11 Tdo 1081/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 208 odst. 2 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 1081/2015-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2015 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných Mgr. K. H. a Mgr. L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 52/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 166/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 52/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 6 T 166/2012, byli obvinění Mgr. K. H. a Mgr. L. H. uznáni vinnými přečiny útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku (pozn.: správně § 208 odst. 2 tr. zákoníku) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Mgr. K. H. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Mgr. L. H. byl za tyto přečiny, jakož i za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 14 T 21/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 12 To 160/2013, uložen podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Dále bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že se poškozená Ing. D. L. s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestné činnosti se obvinění podle soudu prvního stupně dopustili tím, že společným jednáním v době od 5. 6. 2009 do 25. 4. 2012 jako statutární zástupci společnosti DOGROSE, a. s., IČ: 27184056, se sídlem Praha 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406, vlastnící nemovitost na adrese P., L., k. ú. P., zapsanou na LV č. ..., č. parcely ..., v níž obývá byt ve .. NP poškozená Ing. D. L. spolu se svým synem Ing. J. L., a to na základě řádného nájemního vztahu, s úmyslem donutit poškozenou a jejího syna k vystěhování se z předmětného bytu, bránili jmenovaným, využívaje svého postavení, v řádném užívání bytu tím, že v domě vytvořili takové podmínky, pro které bylo bydlení v bytě značně ztíženo, a to následujícím způsobem:
1. v období nejméně od 5. 6. 2009, kdy poškozená předala zástupci spol. DOGROSE, a. s., B. P. část vnějších oken v počtu 8 ks vnějších křídel 4 oken za účelem provedení oprav a nátěru oken, tato okna následně poškozené Ing. D. L. přes její opakované urgence nevrátili, naopak v rámci exekučního řízení požadovali vydání dalších oken z předmětného bytu, a to až do okamžiku, než exekuční řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 30 Co 565/2010, zastaveno, čímž poškozenou nutili chybějící vnější okna provizorně nahrazovat igelitovou výplní, zároveň nezajistili řádné vytápění předmětného bytu, čímž došlo k tomu, že poškozená Ing. D. L. byla nucena společně s Ing. J. L. byt obývat i za nepříznivých klimatických podmínek, tj. přes zimní období za nízkých teplot, přičemž nápravu nezjednali, a to i přes opakovaná rozhodnutí správních orgánů, zejména pak opakované výzvy Úřadu Městské části Praha 10, stavebního odboru, ke zjednání nápravy spočívající v navrácení 8 ks vnějších křídel do 4 oken, k obnovení vytápění bytu pak došlo až dne 15. 6. 2012 soudním exekutorem konajícím na základě exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35EXE36058/2011 k výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 9 C 40/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2010, sp. zn. 51 Co 295/2010, k vrácení 8 ks vnějších křídel do 4 oken došlo až dne 14. 12. 2012 na základě mediačního jednání konaného Probační a mediační službou ČR iniciovaného Obvodním soudem pro Prahu 4, 2. v období od 15. 12. 2010 do 2. 9. 2011 zneužívaje situace, kdy v předmětném domě došlo k havárii stoupacího vodovodního zařízení, nechali provést odpojení domu od přívodu vody a následně i uzamčení uzávěrů vodovodního stoupacího zařízení vedoucího do bytu poškozené Ing. D. L., v důsledku čehož byli uživatelé předmětného bytu nuceni byt obývat bez přívodu vody, přičemž obvinění neučinili žádná opatření směřující k řádnému zajištění dodávky vody vodovodní přípojkou, a to přes opakované žádosti poškozené, rozhodnutí správních orgánů a soudů, kdy obvinění nejprve dobrovolně nesplnili povinnost obnovit dodávky vody do předmětného bytu danou jim usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 12 Nc 4451/2011 ze dne 20. 6. 2011, následně muselo tudíž dojít k nařízení výkonu tohoto usnesení s cílem zajistit dodávky vody do předmětného bytu, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 8. 2011, č. j. 22 E 36/2011, kterým bylo nařízeno předběžné opatření spočívající v obnovení přívodu vody do bytu poškozené na náklady spol. DOGROSE, a. s., přičemž k obnovení dodávky vody došlo až dne 2. 9. 2011 na náklady poškozené v rámci výkonu rozhodnutí, a tímto shora uvedeným kumulovaným jednáním poškozené Ing. D. L. a jejímu synovi Ing. J. L. znemožnili koupání, dodržování hygienických potřeb, praní prádla, vytápění bytu, kdy poškozená společně se synem byli nuceni vynakládat zvýšené úsilí spočívající v překonání dopadů dlouhodobého jednání obviněných a nutnosti snášet jejich jednání při nemožnosti jiného než právního řešení vzniklé situace a zvýšených finančních nároků spojených s nákupem vody, resp. hrazení nákladů při exekučním odstraňování překážek bránících jim v řádném užívání předmětného bytu. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a poškozená odvolání. Na základě odvolání obviněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 52/2014, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a s použitím § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Úřadu městské části Praha 4, neboť nejde o trestný čin, ale žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Odvolání poškozené podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných Mgr. K. H. a Mgr. L. H., a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Městského soudu v Praze, se kterými vyslovil nesouhlas. Odvolací soud podle dovolatele akcentoval zásadu nulum crimen sine lege, upravenou zejména v § 13 odst. 1 tr. zákoníku a korigovanou prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe, zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, z níž vyplývá, že u méně závažných trestných činů, o něž se v předmětné věci jedná, je třeba znaky takových trestných činů vykládat tak, aby byl za trestný považován pouze čin, který je v konkrétním případě společensky škodlivý do takové míry, že je na místě uplatnit trestně právní postih. Žalované skutky byly právně kvalifikovány jako přečin útisku dle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, za něž zákonodárce umožňuje uložit i tresty nespojené s odnětím svobody; proto se podle názoru odvolacího soudu vyznačují obecně menší mírou závažnosti. Podle intenzity, jakou byla ze strany obviněných naplněna kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku a s přihlédnutím k principu ultima ratio dospěl odvolací soud ke konečnému závěru, že v daném případě postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tento závěr rovněž vycházel ze zásadní změny důkazní situace, která nemohla být známa soudu nalézacímu v době jeho rozhodování a která spočívala v důkazním přínosu aktuálních výsledků rozhodovací činnosti občanskoprávních soudů v předmětné bytové věci. Konkrétně došlo k provedení důkazu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Co 64/2014, jímž byl (prakticky) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 48 C 109/2010, kterým bylo žalovaným L. uloženo vyklizení předmětného bytu. Stalo se tak pouze s tou dílčí korekcí, která se týkala prodloužení lhůty ke splnění této povinnosti na dobu 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. Právě v této návaznosti se podle dovolatele odvolací soud zabýval přehledem právního vývoje bydlení poškozené Ing. L. v domě na adrese P., L. Jak totiž vyplynulo z jím konstatovaného odůvodnění posledně označených rozhodnutí civilních soudů, získala poškozená Ing. L. nejprve byt o velikosti 0+1, následně došlo ke sloučení této bytové jednotky se sousedním uvolněným bytem, čímž vznikl byt 1+1 a konečně L. požádali o další sloučení stávajícího bytu se sousední bytovou jednotkou, čímž měla vzniknout bytová jednotka 3+1. Avšak o ní již nebylo řádným způsobem rozhodnuto tak, že se L. přiděluje do užívání. Na uvedeném podkladě dovodily oba civilní soudy, že nebylo prokázáno právo osobního užívání k této nově sloučené bytové jednotce, které by svědčilo L., neboť ve vztahu k ní nebyla uzavřena dohoda o užívání, ani nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu. Jejich právní argumentace pak byla přejata odvolacím soudem do dovoláním napadeného rozhodnutí. Podle odvolacího soudu poškozené nevzniklo právo nájmu k uvedenému bytu, není proto osobou oprávněnou k jeho užívání, a tudíž nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu dle § 208 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu neoprávněného bránění užívání bytu. V důsledku toho nemohla být naplněna ani skutková podstata přečinu útisku dle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména ve znaku zneužívání tísně ve smyslu nucení něco strpět, u osoby, která setrvává v nezákonném právním stavu, neboť užívá předmětný byt protiprávně a je jí v současné době dokonce pravomocně uloženo tento byt vyklidit.

Podle nejvyššího státního zástupce názor odvolacího soudu, podle kterého došlo ke splnění podmínek pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze akceptovat, neboť neobnáší žádný věcný argument na podporu prezentovaných právních závěrů. Takovým argumentem pak z povahy věci nemůže být především okolnost, která, jak dovozuje soud odvolací, vylučuje naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, tedy absence práva užívání předmětného bytu na straně poškozené. Připuštění takového právního úsudku by totiž nemohlo vést k závěru o pachatelství obviněných ve smyslu uvedeného přečinu a tím ani ke splnění zákonných podmínek pro jeho posouzení z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Na nižší míru společenské škodlivosti, pro kterou
podle uvedeného ustanovení trestního zákoníku postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, odvolací soud v této návaznosti podle dovolatele teoreticky může usuzovat pouze při posuzování té části odpovědnosti obviněných, která je založena na právní kvalifikaci jejich jednání jako sbíhajícího se přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Zjištěné skutkové okolnosti případu však zcela evidentně svědčí ve prospěch právního závěru o materializaci zákonných znaků posledně uvedeného přečinu proti svobodě rozhodování poškozených při uspokojení jejich potřeby bydlení a tedy reálně neumožňují způsob jeho právního posouzení optikou ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel poukázal na výsledky provedeného dokazování, podle nichž poškozená a její syn byt užívali jako nájemci po dobu několika desítek let, přičemž v průběhu času došlo ke změně na straně pronajímatele. Obvinění si byli vědomi toho, že společnost DOGROSE, a. s., předmětnou nemovitost převzala v roce 2005 již ve velmi špatném stavu, a to včetně nájemců. Bylo zapotřebí provedení její kompletní rekonstrukce, která však nebyla uskutečnitelná za přítomnosti stávajících nájemců v domě. L. byli tudíž ze strany obviněných po velmi dlouho dobu nuceni k vystěhování, přičemž bylo zneužíváno jejich tísně plynoucí z naléhavosti jejich potřeby bydlení, kterou byli nuceni uspokojovat i za podstatného zhoršení jeho kvality. Razantní postup obviněných vedl v daném případě k takové míře degradace podmínek bydlení poškozených, jakou by podle dovolatele jen stěží bylo možno zahrnout pod únosnou míru důstojnosti pokrytí jejich bytové potřeby.

Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obvinění jsou navíc aktivními členy České advokátní komory s profesním zaměřením na právo civilní, a tudíž osobami práv a též povinností vyplývajících z jím upravených právních vztahů velmi dobře znalými. Přesto postupovali proti L. popsaným způsobem zcela vědomě a dlouhodobě, navíc i po zahájení trestního řízení. Aby poškozené přiměli k vystěhování, nechali jim záměrně odstranit vnější okna, objekt nebyl vytápěn, nebyla zajištěna dodávka teplé vody, nefungovala elektroinstalace ve společných prostorách, byla též kompletně odpojena voda, a to vše vždy bez zajištění odpovídající náhrady. Své kroky přitom odůvodňovali potřebou realizace oprav či jiných opatření, a to s ohledem na havarijní stav nemovitosti. K těm však buď nedošlo, nebo byla náprava realizována až v rámci exekučního výkonu soudem nařízených předběžných opatření. Obvinění poškozeným dobrovolně neumožnili ani připojení plynového topení do spalinové cesty domu, ačkoliv tito si byli nuceni opatřit si takové topící těleso právě v důsledku jimi vytvořených podmínek. V naznačené spojitosti byla obviněným ve správním řízení uložena peněžitá sankce a povinnosti ke zjednání nápravy. Obvinění podle dovolatele neoprávněně nutili poškozené strpět závady na domě, projevující se ve zhoršení kvality jejich bydlení až na úroveň, která přímo ohrožovala jejich zdraví a bezpečnost i majetek. Poškození se přitom od samého počátku snažili bránit prostředky práva civilního a správního, přičemž ve vleklých řízeních byli částečně úspěšní, neboť správní úřady a následně i soudy vydaly rozhodnutí směřující k zjednání nápravy. Podle nejvyššího státního zástupce soud prvého stupně správně zohlednil skutečnost, že jiné právní prostředky ochrany byly poškozenými široce a dlouhodobě využívány, avšak tyto selhaly, resp. nebyly způsobilé k postižení podstaty protiprávního jednání obviněných, která se kvalitativně nalézá již na úrovni trestného činu. Jednání popsanému v obžalobě a jednoznačně motivovanému zhodnocením investice do pořízené nemovitosti, jejíž původní cena se odvíjela nejen od stavu technického, ale i od jejího stavu právního (zatížení nemovitosti nájemními právy), došlo přitom několik let před tím, než bylo civilními soudy pravomocně rozhodnuto o tom, že poškození jsou povinni byt vyklidit. Jednání obviněných cílilo k tomu, aby se poškození vystěhovali. Bezohlednost obviněných přitom dosáhla takového stupně, že poškozeným ve stanovené lhůtě dokonce nevrátili ani okna, odmontovaná pod záminkou oprav a nátěrů, ačkoliv věděli, že v domě nefunguje vytápění. Tím poškozené nutili bydlet v bytě i za krajně nepříznivých podmínek, přičemž jednoznačně spoléhali na to, že poškození pod vlivem jimi nastolených poměrů byt raději opustí.

Nalézací soud se podle dovolatele se zjištěnými skutečnostmi řádně a podrobně vypořádal, včetně vyhodnocení předběžné otázky spočívající v tom, zda je poškozená oprávněnou uživatelkou bytu, následně shledal obviněné vinnými a uložil jim přiměřené tresty. Odvolací soud po doplnění dokazování o rozhodnutí civilních soudů o vyklizení bytu zaměřil svoje úvahy na skutečnost, že nebylo prokázáno užívací právo poškozených k bytové jednotce 3+1 a že tak jednáním obviněných nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu dle § 208, ale ani přečinu podle § 177 tr. zákoníku. Způsob vyhodnocení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 věta za středníkem tr. ř. ve smyslu neexistence práva poškozených užívat bytovou jednotku 3+1 nemůže podle dovolatele odpovídat právnímu závěru odvolacího soudu o chybějícím znaku osoby oprávněné ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Bylo totiž beze všech pochybností prokázáno (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 48 C 109/2010 č. l. 4-5), že poškozeným svědčilo řádné užívací právo minimálně k původní bytové jednotce 0+1, jakož i k té, která vznikla sloučením na bytovou jednotku 1+1. Je tedy zřejmé, že v daném případě vyplývalo jejich nesporné postavení oprávněných osob minimálně ve vztahu k rozměrově menšímu bytu, nicméně stále se jednalo o prostory určené k bydlení a tím i k uspokojení jejich životní potřeby v uvedeném směru včetně nerušeného výkonu práv s tím souvisejících a tím i podléhajícího trestněprávní ochraně ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku.

Ve vztahu k finálnímu výsledku sloučení bytových jednotek na velikost 3+1 (zkolaudovanou ke dni 7. 1. 1980) sice absentuje rozhodnutí příslušného orgánu státní správy v postavení správce bytu v tehdejším režimu státního bytu o jeho přidělení
do užívání, což by mohlo vést k právnímu závěru, že postavení poškozených jakožto osob oprávněných jim v takovém rozsahu výkonu jejich užívacího práva nepřísluší. Přitom podle rozhodné občanskoprávní úpravy, která se na posuzovaný právní vztah poškozených k předmětné bytové jednotce 3+1 vztahovala, nebylo možno založit platný právní titul užívání bytu ani na jejich dobré víře, která by jinak byla dovoditelná z výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 1983, sp. zn. 7 C 247/83, podle nějž byla poškozená Ing. L. určena jako výhradní uživatelka takto sloučeného bytu 3+1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, totiž takový právní institut v souvislosti s právním režimem užívání bytů neobsahoval. Na straně druhé, vycházeje z nyní platné občanskoprávní úpravy, konkrétně ze znění přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se podle tohoto předpisu řídí i nájmy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že objektivní právní titul nabytí práva nájmu bytu lze podle § 2238 zmíněné právní normy odvozovat od nájemcovy dobré víry, trvající po dobu tří let před nabytím účinnosti tohoto předpisu (v daném případě v období od 1. 1. 2011 do 1. 1. 2014). Navazující právní závěr, že dobrá víra poškozených nemohla být dána, neboť obvinění s nimi od měsíce dubna 2010 vedli spor o vyklizení předmětného bytu (plynoucí toliko z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Co 64/2014 č. l. 7) však nelze podle nejvyššího státního zástupce sdílet. V opačném případě by totiž nedošlo k obnovení pokojného stavu užívání předmětného bytu navrácením 8 ks vnějších křídel do 4 oken bytu (14. 12. 2012), k obnovení vytápění bytu (15. 6. 2012), ani k zajištění dodávky vody do bytu (2. 9. 2011), jak bylo obviněným uloženo na podkladě správních a soudních rozhodnutí specifikovaných pod body 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Podle dovolatele jsou tato úřední rozhodnutí orgánů státní moci a správy dostatečně silným podnětem pro založení dobré víry poškozených, že výkon jejich práva k předmětnému bytu (navzdory protichůdným procesním aktivitám obviněných) má svůj legální podklad. Lze tak podle nejvyššího státního zástupce dokonce důvodně dovozovat, že poškozeným náležela právní ochrana nerušeného práva nájmu bytu i v rozsahu jimi užívané bytové jednotky 3+1. Městský soud v Praze tedy podle nejvyššího státního zástupce pod vlivem pravomocného civilního rozsudku o vyklizení bytu ze dne 18. 11. 2014 přecenil význam předběžné otázky, když dovodil, že poškození nebyli oprávněni byt užívat, resp. když nesprávně dovodil, že výkon jejich práva nepožíval trestněprávní ochrany před flagrantními a každopádně protiprávními zásahy obviněných. Předmětnou problematiku pak nadbytečně vtělil i do úvah stran aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom se dále již nevypořádal s přípustností prostředků, které tito vědomě použili vůči poškozeným, aniž by vyčkali rozhodnutí soudu, a kdy naopak zcela programově v domě vytvořili takové podmínky, aby se v předmětném bytě již bydlet nedalo. Ačkoli nakonec s velkým časovým odstupem dosáhli pravomocného rozsudku o jeho vyklizení, v mezidobí poškozeným bránili v jeho užívání. Poškozené navíc za nájemníky (resp. nájemce) prokazatelně považovali, neboť od nich vybírali platby za nájemné a služby spojené s užíváním bytu (srov. Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 385/2011). Obvinění tedy na straně jedné takový právní vztah poškozených k jimi užívanému bytu akceptovali, na straně druhé svým protiprávním jednáním, jehož pohnutky jsou zřejmé (viz výše), přispěli k jeho faktické neobyvatelnosti, v čemž jim nebránila ani příslušná správní rozhodnutí, jejichž cílem bylo zjednání nápravy, popř. nastolení určitého provizoria do vyřešení civilního sporu. Podle dovolatele nelze také přehlédnout, že obvinění při svém právním vzdělání a bez ohledu na to, že jimi vyvolaný civilní spor o existenci užívacího práva poškozených k předmětnému bytu nebyl ve sledovaném období dosud ukončen, přistoupili k flagrantně protiprávním krokům, které měly závažný negativní dopad na úroveň bydlení poškozených, a zároveň tak těmito kroky nutili poškozené k opuštění jimi obývaného bytu. Naproti tomu poškození neměli právě s ohledem na dlouhou dobu nikým nezpochybňovaný výkon jejich užívacího práva, jakož i s přihlédnutím k mezitímním rozhodnutím správních orgánů a civilního soudu, vyznívajících v jejich prospěch, žádný důvod k tomu, aby se ještě před ukončením civilního sporu, vedeného k žalobě obviněných stran platnosti jejich užívacího titulu k předmětnému bytu, tzv. sbalili a odešli . Odvolací soud se podle dovolatele shora uvedenými skutečnostmi právě v kontextu § 12 odst. 2 tr. zákoníku prakticky nezabýval. Omezil se pouze na konstatování, že žalované jednání by mohlo být posouzeno příslušným orgánem jako přestupek, a to i přesto, že zákon o přestupcích na takto kvalifikovanou formu protiprávního jednání výslovně nepamatuje, kdežto trestní zákoník ano. S poukazem na § 12 a § 13 tr. zákoníku odvolací soud dále konstatoval, že upravují a řeší problém tzv. bagatelních deliktů, které by neměly nebo nemusely být trestné, neboť při naznačeném způsobu použití subsidiarity trestní represe je zabraňováno tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. Současně z hlediska použití zásady subsidiarity trestní represe lze podle jeho názoru dospět k závěru, že účelu tohoto trestního řízení, zejména jeho výchovných hledisek, bylo dosaženo i bez odsouzení pachatelů, přičemž toto přichází v úvahu právě jen u takových trestných činů menší závažnosti či drobnější povahy, u kterých může např. další řízení, v daném případě přestupkové povahy či fakt, že obviněný je osobou bezúhonnou a další, vyvážit zájem společnosti na trestním postihu obviněných. Takový přístup je však třeba podle nejvyššího státního zástupce v daném případě striktně odmítnout, neboť právní závěr o jednání bagatelní povahy s nižší mírou společenské škodlivosti nepřichází do úvahy tam, kde se jak ochrana bydlení, tak i s tím spojená svoboda rozhodování staly předmětem dlouhodobých (téměř po tříleté období trvajících) invazivních zásahů obviněných, které svou intenzitou nejen pokrývají, ale dokonce převyšují míru společenské škodlivosti běžně se vyskytujících jednání obdobné povahy. Navíc z učiněných zjištění daného případu nevyplývá nic, co by opravňovalo odvolací soud k opačnému závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 207/2015). Okolnosti případu naopak svědčí pro trestně právní rovinu postihu obviněných. S ohledem na shora uvedené tak je v předmětné věci podle dovolatele namístě závěr, že se obvinění svým jednáním dopustili jednak přečinu útisku dle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně jednání obviněných, které je možno považovat za plně konvenující posledně uvedené právní kvalifikaci, lze dále odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1038/2014 a sp. zn. 3 Tdo 1339/2013, včetně tam konkretizované civilně právní judikatury, zaměřené na řešení bytové problematiky. Poskytují totiž jisté vodítko pro vyhodnocení předběžných otázek, rozhodných při posouzení podmínek trestní odpovědnosti ve věcech, vycházejících z občanskoprávních vztahů téže povahy. Pokud se Městský soud v Praze takto nastavenou soudní praxí neřídil, zatížil své rozhodnutí dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a svým procesním postupem potom založil i důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 52/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebyla Nejvyššímu soudu doručena žádná vyjádření obviněných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. V projednávaném případě Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze skutečně trpí dovolatelem vytýkanými vadami, které jsou svým charakterem současně způsobilé k dovolacímu přezkumu. Napadené rozhodnutí je zejména založeno na nesprávném právním posouzení skutku spočívajícím v nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a dále také na nesprávném řešení předběžné otázky. Jak výstižně popsal nejvyšší státní zástupce, Městský soud v Praze postupoval ve svých úvahách v rozporu s logikou trestního práva, jeho rozhodnutí je tak již ve svém základu vadné. Zatímco formálně materiální pojetí trestného činu vyžaduje nejprve učinit závěr o naplnění formálních znaků skutkové podstaty a teprve potom při splnění podmínek § 12 odst. 2 tr. zákoníku se případně zabývat aplikací zásady subsidiarity trestní represe, postupoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí opačně, de facto zdůvodnil aplikaci citované zásady nenaplněním znaku oprávněné osobě skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, z čehož pak také odvodil nenaplnění znaku tísně u trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Takový postup se jeví přinejmenším jako zmatečný a nemůže obstát. V tomto kontextu pak nepřekvapí, že ani jeden z výše uvedených závěrů odvolacího soudu není dostatečně argumentačně a skutkově podepřen. Pokud jde o nenaplnění znaku oprávněné osobě u skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, vycházel odvolací soud z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Co 64/2014, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 48 C 109/2010, z nichž zjistil, že poškozené nevzniklo platně nájemní právo k bytu, neboť jí sloučený byt o velikosti 3+1 nebyl platně přidělen do užívání. Jde přitom o předběžnou otázku, kterou se s opačným právním závěrem (v době, kdy zde bylo v citované civilní věci pouze nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně) zabýval i nalézací soud, a která se dotýká posouzení viny obviněných ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. V době rozhodování odvolacího soudu zde již bylo pravomocné civilní rozhodnutí o této otázce, kterým však odvolací soud nebyl vázán, ale jeho úkolem bylo k němu přistoupit jako k důkaznímu prostředku (srov. č. 32/1979, 33/1960 Sb. rozh. tr.). To se však nestalo, ačkoli to odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí formálně deklaruje (hovoří o zásadní změně důkazní situace), neboť závěry obsažené v citovaném rozhodnutí civilního soudu pouze převzal, aniž by se jakkoli zabýval jejich správností. Postup odvolacího soudu tedy svědčí spíše o tom, že se předmětným rozhodnutím cítil vázán, ačkoli jde o posouzení viny obviněných, neboť z něj čerpal informace, aniž by jej zhodnotil podle § 2 odst. 6 tr. ř., k čemuž nepochybně patří také zhodnocení v něm přijatého právního závěru o neexistenci nájemního práva poškozené, zvláště za situace, kdy soud prvního stupně v této věci zastával opačný právní názor, přičemž měl k dispozici stejné skutkové okolnosti, jako soudy v civilním řízení. Ovšem ani v případě, že by závěr odvolacího soudu o nenaplnění znaku oprávněné osobě skutkové podstaty trestného činu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku bylo možné označit za správný, by napadené rozhodnutí nemohlo obstát, neboť odvolací soud se vůbec nezabýval možností, že se obvinění mohli dopustit pokusu citovaného trestného činu na nezpůsobilém předmětu (srov. č. 51/2008 Sb. rozh. tr.). Obvinění sice za společnost DOGROSE, a. s., podali dne 19. 4. 2010 na poškozenou žalobu o vyklizení, což však bylo v době, kdy se už téměř rok měli dopouštět žalovaného jednání. Nabízí se proto otázka, kdy se o chybějícím rozhodnutí o přidělení bytu poškozené mohli dovědět a zda jim také mohlo být zřejmé, že absence tohoto úkonu způsobuje neexistenci nájemního vztahu. V řadě předchozích rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení byl totiž nájemní vztah (či dříve užívací právo k bytu) považován za nepochybný, v roce 1983 bylo dokonce zrušeno právo společného užívání bytu manžely. Obvinění se navíc jako pronajímatelé chovali, přebírali od poškozené nájemné (přistoupili i k jeho jednostrannému zvýšení a v následném civilním řízení stejně jako v řadě dalších neexistenci nájemního vztahu nenamítali viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2248/2015), dali poškozené (neplatnou) výpověď z nájmu bytu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3595/2011). Je také otázkou, proč by se obvinění vůbec měli dopouštět žalovaného jednání, jehož cílem mělo být vyštvat poškozenou z bytu, pokud by si byli jistí neexistencí nájemního vztahu a tedy jednoznačným úspěchem v civilním řízení. Pokud by navíc nájemní vztah k bytu neexistoval, jednalo by se zjevně o situaci, kterou sama poškozená nezavinila, v bytě bydlela po několik desetiletí a v současné době je již v důchodovém věku. V podobných případech soudní judikatura umožnila vázat vyklizení na poskytnutí bytové náhrady (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 publikované pod č. 6/2010 Sb. rozh. obč., podle kterého je možné dokonce žalobu o vyklizení pro rozpor s dobrými mravy zamítnout) a touto otázkou se soudy v civilním řízení v odůvodnění svých rozhodnutí skutečně také zabývaly. Situaci poškozené lze současně nazírat jako do značné míry analogickou případům, kdy rozvedený manžel bydlí po rozvodu v domě ve vlastnictví druhého bývalého manžela. Takovou situací se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí č. 49/1997 Sb. rozh. tr., přičemž rozvedeného manžela v tomto případě shledal oprávněnou osobou ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. (tato skutková podstata byla de facto stejného znění, jako § 208 odst. 2 tr. zákoníku): Poškozený F. H. bydlel v uvedeném domě v U. H. M. až do rozvodu manželství z titulu rodinného vztahu - manželství s J. H., která je výlučnou vlastnicí rodinného domu. Rozvodem manželství tento právní důvod k bydlení odpadl. To však neznamená, že by tímto okamžikem poškozený neměl nadále mít oprávnění v rodinném domku bydlet a že by již nebyl oprávněnou osobou k užívání bytových prostor v tomto rodinném domě ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák., jak dovodil Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku. Obviněná se sice mohla u soudu domáhat vyklizení uvedeného rodinného domu bývalým manželem, neboť u odvozeného právního důvodu bytová náhrada zásadně nepřísluší. Jestliže by však jiný postup byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., lze nepřipustit vyklizení jinak, než do náhradního bytu. Podle § 853 obč. zák. se totiž občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny občanským zákoníkem ani jiným zákonem, řídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Analogickou aplikací se pak použije režim ustanovení § 712 obč. zák. o bytových náhradách, který je tímto způsobem rozšířen na některé případy odvozených právních důvodů, a to i na vyklizení rodinného domu bývalým manželem. Uvedené závěry vyplývající z citovaných hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku se vztahují na řešené právní vztahy již od právní moci rozsudku o rozvodu manželství poškozeného s obviněnou J. H. Případné soudní rozhodnutí, jak to nakonec vyplývá i z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 11. 1995 sp. zn. 9 C 92/93, má pouze deklaratorní, a nikoli konstitutivní povahu. Proto při splnění předpokladů pro vyklizení poškozeného F. H. jen do náhradního bytu (v souladu s § 3 obč. zák. při analogickém použití § 712 obč. zák.) měl poškozený oprávnění v uvedeném rodinném domě bydlet až do přidělení náhradního bytu a byl proto oprávněnou osobou k užívání rodinného domu ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů není správný závěr Krajského soudu v Brně učiněný v napadeném rozsudku, že použití uvedených ustanovení musí řešit soud v civilním řízení, ani námitka obhajoby, že oprávnění k užívání zmíněného rodinného domu si musel poškozený vymoci v civilním řízení. Lze dodat, že podle výše citovaného stanoviska sp. zn. Cpjn 6/2009 v případě, kdy soud shledá, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy a rozhodne jedním ze zde uvedených způsobů, nejedná se o založení nového práva pro žalovaného, ale o omezení existujícího práva žalobce, totiž práva na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. Na popsanou situaci proto nelze nazírat tak, že by v případě existence skutkových okolností zakládajících důvod pro aplikaci tehdy platného ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím soudu poškozené právo bydlení bylo založeno, jde o deklaratorní rozhodnutí (jako např. v případě výše popsaného případu bývalého manžela). Nabízí se proto otázka, zda okolnosti případu, tedy dlouhodobé bydlení poškozené v bytě založené minimálně po značnou část této doby na dobré víře podpořené nejen přístupem DOGROSE, a. s., a jejího právního předchůdce, kteří od poškozené pobírali nájemné a další platby, tedy se chovali jako pronajímatel, ale také řadou soudních rozhodnutí, kde byla jako nájemkyně označena, a dále vyšší věk poškozené, nemohly být okolnostmi odůvodňujícími aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a v důsledku toho zamítnutí žaloby na vyklizení či přiznání bytové náhrady [kterou Městský soud v Praze v označeném civilním rozhodnutí nepřiznal z důvodu, že v současné době již došlo k deregulaci nájemného (pozn.: v Praze od 1. 1. 2013), tedy si poškozená může bez problémů zajistit bydlení sama] tedy zda mohla do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Co 64/2014, poškozená být osobou oprávněnou ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Za osobu oprávněnou ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. přitom Nejvyšší soud považoval osobu, jíž svědčí právo bydlení do zajištění bytové náhrady např. v usnesení ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1215/2005. Pokud by poškozená osobou oprávněnou ve smyslu citované skutkové podstaty trestného činu nebyla, pak by bylo na místě zkoumat, nakolik se obvinění mohli domnívat, že jejich žalobě na vyklizení bude vyhověno či nikoli, tedy zda se nemohli dopustit (pokusu) trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Žádnou z těchto otázek se však odvolací soud v napadeném usnesení nezabýval. Nejvyšší soud by se však nemohl ztotožnit ani s odvolacím soudem předestřenou aplikací zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoli se odvolací soud poměrně obsáhle věnoval jejímu výkladu, přičemž zdůraznil nutnost v případě méně závažných trestných činů její aplikaci pečlivě zvažovat, tomu požadavku v žádném případě nedostál. Mimo obecných výkladů, poněkud zmatečně v této souvislosti citovaných rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení o povinnosti poškozené byt vyklidit a nekonkrétních odkazů na skutková zjištění a okolnosti případu totiž odvolací soud v této souvislosti naznačil jedinou okolnost, jež by mohla mít význam z hlediska aplikace principu ultima ratio, a to dosavadní trestní bezúhonnost obviněných. Jinak jeho odůvodnění vyznívá v podstatě tak, že bagatelní činy , jak označuje méně závažné trestné činy, by nebyly vůbec trestnými. Dále odvolací soud konstatuje, že účelu trestního řízení, zejména všech jeho výchovných hledisek, bylo dosaženo i bez odsouzení pachatelů, aniž by tento závěr jakkoli zdůvodnil (mimo opakovaného poukazu na skutečnost, že šlo typově o trestné činy menší závažnosti).

Odvolací soud v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe naopak vůbec nehodnotil např. delší dobu, po kterou mělo docházet k žalovanému jednání, určitou vyšší míru urputnosti , s níž obvinění vůči poškozené a jejímu synovi vystupovali, spočívající v tom, že nerespektovali ani vykonatelná rozhodnutí civilních soudů, muselo dojít k opakovaným exekucím, aby se poškozená po mnoha měsících domohla ochrany, oba obvinění mají právní vzdělání a vykonávají advokacii, tedy by od nich bylo na místě více než od kohokoli jiného očekávat dodržování platných právních předpisů. Všechny tyto okolnosti nasvědčující tomu, že společenská škodlivost žalovaného jednání byla naopak vyšší než v jiných běžně se vyskytujících případech, odvolací soud pominul, stejně jako při aplikaci principu ultima ratio opomněl, že poškozená se po celou dobu aktivně bránila v civilním a správním řízení, což bylo ovšem zcela nedostatečné, neboť i přesto po dlouhou dobu obývala byt bez přívodu vody, topení a bez vnějších oken. Bagatelizace jednání obviněných ze strany odvolacího soudu, podle něhož by mohlo postačovat přestupkové řízení, se v tomto světle jeví jako nepochopitelná. Na straně obviněných by se ke zvážení nabízela okolnost vyplývající z v tehdejší době stále ještě přetrvávající regulace nájemného, která majitele nemovitostí nezřídka uváděla do situace, kdy museli jejich údržbu dotovat z jiných příjmů, neboť nájemné nepostačovalo ani na pokrytí těchto nákladů. To však nepřichází v úvahu za situace, kdy DOGROSE, a. s., nemovitost koupila již s nájemníky, tedy si obvinění museli být konkrétní ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti dobře vědomi. Stejně tak závěr, že (výchovného) účelu trestního řízení bylo dosaženo, odvolací soud zdůvodnil opět pouze jen poukazem na to, že jde o trestné činy menší závažnosti, kdy bezúhonnost pachatele může vyvážit zájem společnosti na jeho trestním postihu. Kromě toho, že v této souvislosti nijak nehodnotil sbíhající se trestný čin vydírání, kterým byla uznána vinnou obviněná Mgr. L. H., jde opět jen o obecný odkaz, který navíc v této souvislosti nemá žádný význam. Postoj obviněných k trestné činnosti a další případné konkrétní relevantní okolnosti zůstaly bez povšimnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se pak nemůže ztotožnit ani s názorem odvolacího soudu, že obvinění nemohli zneužívat tísně poškozené ve smyslu § 177 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ta setrvávala v nezákonném stavu, tedy užívala byt protiprávně. Z odůvodnění není zřejmé, zda odvolací soud zastává názor, že poškozená nebyla vůbec ve stavu tísně, či zda ve stavu tísně byla, avšak tato tíseň nemohla být obviněnými zneužita. Druhá varianta by však vyznívala poněkud nelogicky a setrvávání v nezákonném stavu by měla být okolnost na straně poškozené, což nasvědčuje spíše prvně uvedenému výkladu. Ani s tím však nelze souhlasit. Případnou protiprávnost užívání bytu poškozenou nelze totiž hodnotit izolovaně, ale jen v souvislosti s dalšími okolnostmi. Jak již bylo řečeno, ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že absenci rozhodnutí o přidělení bytu o velikosti 3+1 do užívání a uzavření písemné dohody o jeho používání nezavinila poškozená. Ta navíc měla po několik desetiletí důvod se domnívat, že je vše v pořádku, neboť v bytě nerušeně bydlela a bylo od ní přebíráno nájemné. Lze se domnívat, že poškozená by nežádala o sloučení svého dosavadního bytu s vedlejší bytovou jednotkou, pokud by si byla vědoma možnosti, že v konečném důsledku přijde i o užívací právo k dosavadnímu bytu, který sloučením zanikne, a nový byt jí do užívání přidělen nebude (a to v důsledku pochybení neuskutečnění jednostranného úkonu tehdejšího OPBH v P.). Obvinění jako zástupci společnosti DOGROSE, a. s., navíc také v řadě soudních řízení na tuto skutečnost neupozorňovali a jmenovaná společnost zde vystupovala jako pronajímatel. Problémem existence či neexistence nájemního práva se Nejvyšší soud již výše zabýval a podle jeho názoru jde o komplikovanou otázku výkladu příslušných zákonných ustanovení, na kterou mohou být odlišné názory (jak je zřejmé např. i z rozsudku soudu prvního stupně v protikladu k rozhodnutím soudů v občanskoprávním řízení). Je proto pochopitelné, že poškozená jako laik setrvávala v přesvědčení, že její nájemní právo k předmětnému bytu existuje, i poté, co byla seznámena s námitkou obviněných toto právo zpochybňující. Nahlížení jejího setrvávání v bytě striktně formalistickou černobílou optikou legální vs. protiprávní ji pak staví naroveň případům, kdy někdo setrvává v domě nebo bytě jiného úmyslně protiprávně a se záměrem jej poškodit. S tím se nelze ztotožnit, Nejvyšší soud je toho názoru, že případná protiprávnost jednání poškozené spočívající v setrvávání v bytě u ní (jak vyplývá ze skutkových zjištění) stav tísně nemohla vyloučit. K žalovanému skutku navíc mělo dojít v době, kdy stále přetrvávala regulace nájemného, trh s byty nebyl uvolněn a poškozená, která v bytě bydlela víceméně po celý svůj produktivní život, již byla v seniorském věku. Z hlediska existence stavu tísně proto bylo namístě se zabývat její ekonomickou situací, zdravotním stavem a potažmo možností opatřit si jiné důstojné bydlení. Dále je třeba zkoumat, zda obvinění sami stav tísně poškozené neumocňovali, zejména pokud v důsledku jejich jednání byla vystavena silnému stresu a musela užívat léky proti depresi a úzkosti. Ne zcela bezdůvodně je nájemce zákonodárcem považován za stranu závazkového právního vztahu vyžadující zvýšenou ochranu podobně jako spotřebitel nebo v pracovním právu zaměstnanec. Na rozdíl od pronajímatele totiž nájemce bytu uspokojuje svou potřebu domova, bezpečí a ukotvení, jak správně konstatoval i soud prvního stupně. Zásahy druhé strany spočívající v porušení smluvních povinností tak mají nesrovnatelně vyšší potenciál negativního dopadu na život nájemce, než je tomu v případě pronajímatele. Podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze v žádném případě bagatelizovat jednání obviněných vůči poškozené jeho popisováním jako vzájemné spory nebo vzájemné šikanózní praktiky , jak je uvedeno v rozhodnutí civilních soudů o vyklizovací žalobě. Naopak je třeba pečlivě zkoumat, nakolik byly jejich jednotlivé kroky vedené zlým úmyslem nebo byly naopak jen obranou reakcí proti předchozímu jednání druhé strany. Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud znovu projedná odvolání obviněných a poškozené. V případě potřeby doplní dokazování a poté znovu vyhodnotí předběžnou otázku týkající se nájemního práva poškozené. Následně učiní závěr, zda byl naplněn znak skutkové podstaty oprávněné osobě ve smyslu trestného činu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a to i z hlediska možného očekávání zamítnutí vyklizovací žaloby či přiznání bytové náhrady poškozené na základě dobrých mravů. Dojde-li k negativnímu závěru, bude se zabývat otázkou možného pokusu citovaného trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku. Ohledně trestného činu útisku znovu posoudí existenci stavu tísně u poškozené, a to při respektování výše uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu, tedy že eventuální setrvávání v protiprávním stavu nemůže stav tísně bez dalšího vyloučit. V novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Karel Hasch předseda senátu