11 Tdo 1144/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1144/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 dovolání podané obviněným RSDr. L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 6 To 29/2003-671 ze dne 2. 6. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 14/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný RSDr. L. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 40 T 14/2000-598 ze dne 11. 12. 2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 29/2003-671 ze dne 2. 6. 2003 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho mu byl podle § 49 odst. 1 trestního zákona a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Současně byl postupem podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce pro další stíhaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona dopustil tím, že

1. dne 6. 2. 1997, jako ředitel a současně předseda představenstva V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. se sídlem P., S. 35, bez vědomí představenstva a souhlasu valné hromady, uzavřel se společností M. s. r. o. se sídlem v P., Š. 809, zastoupenou JUDr. F. H., v níž byl současně společníkem a jednatelem, smlouvu o dílo, ve které předstíral, že jejím smyslem je získat prostory pro lékárny a jejich vybavení, a že se za tím účelem společnosti M. s. r. o. poskytuje penzijním fondem záloha ve výši 29.226.000,-Kč, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o půjčku ve prospěch této společnosti, jejímž cílem bylo zajistit pro M. s. r. o. finanční prostředky na nákup technologie skladového hospodářství, případně zabezpečit další investiční aktivity v souvislosti s jejím podnikáním a nedostatkem finančních prostředků, neboť poté, co částku ve výši 29. 221.000,-Kč převedl z účtu PF G. a. s. na účet M. s. r. o. č. 3483-11126/0440, vedeného u Ž. b. a. s. P., tuto dalším příkazem k úhradě v cizí měně na částku 1.000.000,- USD nechal převést na účet č. RC-100.469.1 vedený u banky S. B. C., S. B. S., na jméno E. B. k realizaci údajného příslibu jmenovaného o jejím zhodnocení blíže nezjištěnými finančními transakcemi, ke kterým však nedošlo a penzijnímu fondu tak byla způsobena škoda ve výši 29.221.000,-Kč,

2. dne 4. 9. 1997, opět jako ředitel a předseda představenstva V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. se sídlem v P., S. 35, bez vědomí jeho představenstva a souhlasu valné hromady, uzavřel se společností N. s. r. o. se sídlem v P., Š. 809, kde byl jediným společníkem a současně i jednatelem, smlouvu, ve které předstíral, že jejím smyslem je poskytnutí zálohy na nákup nemovitosti, na jejímž základě byla společnosti N. s. r. o. poskytnuta penzijním fondem částka ve výši 2.900.000,- Kč, ačkoliv tyto finanční prostředky měly být ve skutečnosti použity prostřednictvím V. G. zčásti k získání částky 1.000.000,- USD, kterou předtím z účtu společnosti M. s. r. o. odeslal na účet E. B., a jednak na další, blíže nezjištěné zhodnocení, které posléze obviněný, poté, co mu V. G. z původně předané částky 2.900.000,? Kč vrátil 2.000.000,-Kč, realizoval sám tím způsobem, že tuto částku vložil nejdříve na svůj soukromý účet č. 126220674/5100 vedený u IPB a. s. P., odkud jí dne 16. 10. 1997 příkazem k úhradě v cizí měně na částku 60.000 USD nechal převést ve prospěch účtu č. 777177838 vedeného u T. Ch. M. B., pobočka A. N. Y. 122 11 USA ve prospěch nezjištěné firmy, či osoby, aniž by pak následně došlo k jejímu vrácení, čímž způsobil penzijnímu fondu škodu ve výši 2.900.000,-Kč.

Proti odsuzujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 29/2003-671 ze dne 2. 6. 2003 jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému dne 30. 6. 2003, jeho obhájci dne 26. 6. 2003 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 24. 6. 2003.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dne 29. 8. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odkázal přitom na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že obě napadená rozhodnutí se sice opírají o velice pečlivě a podrobně provedené důkazní řízení a hodnocení důkazního stavu věci v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, avšak skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou podle jeho názoru správná a v důsledku toho nejsou správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že co se týče skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1., nebylo podle jeho přesvědčení prokázáno, že by ve smlouvě z 6. 2. 1997, kterou uzavřel jako představitel V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. se společností M. s. r. o. předstíral, že jejím smyslem bylo získat prostory pro lékárny a jejich vybavení, případně že by se jejím prostřednictvím snažil zastřít jiný právní úkon. Současně připomíná, že jeho úmyslem bylo uzavřít výhodný obchodní případ, zhodnotit použitou finanční částku a následně jí použít ke koupi drahé zahraniční technologie. V této souvislosti zdůrazňuje, že neměl žádný podvodný úmysl, naopak on sám byl podveden, a to E. B., jehož jednání vedlo ve svých důsledcích také k poškození penzijního fondu G. a. s. Ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2. konstatuje obviněný, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou správná, avšak vyslovuje přesvědčení, že ani v tomto případě z nich nelze dovodit jeho podvodný úmysl a tudíž ani naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona. Při nakládání s jemu svěřenými finančními prostředky si totiž počínal pouze nedbale, aniž by měl v úmyslu kohokoliv podvést. Konečně za nesprávný označuje obviněný postup odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Kromě tohoto svého dovolání podaného prostřednictvím obhájce se obviněný na Nejvyšší soud obrátil s několika dalšími vlastnoručně sepsanými podáními, v nichž jednak žádá o odklad výkonu napadených rozhodnutí, jednak podrobně rozvádí další aspekty posuzovaných případů a vyjadřuje se k průběhu dosud proběhlého řízení. Na jedno z těchto podání - na své vyjádření a stanovisko z 28. 8. 2003 zpracované jím samotným bez prostřednictví obhájce - také odkazuje ve svém dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce. V jeho textu namítá, že celé řízení bylo zmanipulováno v souvislosti s akcí Čisté ruce, že si soudy obou stupňů neopatřily všechny klíčové důkazy a řadu jeho důkazních návrhů zcela neopodstatněně zamítly, že provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, že náležitě nezohlednily to, jak jej poškodili úředníci Všeobecné zdravotní pojišťovny, Ministerstva financí, Ministerstva zdravotnictví a vůbec celá sociálnědemokratická vláda, že v jeho případě kriminalizovaly standardní obchodní aktivity spojené s klasickými zákony kapitalismu a že nepostřehly, že ve své podstatě je v celém případě poškozeným on a že šlo o jeho společný podnikatelský krach se státem, jenž nesplnil své závazky a jeho firmám neuhradil dodávky řádně zdaněných léků za celkem 85.000.000,- Kč, tedy v hodnotě daleko převyšující částky, o něž přišly osoby, které vložily své prostředky do penzijního fondu G. a. s.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného RSDr. L. H. podrobně vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ten v odůvodnění tohoto vyjádření předně připomněl, že dovolací námitky obviněného tvořily podstatu jeho obhajoby v průběhu celého trestního řízení a uplatnil je též ve svém odvolání, z jehož podnětu se jimi velice důkladně zabýval soud druhého stupně. Pokud jde o jeho výhrady vůči závěru soudu prvního stupně o tom, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, zdůraznil státní zástupce, že se ve své podstatě nejedná o námitky hmotněprávní povahy, ale o námitky proti skutkovým zjištěním. Ta však učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a nemohou být napadána dovoláním, nýbrž případně jinými mimořádnými opravnými prostředky. Státní zástupce v tomto kontextu poukázal na to, že obviněný nevytýká rozhodnutím ve věci samé žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností, a vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů zkoumání zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona věnovaly dostatečnou pozornost a dospěly tudíž ke správným právním závěrům. Co se týče skutkových okolností případu, byl podle jeho přesvědčení podíl obviněného na odčerpání finančních prostředků z penzijního fondu G. a. s. dostatečně prokázán, takže není důvod jakkoliv pochybovat o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Za zcela nepodložené označil státní zástupce i námitky obviněného proti způsobu dokazování jeho úmyslu spáchat stíhaný čin. Podle jeho názoru se však v daném případě jeví přiléhavější právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, a to vzhledem k jeho současnému působení v pozici ředitele a předsedy představenstva na straně jedné (PF G., a. s.) a společníka a jednatele společnosti na straně druhé (M., s. r. o.), event. jako jediného společníka a jednatele (N., s. r. o.). Trestní zákon však stanoví u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona totožnou sankci, a proto by v případě, kdyby obviněný namítl uvedenou skutečnost, nic nebránilo odmítnout jeho dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Shora uvedenou námitku ovšem obviněný ve svém dovolání neuplatnil a soustředil se pouze na zpochybňování správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což jsou okolnosti, které stojí mimo rámec formálně uplatněných dovolacích důvodů.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Nad rámec toho směřuje dovolání i proti rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. E. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 29. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Své dovolání podané prostřednictvím obhájce doprovodil obviněný stanoviskem, které sám sepsal. Stejně tak následně se na Nejvyšší soud obrátil s několika dalšími svými vlastnoručně sepsanými podáními, jimiž rozváděl argumentaci uvedenou ve svém prvním stanovisku. Podle § 265d odst. 2 trestního řádu však může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podle téhož ustanovení platí, že žádné podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání ani za jeho součást, byť bylo takto označeno. Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje (§ 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu). To v posuzovaném případě Nejvyššímu soudu bránilo, aby se věcně zabýval argumentací a námitkami uplatněnými obviněným RSDr. L. H. v těch podáních, která sepsal sám. Ze stejných důvodů se nemohlo stát součástí jeho dovolání podaného prostřednictvím obhájce to podání, na nějž v něm odkázal a které označil jako svůj "názor a stanovisko". Ani toto podání totiž nebylo ve smyslu zákona "učiněno prostřednictvím obhájce". Nadto není toto podání obsahově identické s dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. Zvlášť markantně se s ním rozchází v posuzování dokazování provedeného před soudem prvního stupně (zatímco dovolání podané obviněným prostřednictvím obhájce označuje dokazování za velice pečlivé a nijak nezpochybňuje jeho rozsah, podání sepsaná samotným obviněným považují za jednu ze základních vad provedeného řízení neúplnost dokazování a jeho jednostrannost). Za této situace bylo pro Nejvyšší soud jako soud dovolací jediným směrodatným z hlediska vymezení rozsahu dovolání a uplatněných námitek dovolání podané obviněným prostřednictvím obhájce a jím také sepsané.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního řádu).

Z dovolání podaného obviněným prostřednictvím obhájce přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje především skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nadto obviněný jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Přitom však zjevně přehlíží skutečnost, že v okamžiku podání dovolání, tedy dne 29. 8. 2003, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v § 265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu. Z citace zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu (před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v podaném dovolání i z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání o důvod, který je nyní obsažen v ustanovení § 265 odst. 1 písm. l) trestního řádu [nikoli pod písmenem k) tohoto ustanovení].

Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně stanoví za dovolací důvod to, že "bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ". Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.

V posuzovaném případě však obviněný RSDr. L. H. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v § 253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaných skutků, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaných skutků.

Konkrétní argumentace dovolání obviněného RSDr. L. H. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm l) trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v § 265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.

Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněný řádně uplatnil některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:

Předně, obviněný poukázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že rozhodnutí vydaná v dané trestní věci soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Obviněný tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že v obou stíhaných případech byl sám obětí podvodu, přičemž ve vztahu k prvnímu z nich mu je neprávem kladeno za vinu, že předstíral některé neexistující skutečnosti a úmyslně někoho uvedl v omyl, a ve vztahu k druhému z nich je v rozporu s provedenými důkazy dovozován jeho podvodný úmysl, ačkoliv si ve skutečnosti počínal při nakládání s finančními prostředky pouze nedbale a rozhodně nechtěl nikoho poškodit. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžalob. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. O co konkrétně přitom opírá své vlastní hodnocení provedených důkazů však nijak nespecifikuje; zejména pak nijak neupřesňuje v čem konkrétně a ve vztahu k jakým důkazům soudy obou stupňů pochybily. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu nicméně obviněný jednoznačně shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných skutků z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný RSDr. L. H., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného RSDr. L. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou stíhaných skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání podaném prostřednictvím obhájce se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž převedl dne 6. 2. 1997 v rozporu s platnou právní úpravou bez vědomí představenstva a bez souhlasu valné hromady ze V. p. fondu pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. na společnost M. s. r. o. finanční částku 29.221.000,- Kč, aby tak překlenul nedostatek jejích disponibilních zdrojů a zabezpečil její investiční aktivity, přičemž předstíral, že jde o zálohu na zakoupení prostor pro lékárny a jejich vybavení, ačkoliv ve skutečnosti šlo o půjčku, o níž věděl, že nebude v stanovené době vrácena, a vzápětí jí bez uzavření jakékoliv smlouvy poukázal na účet vedený ve Švýcarsku na jméno E. B. k jejímu údajnému zhodnocení blíže nespecifikovanými finančními transakcemi, ke kterým však nedošlo a celá poukázaná finanční částka byla ke škodě penzijního fondu G. a. s. odčerpána neznámo kým (č. l. 598 a 674 trestního spisu), a dále že dne 4. 9. 1997 převedl opět v rozporu s platnou právní úpravou bez vědomí představenstva a bez souhlasu valné hromady ze V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. na společnost N. s. r. o. finanční částku 2.900.000,- Kč na předstíraný nákup nemovitosti, ačkoliv ve skutečnosti jí hodlal použít na její zhodnocení blíže nezjištěnými finančními transakcemi nejdříve prostřednictvím V. G. a poté prostřednictvím blíže neztotožněného burzovního makléře v USA, přičemž jí bez uzavření jakékoliv smlouvy a bez znalosti jejího adresáta nechal poukázat na účet č. 777177838 vedený u T. Ch. M. B. v USA, odkud byla ke škodě penzijního fondu G. a. s. odčerpána neznámo kým (č. l. 599 a 675 trestního spisu). V obou případech šlo o postup v rozporu se statutem a stanovami V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s., s ustanoveními § 33 a § 34 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění, ve znění pozdějších předpisů, a s 196a obchodního zákoníku ve znění zákona č. 142/1996 Sb. Obviněný jednal podle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně bez kvalifikovaného souhlasu valné hromady V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. a uvedl v omyl jak jí, tak i představenstvo fondu, když ve snaze zachránit své podniky - M. s. r. o. a N. s. r. o. - použil finanční zdroje tohoto fondu, které vyvedl z jeho aktiv pod nepravdivou záminkou (znění jím uzavřených smluv neodpovídalo skutečnosti)a následně je vložil do vysoce rizikových finančních operací nepodložených jakýmikoliv doklady. V druhém případě šel dokonce tak daleko, že finanční prostředky k údajnému (blíže nespecifikovanému) zhodnocení převedl na zcela cizí účet v USA, jehož majitele neznal, aby je užil jemu neznámý americký burzovní makléř, jenž mu je měl, aniž by o tom s ním přímo jednal, za blíže nespecifikovanou dobu vrátit zhodnocené, což však neučinil. Z majetku V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. přitom tyto finanční prostředky odčerpal na základě fingované smlouvy o nákupu nemovitosti, kterou sám podepsal za obě smluvní strany, tedy za tento penzijní fond i za společnost N. s. r. o., jejímž jediným jednatelem a zaměstnancem byl (č. l. 622 až 624, 626 až 628, 675 a 676 trestního spisu). Obviněný jako předseda představenstva V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. nebyl oprávněn uvedeným způsobem s jeho majetkem nakládat. Přesto tak ovšem učinil, přičemž v důsledku popsaných operací došlo ke škodě na majetku tohoto penzijního fondu dosahující výše 32.126.000,- Kč a následně k jeho úpadku. K 31. 7. 1998 představovala celková výše jeho pohledávek za společnostmi M. s. r. o. a N. s. r. o., jejichž většinovým společníkem byl obviněný, 93 % jeho majetku. Navíc fond za celou dobu své existence nevykázal zisk a celková ztráta, kterou dosáhl k tomuto datu, činila 15.200.000,- Kč. Náklady na zabezpečení běžného provozu fondu již vyčerpaly celou hodnotu jeho základního jmění, takže za tím účelem byly čerpány příspěvky účastníků penzijního připojištění (č. l. 627 trestního spisu). Přesto se v této situaci obviněný snažil řešit problémy svých společností M. s. r. o. a N. s. r. o. na úkor majetku fondu a postupně na ně převedl celkem 32.126.000,- Kč, přičemž následně větší část z této sumy odčerpané z majetku fondu skončila u osob, s nimiž se neúspěšně pokusil podnikat (u V. G., E. B., Ing. J. D. a u neztotožněného burzovního makléře v USA). Podle skutkových závěrů soudů obou stupňů přitom zcela cíleně mylně informoval valnou hromadu a představenstvo V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. o účelu použití odčerpávaných finančních prostředků, činil tak ve snaze obohatit společnosti M. s. r. o. a N. s. r. o. a s vědomím toho, že tím současně poškozuje uvedený fond, přičemž věděl, že nemusí být schopen ani v budoucnu odčerpané finanční hodnoty vrátit a pro ten případ s tím byl srozuměn (č. l. 628 a 675 trestního spisu). Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaných skutků jako dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, a to i pokud jde o úmyslnou formu zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu.

S ohledem na to, že obviněný v předmětných finančních operacích současně figuroval jako ředitel a předseda představenstva V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. a jako jediný jednatel společností M. s. r. o. a N. s. r. o. bylo též možno uvažovat o právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, jak na to poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, avšak pro závěr, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nebylo opatřeno dostatek skutkových podkladů. Předpokladem aplikace § 128 odst. 2, 4 trestního zákona totiž je prokázání toho, že pachatel jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, a tím získal pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. V posuzovaném případě by tedy musely mít na jedné straně V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. a na druhé straně společnosti M. s. r. o. a N. s. r. o. stejný nebo podobný předmět činnosti, což z provedeného dokazování nevyplynulo. To také brání kvalifikaci stíhaných skutků jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku.

Sám obviněný v posuzovaném případě operuje ve svém dovolání prakticky výlučně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti výše citovaným skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že před nikým nic nepředstíral, nikoho nechtěl uvést v omyl a nejednal s cílem sebe nebo kohokoliv jiného na úkor majetku fondu obohatit. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutky, které nevykazují znaky žádného trestného činu. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného a ničím konkrétním nepodloženého tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.

Toliko nad rámec argumentace vztahující se k důvodům odmítnutí dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně se vyjádřit k argumentaci obviněného použité v jeho vlastních podáních doprovázejících dovolání podané prostřednictvím obhájce. Obviněný v podstatě připouští, že k výše popsanému jednání z jeho strany došlo - konec konců soud prvního stupně opřel svůj výrok o vině vedle dalších důkazů i o jeho vlastní částečné doznání - avšak omlouvá to, co učinil, a způsobené následky jednáním státu, který nevyrovnal dluh vůči jeho společnosti M. s. r. o. dosahující výše 85.000.000,? Kč, nedodržením slibů Ministerstva zdravotnictví, krizí bankovnictví a likvidací dvě stě padesáti českých společností věnujících se distribuci léčiv. Své aktivity na záchranu společnosti M. s. r. o. přitom označuje za nezbytné a klade důraz na to, že on sám byl podveden E. B., Ing. J. D., V. G. a neznámým americkým finančníkem, kterým svěřil finanční prostředky V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. ke zhodnocení. V tomto kontextu je na místě uvést, že i v případě, že to vše je pravda, nijak jej to neopravňovalo k výše popsanému nakládání s finančními prostředky V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. Jinými slovy řečeno, i pokud se jeho společnosti M. s. r. o. a N. s. r. o. dostaly do ekonomických problémů díky někomu dalšímu, případně i díky státu, a i pokud on sám byl někým podveden, nedávalo mu to právo podvodným způsobem vyvést na úkor V. p. f. pro Čechy, Moravu a Slezsko G. a. s. a nepřímo na úkor pojištěnců, u něj pojištěných, jeho finanční prostředky na účty jiných subjektů. Jím použitá argumentace je v tomto směru právně zcela irelevantní, neboť nikdo nemá právo reagovat na jeden trestný čin (v daném kontextu podvod) jiným trestným činem (třebas dalším podvodem). Jestliže navíc obviněný označuje svůj postup za běžný způsob kapitalistického podnikání a své trestní stíhání za projev snahy likvidovat soukromé podnikání, pak mu už vůbec není možné přisvědčit. To co je mu kladeno za vinu ve své podstatě není nic jiného, než že pod určitými předstíranými záminkami v rozporu s platnými právními předpisy a na úkor uvedeného penzijního fondu nakládal s jeho majetkovými hodnotami jako s vlastními a byť měl dostatek zkušeností s podnikáním v daném oboru ve finále poukázal tyto majetkové hodnoty, resp. jejich část v řádu milionů korun, neznámému cizinci za přesně nespecifikovaným účelem a bez toho, aby to mohl doložit jakýmikoliv doklady, neboť žádné nebyly vystaveny. Něco takového rozhodně nemá nic společného s elementárními pravidly slušného podnikání. V každém případě pak jestliže obviněný argumentuje těmito skutkovými okolnostmi, ocitá se, jak již bylo řečeno, mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v § 265b trestního řádu. Ryze procesní povahy a vybočující z uplatnitelných dovolacích důvodů je i jím namítaná neúplnost provedeného dokazování. I s přihlédnutím k těmto skutečnostem je tedy odmítnutí jeho dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu plně na místě.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že obviněným namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné věcně přezkoumat napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněný domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 trestního řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář