11 Tdo 1182/2011
Datum rozhodnutí: 29.11.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 1182/2011-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného L. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích, ze dne 10. května 2011, sp. zn. 13 To 150/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 117/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. února 2011, sp. zn. 2 T 117/2010, byl obviněný L. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 3. 3. 2010 poté, kdy ze své zahrady v ul. U B. v P. S. uviděl, jak sousedka E. R. hladí ze sousedního pozemku přes plot jeho psa, přistoupil k plotu uchopil ji za límec a křičel na ni ty stará píčo, už na mé psy nesahej , následně ji pustil, ze země na svém pozemku sebral žulový plochý kámen o hmotnosti 2,332 kg, zamířil a hodil jej po ní tak, že ji zasáhl do střední části levého bérce, přičemž v důsledku zasažení kamenem poškozená E. R. upadla na záda, udeřila se do levého lokte a utrpěla zranění spočívající v krevní podlitině a pohmoždění střední části levého bérce, drobné povrchní oděrce na levém lokti, patologické náplni tíhové váčku okovce levé loketní kosti a tříštivé zlomenině horní části levé loketní kosti s odlomením okovce loketní kosti; poškozená byla léčena v P. krajské nemocnici na oddělení úrazové chirurgie a do 31. 3. 2010 byla podstatně omezena na běžném způsobu života bolestivostí, omezením hybnosti a pracovních funkcí levé horní končetiny a dodržováním klidového režimu po dobu sádrové fixace končetiny.

K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem ze dne 10. května 2011, sp. zn. 13 To 150/2011, rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému L. V. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Odvolání obviněného L. V. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, neboť soudy neprokázaly jeho úmysl ublížit poškozené na zdraví ani že by se konflikt odehrál způsobem, který poškozená popsala ve své výpovědi. Soudy provedené důkazy (výpověď poškozené, jejího manžela a svědkyně M. H.) nesprávně hodnotily, některé důkazy dostatečně nezohlednily (znalecký posudek MUDr. Pavla Toupalíka) a některé vůbec neprovedly (obviněným navržené znalecké posudky z oboru toxikolologie a z oboru fyziky a mechanoskopie). Nezabývaly se zjevnými rozpory mezi svědeckými výpověďmi manžela poškozené a policisty Michala Hubeného ohledně původního umístění kamene, který měl obviněný po poškozené hodit, ani věrohodností svědecké výpovědi poškozené. Ta před incidentem požila alkohol i silné léky a uvedla se tak do stavu, který výrazně ovlivnil vznik jejího zranění. Stav poškozené v průběhu incidentu podle dovolatele přerušil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem vzniklým na jejím zdraví. Mezi zjištěními soudu a jeho závěry dovolatel spatřuje extrémní nesoulad. Uložený trest je pak podle jeho názoru ve zřejmém nepoměru k jednání, které je mu kladeno za vinu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, aby věc znovu projednal a rozhodl .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud konstatovat, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde o ty dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním dospěly (soudy podle dovolatele neprovedly některé jím navržené důkazy znalecké posudky z oboru toxikologie a z oboru fyziky a mechanoskopie, jiné nesprávně hodnotily výpověď poškozené, jejího manžela, svědkyně M. H. a znalecký posudek MUDr. Pavla Toupalíka). K námitkám ryze skutkové povahy je přitom nutno přiřadit i ty dovolací námitky obviněného, jejichž obsahem je tvrzení, že soudy neprokázaly jeho úmysl způsobit poškozené újmu na zdraví. I tyto dovolací námitky totiž, ač jimi dovolatel formálně zpochybňuje existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, ve skutečnosti směřují proti skutkovým zjištěním soudů, neboť opět stojí na jejich úplném popření. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného, jako nenaplňujícího žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, atd.).

Jelikož dovolatel v souvislosti s těmito námitkami poukázal také na údajný extrémní nesoulad zjištění soudů a jejich závěrů, přičemž (vzhledem ke kontextu dovolání) zřejmě měl na mysli, že skutkové závěry soudů neskýtají dostačený podklad pro právní závěr o vině jemu přisouzeným trestným činem, popřípadě že skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, pak pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že v posuzované věci se o dovolatelem naznačovaný případ nejednalo.

Dovolatel především namítl, že soudy podle jeho názoru nesprávně hodnotily svědecké výpovědi poškozené, jejího manžela a svědkyně M. H., nevěnovaly dostatečnou pozornost závěrům znaleckého posudku MUDr. Toupalíka a neprovedly některé jím navržené důkazy, a to znalecký posudek z oboru toxikologie a z oboru fyziky a mechanoskopie. Nejvyšší soud ale tento jeho názor nesdílí. Jak je patrno z obsahu spisu, soud prvního stupně věnoval procesu dokazování odpovídající pozornost, provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy také náležitě vyhodnotil. Nijak se přitom neodchýlil od požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (str. 8 10 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak pečlivě se věcí zabýval i odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného (str. 3 4 napadeného rozsudku). Přitom je nutno konstatovat, že podstatná část dovolacích námitek dovolatele je obsažena již v jeho odvolání. Pokud jde o dovolatelem zpochybňovanou věrohodnost poškozené i dalších slyšených svědků, i touto otázkou se soudy pečlivě zabývaly a proto i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 8 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Namítl-li dovolatel, že soudy neprokázaly existenci jeho úmyslu ve vztahu k následku na zdraví poškozené, pak pro úplnost lze uvést, že ze skutkových zjištění soudů, opírajících se o ve věci provedené důkazy vyplynulo, že obviněný po slovním konfliktu s poškozenou, který se odehrál u plotu rozdělujícím jejich pozemky, na tuto přes plot zamířil a hodil po ní kamenem, jehož hmotnost dosahovala 2 332 g, a zasáhl ji do střední části levého bérce, přičemž poškozená po zasažení kamenem ještě upadla na záda, udeřila se do levého lokte a utrpěla poranění specifikovaná ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tedy na poškozenou z nevelké vzdálenosti zaútočil předmětem, vzhledem k jehož rozměrům a váze musel vědět, že jím může poškozené způsobit újmu na zdraví a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, i srozuměn. Pokud soudy neprovedly některé dovolatelem navržené důkazy, tento svůj postup vždy řádně odůvodnily (srov. str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V ostatních podrobnostech lze dále odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je tedy zřejmé, že poukaz obviněného na extrémní nesoulad ve věci provedeného dokazování a skutkových zjištění soudů je zcela nepřípadný.

Dovolací námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem na zdraví poškozené, jsou pak námitkami, jež uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, nejedná se ale o námitky důvodné.

V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že jednání obviněného, které spočívalo v podstatě v tom, že na poškozenou z nevelké vzdálenosti hodil kámen o váze téměř 2 a půl kg, který ji zasáhl do holeně, přičemž po zasažení kamenem ještě poškozená, která zjevně před útokem obviněného ustupovala, upadla na záda a poranila si loket způsobem popsaným ve výroku rozsudku, je jednoznačnou příčinou následku vzniklého na zdraví poškozené. Pokud by útoku obviněného nebylo, ke vzniku zranění poškozené by vůbec nedošlo a o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozené tak nemůže být žádných pochyb. Namítal-li dovolatel, že příčinná souvislost byla v posuzovaném případě přerušena vlivem alkoholického opojení poškozené, je třeba obecně připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, přistoupí-li k jednání pachatele další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, zůstává-li jednání pachatele tou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jen tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Též pokud jednání obviněného je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily vznik následku, je příčinou následku, i kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr. a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě navíc ani nebylo zjištěno, že by alkohol požitý poškozenou byl jednou z příčin vzniku jejího zranění a pokud tak obviněný tvrdí, pak by tyto jeho námitky bylo nutno označit za námitky směřující proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním soudů, ohledně nichž není založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.

Konečně pokud dovolatel namítal, že trest uložený mu napadeným rozsudkem považuje za nepřiměřeně přísný, je na místě připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. P ochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené námitky dovolatele tedy nemohly být Nejvyšším soudem přezkoumány.

Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2011


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík