11 Tdo 1175/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



11 Tdo 1175/2010-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 dovolání podané obviněným L. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 10 To 190/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 185/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. T.
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 1 T 185/2009, byl L. T. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, na základě kterého Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 10 To 190/2010, z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a podle tohoto ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Trutnově, která převzal Krajský soud v Hradci Králové do svého rozhodnutí, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 8. 4. 2009 po 16.00 hod. v Trutnově, když byl po ukončení hlavního líčení vedeného u tamního okresního soudu pod sp. zn. 16 T 46/2009 umístěn do eskortního vozidla Vězeňské služby ČR, krátce po výjezdu směrem na H. K. vyhrožoval spoluobviněným N. M. a P. F., že pokud nezmění své výpovědi u odvolacího soudu v Hradci Králové, tak on je za dva a půl roku doma a ví, kde bydlí jejich rodiny, takže bude o ně postaráno, najde si je a zabije, přičemž tyto výhrůžky vyvolaly u N. M. a P. F. obavu a strach o rodinné příslušníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Čermáka dovolání , kterým jej napadl ve všech výrocích. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Naplnění citovaných dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že mu byl na základě změny právní kvalifikace uložen odvolacím soudem daleko přísnější trest, přestože státní zástupce se odvolal pouze proti výroku o trestu. Obviněný respektuje § 254 odst. 2 tr. ř., má ale za to, že byl v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. odsouzen k přísnějšímu trestu, přestože se necítí vinen spácháním ani původního trestného činu a pro změnu právní kvalifikace nebyly žádné důvody. Pokud by soud vzal v úvahu zásadní a jediné objektivní svědectví příslušníka vězeňské služby pana V. Š., nemohl by jej uznat vinným ani trestným činem podle § 197a odst. 1 tr. zák. Pan P. F. a slečna N. M. jsou proti obviněnému zaujatí a snažili se jej od počátku trestního stíhání různě obviňovat a poškozovat. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, nevykazuje podle něj znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. ani vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Výhrůžky, tak jak je popisují jmenovaní, proti nim nikdy nepoužil, a jejich tvrzení je jen nepřiměřenou reakcí na jeho písemnou stížnost, kterou na oba podal ve Vazební věznici Praha Pankrác. Obviněný dále upozorňuje na přesnou zvukovou nahrávku jejich výpovědí před soudem, ze které vyplývá, že žádný ze jmenovaných neměl z něj důvodnou obavu.

S ohledem na to navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že obviněný ve skutečnosti vytýká vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Je tomu tak zejména v té části dovolání, kde namítá, že soud nevzal dostatečně v úvahu svědectví V. Š.. Námitka, že mělo dojít ke zpřísnění rozhodnutí o vině, ačkoli odvoláním státní zástupkyně byl napaden pouze výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu, je podle státního zástupce spíše procesního charakteru, má však i jistý význam pro hmotně právní posouzení věci. Státní zástupce k ní uvádí, že ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. stanoví podmínku změny rozhodnutí v řízení o odvolání v neprospěch obviněného tak, že bylo podáno odvolání státním zástupcem v jeho neprospěch. Dále státní zástupce poukazuje na § 254 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku, než v tom, proti kterému bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání, i když tak neučinila. Státní zástupce tak uzavřel, že postup odvolacího soudu nebyl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a s právem obviněného na spravedlivý proces, přičemž odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 857/2008.

Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označuje jako dovolací důvod nejprve ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu vydírání (ani s právní kvalifikací soudu prvního stupně), svou námitku však zakládá na odlišných skutkových zjištěních a napadá v podstatě postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů. Zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius. Tato námitka je procesního charakteru a pokud ji obviněný dává do souvislosti se změnou právní kvalifikace jeho jednání, pak by bylo možno jen zopakovat to, co bylo již uvedeno. Nad rámec dovolacího řízení se Nejvyšší soud ztotožňuje s tím, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, a postup odvolacího soudu shledává v souladu s trestním řádem.

Obviněný pak označuje jako dovolací důvod dále i ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný neoznačil ani jeden z dovolacích důvodů jeho slovním vyjádřením, není proto zcela zřejmé, kterou z alternativ jmenovaného dovolacího důvodu chtěl uplatnit. První z nich však nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle
§ 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný L. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010 Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch