a B. a dalších spoluobviněných. Neboli nikdo z obviněných nebyl odňat svému zákonnému soudci, a proto byla tato námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.

54. Ve druhém okruhu námitek, které obv. B. podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., atakoval to, jak Městský soud v Praze vyhodnotil provedené důkazy. Dovolatel přitom neusiloval popřít páchání, ale rozsah své trestné činnosti. V této souvislosti především namítl, že v záznamech odposlechů byla nejčastějším obsahem dohoda osob, že se potkají. Z toho však ještě nelze usuzovat, že se osoby sešly za účelem prodeje a nákupu pervitinu. Soud I. stupně zcela neadekvátně hodnotil hodnověrnost svědků v neprospěch dovolatele, v důsledku čehož dospěl ke zkresleným výsledkům, které se extrémním způsobem odchýlily od rozumného výkladu provedených důkazů . Proto obviněný trvá na tom, že skutek, který je mu kladen za vinu, nebyl dostatečně prokázán, v důsledku čehož mu byl uložen trest, který neodpovídá míře jeho zavinění.

55. V prvé řadě Nejvyšší soud zkoumal, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry skutečně existuje zásadní konflikt. Po svém přezkumu však dospěl k závěru, že dokazování je založeno na respektování ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a skutkové závěry, ke kterým dospěl Městský soud v Praze, jsou výsledkem pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (v souladu se zákonnými požadavky vyplývajícími z § 2 odst. 6 tr. ř.). Městský soud své skutkové závěry dostatečně objasnil v odůvodnění svého rozsudku a především podrobně vysvětlil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil (viz s. 31-39, č. l. 6057 an.). S jeho argumenty pak vyjádřil souhlas i Vrchní soud v Praze (viz s. 30-33, č. l. 6333 an.). 56. Pokud spoluobvinění nebo někteří svědkové projednávanou trestnou činnost popírali, městský soud zcela správně jednotlivá skutková zjištění dovozoval nejen z jednotlivých důkazů, ale také z jejich souhrnu. Počítal přitom i se všeobecně známou neochotou odběratelů drog otevřeně vypovídat proti svému bývalému dealerovi, se kterým byli zpravidla po určitou dobu svázáni nejen obchodními , ale i osobními kontakty. Dovolatel však na jedné straně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však svými výhradami primárně usiloval zpochybnit správnost skutkových závěrů soudu I. stupně, které potvrdil i soud II. stupně. 57. Obv. B. byl přitom z trestné činnosti usvědčen řadou vzájemně korelujících důkazů. Byly to jednak výslechy spoluobviněných (zejména obv. M. a J.), dále výpovědi řady svědků (tj. nakupujících narkomanů), a samozřejmě to byly i pořízené odposlechy telekomunikačního provozu, které zdokumentovaly časté vzájemné kontakty mezi obviněnými i s jednotlivými svědky. Celou situaci dokreslily i výsledky domovní prohlídky (kde byly nalezeny sáčky s pervitinem, nepoužité sáčky s přítlačnou lištou, dvoje digitální váhy a další předměty). Tyto důkazy důkladně zmapovaly dovolatelem dlouhodobě páchanou trestnou činnost.

58. Z výpovědí obv. M. a J. bylo doloženo i používání konspirativních výrazů. Pokud se narkoman telefonicky ptal, zda může přijít a dealer mu odpověděl, že může, bylo dohodnuto, že mu touto odpovědí dává najevo, že má pervitin k dispozici (srov. např. č. l. 6331). Pokud tedy dovolatel namítl, že ze zaznamenaných rozhovorů není možné učinit závěr o distribuci drog, neboť z dialogu ve stylu: Můžu přijít? Jo, klidně přijď. , není možné usuzovat nic o obchodování s pervitinem, tak záměrně jednotlivá skutková zjištění vytrhuje z kontextu, aby je v konečném důsledku reinterpretoval ve svůj prospěch. Takové účelové výhrady však ve světle provedených skutkových zjištění nemohly uspět.

59. Lze tedy shrnout, že soudy I. a II. stupně ve svých odůvodněních patřičně objasnily, z jakých důvodů dospěly k závěru o páchání předmětné trestné činnosti, a to i v případech, kdy jak dovolatel, tak někteří svědci trestnou činnost nejprve popírali, ale pod tíhou důkazů ji nakonec přiznali. Nejvyšší soud přezkoumal, že skutková zjištění jsou provedenými důkazy dostatečně podložena, takže závěr, že obv. B. se dopustil trestné činnosti v rozsahu popsaném v tzv. skutkové větě je zcela správný. To také znamená, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nebyl nalezen žádný, tím méně extrémní rozpor. 60. Dovolatel se svými skutkovými námitkami pouze pokusil o vlastní, dosti neseriózní hodnocení provedených důkazů s cílem prosadit zrušení obou rozsudků nižších soudů a dosáhnout tak nového projednání věci. Nicméně o tom, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení jednotlivých důkazů pečlivě (a nikoli ledabyle, jak namítá dovolatel) svědčí i to, že byl soudem I. stupně zproštěn ze skutku, kterého se měl dopustit ve vztahu k M. H., neboť nebylo dostatečně prokázáno, že se tento skutek stal. Lze tedy shrnout, že vznesené námitky nejsou hmotněprávního charakteru, čímž se obv. B. argumentačně dostal mimo hranice deklarovaného dovolacího důvodu, a proto je Nejvyšší soud odmítl.

61. Ve třetí námitce, kterou obv. B. subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojil proti závěrům soudů I. a II. stupně o své plné trestní odpovědnosti. Podle jeho náhledu jsou ve spise založeny důkazy, které tento závěr zpochybňují a které ve svém dovolání vypsal. Z těchto důvodů jeho obhajoba předložila soudu potvrzení o jeho psychické invaliditě a žádala o vypracování revizního znaleckého posudku. Soudy však tuto žádost neakceptovaly. 62. Z hlediska uplatněného dovolacího jde i zde o námitku ryze skutkové povahy, kterou obviněný v tomto stadiu trestního řízení již není oprávněn vznést. Navíc tuto námitku dovolatel vznášel již během hlavního líčení i veřejného zasedání. Oba soudy se však s touto výhradou dostatečně vypořádaly a její zamítnutí zcela přesvědčivě odůvodnily. 63. Ze znaleckého posudku MUDr. Petra Kubeje vyplynul nesporný závěr o tom, že obviněný byl v době páchání trestné činnosti zcela příčetný, a tedy plně trestně odpovědný (č. l. 4473). Také protokol o hlavním líčení ze dne 22. 10. 2013 jasně dokládá, že znalec MUDr. Petr Kubej dostatečně objasnil odlišnost svého závěru pro účely trestního řízení a pro účely přiznání invalidního důchodu neboť okruh zkoumaných otázek se zcela logicky odlišoval (č. l. 5926). Především však znalec dostatečně konzistentně zodpověděl všechny dotazy obhajoby (č. l. 5921-5927). Za těchto okolností Nejvyšší soud vyhodnotil závěry obou soudů o nadbytečnosti vypracování revizního posudku za zcela správné (č. l. 5923, 6337).

64. Mimo námitek, které obv. B. podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by ho blíže specifikoval. Předmětem tohoto dovolacího důvodu je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. § 265b odst. 1 tr. ř. 65. Je zjevné, že dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Obv. B. sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale dovolatel má za to, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl i přesto, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že soud II. stupně napadené rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal, ale zamítl je jako nedůvodné, na podnět obv. B. se vytýkanými pochybeními zabýval Nejvyšší soud. Ten však zjistil, že oba soudy nižších instancí ve svých hmotněprávních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tak nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V. Závěr

66. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Městský soud v Praze provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy zjevně vedly vůči všem dovolatelům k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech. S tím vyjádřil souhlas i Vrchní soud v Praze, který odvolání obv. I. B. zamítl jako nedůvodné, a odvolání obv. P. M. a M. T. vyhověl, když rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku oběma obviněným tresty odnětí svobody výrazně snížil. 67. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a l) tr. ř. k porušení zákona. Proto dovolání obv. P. M. a obv. M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byly podány z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a dovolání obv. I. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

68. Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 4. 2017

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu