11 Tdo 1188/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 1188/2012-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 dovolání podané obviněným Ing. J. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 55 To 356/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 64/2011 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. J. M. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 6 T 64/2011, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Oproti tomu byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro dva skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Olomouci se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. v období od 6. 9. 1996 do 13. 11. 1996, v Olomouci, jako jednatel a současně majitel společnosti KIM Olomouc, s. r. o., se sídlem Olomouc, Tererovo nám. 2, IČ: 64084442, odebral od společnosti ERGOS, s. p., se sídlem Brno, Cejl 107, zboží, a to nábytek v celkové hodnotě 198.688,- Kč, kdy stanovenou kupní cenu neuhradil, zboží prodal a takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu, přičemž takto jednal, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci společnosti, která neměla dostatek finančních prostředků a s ohledem na svoje předchozí finanční závazky z podnikatelské činnosti tak nebude schopen uhradit sjednanou kupní cenu, kdy tak tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti ERGOS, s. p., škodu ve výši 198.688,- Kč,
2. v období od 10. 12. 1996 do 31. 1. 1997 v Olomouci, jako jednatel a současně majitel společnosti KIM Olomouc, s. r. o., se sídlem Olomouc, Tererovo nám. 2, IČ: 64084442, odebral od společnosti TANGENS, spol. s r. o., Brno, Kamenice 1, zboží, a to nábytek v hodnotě 388.430,- Kč, kdy stanovenou kupní cenu neuhradil, zboží prodal a takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu, přičemž takto jednal, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci společnosti, která neměla dostatek finančních prostředků a s ohledem na svoje předchozí finanční závazky z podnikatelské činnosti tak nebude schopen uhradit sjednanou kupní cenu, kdy tak tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti TANGENS, s. r. o., Brno, škodu ve výši 388.430,- Kč,
3. v období lednu až březnu 1997 v Olomouci, jako jednatel a současně majitel společnosti KIM Olomouc, s. r. o., se sídlem Olomouc, Tererovo nám. 2, IČ: 64084442, odebral od osoby samostatně výdělečně činné A. D. D. I., tehdy se sídlem L., U v., zboží, a to nábytek v hodnotě 1.168.123,- Kč, kdy stanovenou kupní cenu neuhradil, zboží prodal a takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu, přičemž takto jednal, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci společnosti, která neměla dostatek finančních prostředků a s ohledem na svoje předchozí finanční závazky z podnikatelské činnosti tak nebude schopen uhradit sjednanou kupní cenu, kdy tak tímto svým jednáním způsobil poškozenému A. D. D. I. škodu ve výši 1.168.123,- Kč,
4. dne 11. 4. 1997 v Olomouci, jako fyzická osoba si zapůjčil od osoby samostatně výdělečně činné A. P. pod záminkou nutnosti zakoupit zboží finanční částku 650.033,- Kč s tím, že tuto vrátí do 18. 4. 1997, což neučinil, přičemž takto jednal, ačkoliv věděl, že s ohledem na svoji finanční situaci, kdy neměl dostatek finančních prostředků, a s ohledem na své předchozí finanční závazky z podnikatelské činnosti, nebude schopen půjčku splatit, a tímto svým jednáním způsobil poškozené A. P. škodu ve výši 650.033,- Kč, kdy tak tímto svým jednáním způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 2.405.274,- Kč, 5. v období od 29. 8. 1997 do září 1997 Olomouci, jako jednatel a současně majitel společnosti KIM, s. r. o., se sídlem Olomouc, Tererovo nám. 2, IČ: 64084442, odebral od společnosti PANIMA, s. r. o., se sídlem Ostrava, Třebovická 46, zboží, a to nábytek v hodnotě 733.300,- Kč, kdy stanovenou kupní cenu neuhradil, zboží prodal a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu, přičemž takto jednal, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci společnosti, která neměla dostatek finančních prostředků, a s ohledem na svoje předchozí finanční závazky z podnikatelské činnosti tak nebude schopen uhradit sjednanou kupní cenu, kdy tak tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti PANIMA, s. r. o., škodu ve výši 733.300,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 55 To 356/2011 , podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Masopusta, kterým napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. b) tř. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a také na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) tr. ř., obviněný uvedl, že u soudu prvního stupně byla členkou senátu přísedící soudkyně Ing. V. J. Senát ve věci meritorně rozhodl dne 1. 9. 2011. V březnu roku 2012 se obviněný dověděl, že Ing. V. J. pracovala v minulosti, včetně roku 2011, jako pracovnice Finančního úřadu v Olomouci. Ze soudního spisu a z rozsudku soudu prvního stupně (např. na str. 10) jasně vyplývá, že společnost obviněného KIM Olomouc, s. r. o., měla závazky vůči Finančnímu úřadu v Olomouci. V průběhu hlavního líčení nebyl obviněný seznámen s přísedícími soudci, tudíž bylo vyloučeno, aby námitku podjatosti vznesl v hlavním líčení. Obviněný se domnívá, že soudkyně přísedící měla sama dát podnět ke svému vyloučení podle § 31 tr. ř., pakliže se tak nestalo, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., obviněný uvedl, že doposud soudy neprokázaly, že skutky, ze kterých je viněn, se staly, a že je spáchal on. Skutky 3, 4, 5, 6, a 7 (obviněný má zřejmě namysli číslování podle obžaloby), pokud se staly tak, jak uvádějí soudy, by byly civilními vztahy mezi jeho osobou či společností a třetí osobou na druhé straně. K tomu obviněný odkazuje na princip utima ratio. U jednotlivých útoků pak podrobně uvádí skutečnosti, které podle něj nebyly a měly být v řízení zjištěny, zpochybňuje jednotlivé důkazy. U některých útoků poukazuje na dodací listy, z nichž není patrná bližší specifikace zboží, ceny za konkrétní kusy, kdo měl zboží převzít, není podle něj doloženo, jak, kdy a kým byla dohodnuta cena, za kterou měla být realizována dodávka. Doklady jsou předloženy pouze v prostých kopiích, jejichž pravost obviněný zpochybňuje. Soudy nevěnovaly pozornost výdajovým pokladním dokladům, podle nichž společnost obviněného v danou dobu některým poškozeným jisté částky vyplatila, resp. soudy nevěnovaly pozornost dokladům o zálohách na zboží. Dále pak má za to, že jeho finanční situace v daném období nemohla mít vliv na jeho společnost. Jedná se o dva různé subjekty, jejichž stav financí nelze ztotožňovat. V případě skutku pod bodem 3 (podobně pod bodem 4) podle obviněného není patrné, jak soud k předmětné částce dospěl. Dále také namítá, že chybí předávací protokol, proto je pochybné, zda vůbec má poškozený A. D. nárok na zaplacení ceny díla. Z výpovědi poškozeného pak dovozuje, že nebyl v dané věci vůbec objednatelem díla, ale pouze zprostředkovatelem. Nejen u tohoto skutku zpochybňuje také uznání závazku založené ve spise, které je podle něj neplatné. U skutku č. 4 obviněný mimo jiné uvádí, že postup poškozené A. P. není hoden právní ochrany, neboť mu půjčovala na úrok 10 % měsíčně.
Odvolací soud podle obviněného také přehlédl, že dne 6. 1. 1998 uzavřel mandátní smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění úvěru ve výši 8 mil. Kč. Z poskytnutého úvěru by pak mohl např. i uhradit své závazky a závazky své společnosti. Jeho konání nelze mít podle jeho názoru za podvodné, jelikož neměl žádný podvodný úmysl. Nešlo o trestné činy, ale o běžné podnikatelské aktivity.
V závěru svého dovolání pak obviněný opomněl uvést, jak by měl podle něj dovolací soud rozhodnout. Nejvyšší soud proto nejprve vrátil věc soudu prvního stupně k postupu podle § 265h odst. 1 tr. ř. Na výzvu soudu obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání doplnil v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 356/2011-1268, ze dne 20. 12. 2011 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání z důvodu chybějícího návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl-li o této skutečnosti již dříve.
Obviněný namítá, že Ing. V. J., která v prvním stupni rozhodovala jako přísedící, ve stejnou dobu pracovala na Finančním úřadě v Olomouci, což se obviněný dozvěděl v březnu roku 2012, přičemž společnost obviněného vůči tomuto finančnímu úřadu měla dluh. Z toho má podle obviněného vyplývat podjatost této přísedící spočívající v poměru k jeho osobě. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. Za poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který je důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř., lze považovat zejména poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, vztah úzce přátelský nebo nepřátelský.
V projednávané věci obviněný argumentuje pracovním poměrem přísedící soudkyně k subjektu, který byl současně věřitelem obviněného. Takový poměr však nelze považovat za obdobný výše uvedeným. Nejedná se o situaci, kdy by zaměstnavatel přísedící byl činem obviněného poškozen, ani o situaci, kdy by přísedící soudkyně byla svědkyní trestného činu obviněného. Rovněž nebyla sama jeho věřitelkou. V případě dluhu vůči finančnímu úřadu se de facto jedná o dluh vůči státu. Vzhledem k tomu, že všichni soudci jsou představiteli státní moci, nemohl by být obviněný ve smyslu logiky jeho argumentace souzen vůbec. U přísedící soudkyně se však, stejně jako u předsedy senátu, předpokládá vysoká míra profesionality a schopnosti rozhodovat nezávisle a nestraně. Skutečnost, že přísedící mohla mít ze svého zaměstnání určité informace o závazcích obviněného, které navíc vyšly najevo i v samotném trestním řízení, nemohla mít na její schopnost nezávislého a nestranného rozhodování významný vliv. Těžko si lze také představit jakýkoli nátlak na přísedící ze strany jejího zaměstnavatele finančního úřadu. Jeho zaměstnanci nejsou na úspěšnosti vymáhání pohledávek osobně zainteresováni, navíc, jak již bylo zmíněno, pohledávky finančního úřadu vůči obviněnému nebyly v tomto trestním řízení projednávány.
Obviněný ostatně ani nespecifikuje, zda důvodem vyloučení přísedící měly být z jejího pracovního poměru vyplývající vědomosti o jeho osobě, či např. nějaké sympatie nebo antipatie či něco jiného. Jestliže se tedy mělo jednat o důvod spočívající pouze v pracovním poměru přísedící k finančnímu úřadu, který byl věřitelem obviněného, nelze to považovat za dostatečně úzký vztah k jeho osobě, aby byl důvodem vyloučení přísedící z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci. Obdobně podle soudní judikatury skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným (§ 43 tr. ř.), není sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat, pokud nevedla ke vzniku poměru předpokládaného v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. (č. 45/2002 Sb. rozh. tr.). Poměrem ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. není ani profesní vztah mezi soudci zařazenými ve stejném senátu (č. 30/2007 Sb. rozh. tr.), ani skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci již předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
Obviněný dále označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
To je také případ námitek, které obviněný podřadil tomuto dovolacímu důvodu. Převážnou část jeho argumentace tvoří námitky proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Pokud obviněný namítá, že skutky byly civilními vztahy podle občanského a obchodního práva ( viz ultima ratio ), pak mu lze dát částečně za pravdu, skutečně totiž vedle porušení předpisů trestního práva v daných případech stojí i soukromoprávní vztah. To však samo o sobě nemůže být důvodem pro neuplatnění trestní represe. Je třeba mít na zřeteli, že u trestného činu podvodu typicky existuje mezi účastníky zároveň i soukromoprávní vztah a tedy nelze pouhou jeho existencí zdůvodňovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Trestný čin nepoškozuje pouze konkrétní oběť, ale v jistém morálním smyslu je poškozena vždy celá společnost, jejímž úkolem je pak na spáchané bezpráví adekvátně reagovat. V opačném případě bychom totiž popírali samotný smysl trestního práva. Jednání obviněného nese všechny znaky trestného činu podvodu a to v kvalifikované skutkové podstatě, sotva lze tedy dospět k závěru, že jeho společenská škodlivost je natolik nízká, aby byl aplikován princip ultima ratio.

Obviněný také opomíjí tu část skutkových zjištění, která se dotýká subjektivní stránky jeho jednání, tedy že věděl, že s ohledem na závazky z předchozí podnikatelské činnosti nebude schopen plnit z nově uzavřených smluv, čímž poškozené uváděl v omyl. Jeho námitka tak rovněž spíše směřuje proti skutkovým zjištěním. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru nebudí pochybnosti.
Pokud jde o námitku, že poškozená A. P. není hodna právní ochrany, neboť obviněnému půjčovala na úrok 10 % měsíčně, lze konstatovat, aniž by Nejvyšší soud hodnotil, nakolik byl postup poškozené hoden právní ochrany , že napadeným rozhodnutím nebyla této poškozené přiznána náhrada škody. Ve výroku o vině pak nelze v tomto případě spatřovat přímou právní ochranu poškozené, ač se může jednat pro ni o jistou morální satisfakci. Nevyplývá z něj však pro poškozenou žádný nárok na finanční plnění. Dále lze odkázat na to, co bylo řečeno výše o smyslu trestního postihu. I kdyby se totiž poškozená dopustila případně i trestného činu, nelze z tohoto důvodu vyloučit trestní postih obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu zvoleného dovolacího důvodu, která nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. v předchozím řízení neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. J. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch