11 Tdo 1059/2015
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1059/2015-93

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2016 dovolání podané obviněným N . D. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 1 To 78/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného N. D. D. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 52 T 9/2012, byl N. D. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 4 T 8/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 11 To 30/2014, byl podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že společně s již odsouzenými N. H. P., D. V. T., V. H. P. a M. H. se neoprávněně dne 29. 6. 2011 a dne 30. 6. 2011 svým dílem podílel na nakládání se sušinou omamné látky konopí (marihuana) obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, přičemž jednal s vědomím, že se o takovouto omamnou látku jedná, kdy dne 29. 6. 2011 odsouzený D. V. T. disponující sušeným konopím konspirativním způsobem nabídl odsouzenému N. H. P. množství kolem 5 kilogramů této drogy, přičemž nabídka byla vědomě přijata a obratem byla nabídnuta další osobě odsouzeného V. H. P., který o drogu projevil zájem, následně v průběhu dne 30. 6. 2011 D. V. T. ubezpečil N. H. P., že nabídka stále platí, a dále se N. H. P. a V. H. P. konspirativně domlouvali na podrobnostech obchodu, kdy řešili především množství a kvalitu zboží, možnost prohlídky zboží a dále místo a čas jejich setkání s koncovým odběratelem N. D. D., který marihuanu objednal a o kterém věděli, že je ze Slovenské republiky, tedy minimálně byli všichni srozuměni s tím, že nelegální zboží opustí území České republiky a bude převezeno do Slovenské republiky; dne 30. 6. 2011 kolem čtvrté hodiny odpoledne po vzájemných domluvách přijeli k tržnici S. v P. N. H. P., D. V. T. a V. H. P. a N. D. D. koncový odběratel ze Slovenské republiky vystupující pod přezdívkou Mario , který přijel s dalším neustanoveným Asiatem vystupujícím pod přezdívkou Rang vozidlem Volkswagen Passat, registrační značky ....., Slovenská republika, barva stříbrná metalíza, následně D. V. T., V. H. P. a N. H. P. společně manipulovali v zavazadlovém prostoru automobilu Seat Toledo, registrační značky ....., barva zelená metalíza, ze kterého V. H. P. přenesl vzorky sušeného konopí zabalené v béžové dece a uložil je na zadní sedadla vozu Volkswagen Passat, registrační značky ...., Slovenská republika, do kterého nastoupili D. V. T. a V. H. P. a společně s N. D. D. a Rangem odjeli do hotelu A. A., P. K., kam po chvíli přijel vozidlem Seat Toledo N. H. P., který přivezl lýkovou kostkovanou tašku, ve které bylo sušené konopí, tedy omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, uvedená v příloze číslo 3 zákona číslo 167/1998 Sbírky, o návykových látkách, a delta-9-tetrahydrocannabinol (THC) je uveden v příloze číslo IV zákona číslo 167/1998 Sb. jako látka psychotropní, o hmotnosti 5,99 kilogramů, při koncentraci 6 % psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinol, což činí 359,4 gramů absolutního delta-9-tetrahydrocannabinolu, a odnesl ji v přítomnosti D. V. T. do hotelu A. A., kde na pokoji, který byl pronajatý na osobu N. D. D., došlo k předání drogy a jejímu zaplacení. Následně M. H. poté, co v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě některá z osob podílejících se na tomto nezákonném obchodu vložila tuto pro N. D. D. zakoupenou drogu do vozidla Škoda Octavia, registrační značky ....., Slovenská republika, barva stříbrná, a poté, co do téhož vozidla bylo umístěno neznámými osobami vietnamské národnosti na území P. pro N. D. D. a jeho společníka Ranga dalších cca 10 kg sušené rostlinné hmoty vykazující morfologické znaky konopí, převzal uvedené vozidlo na základě předchozí dohody o jeho převozu na území Slovenské republiky, kdy takto v telefonickém kontaktu a na základě instrukcí N. D. D. vědomě marihuanu převážel po dálnici směrem do Slovenské republiky, kdy se nejprve ve 21:48 hodin na odpočívadle na 84. kilometru dálnice ve směru z P. na B. sešel s osádkou vozidla Volkswagen Passat, registrační značky ....., Slovenská republika, která tvořila doprovod kurýrního vozidla, a poté byl dne 30. 6. 2011 v 23:15 hodin těsně před výjezdem z České do Slovenské republiky kontrolován v katastru obce L. pracovníky mobilního dohledu Celní správy České republiky, přičemž bylo zjištěno, že v zavazadlovém prostoru uvedeného vozidla neoprávněně převážel pro N. D. D. ve dvou černých pytlích z hliníkové folie a v jedné lýkové kostkované tašce sušený rostlinný materiál vykazující morfologické znaky konopí, kdy následnou chemickou expertízou bylo prokázáno, že neoprávněně převážel celkem 15 110 gramů netto sušeného toxikomanicky upotřebitelného konopí při koncentraci 6 % psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinol, což činí 906,6 gramů absolutního delta-9-tetrahydrocannabinolu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 1 To 78/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že řízení bylo vedeno nestandardně, neboť byl obviněn ve dvou samostatných řízeních, ačkoli oba skutky se měly stát se stejným výchozím bodem v Praze a se shodným konečným bodem na hraničním přechodu B. V posuzované věci nalézací soud po předchozím zrušovacím rozhodnutí vrchního soudu doplnil dokazování dokonce nad rámec jeho závazných pokynů, obviněný však chce poukázat na rozporuplné hodnocení těchto důkazů v kontextu s dalšími skutečnostmi. Nesouhlasí s hodnocením výpovědi V. H. P., který nejprve vypovídal dne 27. 3. 2012, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno až dne 16. 4. 2012. Při následné výpovědi dne 10. 7. 2012 se na předchozí výpověď odvolal, avšak vypovídal podstatně stručněji a neurčitě, s dvojsmyslnými odpověďmi. Podle obviněného navíc jde o výpověď osamocenou, bez podpory dalšími důkazy, přičemž nebyla zopakována v hlavním líčení. Upozorňuje, že soud vycházel z výpovědi tohoto svědka ještě v postavení spoluobviněného, přičemž v postavení svědka (odsouzeného) odmítl vypovídat. Řidič zadrženého vozidla převážejícího konopí, M. H., přitom prohlásil, že obviněného nezná. Dále obviněný napadá postup při hodnocení důkazů vztahujících se k jeho pobytu v hotelu A. A. v P. Podle výslechu pracovníků autopůjčovny nebyl osobou, která by měla v inkriminované době zapůjčeno vozidlo VW Passat. Obviněný nesouhlasí s právním názorem soudů , že osoba, která je držitelem oprávnění k pobytu cizince je i osobou, která se fyzicky ubytovala v daném hotelu.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 1 To 78/2014, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 52 T 9/2012, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Podle státního zástupce obviněný pouze vytrhává z kontextu jednotlivé ve věci provedené důkazy, zpochybňuje jejich hodnocení soudy obou stupňů a na základě toho dospívá k vlastnímu závěru, že vina mu nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Soudy však dle názoru státního zástupce velmi pečlivě hodnotily veškeré provedené důkazy a posuzovaly je nejen jednotlivě, ale právě v jejich vzájemném kontextu. Přihlížely tak k tomu, že kromě obviněným problematizovaných důkazů výpovědí spoluobviněného a následně svědka V. H. P. a ubytovacího lístku z hotelu A. A., svědčí o účasti obviněného v přisouzeném rozsahu rovněž další nepřímé důkazy, které zejména soud nalézací podrobil pečlivému hodnocení. Zde státní zástupce odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 24-26.
K výpovědi spoluobviněného V. H. P. státní zástupce dodává, že její jednotlivé verze se odlišovaly pouze v okrajových detailech, soudy pak správně vyšly z podstatných údajů procesně použitelné výpovědi tohoto obviněného v tom rozsahu, v jakém byly v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, záznamů o sledování osob a věcí, výpovědí dalších svědků (svědkyně R. N., J. L.) a listinných důkazů vztahujících se k vypůjčení vozidla určeného k transferu marihuany, a to vše ve spojitosti se zajištěním samotného přepravovaného konopí. Na újmu obsahu výpovědi spoluobviněného V. H. P. pak dle názoru státního zástupce není, pokud následně v postavení svědka odmítl vypovídat, což bylo pochopitelně jeho právo.
Relevancí záznamů v ubytovacích knihách se podle státního zástupce soudy obou stupňů rovněž dostatečně podrobně zabývaly. Soud prvého stupně prověřil, že příslušným identifikačním dokladem, jímž se prokazoval při ubytování v pražském hotelu, obviněný v době činu skutečně disponoval, neboť k jeho ztrátě mělo dojít až dva týdny po události. Skutečnost, že se tento údajně ztracený doklad objevil následně ještě později, je z tohoto hlediska podle státního zástupce relativně bezvýznamná. Předmětem dokazování totiž nebyla přítomnost obviněného v daném hotelu v době, kdy již příslušný průkaz neměl, ale naopak v době, kdy jím obviněný prokazatelně disponoval. Navíc si nelze nepovšimnout poměrně četné frekvence ztrát identifikačních dokladů obviněným, což by patrně ve spojitosti s pozdějším využitím již dříve ztraceného dokladu mohlo nasvědčovat spíše tomu, že ne ke všem těmto údajným ztrátám skutečně došlo.
Ve vztahu k namítanému obsahu výpovědi svědka T. L. A., jíž se obviněný dovolává, státní zástupce podotýká, že jen stěží lze tomuto svědkovi uvěřit, že obviněného vůbec nezná, když za jednání spočívající v drogovém obchodě právě s obviněným, byl tento svědek pravomocně odsouzen.
Pokud jde o námitku obviněného, že ve věci nebylo konáno společné řízení v předkládané věci a ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2013 (u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 11 Tdo 954/2015), státní zástupce zdůraznil, že jde rovněž o námitku výhradně procesního charakteru, která nemá odpovídající odraz v zákonem upravených dovolacích důvodech. Totožnou námitku již obviněný vznesl v citovaném dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 954/2015. I zde tak státní zástupce opakuje, že existence podmínek pro konání společného řízení je v rámci zákonných limitů výlučně na úvaze konkrétního orgánu činného v trestním řízení, který dané řízení vede. Konání, či naopak nekonání společného řízení přitom není skutečností, jež by bez dalšího mohla zasáhnout do práv obviněného, neboť proti případným negativním důsledkům dvou vedených řízení je obviněný v rovině hmotného práva chráněn právní úpravou souhrnného (popřípadě společného) trestu (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku, § 45 tr. zákoníku), jak se v posuzované věci i stalo. Postavení pachatele, který je odsouzen ve dvou na sobě nezávislých řízeních a pachatele odsouzeného v jednom řízení za všechny v úvahu připadající trestné činy, je tak zásadně shodné. Navíc v obou uvedených věcech byla zachována i místní příslušnost obou soudů, tj. jak Městského soudu v Praze, tak i Krajského soudu v Brně, neboť svou povahou se jednalo o tranzitní delikt, kdy za místo spáchání je třeba považovat všechna místa, jimiž byla omamná a psychotropní látka přepravována.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný brojí výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, resp. proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů. Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka směřující proti nestandardnímu vedení dvou samostatných řízení. Nad rámec toho, co výstižně uvedl státní zástupce, lze dodat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2013, se odehrál ve dnech 21. 2. 2012 a 22. 2. 2012, tedy více než s půlročním odstupem od nyní projednávaného jednání.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný N. D. D. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. února 2016

JUDr. Karel Hasch
předseda senátu