11 Tdo 1061/2006
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1061/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 dovolání podané obviněným J. P., L. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 8 To 148/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 13/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. P. a obviněného L. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 1 T 13/2005, byl obviněný L. P. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovanými jako (I.) trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a (II.) trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., za které byl podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl obviněný J. P. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovaným jako (I.) trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a (III.) trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., za které byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo uloženo zabrání pistole vz. 45, ráže 6,35 Browning.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému L. P. uložena povinnost uhradit poškozené L. S., roz. T., škodu ve výši 28 232 Kč, a obviněnému J. P. uložena povinnost uhradit poškozené L. S., roz. T., škodu ve výši 12 772 Kč, J. K., roz. S., škodu ve výši 3 637,50 Kč, J. J., škodu ve výši 12 250 Kč a E. S., škodu ve výši 64 805 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. a poškozená L. S. se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obvinění dopustili trestné činnosti uvedené pod bodem (I.) tím, že dne 22. 7. 2003 kolem 16:00 hod., přijeli motorovým vozidlem, které řídil L. P., před dům ozbrojeni pistolemi, a to L. P. pistolí ČZ vz. 45, ráže 6,35 Browning, J. P. pistolí ČZ vz. 27 ráže 7,65 Browning, a poté, kdy L. P. vyvolal slovní a fyzický konflikt s J. S., R. S., a H. K., do kterého se zapojil i J. P., v průběhu fyzického konfliktu L. P. zastřelil třemi výstřely z pistole ČZ, vz. 45, ráže 6,35, do oblasti zad a hrudníku R. S., třemi výstřely ze stejné zbraně do oblasti zad J. S. a J. P. pěti výstřely z pistole ČZ, vz. 27, ráže 7,65, H. K. do oblasti zad, hrudníku, břicha a dolních končetin a v důsledku těchto střelných poranění R. S. a H. K. na místě zemřeli, J. S. zemřel při převozu do nemocnice.

Obviněný L. P. se dopustil trestné činnosti uvedené pod bodem (II.) tím, že v přesně nezjištěné době si opatřil samonabíjecí pistoli ČZ, vz. 45 ráže 6,35 Browning, včetně nejméně 97 ks ostrých nábojů ráže 6,35 Browning, zbraň použil ke střelbě dne 22. 7. 2003 a zbraň i s náboji přechovával do dne 24. 7. 2003, přestože mu nebyl vydán zbrojní průkaz jakékoliv skupiny, který by ho opravňoval k nabývání, držení a nošení střelné zbraně a střeliva.

Obviněný J. P. se dopustil trestné činnosti uvedené pod bodem (III.) tím, že v přesně nezjištěné době si opatřil samonabíjecí pistoli ČZ, vz. 27, ráže 7,65 Browning, zbraň použil ke střelbě dne 22. 7. 2003 a zbraň i s náboji přechovával do dne 24. 7. 2003, přestože mu nebyl vydán zbrojní průkaz jakékoliv skupiny, který by ho opravňoval k nabývání, držení a nošení zbraně a střeliva.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali obviněný L. P. a obviněný J. P. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 8 To 148/2005 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených L. S. a J. K.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému L. P. povinnost nahradit poškozené L. S., škodu ve výši 7 772 Kč a poškozené J. K., škodu ve výši 597,50 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložil obviněnému L. P. a J. P. společně a nerozdílně nahradit L. S. škodu ve výši 1 920 Kč a J. K. škodu ve výši 3 040 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. konečně odkázal poškozenou L. S. a poškozenou J. K. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen mimo jiné obviněnému J. P. dne 11. 5. 2006, jeho obhájcům JUDr. K. S. a JUDr. K. K. shodně dne 25. 4. 2006, obviněnému L. P. dne 11. 5. 2006, jeho obhájci JUDr. Ing. T. B. dne 14. 4. 2006 a Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích dne 18. 4. 2006.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. P., prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. K., dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 25. 5. 2006.

Obviněný J. P. svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozhodnutí odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že:

ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.,

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. b), písm. g) tr. ř., přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje obviněný J. P. v tom, že v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti předsedy senátu, kterou vznesl prostřednictvím svého obhájce v podání ze dne 22. 8. 2005 nazvaném Odůvodnění stížnosti do usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2005 vydaného podle § 31 odst. 1 tr. řádu . K této námitce obviněný dále uvedl, že společně s L. P. podal dne 19. 8. 2005 do protokolu námitku podjatosti všech členů příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, avšak samostatně tuto námitku neuplatnil, přičemž však dne 22. 8. 2005 učinil shora uvedené podání, které má být, podle názoru obviněného, posuzováno nikoliv podle názvu, ale podle obsahu.

Vzhledem k uvedenému ve svém dovolání obviněný uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích nepostupoval podle § 31 tr. ř., když toto podání postoupil Vrchnímu soudu v Praze, který dne 1. 9. 2005 podání jako stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. K takovému postupu nebyl podle názoru obviněného důvod, neboť napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo vydáno z podnětu obviněného J. P. a tento obviněný by nebyl k takové stížnosti nijak legitimován.

K samotné námitce podjatosti pak obviněný J. P. uvedl, že (stručně řečeno) usmrcení tří osob muselo působit na členy senátu, jakož i na širokou veřejnost, značně negativně a depresivně, a to bez ohledu na zavinění obviněných. Tyto pocity byly podle názoru obviněného dále znásobeny médii, která obviněné prezentovala jako brutální a nelítostné vrahy, a následně i nepřátelským a agresivním vystupováním obviněného v průběhu hlavního líčení. Vzhledem k tomu uvedl obviněný J. P., že lze pochybovat o podjatosti soudců, projednávajících zkoumaný případ.

Obviněný dále namítl, že Krajský soud v Českých Budějovicích nepostupoval v souladu s § 31 tr. ř., když jeho podání ze dne 22. 8. 2005 předložil Vrchnímu soudu v Praze, který jej jako stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Podle názoru obviněného nemělo být takto postupováno, neboť obviněný nebyl k podání stížnosti legitimován, jelikož usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2005, vydané podle § 31 tr. ř. se jej netýká. Nebylo tedy rozhodnuto o námitkách obviněného vznesených ohledně podjatosti předsedy senátu a tedy porušeno právo na spravedlivý proces.

Toto pochybení soudu pak namítl obviněný rovněž ve svém odvolání. Odvolací soud však jeho námitku neakceptoval, když uvedl, že si obviněný, resp. jeho obhájci, vzhledem ke své praxi, museli být vědomi rozdílu mezi stížností proti usnesení soudu prvního stupně a novou námitkou podjatosti.

Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že zmíněné procesní pochybení soudu považuje za vadu, která mohla mít vliv na dovoláním napadené rozhodnutí.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně nelze podřadit pod § 219 odst. 1 tr. zák.

Konkrétně namítl, že z popisu skutku nelze dovodit jeho úmysl usmrtit jiného jak předpokládá § 219 odst. 1 tr. zák. Použitý výraz zastřelil totiž podle názoru obviněného popisuje až konečný výsledek děje, nikoliv však jeho průběh nebo důvod. Úmysl přitom nelze dovodit ani z popisu částí těla, které byly výstřely zasaženy. Tento úmysl nelze konečně dovodit ani z toho, že se obviněný zapojil do konfliktu, který vyvolal jeho otec L. P., neboť nelze dovodit jaké důvody ho k tomu vedly, popř. do jaké míry se do konfliktu zapojil.

Závěrem k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že popis skutku je natolik nepřesný a nejednoznačný, že je možné skutek podřadit i pod jiné skutkové podstaty trestných činů než pod skutkovou podstatu uvedenou v § 219 odst. 1 tr. zák. Z popisu skutku proto nelze dovodit ani správnost či správnost právního posouzení, a v této části je proto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Za této situace je třeba skutkové vady posuzovat ve prospěch dovolatele a uzavřít, že popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen.

Za situace, kdy podle názoru obviněného byly v předchozím řízení dány shora uvedené dovolací důvody, je ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. naplněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným námitkám obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004 zrušil a v návaznosti na to zrušil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2003. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky odložil ve smyslu § 265o tr. ř. výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Na výzvu soudu prvního stupně vyjádřil obviněný, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. K. S., podáním, které bylo doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 21. 7. 2006, svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání rovněž obviněný L. P., a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. T. B. Toto dovolání bylo doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 16. 6. 2006.

Obviněný svým dovoláním napadl celou výrokovou část uvedeného rozhodnutí. Jako dovolací důvod uvedl, že:

jak v prvním tak i v druhém stupni rozhodoval ve věci vyloučený orgán, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.,

mu nebyl v řízení ustanoven obhájce, ač o takovém ustanovení mělo být rozhodnuto, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.,

rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, když mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti pěti let, aniž byly pro jeho uložení dány zákonné podmínky, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu senátem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo umožněno sedět vedle svého obhájce u stolu a bez pout na rukou tak, aby mohl volně listovat ve svých podkladech. Bylo tak porušeno ustanovení § 12 odst. 2 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. Obhájce obviněného přitom při vyslovení žádosti o sejmutí pout obviněnému zdůraznil, že se obviněný opakovaně účastnil soudních jednání, při kterých seděl bez pout na rukou a nikdy se ničeho nedopustil. Rovněž v rámci nynějšího trestního řízení se obviněný nepokusil o útěk a nezavdal ani jinou příčinu pro to, aby seděl v jednací místnosti v poutech a odděleně od svého obhájce. Možnost nechat si sundat pouta v případech, kdy o to výslovně požádá za účelem listování v podkladech, obviněný označil za nedostatečnou a neumožňující mu průběžné sledování procesu a plnohodnotnou účast na hlavním řízení.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu dále obviněný spatřuje v tom, že byla soudem odmítnuta jeho žádost, aby mohl před soudem hovořit v německém jazyce a aby mu bylo do tohoto jazyka tlumočeno. K tomu obviněný uvedl, že dlouhou dobu žil v Rakousku a je tedy jistější v požívání německého jazyka nežli českého jazyka, a to zejména pokud je používána odborná právní terminologie. Pochybnosti ohledně podjatosti soudu jsou přitom zesilovány skutečností, že tlumočník byl hlavnímu líčení přítomen.

Naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný dále v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o vrácení osobního vozu tov. zn. Fiat Uno, a dalších movitých věcí uvedených v protokolu o prohlídce a ohledání uvedeného vozu, ač o vrácení těchto věcí opakovaně žádal.

Podjatost senátu soudu prvního stupně spatřuje obviněný konečně i v ústním odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy v reakci na závěrečnou řeč předseda senátu prohlásil, že nepovažuje za žádoucí, aby se příliš rozevíraly nůžky mezi tím, jak je spravedlnost vnímána veřejností a jak ji prezentuje ve svém rozhodnutí soud. K tomuto obviněný uvedl, že je v trestním řízení nutno postupovat striktně podle práva, nikoliv s ohledem na vnímání spravedlnosti veřejností. K některým názorům veřejnosti přitom obviněný odkázal na novinové články týkající se zkoumaného případu.

Naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný dále i v podjatosti příslušného senátu Vrchního soudu v Praze. Podjatost podle jeho názoru vzbuzuje postup uvedeného soudu, který při veřejném zasedání nechal sejmout pouta pouze obviněnému J. P., když obviněnému L. P. pouta na žádost věznice ponechal přesto, že bylo odvolacímu soudu známo, že se obviněný v rámci soudních jednání nikdy ničeho nedopustil a pouze důrazněji uplatňoval svá práva. Podjatost příslušného senátu Vrchního soudu v Praze spatřuje obviněný dále v tom, že věc nebyla projednána v prostorách, kde by obvinění měli možnost sedět vedle svých obhájců. Podjatost je dále obviněným spatřována i v tom, že v usnesení ze dne 1. 9. 2005, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2005, označil Vrchní soud v Praze uplatnění práva obviněného na jednání v německém jazyce za zjevnou snahu o obstrukci a provokaci . Podobně reagoval Vrchní soud v Praze i na námitku chybějícího rozhodnutí o ustanovení obhájce. Podjatost příslušného senátu Vrchního soudu v Praze je obviněným konečně spatřována i v tom, že jej předseda tohoto senátu vyzval, aby při závěrečné řeči nestál u řečnického pultíku s odůvodněním, že by jinak poplival soud a nenechal jej ani dokončit závěrečnou řeč s tím, že obviněný opakovaně vložil do českých vět německá slova.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v řízení neměl obhájce, ač ho měl mít. Ačkoliv měl fakticky právní pomoc zajištěnou, neměl zvoleného ani ustanoveného obhájce. V řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se totiž podle názoru obviněného nemohlo automaticky obnovit ustanovení obhájce z předchozího řízení, neboť obhajoba ze zákona zanikla podle § 41 odst. 5 tr. ř. Za této situace pak bylo třeba znovu postupovat podle § 38 a § 39 tr. ř., což se však nestalo.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody ve výměře dvacet pět let, aniž by byly splněny zákonné podmínky obsažené v § 29 odst. 1, 2 tr. zák. pro uložení takového trestu.

Obviněný se dále vyjádřil k otázce stupně nebezpečnosti činu pro společnost a shrnul zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na patnáct až dvacet pět let. K vlastní osobě konstatoval, že:

měl dosud čistý rejstřík trestů,

byla prokázána surová rvačka, při které byl J. P. dole , zatímco jej jiná osoba mordovala ,

znalci dovodili, že vraždu spáchal v reakci na skutečné či domnělé ohrožení a že subjektivně reagoval na ohrožení života svého syna ,

nešlo o plánovaný čin, přičemž sice vyvolal slovní konflikt, ale nebylo prokázáno, že by chtěl vyvolat konflikt fyzický,

neměl ze svého činu žádný prospěch, přičemž jím způsobil neštěstí nejen pozůstalým, ale i sobě a svému synovi.

K otázce stupně nebezpečnosti činu pro společnost obviněný dále uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že je vysoký stupeň společenské nebezpečnosti dán usmrcením obou mužských členů rodiny S., a že tento následek je pro pozůstalé ženy nepochybně mnohem závažnější, než usmrcení jakýchkoliv dvou osob. K tomu obviněný dále uvedl, že výběr osob, které usmrtil byl náhodný a vyplýval z okolností případu, tj. z průběhu a eskalace konfliktu a z přítomnosti usmrcených osob.

Obviněný se konečně vyjádřil i k otázce možnosti své nápravy když uvedl, že jeho resocializace je podle znalců možná, i když ne jednoduchá. Dále uvedl, že dobře chápe k jakému neštěstí došlo, a kdyby to mohl vzít zpátky, určitě by to udělal.

Obviněný dále poukázal na závěry znalců, kteří uvedli, že není asociálním psychopatem, ačkoliv je predisponovaný k tomu konflikty do určité míry vytvářet, byť nechtěně, potencovat je a udržovat. Obviněný rovněž poukázal na závěr znalců, že ne každý jeho osobní spor může být spouštěcím mechanismem. V daném případě pak podle vyjádření MUDr. M. reagoval obviněný subjektivně na ohrožení svého syna.

Vzhledem ke skutečnosti, že za celý jeho život k podobné tragedii nedošlo, uvedl obviněný, že není reálné, že by se podobná situace po delší době výkonu trestu odnětí svobody opakovala.

Závěrem obviněný uvedl, že by pravděpodobně byl schopen přijmout odsuzující rozsudek, kdyby bezdůvodně nedocházelo k porušování některých jeho základních práv

a především, kdyby jeho syn nebyl odsouzen bez důkazů, resp. v rozporu s nimi.

Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný L. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v plném rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 8 To 148/2005, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 1 T 13/2005, jakož i všechna rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný L. P. rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož druhu a stupně než Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Na výzvu soudu prvního stupně vyjádřil obviněný L. P., prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. T. B. podáním, které bylo doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 14. 7. 2006, svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovoláním obou obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a námitek obou obviněných, obsažených v jejich dovoláních uvedla, že ze základních hledisek lze obě dovolání považovat za přípustná.

Ohledně námitek podjatosti státní zástupkyně uvedla, že je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů. Pokud jde o ustanovení tlumočníka, je ho třeba v těch případech, kdy osoby neovládají jednací jazyk soudů, tj. jazyk český. Mezi takové osoby však L. P. rozhodně nepatří. Na dobrou znalost mateřského jazyka lze podle státní zástupkyně usuzovat i ze skutečnosti, že obviněný L. P. pracoval v Rakousku pro tamější policii jako tlumočník. Pokud jde o hodnocení námitek a stížností obviněných na podjatost a jejich vyřízení soudy, nelze podle názoru státní zástupkyně postupu soudu nic vytknout.

K námitce J. P. ohledně posouzení jeho jednání uvedla státní zástupkyně, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že H. K. musel usmrtit právě J. P.

Ohledně námitek L. P. vztahujících se k naplnění podmínek uložení výjimečného trestu státní zástupkyně uvedla, že tyto podmínky byly zcela splněny, a to jak ve vztahu k vysokému stupni společenské nebezpečnosti, tak ve vztahu k možnosti nápravy obviněného.

Závěrem státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný L. P. projevil v rámci trestního řízení agresivitu i vůči poškozeným, svědkům, tlumočníkům, znalcům, policistům, státnímu zástupci a konečně i soudcům. Jeho výroky přitom podle názoru státní zástupkyně vyjadřují nenávist vůči všemu, co představuje český stát, k jeho institucím i obyvatelům.

Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navrhnuté rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci obě dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že obě dovolání přípustná jsou [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný J. P. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení platí, že dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl li o této skutečnosti již dříve.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. rovněž platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. konečně platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Předně je třeba konstatovat, že obviněný J. P. namítl podjatost členů příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích již v rámci dovolání předcházejícímu řízení, a to podáním ze dne 22. 8. 2005 (srov. č. l. 1823). V uvedeném podání, byť jde obsahově o stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2005, totiž obviněný brojí nejen proti citovanému usnesení, ale uvádí rovněž okolnosti, z nichž dovozuje podjatost přinejmenším předsedy senátu JUDr. R. B.

V dovolání uvedená námitka podjatosti tedy v obecné rovině naplňuje zvolený dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Brojí li nejprve obviněný proti procesnímu postupu při vyřízení jeho podání ze dne 22. 8. 2005, je nutno říci, že tato námitka obsahově nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud proto v rámci dovolacího řízení uvedený postup soudů nepřezkoumával.

Pokud pak jde o samotnou námitku podjatosti členů příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, je nutné připomenout, že obviněný uvedl důvody podjatosti členů senátu, resp. předsedy senátu JUDr. R. B., již v citovaném podání ze dne 22. 8. 2005, a v rámci řízení o stížnosti se jimi podrobně zabýval Vrchní soud v Praze.

Skutečnost, že byl v daném případě projednáván Krajským soudem v Českých Budějovicích případ závažné trestné činnosti proti životu a zdraví, nemůže podle názoru Nejvyššího soudu sama o sobě ohrozit nestrannost členů příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích a založit důvodné pochybnosti o jejich objektivitě. Sám trestní řád totiž při určení místní příslušnosti soudu v trestním řízení preferuje pro projednání věci ten soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán (srov. § 18 odst. 1 tr. ř.). Je tomu tak především proto, že je takový soud zpravidla schopen objasnit trestnou činnost nejefektivněji, přičemž i výchovný účinek trestního řízení na ostatní členy společnosti (generální prevence) je v takovém případě nejvyšší.

Rovněž ani závažnost trestné činnosti, byť jde v daném případě o trestnou činnost velmi závažného charakteru, nemůže bez dalšího založit podjatost členů senátu, který tuto věc v trestním řízení projednává. Základním předpokladem výkonu funkce soudce, resp. přísedícího, je totiž jeho schopnost postupovat při vyřizování agendy spravedlivě, nestranně a nezávisle, schopnost nenechat se při rozhodování ovlivnit tlakem médií, popř. názory veřejnosti, a posuzovat jednotlivé případy v intencích zákona. Uvedené závěry lze vztáhnout i na osobní kontakt členů senátu s obviněnými v rámci hlavního líčení.

Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud shora uvedenou námitku podjatosti členů příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud obviněný uvedl, že skutkové okolnosti případu popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, nelze podřadit pod skutkovou podstatu uvedenou v § 219 odst. 1 tr. zák., neboť z výroku nelze dovodit úmysl obviněného usmrtit jiného, je třeba říci, že takto formulovanou námitku lze považovat za námitku naplňující zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

S uvedenou námitkou obviněného lze souhlasit do té míry, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutečně neobsahuje expressis verbis popis volní a vědomostní složky psychického vztahu pachatele k jeho trestné činnosti. V tomto smyslu jde o určité procesní pochybení nalézacího soudu, neboť tzv. skutková věta by měla v ideálním případě obsahovat zcela zřetelný a jednoznačný popis skutkových okolností, které naplňují všechny zákonné znaky trestného činu (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.), tj. i popis pachatelova psychického vztahu k trestné činnosti.

Nicméně tento psychický vztah je v tzv. skutkové větě dostatečně naznačen v popisu objektivní stránky trestného činu a i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je dále podrobně rozvedeno, že uvedený soud dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že obviněný J. P. jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě v úmyslu střelbou usmrtit H. K. Tento závěr opřel soud prvního stupně, stejně jako v případě obviněného L. P., zejména o počet výstřelů směřujících proti poškozenému, a o oblast těla, na kterou byla střelba směřována (srov. str. 12 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což jsou skutečnosti, které byly uvedeny ve skutkové větě výroku rozsudku. Ostatně použité slovo zastřelil ve skutkové větě, ve které je současně popsán výsledek střelby i uvedením skutečnosti, že v důsledku střelných poranění H. K. na místě zemřel, lze chápat i jako méně přesné vyjádření záměru střelce. Na uvedených závěrech týkajících se zavinění pak nezměnil nic ani odvolací soud. Pokud tedy nalézací soud uzavřel, že obviněný střílel na poškozeného H. K. s úmyslem jej usmrtit, nelze než konstatovat, že právní posouzení jeho jednání jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., je v tomto smyslu správné. Nejvyšší soud proto shledal i v tomto případě námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obviněný J. P. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod konečně skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod lze naplnit ve dvou variantách. V prvním případě je dovolací důvod naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V druhém případě je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l tr. ř. naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Jak již bylo naznačeno výše, uplatnil obviněný ve svém dovolání druhou uvedenou variantu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by byly v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku dány namítané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami obviněného naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že obviněný J. P. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na skutečnost, že obviněný J. P. v závěru svého dovolání navrhuje ze shora popsaných důvodů zrušit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004 a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2003. Je však třeba říci, že tato rozhodnutí již byla k dovolání obou obviněných zrušena předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1311/2004, učiněným v této trestní věci.

Rovněž obviněný L. P. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K obecnému výkladu tohoto dovolacího důvodu lze odkázat na to, co již bylo řečeno výše.

Předem je však třeba připomenout, že obviněným namítané postupy soudů, které mají nasvědčovat podjatosti členů senátů, sami obsahově nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud je proto z tohoto hlediska v rámci dovolacího řízení nepřezkoumával, resp. nevyvozoval z jejich správnosti jiné důsledky, než ty, které měly význam pro posouzení podjatosti.

Spatřuje li nejprve obviněný důvody podjatosti členů senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích v tom, že mu nebylo umožněno sedět vedle svého obhájce

u stolu a bez pout na rukou tak, aby mohl volně listovat ve svých podkladech, pak je nutné konstatovat, že v těchto skutečnostech nelze bez dalšího spatřovat podjatost členů senátu vůči obviněnému, a to i kdyby byl postup soudu nesprávný. Muselo by být zřejmé, že cílem soudu by bylo záměrně obviněného poškodit. Nejvyšší soud však považuje za vhodné připomenout, že postup soudu v uvedených otázkách není v rozporu s příslušnými předpisy.

Zasedací pořádek v řízení před okresními a krajskými soudy je upraven instrukcí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001 Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen instrukce ). Podle § 41 odst. 3 této instrukce sice platí, že obviněný sedí u stolu umístěného na levé straně před pódiem při pohledu od soudního stolu. Má li obviněný obhájce, sedí vedle svého obhájce po jeho levé straně. Projednává li se čin dítěte mladšího 15 let, opatrovník sedí po jeho levé straně. Je li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, sedí na lavici před stolem svého obhájce. Jeden z příslušníků Vězeňské služby České republiky sedí po jeho pravé straně, druhý buď po jeho levé straně nebo za ním. Předseda senátu (samosoudce) však může stanovit jiný zasedací pořádek, a to s ohledem na možnosti jednací síně a charakter projednávané věci, přičemž přihlédne ke stanovisku příslušníků Vězeňské služby a dbá na zajištění bezpečnosti všech osob přítomných v jednací síni (srov. § 41 odst. 5 instrukce). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o změně zasedacího pořádku plně závisí na posouzení konkrétní situace předsedou senátu.

Podobně je na úvaze předsedy senátu (samosoudce) i otázka použití pout v jednací síni při hlavním líčení. Ustanovení § 12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen jednací řád ) sice stanovuje, že po dobu přítomnosti v jednací síni se předvedeným donucovací prostředky snímají, nicméně i v tomto případě může předseda senátu (samosoudce) dát pokyn k ponechání donucovacích prostředků, zejména pokud je dáno důvodné podezření z pokusu o útěk, napadení přítomných osob nebo jiného násilného jednání, ale i z jiného důvodu.

Pokud jde o námitku, že byla odmítnuta jeho žádost hovořit před soudem v německém jazyce, je třeba konstatovat, že ani tato okolnost by nemohla podle názoru Nejvyššího soudu bez dalšího založit důvod podjatosti členů senátu, byť by se soud odchýlil od příslušných zákonných ustanovení.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že podle věty první

§ 2 odst. 14 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce.

Podle věty druhé § 2 odst. 14 tr. ř. dále platí, že každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

Posledně citované ustanovení v podstatě provádí čl. 37 odst. 4 Listina základních práv a svobod, podle kterého každý kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Obdobné ustanovení obsahuje i Evropská úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) v čl. 6 odst. 3 písm. e), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Účelem citovaných ustanovení ve vztahu k trestnímu řízení je předně zajištění rovnosti osob vystupujících v jeho rámci (zejména obviněných), a tedy zabránění diskriminace z důvodu neznalosti jednacího jazyka. V konkrétnější rovině lze účel uvedených ustanovení spatřovat v možnosti porozumět průběhu trestního řízení, jakož

i v možnosti účinně uplatnit svá práva, a pokud jde o obviněného především práva na obhajobu.

Z věty druhé § 2 odst. 14 tr. ř. pro zkoumaný případ vyplývá, že pokud obviněný prohlásí, že neovládá jednací jazyk soudu, je oprávněn používat především svůj mateřský jazyk a orgány činné v trestním řízení mu k tomuto účelu ustanoví tlumočníka (§ 28 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád preferuje použití mateřského jazyka, přičemž pro zvláštní případy umožňuje použití jiného jazyka, než jazyka mateřského. Je tomu tak zpravidla za situace, kdy pro mateřský jazyk osoby, která prohlásila, že neovládá český jazyk, není zapsán v seznamu znalců a tlumočníků příslušný tlumočník, tj. že z objektivních důvodů nelze do takového jazyka tlumočit, přičemž však existuje jiný jazyk, který osoba, jež prohlásila, že neovládá český jazyk, dostatečně ovládá. Přichází však v úvahu i situace, kdy sice mateřským (rodným) jazykem osoby, která využije práva podle § 2 odst. 14 tr. ř. je jazyk český, ale tato osoba z objektivních důvodů již tento jazyk dostatečně neovládá, například proto, že se sice narodila českým rodičům, ale vyrůstala a žila v jiném jazykovém prostředí, resp. v jiném státě, a neosvojila si jeho dostatečnou znalost.

Z ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. však nelze dovodit, že by snad osoba, která objektivně dostatečně ovládá jednací jazyk (tj. český jazyk), mohla oprávněně žádat postupem podle § 2 odst. 14 tr. ř. o tlumočení do jiného jazyka, např. do jazyka národnostní menšiny, jejímž je příslušníkem, nebo do jiného jazyka, o němž tvrdí, že jej ovládá lépe, neboť takový výklad by zjevně neodpovídal účelu citovaného ustanovení (viz výše). Postup soudu podle § 2 odst. 14 tr. ř., resp. § 28 odst. 1 tr. ř., proto v uvedeném smyslu není závislý výlučně na libovůli osoby, jež učiní prohlášení podle § 2 odst. 14 tr. ř., ale je závislý rovněž na objektivních okolnostech, tj. na objektivní znalosti či neznalosti jednacího jazyka touto osobou tak, aby byl sledován nejobecnější účel tohoto ustanovení, tedy zachování rovnosti osob vystupujících v trestním řízení.

Z trestního spisu, sp. zn. 1 T 13/2005 (resp. 1 T 35/2003) vyplývá, že se obviněný L. P., hlásí se k české národnosti, v osmdesátých letech emigroval z tehdejší Československé socialistické republiky do Rakouské republiky, přičemž v posledních letech žije střídavě v Rakouské a České republice (srov. protokol o výslechu podezřelého L. P. na č. l. 87 88).

Z uvedených skutečností vyplývá, že v případě obviněného L. P. nešlo o situaci, kdy by tento obviněný zjevně neovládal jednací jazyk soudu. Za tohoto stavu byl Krajský soud v Českých Budějovicích oprávněn posoudit (a to i na podkladě průběhu samotného řízení), zda jde skutečně o situaci, kdy nedostatečná úroveň znalosti jednacího jazyka soudu ze strany jmenovaného obviněného byla pro něj diskriminační. V tomto smyslu tedy Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou a nelze tedy z tohoto důvodu dovozovat jeho podjatost.

Pokud dále obviněný L. P. spatřuje důvod podjatosti členů senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti vrácení osobního vozu tov. zn. Fiat Uno 50, a dalších movitých věcí, je třeba i v tomto případě konstatovat, že rozhodnutí o vrácení věci podle § 80 tr. ř. je v řízení před soudem plně v kompetenci předsedy senátu. Je tedy na něm, aby posoudil existenci zákonných podmínek pro vrácení věci. Domnívá li se obviněný, že ohledně jeho žádosti o vrácení uvedeného osobního vozu dochází ze strany soudu k průtahům, mohl postupovat podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn, a podat v tomto smyslu stížnost.

Pokud jde o poslední námitku stran podjatosti členů senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pokud obviněný poukazuje na odůvodnění rozsudku jmenovaného soudu, je třeba říci, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 11. 2005 nevyplývají žádné okolnosti, které by snad naznačovaly podjatost členů senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích v obviněným naznačovaném smyslu. Ostatně výrok předsedy senátu, kterým měl podle tvrzení dovolání reagovat na závěrečnou řeč obhájce, neznamená přiznání soudu, že nehodlá respektovat zákon, ale mínění veřejnosti. Pokud by byl takový výrok pronesen, bylo by jej nutno hodnotit i v kontextu zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu. K té srovnej další úvahy Nejvyššího soudu. Uvedenou námitku proto ani v tomto případě není možno považovat za důvodnou.

Ohledně námitky obviněného stran podjatosti členů příslušného senátu Vrchního soudu v Praze, kdy obviněný namítá (stručně řečeno), že při veřejném zasedání mu nebyla sejmuta pouta, že věc nebyla projednána v prostorách, kde by obvinění měli možnost sedět vedle svých obhájců, že Vrchní soud v Praze označil uplatnění práva obviněného na jednání v německém jazyce za zjevnou snahu o obstrukci a provokaci , lze v plném rozsahu odkázat na shora učiněné závěry, týkající se těchto skutečností.

Pokud pak jde o posledně uvedenou námitku obviněného, v níž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že totiž předseda senátu Vrchního soudu v Praze nenechal obviněného dokončit závěrečný (konečný) návrh s tím, že obviněný opakovaně vložil do českých vět německá slova, je třeba opět zdůraznit, že ani tento postup soudu i pokud by byl nesprávný nemůže být podle názoru Nejvyššího soudu sám o sobě důkazem podjatosti soudu. Z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 vyplývá, že poté, co byla na příkaz předsedy senátu obviněnému L. P. před závěrečným návrhem sejmuta pouta, aby mohl nahlížet do svých poznámek, a tento obviněný uvedl část svého návrhu, přičemž přešel z českého jazyka do německého jazyka a vykřikoval na tlumočnici, byl předsedou senátu upozorněn, aby mluvil v českém jazyce a nevykřikoval. Toto napomenutí předsedy senátu však obviněný nerespektoval a v uvedeném jednání pokračoval. Nato mu bylo předsedou senátu slovo odebráno (srov. č. l. 2129 2130).

Nejvyšší soud považuje na tomto místě za potřebné připomenout, že pro řízení veřejného zasedání se uplatní stejná pravidla jako pro řízení hlavního líčení (srov. § 238 tr. ř.), které je upraveno zejména v § 203 až § 204 tr. ř. Pokud jde o závěrečný návrh smí jej předseda senátu přerušit jen, pokud zřejmě vybočuje z rámce projednávané věci (§ 238 za užití § 216 odst. 2 tr. ř. per anal.). Pokud jde o otázku hodnocení slovních projevů obviněného učiněných v německém jazyce, je třeba zopakovat, že jednacím jazykem trestního řízení je v souladu s větou první § 2 odst. 14 tr. ř. jazyk český, a proto i závěrečný návrh obviněného musí být činěn v tomto jazyce, pokud nepřichází v úvahu postup podle věty druhé § 2 odst. 14 tr. ř., resp. § 28 tr. ř. Tak tomu však v daném případě nebylo. Jestliže obviněný používal při přednesu návrhu jiný jazyk než jednací, je možno to považovat za vybočení z rámce projednávané věci. Navíc z dříve uvedených ustanovení vyplývá, že při řízení veřejného zasedání je předseda senátu (srov. § 203 odst. 1 tr. ř.) povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (srov. § 203 odst. 2 tr. ř.). Předseda senátu má tedy z tohoto pohledu zajistit, aby se přítomné osoby zdržely nevhodných či urážlivých projevů či chování. Za tímto účelem může osobu, která narušuje jednání soudu svým nevhodným chováním, slovním projevem či jinak, na toto upozornit a vyzvat ji k nápravě (tj. napomenout ji), za podmínek § 66 tr. ř. takové osobě uložit pořádkovou pokutu, za podmínek § 204 tr. ř. ji vykázat z jednací síně, popř. v krajním případě dát podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Je přitom plně v odpovědnosti předsedy senátu, aby zajistil odpovídající důstojnost a vážnost soudního jednání a k tomuto účelu využil trestním řádem aprobované prostředky.

Obviněný L. P. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o případy, kdy nebyla dodržena příslušná ustanovení upravující tzv. nutnou obhajobu, tj. § 36, § 36a tr. ř., popř. § 42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších změn a doplňků. Shora uvedený dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale pouze některé případy. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.

O takovou situaci však v daném případě zjevně nešlo, neboť jak uvádí i sám obviněný, fakticky byla jeho obhajoba, po vrácení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích, k němuž došlo na podkladě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1311/2004, zajištěna, a to dosavadním obhájcem JUDr. Ing. T. B.

Navíc je Nejvyšší soud toho názoru, že zastupování obviněného obhájcem, který byl ustanoven v řízení předcházejícím řízení o dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena původní rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, v řízení následujícím po tomto rozhodnutí, měla i správný právní podklad. Právní úprava práv a povinností zvoleného či ustanoveného obhájce v řízení o dovolání jako jediného z mimořádných opravných prostředků přímo počítá s tím, že obhájce, i když jeho zmocnění zaniklo při skončení trestního řízení, je oprávněn podat za obžalovaného dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Obhájce tedy v dané trestní věci zastupuje obviněného i v době rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání (není samozřejmě rozhodné, zda dovolání podal nejvyšší státní zástupce nebo za obviněného obhájce). Je li rozhodnutím Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušeno a věc je přikázána některému z orgánů činných v trestním řízení k projednání a rozhodnutí, je namístě z tohoto postavení obhájce v době rozhodnutí dovodit závěr, že obviněného zastupuje i v řízení po přikázání věci. To je logický důsledek právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož podání a projednání úzce časově i věcně navazuje na řádné opravné řízení.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Obviněný L. P. ve svém dovolání dále označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně obecného výkladu tohoto dovolacího důvodu lze plně odkázat na skutečnosti shora uvedené v rámci hodnocení dovolání podaného obviněným J. P.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba v obecné rovině říci, že tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný L. P. spatřuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v tom, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti pěti let, aniž by byly splněny zákonné podmínky obsažené v § 29 odst. 1, 2 tr. zák. pro uložení takového trestu, je třeba říci, že tato námitka obsahově naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podmínky obsažené v citovaných ustanoveních trestního zákona jsou podmínkami, jimiž jsou vymezeny okolnosti, za kterých je možno uložit specifický druh trestu výjimečný trest a to ve formě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou dále věcně zabýval.

Podle prvního odstavce § 29 tr. zák. platí, že výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Uloží li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

Podle druhého odstavce citovaného ustanovení dále platí, že trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

Obviněný L. P. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 tr. zák., za který je možno uložit mimo jiné i výjimečný trest, pokud pachatel spáchá tento trestný čin na dvou nebo více osobách. Podmínka uvedená v § 29 odst. 1 tr. zák. byla proto v posuzovaném případě splněna (srov. shora uvedený popis skutkových okolností případu uvedený v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu).

Pokud jde o alternativní podmínku uvedenou v § 29 odst. 2 tr. zák., tj. velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nebo obzvláště stíženou možnost nápravy pachatele, je třeba připomenout, že jak nalézací, tak odvolací soud dospěly k závěru o naplnění obou uvedených podmínek.

Nalézací soud přitom vycházel z toho, že obviněný L. P. jednal v přímém úmyslu, neboť opakovanými výstřely z krátké vzdálenosti zastřelil dva muže, proti nimž použil střelnou zbraň i zezadu v době, kdy nebyl žádným způsobem a ani nemohl být ohrožován a jeho jednání vedlo k tragickým a neodčinitelným následkům nejen pokud jde o zastřelené muže, ale došlo také k tragickému a neodčinitelnému následku pro život pozůstalých příbuzných. V průběhu celého trestního řízení projevil tento obžalovaný zcela lhostejný postoj ke způsobenému zvlášť závažnému následku a přestože i zjišťované anomální rysy jeho osobnosti nevylučují možnost kritického přístupu k vlastnímu protispolečenskému jednání, obžalovaný tak není ochoten učinit a považuje své jednání za plně legální a spravedlivé (srov. str. 13 a 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud k tomu dodal, že vysoký stupeň společenské nebezpečnosti je dán tím, že obžalovaný usmrtil oba mužské členy rodiny S. a takový následek je nepochybně pro pozůstalé ženy mnohem závažnější, než kdyby došlo k usmrcení jakýchkoliv dvou osob (srov. první odstavec na str. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K otázce možnosti nápravy obviněného L. P. odvolací soud dále uvedl, že ta je u obviněného obzvláště stížena, neboť kromě závěrů znalce k jeho osobě, obviněný neprojevil žádnou lítost nad svým činem, projevuje neustálou agresivitu vůči osobám figurujícím v jeho trestním řízení, poškozeným, svědkům, tlumočníkům, znalcům, policistům, státnímu zástupci a konečně i soudcům (srov. druhý odstavec na str. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací obou soudů v podstatě ztotožnil. Pokud jde o hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, lze souhlasit se závěrem, že následek (účinek) jednání obviněného, spočívající v usmrcení J. S. a R. S. (tj. otce a syna), ač na samotný počet obětí nelze dále brát zřetel, neboť jde v daném případě o znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák., zasahuje do právem chráněného zájmu výraznějším způsobem, než pokud by došlo k usmrcení za jiných okolností, tj. nešlo by o jediné mužské členy jedné rodiny. Pokud obviněný ve svém dovolání uvádí, že tato okolnost vyplynula z vývoje konfliktu s poškozenými a nelze mu ji proto dávat k tíži, je třeba říci, že tuto námitku nelze přijmout. Obviněný totiž nepochybně znal identitu a rodinné prostředí poškozených J. S. a R. S. Pokud přesto jednal ve vztahu k usmrcení obou poškozených v přímém úmyslu, jednal v přímém úmyslu i ve vztahu k okolnosti zvyšující společenskou nebezpečnost jeho jednání, spočívajícímu v tom, že usmrcené osoby byly jedinými mužskými členy rodiny S., a to i přesto, že nešlo o hlavní cíl jeho jednání.

Při hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného L. P. rovněž nelze přehlédnout, že ten použil velmi rozhodným způsobem střelné zbraně jako nástroje pro řešení svých osobních konfliktů s poškozenými a v důsledku jeho jednání se do tohoto konfliktu obdobným způsobem zapojil i jeho syn obviněný J. P., který pak podle závěrů soudů usmrtil další osobu, rovněž člena rodiny S. Tento způsob řešení konfliktních situací je však zcela nepřípustný a z pohledu ochrany společnosti vysoce nebezpečný. Bez významu není ani skutečnost, že čin obviněných vzbudil výrazné obavy občanů v obci z dalších takto nebezpečných útoků, neboť obviněným se z místa činu podařilo uprchnout a po určitou dobu než byli zadrženi se pohybovali svobodně. V daném případě se u obviněného L. P. projevila omezená sebekontrola, popř. schopnost přiměřeným způsobem reagovat na konfliktní situace, které obviněný řeší agresivním jednáním. Tomu odpovídají i závěry znaleckého posudku o duševním stavu obviněného vypracovaného MUDr. J. H. a MUDr. A. G., znalci v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. č. l. 450 476), jakož i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinické psychologie, PhDr. N. M. (srov. č. l. 477 496).

Pokud jde o posouzení možnosti nápravy obviněného L. P., je třeba předně říci, že ten sice nebyl v minulosti soudně trestán (srov. č. l. 1060), nicméně z vyjádření Magistrátu města (srov. č. l. 1063 1064) vyplývá, že správní odbor tohoto úřadu projednával během roku 2002 až 2003 celkem devět přestupků obviněného, a to převážně proti občanskému soužití. Dále je třeba k možnosti nápravy obviněného poukázat na výpověď soudní znalkyně PhDr. N. M., učiněnou v hlavním líčení dne 19. 2. 2004. Soudní znalkyně uvedla, že ohledně možnosti nápravy (změny postojů) obviněného záleží na obviněném, jak se k tomu postaví. Jestliže se postaví k tomu tak, že se to stát nemělo, a že je nutné nějakým způsobem to odčinit a pracovat na sobě, potom je ta prognóza příznivá, jestliže setrvá na tom, že on je ten chudák, kterému bylo ukřivděno a jen jemu, a všichni mohou za to, že mu bylo ukřivděno, tak se s ním nestane vůbec nic a ponese si toto trauma do konce života a ta osobnostní struktura se nezmění (srov. č. l. 1202). Podle názoru Nejvyššího soudu však obviněný svým vystupováním v rámci celého trestního řízení tím, že opakovaně agresivním způsobem napadal nejen pozůstalé a státního zástupce, ale i ostatní osoby zúčastněné na trestním řízení, tj. znalce, tlumočníky i samotné členy senátu, jeho hlavním mottem byla křivda, která mu byla způsobena nejen přímými účastníky trestného jednání, ale poté i policií, soudy a dalšími zúčastněnými osobami, přičemž obviněný považuje své jednání za spravedlivé, prokázal, že se v jeho názorech implicitně projevuje negace základních společenských pravidel a neochota se těmto pravidlům přizpůsobit. Tomu odpovídá i skutečnost, že obviněný po svém činu neprojevil nad svým jednáním či jeho následkem lítost v tom smyslu, že by upřímně litoval jím způsobeného následku, tj. usmrcení dvou lidí. Pokud obviněný projevoval lítost, pak pouze ve vztahu k negativním důsledkům, které jeho jednání, resp. vzniklý konflikt s poškozenými, mělo pro jeho syna, který byl při páchání trestné činnosti ovlivněn jednáním svého otce.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze uzavřít, že ohledně obviněného L. P. jsou splněny obě podmínky § 29 odst. 2 tr. zák., tj. jak velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tak i obzvláště stížená možnost nápravy pachatele, a tedy jsou v daném případě splněny všechny podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody ve výměře patnáct až dvacet pět let. Proto i posledně uvedená námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že obviněný L. P. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g), h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného L. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2007



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch