11 Tdo 1141/2013
Datum rozhodnutí: 21.11.2013
Dotčené předpisy: § 146a odst. 3 tr. zákoník



11 Tdo 1141/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 o dovolání obviněného F. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 30/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 57 T 1/2012, byl obviněný F. Č. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za přípravu k zločinu loupeže podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 T 84/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 10 To 80/2012, byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 T 84/2011, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí věci. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 30/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný F. Č. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho čin jako pokus vraždy, neboť měl být uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že jeho jednání předcházelo zavrženíhodné jednání poškozeného, které soud prvního stupně podrobně v odůvodnění popisuje a jež mělo spočívat v problematickém soužití se svědkyní E. P. , kterou poškozený podezíral z nevěry se svědkem M. Ř. , přičemž tito byli ze strany poškozeného fyzicky napadeni, s čímž se svědek M. Ř. ze zoufalství svěřil obviněnému. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, ve kterém jsou stanoveny kritéria pro posouzení zavrženíhodného jednání poškozeného z hlediska aplikace § 146a tr. zákoníku. Má za to, že poškozený se dopustil právě takového jednání, jaké je definováno ve zmíněném rozhodnutí jako zavrženíhodné, když svědky Ř. a P. poškozený vystavil psychickému a citovému napětí, které vyústilo v jejich bezmocnost a následnou prosbu o pomoc od obviněného. Dále dovolatel uvádí, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že on nenapadl poškozeného, ale právě naopak, poškozený navodil nebezpečnou situaci, když vyběhl z domu na ulici s mačetou v ruce. Obviněný následně rozepisuje průběh napadení, jehož se měl dopustit vůči poškozenému, avšak jednal tak pouze proto, že v něm poškozený vyvolal silné rozrušení, jednal ze strachu, úleku, zmatku zapříčiněného nebezpečnou zbraní, kterou měl poškozený u sebe. Obviněný pak s poukazem na vlastní rozbor svědeckých výpovědí dovozuje, že poškozený měl mačetu u sebe v době, kdy mezi nimi došlo k vzájemnému útoku. Ke vzniku poranění poškozeného došlo výhradně v důsledku odrážení útoku proti nebezpečné sečné zbrani mačetě, a proto nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, pouze se bránil. Vražedný úmysl, byť v podobě srozumění, nelze vyvozovat pouze ze vzniklých zranění. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že totožné námitky byly obviněným uplatněny již od počátku trestního řízení. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že i když obviněný byl primárně veden záměrem poškozeného vytrestat či mu za použití násilí domluvit, v průběhu samotného jednání předem pojatý způsob útoku a jeho intenzitu zjevně přehnal, přičemž i způsobeného následku si byl dobře vědom a byl s ním srozuměn, což dal najevo též svým útěkem z místa činu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na výše uvedené konstatování a obsah dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že podstatná část argumentace dovolatele není podřaditelná nejen pod jím uplatněný důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod.

To platí zejména, pokud jde o tvrzení obviněného, že se pouze bránil útoku ze strany poškozeného, který jej napadl mačetou a že při odvrácení tohoto útoku došlo ke zranění poškozeného, a že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, pokud dospěly k závěru o jeho úmyslu poškozeného usmrtit. Přitom též prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k průběhu napadení poškozeného, zejména v tom smyslu, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku a zmatku zapříčiněného nebezpečnou zbraní poškozeného. Tyto dovolací námitky ve skutečnosti směřují k revizi soudy ve věci učiněných skutkových zjištění, nikoliv k jejímu nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, a proto Nejvyšší soud ani není oprávněn se jimi blíže zabývat.

S určitou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, když soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru o předcházejícím zavrženíhodném jednání poškozeného vůči svědkyni E. P. , a že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, který v něm vyvolala nebezpečná sečná zbraň, jež měl poškozený u sebe.

Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

První shora uvedené námitce obviněného nelze přisvědčit, neboť spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. Čin však není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli způsobil příkoří (např. ho okradl), ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít. (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr.)

V posuzované věci se v tomto směru evidentně nejednalo o situaci předvídanou ustanovením § 146a tr. zákoníku, neboť jediným cílem obviněného bylo vyvolat konflikt s poškozeným a použitím předem připravené zbraně (teleskopického obušku) se mu pomstít za jeho dřívější chování vůči svědkyni P.

Podle skutkových zjištění nižších soudů se obviněný totiž trestné činnosti dopustil v podstatě tak, že dne 11. 7. 2010 kolem 23.25 hod. v P. fyzicky napadl poškozeného J. H. , kterého blíže neztotožněná osoba vylákala z bytu zazvoněním na domovní zvonek, poškozený vyšel ven před dům s mačetou v ruce, nikoho zde neviděl, avšak u svého vozidla zjistil, že má rozřízlou pneumatiku, a poté když uslyšel, že na něj někdo volá J. , šel za tímto hlasem směrem k parku, a v tom okamžiku k němu z levé strany přistoupil obviněný oblečený celý do černého, vytáhl z rukávu bundy kovový teleskopický obušek, chvíli se na místě strkali a pak obviněný opakovaně zaútočil na poškozeného kovovým teleskopickým obuškem tak, že jej nejméně dvakrát velkou silou udeřil do hlavy, čímž mu způsobil rozsáhlé zranění v oblasti hlavy, po útoku poškozený upadl na zem a obviněný z místa činu ihned utekl, a až následně na základě oznámení na linku 155 svědkem události T. C. byl poškozený odvezen do nemocnice, přičemž v důsledku útoku došlo u poškozeného ke zraněním spočívajícím zejména v poškození mozku, která bez včasné a intenzivní lékařské péče by jej přímo ohrozila na životě.

V této souvislosti není případný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, resp. závěry uvedeného rozhodnutí, kdy nejde o trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, naopak i v nyní posuzované věci podporují správnost jejího právního posouzení. V judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje i obviněný, bylo totiž jako zavrženíhodné jednání poškozeného hodnoceno chování v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, musí jít o skutečně velmi intenzivní jednání (srov. právě zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 76, č. T 1395). Uvedená skutková podstata tak umožňuje mírnější postih jen v případě, když pachatel sice způsobí těžkou újmu na zdraví, ale jedná tak v důsledku citového či psychického vypětí, jež u něj vyvolává předchozí jednání poškozeného. Toto předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného však musí, aby splňovalo uvedená kritéria, v době, kdy obviněný čin páchá, stále ve svém zraňujícím, ponižujícím či jinak negativně na obviněného působícím účinku existovat, a čin obviněného jím musí být ovlivněn. Rozhodný je zde totiž právě tento neblahý účinek, který se v chování obviněného odráží a ovlivňuje city, emoce či obvyklé vnímání reality.

Obviněný shledává zavrženíhodné jednání poškozeného v tom, že citově a fyzicky napadal svědkyni P. a rovněž svědka Ř. , který následně požádal obviněného o pomoc. Obviněný nebyl jednáním poškozeného nijak fyzicky ani citově zasažen a pouze na základě požadavku svědka Ř. se rozhodl udělit poškozenému lekci. Obviněný tak zcela úmyslně napadl obviněného s cílem vytrestat ho a sám se předem vyzbrojil teleskopickým obuškem. Již z popisu skutku, ke kterému dospěl soud prvního stupně, vyplývá, že obviněný nejednal v takovém rozpoložení, že by bylo možné shledat omluvitelnou pohnutku v podobě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, když zcela promyšleně naplánoval útok na poškozeného pouze z důvodu jeho potrestání (udělení lekce poškozenému), které mělo být jakousi službou pro svědka Ř. Rovněž zde chybí působení emočního vlivu z takového předchozího jednání poškozeného, pod jehož působením musí obviněný, aby šlo o omluvitelnou pohnutku, jednat. Obviněný aniž by byl jakkoliv osobně zasažen předchozím jednáním poškozeného, promyšleně vylákal (nechal vylákat) poškozeného z bytu na ulici, kde na něj čekal ozbrojen a maskován a vzápětí jej surově napadl nebezpečnou zbraní na takové části těla poškozeného (útok teleskopickým obuškem směřoval na hlavu), kdy byl i přímo ohrožen jeho život. Po tomto surovém útoku ponechal poškozeného bezvládně ležet a z místa činu utekl, přičemž pouze na základě včasného zásahu rychlé záchranné služby, kterou přivolal svědek C. , nedošlo k fatálnímu následku. Není tak sporu o tom, že obviněný se dostavil na místo činu se záměrem zaútočit na poškozeného a na útok se předem pečlivě připravil, když přišel zamaskován s teleskopickým obuškem. Je rovněž skutečností, že poškozený byl vylákán z domu zazvoněním, rozřezáním pneumatik u jeho vozidla a na zavolání J. se dostal až do blízkosti skrývajícího se zamaskovaného obviněného, který na něj zaútočil se slovy, že se do jeho kamarádů srát nebude a po potyčce s poškozeným jej opakovaně udeřil do hlavy teleskopickým obuškem. V tomto směru lze odkázat jak na výpověď samotného poškozeného, který obviněného jako pachatele rozpoznal při rekognici, tak např. i na svědectví J. N. , jemuž se obviněný svěřil, že na zakázku známého, aby někoho seřezal, mu pálkou rozbil hlavu. Tyto okolnosti rozhodně nesvědčí o tom, že ze strany obviněného se jednalo o reakci navazující na předchozí, byť i zavrženíhodné počínání poškozeného vůči svědkyni P. S ohledem na samotnou povahu použité zbraně, razanci útoku, jenž směřoval do hlavové části těla poškozeného a jeho opakování, nelze použité právní kvalifikaci ničeho vytknout a úvahy obviněného, že se má jednat o trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku nejsou z tohoto pohledu akceptovatelné.

Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce obviněného, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, který v něm vyvolala nebezpečná sečná zbraň, kterou měl poškozený u sebe. Útok na poškozeného nebo případná potyčka mezi nimi byla zcela v moci obviněného, neboť to byl právě obviněný, který napadl poškozeného, přičemž se jednalo o předem promyšlený útok. Obviněný mohl rozpoznat, že poškozený má u sebe zbraň již předtím, než na něj zaútočil, a tedy případně mohl i ustoupit od svého záměru napadnout poškozeného. Za situace, kdy obviněný vylákal (nechal vylákat) poškozeného na ulici s úmyslem jej napadnout, ačkoliv poškozený o tomto záměru neměl tušení, čehož si byl obviněný plně vědom, je absurdní, aby bylo právě jednání obviněného, který naplánoval útok a byl ve značné výhodě, hodnoceno jako jednání ve strachu, úleku nebo zmatku. Nelze tak u obviněného hovořit o jakémkoliv silném rozrušení, když ve tmě pozoroval k němu přicházejícího a nic netušícího poškozeného, kterého následně napadl sám ozbrojen nebezpečnou zbraní - teleskopickým obuškem, kterým jej udeřil nejméně dvakrát velkou silou do hlavy a způsobil mu tím těžkou újmu na zdraví.

Nejvyšší soud proto považuje namítanou právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterou učinily soudy nižších stupňů, za správnou, neboť nebyly shledány žádné okolnosti nasvědčující skutečnosti, že by obviněný jednal v omluvitelné pohnutce.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného jsou neopodstatněné, přičemž platí, že podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto v souladu s citovaným ustanovením dovolání obviněného odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík