11 Tdo 1149/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., § 3 odst. 4 tr. zák., § 202 tr. zák.



11 Tdo 1149/2010-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 dovolání podané obviněnou K. S. , roz. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 23 To 223/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 85/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné K. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 32 T 85/2009 , byla K. S. uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 20. 6. 2008 kolem 11.15 hodin v Č. B. na ulici E. D. v prostoru vestibulu panelového domu fyzicky napadla poštovní doručovatelku R. P., když ji rozčílilo, že tato neměla drobné nazpět za doručenou dobírku, uchopila ji za vlasy, bila do hlavy a do zad a v tomto jednání pokračovala v přítomnosti nejméně dalších čtyř osob i v prostoru před panelovým domem, kam před ní poškozená P. unikla a přitom narazila pravým ramenem do vchodových dveří, přičemž v důsledku jednání obviněné S. utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře, povrchové poranění vlasové části hlavy, zhmoždění pravého ramene a pravého předloktí.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 23 To 223/2010 , podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Přemysla Kubíčka dovolání , kterým napadla jeho zamítavý výrok a dále všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V první části dovolání obviněná, resp. její obhájce zrekapituloval průběh řízení s důrazem na pochybení, ke kterým mělo v řízení dojít a kterým nebyla podle jeho názoru věnována dostatečná pozornost odvolacím soudem. V následující části nazvané právní zdůvodnění dovolání pak obviněná prostřednictvím obhájce uvádí k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že nebyla před podáním obžaloby upozorněna na změnu právní kvalifikace (trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž dne 15. 4. 2009 byla obviněná vyrozuměna o podání obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., následně dne 17. 4. 2009 vydal soud trestní příkaz). Oproti usnesení o zahájení trestního stíhání byl popis skutku v obžalobě rozšířen o část, podle které obviněná v jednání pokračovala i v prostoru před panelovým domem. Podle obviněné jestliže ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. (správně § 176 odst. 2 tr. ř.) uvádí, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a v obžalobě je tento skutek popsán jinak, pak zákon sám vytváří překážku k dalšímu trestnímu stíhání, pokud není státním zástupcem zvolen postup podle § 176 odst. 2 věta in fine tr. ř., tedy obviněný není ještě před podáním obžaloby upozorněn na změnu kvalifikace. Podle obviněné neobstojí ani případný protiargument o pokračování v trestném činu, neboť původní kvalifikace, tj. ublížení na zdraví, se ukázala být nesprávnou, resp. k trestnému činu vůbec nedošlo, a rozhodně nemůže jít o pokračování v trestném činu ublížení na zdraví formou jiného trestného činu, podřazeného jinému okruhu deliktů .

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v dovolání je zřejmě omylem uvedeno písm. e) tr. ř.) obviněná uvádí, že judikatura v řadě rozhodnutí zastává názor, že ne každé napadení na veřejnosti naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Vykládá pojem výtržnost a konstatuje, že soudy naznačeným postulátům nedostály. Ze systematického začlenění trestného činu výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, nýbrž širší komplex vztahů v určité lokalitě. Obviněná pak postrádá v napadeném rozsudku zhodnocení těchto aspektů v konkrétní rovině. Soud prvního stupně podle ní neuvedl konkrétní okolnosti, které by zvyšovaly stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné nad míru nepatrnou, na druhou stranu pak bagatelizoval vlastní příčinu konfliktu neplnění povinností poškozené vyplývající z jejího postavení . Obviněná má za to, že společenská nebezpečnost jejího jednání je nepatrná a může se jednat maximálně o přestupek. K tomu odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.

Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 223/2010, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 32 T 85/2009, a sám podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. řízení zastavil.

K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten shrnul průběh předchozího řízení a obsah obviněnou podaného dovolání a uvedl nejprve k argumentaci podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že totožnost skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, zůstala zachována minimálně z důvodu totožnosti jejího jednání. Skutečnost, že nebyla z důvodu podání obžaloby na změnu právní kvalifikace upozorněna, je sice vadou, nicméně vadou nevýznamnou, neboť přinejmenším od okamžiku doručení obžaloby bylo obviněné přesně známo, jaké konkrétní jednání je jí kladeno za vinu, a mohla tomu přizpůsobit svou obhajobu. Zde státní zástupce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 106/98.

K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že se na rozdíl od dovolatelky nedomnívá, že naplnění znaku nejméně třemi osobami [§ 117 písm. b) tr. zákoníku] vyžaduje větší počet současně přítomných osob než naplnění znaku před více jak dvěma osobami [§ 89 odst. 4 písm. b) tr. zák.]. Tento znak je podle státního zástupce naplněn již současnou přítomností dvou cizích osob, přičemž třetí osobou byla sama poškozená. Porovnáním trestních sazeb trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 358 odst. 1 tr. zákoníku lze zjistit, že při stejné sazbě trestu odnětí svobody lze podle trestního zákona uložit též peněžitý trest. Posouzení skutku podle trestního zákona proto bylo pro obviněnou výhodnější.

Napadení poštovní doručovatelky ze zcela malicherné příčiny je podle státního zástupce přesně oním napadením šířeji pojatého komplexu vztahů mezi lidmi v dané lokalitě , kterého se paradoxně dovolává sama dovolatelka. V daném případě nešlo o pouhé vyřizování účtů mezi dvěma osobami, které by za určitých okolností výtržnictvím být nemuselo. Dovolatelce lze podle státního zástupce přisvědčit v tom, že výtržnost nemusí být hrubá a že v tomto směru není právní věta zcela bezchybná. Projednáním dovolání by se však na postavení obviněné nic nezměnilo a tato otázka není po právní stránce zásadního významu.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněnou podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. nebo s ohledem na zmíněnou vadu právní věty podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Z naznačeného výkladu je patrné, že důvodem nepřípustnosti trestního stíhání není porušení zásady totožnosti skutku ani porušení ustanovení § 176 odst. 2 druhá věta tr. ř. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že obviněná (resp. obhájce) v dovolání zaměňuje pojmy skutek , popis skutku a také právní kvalifikace . Obviněnou vytýkané porušení zásady totožnosti skutku ve skutečnosti žádným porušením není. Je logické, že v průběhu trestního řízení v rámci provádění dokazování vycházejí najevo skutečnosti, na základě kterých je patrné, že skutek se odehrál odlišně, než byl původně popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání. Z toho plyne potřeba popis skutkových okolností v jednotlivých stadiích řízení upravovat, jak tomu i v tomto případě došlo. U některých významných změn pak může vznikat pochybnost, zda se stále jedná o týž skutek. K tomu právní teorie a praxe zaujímá stanovisko, že totožnost skutku bude zachována tehdy, je-li zde úplná shoda v jednání při rozdílném následku, úplná shoda v následku při rozdílném jednání nebo kdy jednání či následek jsou shodné alespoň částečně v podstatných okolnostech, tedy okolnostech charakterizujících je z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace. Na zachování totožnosti skutku pak nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují daný skutek z hlediska času, místa, způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena (Šámal, P., a kol., Trestní řád, Komentář díl II, 6. vydání, nakl. C. H. Beck 2008, s. 1744). Z tohoto výkladu je patrné, že změnou popisu skutkových okolností v obžalobě oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou vytýká obviněná, k porušení zásady totožnosti skutku dojít nemohlo, neboť jí bylo pouze upřesněno místo, kde se čin odehrál (tedy nejen ve vestibulu domu, ale také před domem na ulici) a bylo doplněno, že k němu částečně došlo za přítomnosti čtyř osob, přičemž tuto okolnost lze chápat jako upřesnění popisu jednání (neboť jde o skutkové vyjádření znaku veřejně ), přičemž však popis jednání se jinak zcela shodoval a shodoval se i popis následku. Až v mnohem pozdější fázi řízení došlo k další úpravě skutkové věty, kdy soud prvního stupně po zrušení svého prvního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem vypustil část hodnocení následku na zdraví poškozené ze soudně lékařského hlediska vzhledem k tomu, že po provedeném dokazovaní neshledal naplněnými znaky trestného činu ublížení na zdraví a pro kvalifikaci činu jako výtržnictví toto vyjádření nemělo žádný význam. Ani zde však nelze shledat porušení zásady totožnosti skutku. Ačkoli z trestněprávního hlediska byla v konečném důsledku relevantní ta část jednání, ke které došlo venku na ulici, nelze tuto část vydělovat, neboť ze skutkového hlediska jednání obviněné započalo a gradovalo ve vestibulu domu a bez popisu těchto skutkových okolností by nebylo možno vystihnout jeho podstatu a posoudit stupeň jeho společenské nebezpečnosti. Rozhodně nelze přisvědčit obviněné v tom, že změna právní kvalifikace v průběhu řízení měla za následek, že čin, pro který jí bylo sděleno obvinění, se nestal.

Rovněž nad rámec dovolacího řízení podotýká Nejvyšší soud, že porušení povinností státního zástupce podle § 176 odst. 2 věta druhá tr. ř. v tomto případě bylo sice porušením práva obviněné na obhajobu, podle názoru Nejvyššího soudu však nemělo podstatný vliv na spravedlivost řízení jako celku ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv), neboť v dalších fázích řízení měla obviněná dostatečný prostor pro uplatnění své obhajoby, což ostatně i sama ve svém podání přiznává. (Podobně viz státním zástupcem citované usnesení Ústavního soudu, jež podobnou situaci hodnotí z hlediska čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.)

Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

V této části obviněná namítá, že její jednání vykazovalo ve skutečnosti nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a mohlo se jednat maximálně o přestupek. V části svého dovolání nazvané průběh řízení pak také vytýká odvolacímu soudu, že na její jednání měl být aplikován trestní zákoník, který je podle jejího názoru příznivější.

Ač není zřejmé, zda chtěla obviněná učinit tuto námitku předmětem dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud považuje za vhodné se k ní vyjádřit. Obviněná opírá toto tvrzení o srovnání ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. s ustanovením § 117 písm. b) tr. zákoníku (nesprávně uvádí § 118 písm. b) tr. zákoníku). Především je třeba dát za pravdu státnímu zástupci v tom smyslu, že legální definice znaku veřejně ve staré i nové právní úpravě jsou přes odlišné slovní vyjádření obsahově shodné, neboť neexistuje nic mezi více než dvě osoby a minimálně tři osoby . Argument, který by tedy podle obviněné měl svědčit pro aplikaci trestního zákoníku, ve skutečnosti vyplývá z nepochopení právní úpravy. Dále státní zástupce správně porovnal v úvahu přicházející právní kvalifikace podle staré a nyní platné právní úpravy a dovodil, že právní úprava, za jejíž účinnosti byl čin spáchán, je příznivější. S tímto stanoviskem se Nejvyšší soud ztotožňuje.

V této první části dovolání pak také obviněná na základě jiných, než soudem přijatých, skutkových zjištění napadá naplnění znaku veřejně tím, že se čin odehrál za přítomnosti maximálně dvou osob mimo poškozené. Nicméně podle skutkové věty se obviněná dopustila činu za přítomnosti nejméně dalších čtyř osob , tedy naplnila svým jednáním znak veřejně a současně naplnila i znak na místě veřejnosti přístupném , přičemž by stačilo naplnění i jen jednoho z těchto dvou znaků, jak podotkl již odvolací soud. Při výkladu dovolacího důvodu bylo vysvětleno, že dovolací soud nemůže přezkoumávat soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění. Nad rámec dovolacího řízení však upozorňuje na to, že soud prvního stupně vyslechl čtyři svědky, kteří byli konfliktu nějakým způsobem přítomni, přičemž zákon výslovně nevyžaduje, aby konflikt viděli nebo jinak vnímali, postačí jejich přítomnost a možnost a schopnost jej vnímat. Dále státní zástupce správně uvádí, že mezi tyto osoby je třeba započíst i samotnou poškozenou, neboť ze zákonné dikce plyne pouze tolik, že se musí jednat o osoby odlišné od pachatele. Minimálně dva svědci přitom vypověděli, že viděli obviněnou fyzicky napadat poškozenou.

K formální stránce pak obviněná v této části vytýká i to, že v právní větě výroku o vině soud prvního stupně nesprávně uvedl, že se dopustila hrubé výtržnosti. Ačkoli přívlastek hrubá se vztahuje pouze ke znaku neslušnost , nelze tuto nesprávnost považovat za vadu, která by měla mít za následek odmítnutí věci podle § 625i odst. 1 písm. f) tr. ř. nebo dokonce zrušení napadeného rozhodnutí. Tato nesprávnost v citaci znění zákona nemá totiž žádný vliv na soulad skutkové věty a právního posouzení, je zde pouze navíc uvedeno, že šlo o výtržnost hrubou (ostatně tak by skutečně bylo možno čin hodnotit), a tím spíše šlo o výtržnost .

V části nazvané právní zdůvodnění dovolání obviněná odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a zaujala stanovisko, že její jednání vykazovalo ve skutečnosti nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a mohlo se jednat maximálně o přestupek. S tímto názorem nelze v žádném případě souhlasit. Obviněná zdůraznila v judikatuře publikovaný názor, že každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Tento názor sice platí, avšak v případě obviněné zjevně o takovou situaci nešlo. Soud prvního stupně hodnotil naprosto dostatečně okolnosti společenskou nebezpečnost charakterizující. Zdůraznil přitom, že konflikt vznikl z malicherné příčiny, že byl natolik intenzivní, že jej zaznamenaly osoby ze vzdálenosti dvaceti až třiceti metrů a rozhodly se jej řešit, důsledkem útoku bylo také ublížení na těle poškozené. Obviněná má za to, že soud prvního stupně bagatelizoval vlastní příčinu konfliktu neplnění povinností poškozené vyplývající z jejího postavení . Takové tvrzení považuje nejvyšší soud jednak za absurdní, jednak za z etického hlediska minimálně sporné. Fakt, že poškozená neměla drobné, nelze za žádných okolností hodnotit jako odůvodňující fyzické napadení, naopak Nejvyšší soud by jej nazval spíše záminkou než příčinou . Jedná se o významnou okolnost svědčící pro závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl v daném případě vyšší než nepatrný. Obviněné ani není třeba připomínat, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), neboť v dovolání sama tento publikovaný právní názor cituje (i když z pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu). O jednání obviněné rozhodně není možno soudit, že neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné K. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch