11 Tdo 1132/2015
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zák.



11 Tdo 1132/2015-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2016 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného D. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 150/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 86/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 150/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 16 T 86/2014, byl obviněný D. M. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr zákoníku uložen trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 T 139/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro další skutky zproštěn obžaloby.
Trestné činnosti se podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu ledna 2014 v místě svého trvalého bydliště a dalších místech na území P. po předchozí telefonické domluvě prodal nejméně ve čtyřech případech P. H., přesně nezjištěné množství látky metamfetamin ve formě krystalické látky o nezjištěné koncentraci, za niž obdržel celkem částku 2 000 Kč, a to přesto, že látka metamfetamin je uvedena v Seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní.
Jednání, pro které byl obviněný Obvodním soudem pro Prahu 6 zproštěn obžaloby, mělo spočívat v tom, že
1. v přesně nezjištěné době od léta 2013 do konce ledna 2014 v místě svého trvalého bydliště a dalších místech na území P. po předchozí telefonické domluvě prodal nejméně v pěti případech P. B., přesně nezjištěné množství látky metamfetamin (pervitin) ve formě krystalické látky o nezjištěné koncentraci v jednotlivých případech za částku 500 až 600 Kč,
2. v přesně nezjištěné době od léta 2013 do konce ledna 2014 v místě svého trvalého bydliště a na dalších místech na území P. prodal dalším neztotožněným osobám přesně nezjištěné množství látky metamfetamin ve formě krystalické látky o nezjištěné koncentraci.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 150/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve zprošťujícím výroku ohledně prodeje metamfetaminu P. B., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného pro tento skutek (výše citovaný pod bodem 1) zprostil obžaloby. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Městského soudu v Praze, se kterými vyslovil nesouhlas. Odvolací soud podle dovolatele využil odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 proti zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. ohledně dílčího útoku pokračujícího přečinu ve vztahu k odběrateli P. B. k tomu, aby za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť měl za to, že žalovaný skutek se stal, ale provedenými důkazy nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. S názorem státní zástupkyně o povaze jednání obviněného jakožto jediného skutku, o němž nelze rozhodnout jednak zprošťujícím, jednak odsuzujícím výrokem, se odvolací soud neztotožnil. Výslovně pak vyjádřil přesvědčení, že názor judikatury ohledně jediného jednání se týká pouze situace, kdy je pachatel výrobcem drogy a poté sám drogu prodává. S tímto závěrem se dovolatel neztotožňuje. V souladu s aktuální judikaturou je podle něj třeba mít za to, že jednání obviněného je jediným skutkem, o jehož dílčích částech nelze zároveň rozhodnout odsuzujícím i zprošťujícím výrokem. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pravomocné rozhodnutí ohledně části takového jediného skutku by mohlo založit překážku věci rozhodnuté ohledně dalších částí žalovaného jednání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že není v obecné rovině zákonem definováno, co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou přitom všechny ty projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným, nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí k předmětu útoku.
Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu dle § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, až již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se ve vztahu k drogové trestné činnosti na bázi distribučních aktů opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v rozhodnutích sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 11 Tdo 19/2015. Právě v posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Z tohoto rozhodnutí tedy nijak nevyplývá, že by pro posouzení jednání pachatele jako jediného nedělitelného skutku bylo zapotřebí, aby takové jednání bylo propojeno výrobní činností pachatele. Pokud přitom v nyní projednávané věci Městský soud v Praze dospěl k jiným právním závěrům ohledně vymezení skutku v případě pouze distribuční činnosti pachatele, oproti relevantním rozhodnutím Nejvyššího soudu nepředložil konkurující právní argumentaci.
V nyní předkládané věci podle dovolatele obviněný metamfetaminem disponoval a tento v závislosti na konkrétních požadavcích prodával jiným konkrétním či dosud neztotožněným osobám. Jednotlivé nákupy a předání přitom dle skutkových zjištění nelze oddělit časově ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám, které si pervitin od obviněného opatřovaly. V rámci vymezeného období jednání obviněného přitom ze skutkových zjištění nelze dovodit žádné dělící momenty, které by umožnily přijmout závěr, že se jednalo o oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Naopak je zřejmé, že jednání obviněného vůči jednotlivým odběratelům se časově prolínalo a překrývalo a nerozpadalo se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jen jednotným záměrem a dalšími souvislostmi vyjmenovanými v § 116 tr. zákoníku. Podpůrně lze podle dovolatele uvést, že mimo naplnění znaku prodá obviněný zjevně musel v mezidobí za tímto účelem drogu též pro jiného přechovávat , což rovněž podporuje závěr, že toto jednání tvoří jeden celistvý skutek (k tomu srov. shodně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 894/2012, publikované následně, byť s právní větou zaměřenou na jinou problematiku, pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.). O takovém celistvém skutku je pak třeba rozhodovat tak, že v závislosti na výsledcích dokazování je vymezen v rozsahu širším nebo naopak užším, aniž by bylo při jeho redukci třeba rozhodovat zprošťujícím výrokem, či naopak, aby pro každou dílčí část takového jednání bylo třeba samostatně zahajovat trestní stíhání, jako je tomu v případě skutku ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.
Pokud tedy soudy na podkladě svých skutkových zjištění dospěly k závěru, že jednání obviněného vůči jednomu z odběratelů, P. B., nebylo prokázáno, měly takové jednání pouze vypustit z výroku o vině, aniž by o něm rozhodly zprošťujícím výrokem. Nejednalo se totiž o samostatný skutek ani o dílčí útok pokračujícího trestného činu, nýbrž šlo o část jediného celistvého jednání. Správně tak měl Městský soud v Praze k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v rozsudku soudu prvého stupně pouze zrušit vadný zprošťující výrok, aniž by bylo třeba v tomto rozsahu jakkoli dále rozhodovat. Městský soud v Praze však svým postupem nastolil stav, který je jednak z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem), neboť v důsledku jeho rozhodnutí vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož činu, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak podle nejvyššího státního zástupce zaměřeno ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného. Současně je dovolání podáváno i v jeho neprospěch, aby bylo možné zachovat (správný) odsuzující výrok, vyslovený soudem prvního stupně.
Závěrem svého dovolání pak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 7 To 150/2015, zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu doručeno žádné vyjádření obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V projednávaném případě Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze skutečně trpí dovolatelem vytýkanou vadou, která je svým charakterem současně způsobilá k dovolacímu přezkumu.
Jak uvádí nejvyšší státní zástupce, na námitku obsaženou v odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 městský soud reagoval pouze konstatováním, že jí citovaný rozsudek vycházel z odlišného skutkového stavu a judikatura dospěla k závěru, že pokud je obviněný výrobcem drogy či pěstitelem marihuany a poté drogu sám prodává, nejedná se o trestný čin pokračující, ale o trestný čin trvající. Aniž to bylo explicitně řečeno, z kontextu je zřejmé, že podle odvolacího soudu jde v předmětné judikatuře pouze o případy, kdy obviněný je současně výrobcem či pěstitelem. Toto je však naprosto povrchní a kazuistická interpretace.
Odvolací soud se nijak nezabýval úvahami, které v dříve projednávaných případech soudy vedly k závěru o povaze posuzovaných jednání jako jednoho skutku nedělitelného na samostatné (pokračující) útoky. V případech citovaných dovolatelem přitom soudy vycházely z povahy skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, který lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech. Konkrétní právní závěry jsou podrobně obsaženy v judikatuře citované dovolatelem a opakovat je na tomto místě se jeví jako nadbytečné vzhledem k tomu, že se odvolací soud prozatím patrně nedostal ani do fáze, kdy by se s nimi řádně seznámil. Nejvyšší soud proto na tato rozhodnutí odkazuje. Každý případ je třeba z uvedených hledisek posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti, což však soudy v dané věci neučinily, ač to bylo státní zástupkyní v odvolacím řízení výslovně namítnuto.
Z výše citovaného popisu jednání, pro které byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, a pro které byl soudem prvního stupně i soudem odvolacím obžaloby zproštěn, se přitom naznačuje, že o právě takovou situaci, kdy jde o jeden skutek z hlediska hmotného práva (případně více skutků, avšak oddělených jiným způsobem, než jak to vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů), by se mohlo jednat, a to zejména s ohledem na časové určení tohoto jednání. Bude však nutné, aby se odvolací soud podrobněji zabýval příslušnými skutkovými závěry, které jsou v aktuální podobě pro takové posouzení nedostatečné, a to v duchu právních názorů obsažených v judikatuře citované nejvyšším státním zástupcem.
S ohledem na možnou existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud znovu projedná podaná odvolání. V případě potřeby doplní dokazování, seznámí se s právními závěry judikatury citované nejvyšším státním zástupcem a poté znovu rozhodne.
V novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. února 2016


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu