11 Tdo 1096/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoník



11 Tdo 1096/2015-56

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 27. října 2015 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných N. T. A. , N. T. Y. , T. T. N. , a T. H. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 12 To 90/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2014, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. V.a odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných N. T. A., N. T. Y. a T. T. N. odmítají .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 50 T 5/2014, byli obvinění N. T. A., N. T.Y., T. T. N. a T. H. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku shodně odsouzeni každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému N. T. A. byl dále podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiných majetkových hodnot, a to motorového vozidla zn. Volkswagen Passat RZ ......., VIN .............., šedé metalické barvy s příslušenstvím a doklady, které je nyní ve správě Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ústí nad Labem, odloučené pracoviště Litoměřice. Obvinění N. T. Y., T. T. N. a T. H. V. byli dále odsouzeni každý k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let.

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále uloženo zabrání věcí nebo jiných majetkových hodnot zajištěných při domovní prohlídce v domě čp. ... v obci S., okr. L., blíže specifikovaných na č. l. 4 a až 6 výroku rozsudku, nyní uložených v režimových skladech Policie České republiky, NPC Praha.

Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného N. V. T.

Stalo se tak na základě zjištění, že dne 11. 11. 2013 v domě čp. ... v obci S., okr. L., se bez příslušného oprávnění podíleli na výrobě prekurzoru pseudoefedrinu, který je uveden jako prekurzor v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 219/2009 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013, a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a jednali tak s vědomím, že se o takovou zakázanou látku jedná, když za použití laboratorního skla a chemikálií nezbytných k výrobě pseudoefedrinu vyrobili nejméně 7 211,73 g pseudoefedrinu a 1 849,23 g kapalné substance pseudoefedrinu, které obsahovaly celkem 6 687,14 g báze pseudoefedrinu, přičemž z tohoto množství pseudoefedrinu bylo možné vyrobit Nagaiho syntézou, tedy tzv. českou cestou až 6 013,57 g metamfetaminu - pervitinu, když k jeho výrobě měli obžalovaní k dispozici i potřebné chemikálie i laboratorní sklo, neboť při domovní prohlídce bylo zajištěno mj. 34,6 kg hydroxidu sodného, 2 litry kyseliny chlorovodíkové, 4,1 kg červeného fosforu, 2,1 litru kyseliny fosforečné, 17,85 kg jódu a 255,28 litru toluenu, i laboratorní sklo a další potřeby.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli dovolatelé a spoluobviněný N. V. T. odvoláním. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 12 To 90/2014, na podkladě odvolání obviněného N. T. A. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku, kterým mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí nebo jiných majetkových hodnot užitých k dopravě na místo páchání trestné činnosti, a to motorového vozidla zn. Volkswagen Passat RZ ...., VIN ......., šedé metalické barvy s příslušenstvím a doklady, nacházející se nyní ve správě Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ústí nad Labem, odloučené pracoviště Litoměřice. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny a podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných N. V. T., N. T. Y., T. T. N. a T. H. V. jako nedůvodná zamítl.

Proti výše označenému usnesení odvolacího soudu podali dovolání obvinění N. T. A., N. T. Y., T. T. N. a T. H. V. Všichni obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obvinění N. T. A., T. T. N. a T. H. V. jej uplatnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný N. T. A. konkrétně namítá, že jediným usvědčujícím důkazem ve věci jsou výsledky provedené domovní prohlídky, která však podle jeho názoru neproběhla v souladu se zákonem a v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. III. ÚS 1800/2010. Zejména namítá nedostatky odůvodnění příslušného soudního příkazu, jeho nedoručení obviněným, neumožnění účasti obviněných a nepřítomnost nezúčastněné osoby u jejího provádění, přičemž vznáší rovněž výhrady vůči pořízenému soupisu věcí. Soud tak vycházel z důkazu, který je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. Dále opakuje svou obhajobu v tom směru, že o jeho vině nesvědčí žádné další důkazy, on sám pouze ostatní obviněné, což tito i potvrzují, na místo činu přivezl. Má za to, že pouhá jeho přítomnost na místě inkriminovaném, nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Rovněž není ani naplněn znak spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, když nebyl nijak prokázán společný úmysl obviněných, ani jejich společné jednání. Namítá tedy, že byl uznán vinným v rozporu se zásadou presumpce neviny. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu a tomuto soudu přikázal, aby ve věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.

Obviněný N. T. Y. uvádí, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vadu spatřuje v akceptaci výsledků provedené domovní prohlídky, jíž byly získány veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tuto považuje za nezákonnou a z tohoto důvodu zjištěné skutečnosti za procesně nepoužitelné. Konkrétně namítá nedostatky odůvodnění soudního příkazu k jejímu provedení, jeho nedoručení obviněným, nepoučení obviněných o právech osoby mající užívací právo k předmětné nemovitosti a neumožnění účasti obviněných, jakož i nepřítomnost nezúčastněné osoby u provádění domovní prohlídky. Vznáší rovněž výhrady k nevyrozumění vlastníka předmětné nemovitosti o jejím konání a absenci tlumočníka vietnamského jazyka u tohoto úkonu. Soudům pak vytýká, že se nezabývaly otázkou, jak se obvinění do předmětné nemovitosti dostali, když neměli být jejími oprávněnými uživateli a v této souvislosti upozorňuje, že nebyli obviněni z přečinu porušování domovní svobody. Ačkoli je již dnes nepochybné , že právě on byl jedním z nájemců, přesto nebyl v průběhu domovní prohlídky řádně poučen. Souhrn těchto pochybení v přípravném řízení je pak podle jeho názoru zásadního právního významu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek (pozn.: správně usnesení) odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení.

Obviněný T. T. N. se domnívá, že pokud soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci a důkazy nehodnotil v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, bylo mu odepřeno právo na spravedlivý proces. Rovněž namítá, že jeho vina nebyla náležitým způsobem prokázána. Upozorňuje, že policejní orgán věděl již od srpna 2013 o tom, že v objektu je pravděpodobně prováděna nezákonná činnost, přesto se však nepokusil ztotožnit osoby nájemců objektu a rovněž snaha zajistit další důkazy a rozkrýt celou nezákonnou činnost byla nulová. Opakuje svou obhajobu, kdy vysvětluje důvody své přítomnosti na místě činu a shodně jako spoluobvinění namítá nezákonnost provedené domovní prohlídky. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na presumpci neviny a z ní vycházející zásadu in dubio pro reo a šířeji též na obsah práva na spravedlivý proces, když má za to, že tato práva nebyla respektována. Z toho pak dovozuje povinnost dovolacího soudu přezkoumat rovněž skutková zjištění soudů, jež jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, i jemu předcházející rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný T. H. V. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu konstatuje, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a poukazuje, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Shodně s ostatními obviněnými pak rovněž v podrobnostech namítá nezákonnost domovní prohlídky a z toho vyplývající procesní nepoužitelnost získaných důkazů, a to zejména vlastního protokolu o domovní prohlídce. Odůvodnění soudů k této otázce pak shledává jako alibistické a nerespektující požadavky Ústavního soudu v této oblasti. Pokud jde o právní kvalifikaci, nesouhlasí s tím, že by měl být uznán vinným spácháním daného zločinu ve velkém rozsahu , když poukazuje na to, že na dané výrobě se podílelo více osob. Pakliže soud omezil jednání obviněných pouze na den 11. 11. 2013, kdy byl s ostatními spoluobviněnými zadržen, nelze podle jeho názoru dovodit, že k přisouzenému množství výroby zakázané látky, které lze kvalifikovat jako velký rozsah , došlo právě v tento uvedený den. Nalézací soud porušil zásadu in dubio pro reo, neboť mu připočetl i protiprávní jednání jiných osob, spáchané před dnem jeho zadržení, pro kterýžto závěr svědčí zjištění, že podle DNA analýzy se v předmětném objektu zdržovaly i jiné, neztotožněné osoby, které do objektu musely nanosit i předmětné chemikálie a zařízení. Současně upozorňuje, že výroba drog je velmi důkladně organizována, přičemž najímání osob pro takovou výrobu je organizováno tak, že se některé osoby nemusí dovědět, že se něčeho dopouštějí . Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a dále zrušil i obsahově navazující rozhodnutí.

Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním obviněných vyplývá, že podstatná část dovolacích námitek uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. Pokud obvinění shodně v průběhu řízení namítali nezákonnost provedené domovní prohlídky, lze podle státního zástupce akceptovat závěr soudů, že ačkoliv domovní prohlídka trpí určitými vadami, tyto nemají bezprostřední dopad na zachování práv obviněných na spravedlivý proces. Konstatoval, že příkaz soudu k provedení domovní prohlídky splňuje všechny podstatné náležitosti vyžadované trestním řádem, včetně dostatečného odůvodnění i relevantního zdůvodnění tohoto úkonu jako neodkladného. Soudy se též náležitě věnovaly otázce doručení. S odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. zejména nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 47/13), státní zástupce dovodil, že z hlediska třístupňové kontroly (policejního orgánu, státního zástupce a následně soudu) příkaz k domovní prohlídce obviněnými vytýkanými vadami netrpí. Za pochybení nelze považovat ani neprovedení předchozího výslechu obviněných, neboť tito nebyli v postavení osoby, u níž má být domovní prohlídka provedena, a rovněž absence tlumočníka nepředstavuje vadu, která by měla mít dopad pro posouzení zákonnosti domovní prohlídky. Vadou není zatíženo ani vlastní provádění domovní prohlídky, pokud jde o účast nezúčastněné osoby. Podle názoru státního zástupce byla domovní prohlídka provedena v souladu se zákonem, když daným postupem nedošlo ani k porušení práv obviněných na spravedlivý proces. Pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces (resp. námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů) tato sama o sobě obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, a proto uplatněnými námitkami nebyl naplněn. Za irelevantní označil státní zástupce též námitku obviněného N. T. A., že obvinění nejednali ve spolupachatelství, když vzájemná součinnost obviněných nebyla prokázána, neboť se obsahově jedná o námitku primárně skutkovou a ani se nejedná obecně o námitku podřaditelnou pod citovaný dovolací důvod, neboť spolupachatelství není znakem trestného činu. Za hmotněprávně relevantní, nicméně neopodstatněnou, označil státní zástupce námitku obviněného T. H. V., směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž poznamenal, že přestože soud prvního stupně podstatně zúžil období, v němž k přisouzené trestné činnosti docházelo, na zjištěnou skutečnost, s jakým objemem prekursoru obvinění v daný moment nedovoleně nakládali, to nemá vliv, neboť ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku je třeba každému z obviněných přičíst celkový objem této látky. Rovněž nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obvinění T. T. N. a T. H. V. uplatnili v jeho druhé alternativě, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyla zjištěna existence vady, zakládající uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o obviněného N. T. A., ten uvedený dovolací důvod uplatnil nesprávně, neboť jestliže jeho odvolání nebylo odvolacím soudem zamítnuto ani odmítnuto, ale na jeho základě odvolací soud přikročil ke korekci výroku o trestu, nebyl v daném případě naplněn ani základní procesní předpoklad pro jeho uplatnění. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných N. T. A., N. T. Y. a T. T. N., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podaná z jiného než zákonného důvodu, a dovolání obviněného T. H. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací námitky podřadit pod důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Všichni obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu předně zjistil, že výše již citované námitky obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a především byly podstatou odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Z výše citovaného obsahu podaných dovolání je rovněž zřejmé, že naprostá většina námitek obviněných deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, neboť dovolatelé nenapadají právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení, nýbrž primárně pouze skutkové závěry soudů obou stupňů, a to zejména s poukazem na údajnou existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů, provedeného dokazování a právního posouzení stíhaného skutku, tedy že hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s postuláty vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., čímž ovšem uplatňují námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů tvrzením, že se nedopustili inkriminovaného jednání, rozebírají celkovou důkazní situaci s tím, že závěry soudů se opírají toliko o důkazy, jenž byly získány na základě nezákonné domovní prohlídky a tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývá jejich vědomost o páchání posuzovaného činu, popřípadě že jejich vina nebyla prokázána. Tím vším se však obvinění primárně domáhají změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usilují o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustili. V podstatě na stejném podkladě (tj. na polemice se skutkovými závěry soudů) je postavena jen obecně uplatněná námitka obviněného N. T. A., že obvinění nejednali ve spolupachatelství spočívajícím v tvrzení, že vzájemná součinnost obviněných nebyla prokázána. Nejvyšší soud se ani nemohl zabývat námitkami, v nichž všichni obvinění zpochybňují procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněných směřují výhradně proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů a obsahově tak nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelů N. T. A., T. T. N. a T. H. V., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ze shora uvedeného je tedy především zřejmé, že obsahem tohoto dovolacího důvodu, s ohledem na jeho hmotně právní povahu, nemohou být námitky procesního charakteru, týkající se provedené domovní prohlídky, které takto nemohou být právně relevantně uplatněny nejen z hlediska zvoleného dovolacího důvodu, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání.

Na základě obsahu podaného dovolání, ve kterém nebylo poukázáno na žádné právní nedostatky, jež by formálně naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obvinění v něm brojili právě proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na důkazech zajištěných při domovní prohlídce, která dle jejich tvrzení odporovala podmínkám vyžadovaným pro procesní použitelnost takového důkazu z hledisek § 82 a 83 tr. ř., s přihlédnutím k podmínkám vymezeným v § 160 odst. 4 tr. ř. V této souvislosti obvinění především vytýkali nedostatky odůvodnění soudního příkazu k domovní prohlídce, jeho nedoručení předem obviněným ani jiným oprávněným osobám, nezajištění přítomnosti tlumočníka a tím zmaření předchozího výslechu obviněných před domovní prohlídkou a neumožnění účasti obviněných u jejího provedení, nepřítomnost nezúčastněné osoby u jejího provádění a nejednoznačnou identifikaci věcí při domovní prohlídce zajištěných. Tyto výhrady jsou skutkové povahy a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné, zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry, a proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13). Nicméně Nejvyšší soud jako obiter dictum považuje za nutné uvést, že provedení domovní prohlídky z níže uvedených důvodů považuje za úkon vykonaný v souladu se zákonem.

Podle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

Podle § 83 odst. 1 věta třetí a čtvrtá tr. ř. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.

Lze připomenout, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené, s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány.

Podle § 84 tr. ř. vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

Podle ustanovení § 85 odst. 1 až 3 tr. ř. orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit. K výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění. V protokole o prohlídce je třeba též uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo odnětí věci, je třeba pojmout do protokolu také údaje uvedené v § 79 odst. 5 tr. ř. Podle § 85 odst. 5 věta druhá tr. ř. účast osob uvedených v odstavci 1 při vstupu do obydlí však lze odepřít a osobu uvedenou v odstavci 2 nepřibrat, jestliže by mohlo dojít k ohrožení jejího života nebo zdraví.

Podle § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon v protokolu nebo v příkaze k domovní prohlídce, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. Lze zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které upozornilo na nutnost zvažovat materiální hledisko, pokud takové zdůvodnění v uvedených úkonech není. V rozhodnutí č. 13/2014-III Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu prověřování podezřelého , nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání stěžovatele, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce (§ 160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce.

Z povahy posuzované věci lze konstatovat, že se rozhodně jednalo o úkon neodkladný, když reálně hrozilo možné zničení důkazů. V tomto směru lze také odkázat na další ustálenou judikaturu, podle které trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky, např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu (§ 84, § 85 odst. 3 tr. ř.), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem. Pokud je domovní prohlídka prováděna jako úkon neodkladný (§ 160 odst. 4 věta prvá tr. ř.), mají důvody, pro které jde o úkon tohoto charakteru, nepochybně vliv i na úvahy, zda při provádění domovní prohlídky věc nesnese odkladu a zda předchozí výslech nelze okamžitě provést (§ 84 věta druhá tr. ř.). Předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat, nebude možné okamžitě provést nejen tehdy, jsou-li překážky výslechu na straně této osoby (např. v podobě jejího pobytu v cizině či na neznámém místě, nedovoluje-li to její zdravotní stav, opilost atd.), ale rovněž za situace, kdy takové překážky zde sice nejsou, ale z kriminalisticko-taktického hlediska a s přihlédnutím k očekávanému důkaznímu významu výsledků domovní prohlídky je třeba postupovat urychleně. Nemožnost předchozího výslechu tedy může být způsobena již samotnou neodkladností provedení domovní prohlídky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 32/2000 ze dne 29. 3. 2000, uveřejněno v Soudních rozhledech pod č. SR 103/2000 str. 278).

Je také namístě zdůraznit, že v posuzované věci právě provedení domovní prohlídky mělo vést k identifikaci a zadržení osob, páchajících předmětnou trestnou činnost, když z předchozího oznámení majitele domu na Policii České republiky o jeho podezření o výrobě drog v předmětné nemovitosti žádné takovéto poznatky (ohledně možných pachatelů) nevyplynuly, neboť osoby vietnamské národnosti G. N. V. a B. T. H., kterým byl dům oficiálně pronajat před provedením domovní prohlídky, se ani doposud nepodařilo ustanovit.

Nejvyšší soud ze všech hledisek, ve smyslu výše uvedeného, posuzoval okolnosti, za nichž došlo k domovní prohlídce v projednávané věci, přičemž musel konstatovat, že byť provedená domovní prohlídka trpí některými vadami, nejedná se o vady natolik zásadní, aby vedly k závěru o nezákonnosti jejího provedení. Podle Nejvyššího soudu tak lze akceptovat závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, že v daném případě policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný podnět k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce státní zástupkyni, která následně v návrhu na vydání příkazu rozvedla i skutečnosti rozhodné pro provedení domovní prohlídky, včetně zdůvodnění jeho neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti zachycené ve spisovém materiálu. Rovněž v příkazu k provedení domovní prohlídky vydaném Okresním soudem v Litoměřicích ze dne 2. 11. 2013, č. j. 0 Nt 521/2013-3, který splňoval všechny náležitosti požadované trestním řádem, bylo specifikováno, kde má být provedena, kdo ji má provést a na základě jakých skutečností soud k příkazu k domovní prohlídce přikročil. Taktéž je v něm výslovně uvedeno, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, přičemž bylo rozvedeno z jakých důvodů. Policejní orgán nepochybil ani pokud jde o doručení příkazu k domovní prohlídce, když je logické, že o jejím provedení nebyli předem vyrozuměni nájemci nemovitosti, kteří byli považováni za podezřelé a byla rovněž splněna povinnost doručit opis příkazu k domovní prohlídce oprávněným osobám ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 věta poslední tr. ř. Pokud jde o obviněné, kteří byli v objektu zadrženi, tito k užívání domu neprokázali žádné oprávnění, naopak popírají, že by k němu měli jakýkoli vztah a nemohlo proto domovní prohlídkou být zasaženo do jejich ústavních práv na ochranu domovní svobody. K doručení příkazu k domovní prohlídce obviněným neměl policejní orgán důvod, neboť nejsou osobami, u nichž by byla prohlídka konána. Na druhé straně nutno přisvědčit, že policejní orgán pochybil, pokud si nezajistil přítomnost tlumočníka u domovní prohlídky, když věděl, že na místě jsou pravděpodobně pachatelé vietnamské národnosti. Jestliže však povinnost umožnit přítomnost při domovní prohlídce a povinnost předem ji vyslechnout se vztahuje pouze k osobě, která nemovitost oprávněně užívá, ať již na základě vlastnického práva či nájemní smlouvy, a taková osoba v objektu nebyla, když obvinění nebyli osobami, které by měly být podrobeny předběžnému výslechu, ani osobami, které by měly mít právo na účast při domovní prohlídce, policejní orgán nepochybil, když neprovedl předběžný výslech obviněných a neumožnil jim účast při domovní prohlídce. Rovněž v postupu policejního orgánu ohledně zajištění přítomnosti nezúčastněné osoby při domovní prohlídce Nejvyšší soud neshledal taková pochybení, která by mohla mít za následek nezákonnost domovní prohlídky. Je sice pravdou, že do objektu nevstoupila, nicméně jen proto, že kvůli kouři z požáru do objektu z důvodu možného ohrožení jejího života či zdraví ani vstoupit nemohla, měla však do prohlíženého prostoru dostatečný výhled. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením dovolatelů, že v protokole o domovní prohlídce nebyly řádně popsány věci, které byly na místě zajištěny, když součástí protokolu o domovní prohlídce je rovněž fotodokumentace, která společně s popisem věcí tyto identifikovala naprosto jednoznačně.

Ze všech shora rozvedených důvodů je zjevné, že jakékoli zpochybňování použitelnosti výsledků domovní prohlídky jako použitelného důkazu v řízení před soudem není namístě a Nejvyšší soud obviněnými vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování tohoto, a na něj navazujících důkazů neshledal. Tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněných (viz str. 10 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení odvolacího soudu). Námitky obviněných o tvrzené nezákonnosti provedené domovní prohlídky tudíž nemohou obstát, přičemž zmíněná pochybení při jejím provádění neměla bezprostřední dopad na zachování práv obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud konstatuje, že v uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal taková pochybení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost výsledků domovní prohlídky coby důkazu v trestním řízení vedeném proti obviněným, neboť způsob jejího provedení jako celek, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněných. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jak postupovaly při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř.

Na straně druhé lze za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitku obviněného T. H. V., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřuje ve skutečnosti, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ačkoliv ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se jednání dopustil ve velkém rozsahu . Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda s ohledem na tuto námitku byl předmětný skutek správně právně posouzen.

Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu.

Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud sjednotil výklad znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Dostatečným východiskem pro stanovení příslušných rozsahů uvedených v této skutkové podstatě je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je, resp. bylo, podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako množství větší než malé (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády k tomu též níže uvedený výklad). Přiměřeným násobkem množství většího než malého , od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů většího rozsahu , značného rozsahu a velkého rozsahu je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Tímto odpovídajícím odstupem je dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání tohoto činu, a tím i jeho závažnost. Současně je však třeba podpůrně respektovat též další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich prodej získal či získat mohl, případně i jiné skutečnosti.

Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, se u pervitinu metamfetaminu za množství větší než malé považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu a znak velký rozsah hranicí 1500 gramů metamfetaminu při obsahu alespoň 600 gramů účinné látky solí hydrochloridu metamfetaminu. Z tohoto množství drogy lze vycházet i za situace, že v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, pozbývá dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dnem 23. 8. 2013) platnosti § 2 a příloha č. 2 již citovaného nařízení vlády č. 467/2009 Sb.

V případě pseudoefedrinu, který je prekurzorem k výrobě metamfetaminu, jde pak o množství, které je k výrobě uvedeného množství metamfetaminu nezbytné. V daném případě by vyrobené množství pseudoefedrinu postačovalo k výrobě více než 6 kg hydrochloridu metamfetaminu, čímž byla hranice velkého rozsahu překonána desetinásobně.

Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, se obviněný T. H. V. dopustil výše popsaného protiprávního jednání spočívajícího v tom, že společně s obviněnými N. T. A., N. V. T., N. T. Y. a T. T. N. se dne 11. 11. 2013 bez příslušného oprávnění vědomě podíleli na výrobě pseudoefedrinu, který je prekurzorem k výrobě metamfetaminu, přičemž vyrobili nejméně 7 211,73 g pseudoefedrinu a 1 849,23 g kapalné substance pseudoefedrinu, které obsahovaly celkem 6 687,14 g báze pseudoefedrinu, přičemž z tohoto množství pseudoefedrinu bylo možné vyrobit Nagaiho syntézou, tedy tzv. českou cestou až 6 013,57 g metamfetaminu pervitinu. Obviněný se tak podílel na výrobě pseudoefedrinu, jehož množství postačovalo k výrobě více než 6 kg hydrochloridu metamfetaminu, čímž byla hranice velkého rozsahu, která by postačovala k právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku překonána více než desetinásobně (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že při stanovení závěrů o rozsahu spáchání trestné činnosti obviněného, a tedy i naplnění znaku ve velkém rozsahu daného trestného činu, soudy obou stupňů nijak nepochybily. Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný T. H. V. spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, s jehož závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly tímto obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.

Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze znovu konstatovat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Pokud jde o obviněné, ačkoliv spáchání trestné činnosti popírají, jsou z této spolehlivě usvědčováni zejména protokolem o domovní prohlídce včetně pořízené fotodokumentace, z něhož vyplývá, že v domě, v němž byli zajištěni, právě probíhala výroba pseudoefedrinu a nacházely se tam rovněž všechny další chemikálie a laboratorní potřeby nezbytné k výrobě metamfetaminu. K prováděné domovní prohlídce, kterou soud shledal za zákonnou, se vztahují rovněž úřední záznamy, kde je popsána činnost Policie České republiky před vlastním oficiálním zahájením domovní prohlídky, když okolnosti a průběh domovní prohlídky jsou dále zachyceny a popsány ve výpovědích svědků, a to P. K. vlastníka předmětných nemovitostí, jenž předložil nájemní smlouvu, předávací protokol a kopii cestovního pasu jednoho z nájemců, z nichž je zřejmé, že oprávněnými nájemci domu měli být G. N. V. a B. T. H., ale též příslušníků Policie České republiky nprap. M. V., por. V. J., nprap. L. C., jakož i zúčastněné osoby J. R. a svědkyně L. T. H. Y. Nutno dodat, že tyto výpovědi nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů, z nichž lze zmínit zejména odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie a chemie, z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a z oboru kriminalistika, odvětví genetika. Z dalších listinných důkazů lze též připomenout zprávu Ministerstva zdravotnictví České republiky, výpis z evidence motorových vozidel, jakož i protokol o prohlídce jiných prostor osobního automobilu obviněného N. T. A., jakož i e-mailovou komunikaci mezi vlastníkem nemovitostí - svědkem P. K. a Policií České republiky, z níž vyplývá, že učinil dne 18. 9. 2014 oznámení o svém podezření na páchání drogové trestné činnosti. Z obsahu úředních záznamů vyplývá, že osoby nájemců G. N. V. a B. T. H. se nepodařilo vypátrat, přičemž tyto záznamy zachycují i průběh sledování objektu, jednotlivé kontroly i zprávy osob, které policii informovaly o aktivitách u předmětného domu. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr o vině obviněných a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který též uplatnili obvinění N. T. A., T. T. N. a T. H. V., lze jej v dovolání uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněných byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatelů T. T. N. a T. H. V. uplatněné pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Pokud jde o obviněného N. T. A., pak nutno uvést, že uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě uplatnil nesprávně, neboť jestliže jeho odvolání nebylo odvolacím soudem zamítnuto ani odmítnuto, ale na jeho základě odvolací soud zrušil ve vztahu k jeho osobě výrok o trestu propadnutí věci nebo jiných majetkových hodnot, nebyl v jeho případě naplněn ani základní procesní předpoklad pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných N. T. A., N. T. Y. a T. T. N. proto podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného T. H. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2015


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík