11 Tdo 1061/2008
Datum rozhodnutí: 31.10.2008
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1061/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

31. října 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2008, sp. zn. 5 To 164/2008, podaném v neprospěch obviněného M. H., v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 105/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2008, sp. zn. 5 To 164/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 12 T 105/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 12 T 105/2007, zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného M. H. obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. května 2007, sp. zn. 5 ZT 119/2007, pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 9. 2006 v 15.00 hodin v B. na ulici D. směrem k ulici K. řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda 105, ač před jízdou požil alkoholické nápoje, přičemž před křižovatkou v důsledku nepozornosti zezadu narazil do vozidla značky Peugeot 306, z majetku M. S., který na místě stál v důsledku provozu a toto vozidlo bylo nárazem odhozeno vpřed na vozidlo značky Daewoo Nexia, z majetku I. K., když dechovou zkouškou přístrojem Dräger byla u něho zjištěna hladina 1,46 g/kg alkoholu v dechu, v němž byl spatřován trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem.

O odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 26. března 2008, sp. zn. 5 To 164/2008, tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyly provedeny takové důkazy, které by odůvodňovaly učinit závěr, že se obviněný svým jednáním dopustil žalovaného trestného činu.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně namítla, že soudy pochybily, pokud jednání obviněného nekvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Soudy v posuzovaném případě dospěly k závěru, že na základě provedených důkazů nelze dovodit, že by obsah alkoholu v krvi obviněného byl v rozhodné době vyšší než je obecně uznávaná hodnota 1 g/kg, neboť hodnoty naměřené přístrojem Dräger nelze považovat za přesné a ani z jiných důkazů nelze ovlivnění obviněného alkoholem dovodit. S tímto názorem se ale dovolatelka neztotožňuje. Otázku, zda lze množství alkoholu v krvi zjišťovat z dechové zkoušky provedené s použitím přístroje umožňujícího kvantifikovat obsah alkoholu, Nejvyšší soud již řešil s tím, že takový postup není vyloučen (srov. rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 202/99 a sp. zn. 3 Tdo 1215/2007). Pro posouzení skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. postačí, pokud obsah alkoholu v krvi je stanoven v určitém rozmezí, jestliže zároveň spodní hranice překročí hodnotu 1 g/kg. V posuzovaném případě byla obviněnému přístrojem Dräger naměřena hodnota 1,46 g/kg alkoholu v jeho dechu. Pokud by hranice množství alkoholu v krvi obviněného měla být nižší než 1 g/kg, musela by chyba přístroje představovat hodnotu nejméně 0,46 g/kg, což by znamenalo prakticky nulovou možnost využití tohoto přístroje. Aby bylo možno vyslovit závěr, že skutek není trestným činem, bylo by třeba mimo jiné zjistit i skutečnou přesnost konkrétně použitého přístroje a stanovit tak rozmezí, v němž se hladina alkoholu v krvi obviněného v rozhodné době pohybovala. To ovšem soudy neučinily. Je obecně známo, že hladina alkoholu v krvi, která je vyšší než 1 g/kg výrazně zpomaluje reakce řidiče a vylučuje jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Zda a jak ovlivnění alkoholem vnímá též okolí řidiče není samo o sobě rozhodné. Obviněný bezprostředně po nehodě požití alkoholu sám doznal a tato skutečnost je uvedena i v protokolu o šetřené dopravní nehodě (č. l. 64). Nejedná se navíc o první podobný prohřešek obviněného, který byl v minulosti pro požití alkoholu před jízdou motorovým vozidlem již opakovaně řešen v přestupkovém řízení. Odvolací soud tak nesprávně zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného, když již předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolací soud se konečně nijak nevypořádal ani s návrhem státního zástupce, aby věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupil k projednání jako přestupku, pokud dospěje k závěru, že projednávaný skutek není trestným činem. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obviněný se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatelka uplatnila druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, když uvedla, že v předchozím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Podle názoru Nejvyššího soudu se o posléze uváděný případ jedná i v posuzované věci obviněného M. H.

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přísněji trestným podle ustanovení § 201 odst. 2 písm. c) tr. zák. pak bude ten, kdo takovým činem způsobí např. dopravní nehodu.

V posuzovaném případě z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že oba soudy vycházely ze stejného skutkového základu, podle něhož obviněný M. H. předmětného dne (kdy způsobil dopravní nehodu a byl na zjištění obsahu alkoholu v těle vyšetřován zasahujícími policisty) nebyl při řízení osobního automobilu ovlivněn alkoholem, natož v takové míře, aby to vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Podle názorů nižších soudů o tom svědčila mimo jiné skutečnost, že obviněný po nehodě, ale ani před ní (pokud jde o způsob jeho jízdy), nevykazoval žádné známky požití alkoholu, což potvrdili v hlavním líčení vyslechnutí policisté, kteří předmětnou nehodu prošetřovali. Podle výsledků orientační dechové zkoušky provedené orgány Policie České republiky za použití přístroje Dräger sice činila koncentrace alkoholu v dechu obviněného 1,46 g/kg, avšak přesné množství alkoholu v jeho krvi se nepodařilo prokázat. Z protokolu o nehodě ze dne 4. 9. 2006 totiž vyplynulo, že obviněný po nehodě a po poučení odmítl lékařskou zkoušku na přítomnost alkoholu v krvi, ovšem protokol ohledně odmítnutí této zkoušky není obviněným podepsán, a odepření provedení lékařského vyšetření ze strany obviněného nepotvrdily žádné jiné ve věci provedené důkazy (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).

Oba soudy dospěly též ke shodnému závěru, že rozdíl koncentrace alkoholu v krvi naměřené pomocí dechových analyzátorů se může podstatně lišit od výsledků zjištěných metodou plynové chromatografie. Výsledek dechové zkoušky sice nelze bez dalšího odmítat s tím, že výsledky takového měření mohou být nedostatečné, avšak výsledek měření lze mít za prokázaný pouze v souhrnu s ostatními důkazy. Výsledek orientační dechové zkoušky na zjištění alkoholu v těle (zjištěný přístrojem Dräger) tak nemůže sám o sobě sloužit jako důkaz pro závěr, že obviněný řídil osobní automobil ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, a to bez ohledu na tvrzení, že by například byl z dechu obžalovaného cítit alkohol (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně pak dále dospěl k závěru, že ani jiný přestupkový orgán by nemohl věc posoudit jinak co do ovlivnění alkoholem a že žalovaný skutek tedy nemůže být posouzen ani jako přestupek podle zvláštního právního předpisu. Proto obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a odvolací soud se v napadeném usnesení s těmito závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.

K dovolacím námitkám nejvyšší státní zástupkyně je třeba v obecné rovině předně uvést, že při posuzování významu výsledků orientační dechové zkoušky provedené přístrojem značky Dräger (přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu v dechu) lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. v dovolání uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, a ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007) a z ní vyplývající závěry, podle nichž, trestní stíhání obviněného řidiče pro trestný čin podle § 201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, když se nepodařilo objektivně (odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, neboť stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze prokázat i jinými důkazními prostředky (např. svědeckými výpověďmi, znaleckým posudkem). Takovým důkazním prostředkem může být též výsledek orientační dechové zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu, pokud i jinak odpovídá dalším provedeným důkazům ohledně stupně ovlivnění obviněného požitým alkoholem, a lze-li tedy na základě souhrnu provedených důkazů učinit závěr o vyloučení jeho řidičské způsobilosti. Výsledek orientační dechové zkoušky nelze odmítnout jen proto, že případně může vykazovat určitou nepřesnost či odchylku, např. ve srovnání s metodou plynové chromatografie. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., tato skutečnost může být významná zejména tam, kde se naměřené hodnoty pohybují kolem hranice 1 g/kg alkoholu a kdy je třeba se blíže zabývat možností nepřesnosti (tolerance) konkrétně použitého přístroje, popřípadě okolnostmi prováděné dechové zkoušky.

Ustanovení § 201 tr. zák. podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (srov. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo výše uvedeno, na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití alkoholu došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Znovu je třeba zdůraznit, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Pokud by jediným důkazem o míře ovlivnění obviněného M. H. požitým alkoholem zůstal jen výsledek orientační dechové zkoušky a jeho správnost ohledně stavu obviněného vylučujícího jeho řidičskou způsobilost by nebylo možno ověřit dalšími důkazy, pak by nebylo možno jinak, než souhlasit s tím, že soudy rozhodující v této věci správně dospěly k závěru, že v posuzovaném případě nelze bez důvodných pochybností dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Dále je třeba ovšem zdůraznit, že není sporu o tom, že dne 4. 9. 2006 v 16.24 hod. byla příslušníky Policie České republiky D. Z. a J. S. u obviněného M. H. v souvislosti se způsobenou dopravní nehodou uskutečněna přístrojem Dräger pozitivní dechová zkouška na přítomnost alkoholu a v době cca 1,5 hodiny po předmětné dopravní nehodě naměřena hodnota 1,46 g/kg alkoholu. Tato skutečnost vyplývá jak ze svědeckých výpovědí těchto policistů, tak z obsahu protokolu pořízeného o této dopravní nehodě, z něhož navíc vyplývá i to, že obviněný měl přiznat požití alkoholu (č. 34 35). O tom, že na místě dopravní nehody bylo zmiňováno požití alkoholu ze strany obviněného M. H., potvrdil též svědek I. K.

I když soud prvního stupně konstatoval obsah těchto důkazů, tak s ohledem na výpovědi již výše uvedených svědků, jakož i svědectví M. S., že na obviněném nepozorovali známky požití alkoholu, a při absenci jiných důkazních prostředků, učinil závěr, že obviněný M. H. před jízdou nepožil žádný alkohol. Jakými úvahami se soud prvního stupně přitom řídil, z odůvodnění rozhodnutí příliš zřejmé není, když v této souvislosti obsahuje jen zcela nekonkrétní, ničím nepodložená tvrzení o obecných možnostech ovlivnění účinnosti přístroje Dräger (např. v důsledku blízkosti antén, požití aromatických šťáv). Zjištění, že se tak v posuzované věci obviněného M. H. skutečně stalo, však nemá oporu v žádném z provedených důkazů a vyhodnocením žádného z nich takový závěr nevyplývá. Soud prvního stupně se nijak nezabýval tím, zda s ohledem na naměřenou hodnotu 1,46 g/kg alkoholu byl konkrétně použitý přístroj Dräger ve stavu slučitelném se závěrem, že obviněný nepožil vůbec žádný alkohol. V případě obviněného M. H. by tato odchylka musela být extrémně vysoká, a to v hodnotě 1,46 g/kg. V tomto směru skutková zjištění obou soudů (odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil) jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy.

Jak již bylo výše uvedeno, soudy v posuzované věci především dospěly k závěru, že výsledné hodnoty alkoholu zjištěné přístrojem Dräger, nejsou pro posouzení jednání obviněného nijak relevantní, neboť přístroj může vykazovat určité nepřesnosti a odchylky, a to nejen z hlediska posouzení viny obviněného žalovaným trestným činem (viz výše), ale ani pro případné posouzení žalovaného skutku jako přestupku příslušným přestupkovým orgánem. Jinak řečeno, že z provedených důkazů nelze ani dovodit, že obviněný v rozhodné době řídil automobil po požití jakéhokoliv množství alkoholu, resp. že přestupkový orgán by nemohl věc posoudit jinak co do ovlivnění alkoholem a že by nemohl jeho jednání posoudit jako přestupek podle zvláštního právního předpisu . Soud prvního stupně měl patrně na mysli § 22 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů /uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích - b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem, nebo c) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky/ a ve skutečnosti tak zaujal právní názor, že řízení motorového vozidla při hladině alkoholu nižší než 1 g/kg nemůže být příslušným orgánem posouzeno jako přestupek. Takový závěr je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona o přestupcích, a pokud soudy za této situace uzavřely, že stíhaný skutek není nejen trestným činem, ale že by jej nebylo možno posoudit ani jako přestupek (že není žádným protiprávním jednáním), pak takové právní posouzení věci obviněného M. H. je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelce je tak potřeba přisvědčit v té části jejích dovolacích námitek, že soudy pochybily, pokud na podkladě skutkového stavu, který měly k dispozici, nepostoupily věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (resp. § 222 odst. 2 tr. ř.) k projednání příslušnému orgánu jako přestupek.

Proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným a zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, když příčina vytýkaných nedostatků má svůj původ již v řízení před tímto soudem. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v intencích výše uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena v důsledku dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného, může v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2008



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík