11 Tdo 1092/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1092/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 6 To 869/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 192/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. listopadu 2005, sp. zn. 29 T 192/2005, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 9. 7. 2005 v době od 17.55 hod. do 22.30 hod. vnikl bez použití násilí do objektu bývalého rekreačního střediska v obci B., okres Ch., kde z neuzamčeného pokoje odcizil fotografické přístroje s doplňky a příslušenstvím a ve stanu na dvoře střediska řetězovou pilu značky Stiehl MS 170 oranžovo - šedé barvy a věci osobní potřeby, čímž poškozeným občanům způsobil škodu a to N. M. B., ve výši 88 086,- Kč, M. A. D., ve výši 2 336,- Kč, K. V. L., ve výši 5 178,- Kč, J. V., ve výši 19 440,- Kč a S. D. V., ve výši 18 515,50 Kč, a celkem tedy způsobil škodu ve výši 133 555,50 Kč.

K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušil a dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. pro shora popsaný skutek, když doplnil skutková zjištění jen v tom, že se obviněný skutku dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 8. 2004, č. j. 6T 174/2000-229, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 9. 2004 a trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 5. 2005, č. j. 29 T 97/2005-52, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu, přičemž tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 22. 6. 2005. Obviněnému byl znovu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že trestné činy, pro něž byl soudem prvního i druhého stupně odsouzen, vůbec nespáchal. V tomto směru zpochybnil obsah dokazování provedeného soudem prvního stupně, ze kterého sice vyplývá, že ke spáchání trestného činu došlo, avšak podle dovolatele z něj nelze dovozovat, že čin spáchal obviněný. Za těchto okolností nemohlo dojít k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty mu přisouzeného trestného činu, neboť obligatorní podmínkou pro takový závěr je zjištění, že konkrétní osoba spáchala trestný čin. Obviněný pak zdůraznil, že byl uznán vinným pouze na podkladě nepřímých důkazů, a to na základě výpovědí svědků J. K., S. V., J. D. a R. K., i když žádný z nich neviděl, že by obviněný bral do rukou odcizené věci. Soudům vytkl, že tyto svědecké výpovědi nesprávně vyhodnotily jako věrohodné, a naopak dostatečně nepřihlédly ke svědectvím P. Š., D. Š., A. Š. a J. N., která vyzněla v jeho prospěch. V závěru dovolání obviněný konstatoval, že oba soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně, v důsledku čehož potom nesprávně posoudily i skutek, který byl spáchán a navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově, které mu předcházelo, zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel zpochybňuje toliko skutková zjištění obou soudů, nikoliv však vady v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Obviněný se omezil výhradně na nesouhlas se zjištěním, že je pachatelem předmětného trestného činu. Státní zástupkyně vyjádřila názor, že soudy vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o které následně opřely právní posouzení skutku, přičemž nelze dospět k závěru o extrémním nesouladu učiněných skutkových zjištění a jejich následného hodnocení. Uplatněné dovolací námitky obviněného tak neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného, než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Především je tedy třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.

Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 a další).

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.

V posuzované věci totiž uplatněné dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká jen nesprávné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k závěru o jeho pachatelství posuzovaným činem, k němuž údajně došlo v důsledku vadného hodnocení vykonaných důkazů tedy ve skutečnosti namítá porušení procesního ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv porušení předpisů hmotného práva. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel vytýká, že nebylo dostatečně objasněno jeho pachatelství posuzovaným trestným činem, že soudy nesprávně vycházely z vypovědí svědků J. K., S. V., J. D. a R. K. a vadně hodnotily jako nevěrohodné výpovědi jak samotného obviněného, tak i jiných svědků (J. N., P. Š., D. Š., A.Š.).

Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soud prvního stupně opřel své skutkové závěry o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházel zejména z výpovědí jak poškozených, tak svědků J. K., S. V., J. D., R. K. a R. K. Zejména na základě těchto důkazů dovodil, že obviněný M. K. se v průběhu uměleckého sympozia pohyboval v prostorách bývalého rekreačního střediska B., a to v těch prostorách určených pouze pro ubytované (poškozené), odnášel odsud blíže nezjištěné zavazadlo, skrýval se za stromy v blízkosti oplocení areálu, a to v místech, kde podle listinných důkazů (např. protokol o hledání místa činu, protokol o použití služebního psa) se pohyboval pachatel, který zde překonal oplocení areálu atd. Soudy také vysvětlily důvody nevěrohodnosti svědectví P. Š., D. Š., A. Š. a J. N. (srov. např. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela odpovídá požadavku ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., a stejně tak nelze v tomto směru nic vytknout ani napadenému rozsudku odvolacího soudu. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík