11 Tdo 1083/2010
Datum rozhodnutí: 22.10.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1083/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2010 o dovolání obviněného J. U., v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. U.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2009, sp. zn. 49 T 9/2004, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s dozorem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2010, sp. zn. 12 To 80/2009, tak, že u něj podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v bodě I/4 výroku o vině a v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro v tomto bodě popsaný skutek, v němž byl spatřován pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., a při jinak nezměněném výroku o vině obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků s výkonem ve věznici s dozorem.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (resp. těch výroků, jimiž byl uznán vinným) podal obviněný J. U. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy ve věci rozhodly bez řádného a úplného dokazování, když neprovedly jím navržené důkazy výslechem všech poškozených a všech statutárních zástupců údajně poškozených společností. Tím porušily jeho práva uvedená v § 33 tr. ř. Ve svých skutkových zjištěních soudy vycházely z důkazů získaných v průběhu přípravného řízení, které však bylo podle názoru dovolatele neobjektivní a tendenční. Na takovém podkladě nemohly řádně zjistit, jaká byla skutečná výše obviněným způsobené škody, ani zda to byl skutečně obviněný, který jednal s poškozenými a uvedl je v omyl. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho obsahem jsou toliko námitky zpochybňující správnost ve věci učiněných skutkových zjištění. Takové námitky však v rámci zákonných dovolacích důvodů uplatnit nelze (nejde o nesprávnost aplikace hmotného práva, ale o nesprávnost aplikace předpisů trestního práva procesního). V posuzovaném případě nadto dovolatel tyto námitky uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a dostatečně se tak s nimi vypořádal již Vrchní soud (str. 17-19 napadeného rozsudku). Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky [na tomto místě je třeba uvést, že dovolatelovy námitky směřují výhradně k jeho jednání soudy kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., případně pokusu o něj podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.], jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy neprovedly dovolatelem navrhované důkazy výslechem poškozených u všech jednotlivých bodů obžaloby a dospěly také k nesprávným zjištěním o výši způsobené škody). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje (obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, v některých případech s poškozenými vůbec nejednal a nemohl je tak uvést v omyl). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Nyní uplatněnými námitkami obviněného se nadto k jeho odvolání dostatečně zabýval již odvolací soud, a proto v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 17-18).

Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom [pokud jde o dovolatelem zpochybňované jednání, které bylo soudy posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.] vycházely zejména z výpovědi samotného obviněného a jeho spoluobviněných M. P., A. K. a L. K., z celé řady svědeckých výpovědí (např. z výpovědi Mgr. O. V., JUDr. J. H., Ing. J. J., M. S., A. H., V. T., M. C., O. J., dříve M., O. T., J. K., M. K., J. S., Mgr. O. V., M. D., E. F., M. P., J. M., H. T., B. D., D. P., J. B., A. D., V. L., M. L., J. G., A. S., Ing. B. H., Ing. F. J., A. N., Ing. R. D. a Ing. R. Š., přičemž z větší části se jednalo o osoby, které byly poškozeny jednáním obviněného) a dále též z celé řady listinných důkazů (specifikovanými na str. 34-133 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud soudy neprovedly některé obviněným navrhované důkazy, pak tento svůj postup řádně odůvodnily (srov. str. 137 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě výše uvedených důkazů pak soudy dospěly k závěru, že obviněný buď sám nebo společně s obviněnými M. P., K. L., A. K. a L. K. uzavíral v postavení společníka, jednatele, člena představenstva nebo zástupce různorodých obchodních společností, s poškozenými různé smlouvy (kupní, mandátní, o převzetí dluhu a poskytnutí úvěru nebo zprostředkovatelské), a to vždy již s úmyslem své povinnosti (zaplacení kupní ceny, zprostředkování úvěru, vymožení pohledávek apod.) z nich nesplnit, což také následně neučinil, a tím se v naprosté většině případů ke škodě poškozených obohatil. Pokud dovolatel jako jednu ze svých dovolacích námitek uplatnil tvrzení, že v řadě případů nemohl uvést poškozené v omyl, když s nimi nejednal, pak i v tomto případě jde o námitku ryze skutkového charakteru, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že to byl vždy právě obviněný, kdo předmětné smlouvy s poškozenými uzavíral, a to buď osobně (skutek popsaný v bodech I. 1., I. 2. a II. a dílem I. 3. a I. 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) nebo společně s některým ze svých spoluobviněných (dílem skutek pod bodem I. 3. a I. 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), anebo v zastoupení některého z nich (dílem skutek pod bodem I. 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost je nicméně třeba uvést, že ani případná přímá neúčast obviněného na jednání s poškozenými by nebránila právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [příp. pokusu tohoto trestného činu], když ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že se obviněný posuzované trestné činnosti, pokud se jí nedopouštěl sám, dopouštěl společně s některým ze svých spoluobviněných (tato zjištění byla soudy popsána především v tzv. návětí skutků, které je ovšem nedílnou součástí skutkových vět výroku rozsudku), a o společné jednání obviněných by šlo i tehdy, jestliže by každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze zákonných znaků posuzovaného trestného činu, jež je pak naplněn jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2010


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík