11 Tdo 1109/2013
Datum rozhodnutí: 17.10.2013
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 1109/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 dovolání podané obviněným Ing. arch. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 72/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 95/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. arch. P. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 3 T 95/2012, byl obviněný Ing. arch. P. M. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 205 odst. 1tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené S. C..

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 17. 11. 2011 v době od 1.40 hodin do 1.50 hodin v Č. B. na S. o. č. , v klubu K2, v podnapilém stavu odcizil na zemi u stolu nedaleko tanečního parketu odloženou dámskou kabelku zn. Calvin Klein bílé barvy v hodnotě 1 500 Kč obsahující 1 ks mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy Ice v hodnotě 6 000 Kč, 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia C7 v hodnotě 9 000 Kč, 1 ks koženého pouzdra na mobilní telefon černé barvy v hodnotě 100 Kč, 1 ks textilního pouzdra na mobilní telefon červené barvy v hodnotě 100 Kč, 1 ks dámské peněženky zn. Guess v hodnotě 500 Kč, finanční hotovost ve výši 5 300 Kč, 2 ks platebních karet vydaných na jméno S. C. Českou spořitelnou, a. s., 2 ks platebních karet vydaných na jméno S. C. Komerční bankou, 1 ks platební karty vydané na jméno S. C. Raiffeisenbank, 1 ks platební karty vydané na jméno S. C. Československou obchodní bankou, občanský průkaz a řidičský průkaz vystavené na jméno S. C., 1 ks parfému zn. Burrbery v hodnotě 1 500 Kč, 1 sadu zn. Ungaro v koženém pouzdře černé barvy skládající se z propisovací tužky, pera a tužky v hodnotě 1 000 Kč a klíče od osobního vozidla rz. , a tak způsobil S. C., škodu v celkové výši 25 000 Kč.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 72/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Václava Kasky, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný nejprve zdůraznil, že vždy zásadně popíral, že by oba trestné činy spáchal. Jako dosud netrestaný, vysokoškolsky vzdělaný a finančně zajištěný člověk neměl žádný motiv krást. Orgány činné v trestním řízení šetřily jeho trestní věc značně povrchně a ledabyle, v přípravném řízení nebyla procesně relevantním způsobem vyslechnuta poškozená a svědkové. Vlastní prošetřování skutku tak bylo podle obviněného zcela neúnosným způsobem koncentrováno až do stadia soudního řízení. Nebyl dán dostatečný prostor k prošetření zásadní námitky obhajoby, že skutek byl na obviněného zinscenován jako akt pomsty skupinou osob pod vedením svědka R. M. Prvoinstanční soud se nevypořádal se značným počtem rozporů obsažených ve výpovědích svědků obžaloby. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že drobným nesrovnalostem nelze přikládat větší význam, než mají. V rámci hodnocení důkazů byl opomenut jediný přímý důkaz, jímž je svědectví L. Ch., který vypověděl, že s obviněným byli celou dobu spolu, než odešel na záchod. V odvolání obviněný navrhl provést nový důkaz výslechem svědka Ing. M. H., který byl přítomen dřívějšímu konfliktu obviněného se svědkem R. M. V řízení tak podle obviněného došlo k extrémnímu porušení zásad spravedlivého procesu. V případě jednoduchých skutkových podstat hmotného práva, k nimž lze řadit i přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, je podle obviněného právní posouzení skutku natolik svázáno se skutkovým zjištěním, že je prakticky nelze oddělit. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněný spatřuje v tom, že je otázkou, zda se vůbec mohl dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, když na rozdíl od finančních prostředků byly platební karty v kabelce ponechány, takže nelze dovodit úmysl se jich zmocnit.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 72/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 3 T 95/2012, a bude-li to zapotřebí, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Jde zejména o námitky, podle nichž nebyl dán dostatečný prostor k prošetření, zda skutek nebyl na obviněného zinscenován jako akt pomsty, a dále že se prvoinstanční soud nevypořádal se značným počtem rozporů obsažených ve výpovědích svědků obžaloby. Rovněž jde o námitky vztahující se k tzv. opomenutým důkazům. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, podle které bylo prošetřování skutku neúnosným způsobem koncentrováno až do stadia soudního řízení. Nad rámec dovolacího řízení lze připomenout, že těžištěm trestního řízení má být, a v tomto případě správně bylo, stadium řízení před soudem. Rozhodně nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že v takto skutkově relativně jednoduché věci neprováděly v přípravném řízení výslechy svědků za účasti obhájce, neboť k tomu byl dostatečný prostor v hlavním líčení.

Nelze souhlasit s názorem obviněného, že v případě jednoduchých skutkových podstat hmotného práva, k nimž lze řadit i přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, je právní posouzení skutku natolik svázáno se skutkovým zjištěním, že je prakticky nelze oddělit. Skutkové podstaty trestných činů se nedělí na jednoduché a složité , či jak to má obviněný na mysli. Pokud jde o odlišení skutku a jeho právního posouzení, není mezi jednotlivými skutkovými podstatami rozdíl. Jakýkoli jiný přístup by vedl pouze ke zmatení pojmů a nejasnostem ve vymezení rozsahu dovolacího přezkumu.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak zůstává ta, podle které je otázkou, zda se vůbec mohl obviněný dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, když na rozdíl od finančních prostředků byly platební karty v kabelce ponechány, takže nelze dovodit úmysl se jich zmocnit. Obviněný sice nezdůvodňuje, proč mělo podle něj jít o jiné nesprávné hmotně právní posouzení , nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, tím však není namístě se zabývat, protože jeho námitka je zjevně neopodstatněná. Obviněný argumentuje, že platební karty ponechal v kabelce na toaletách, pomíjí však, že kabelku nejprve vzal z místa, kde ji poškozená odložila, tedy si ji přisvojil, přičemž musel minimálně předpokládat, že kabelka obsahuje také platební kartu, která je dnes běžnou součástí každé peněženky, přičemž peněženka je zase běžným obsahem dámské kabelky. Není rozhodující, že o platební karty neměl obviněný primárně zájem, musel být totiž minimálně srozuměn s tím, že je poškozené odňal, čímž si je opatřil, a naplnil tak citovanou skutkovou podstatu trestného činu. Že je později zanechal na jiném místě, není relevantní.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. arch. P. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch