11 Tdo 1054/2013
Datum rozhodnutí: 17.10.2013
Dotčené předpisy: § 345 odst. 2,3 písm. c) tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 1054/2013-20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 dovolání podané obviněným F. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 55 To 75/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 70/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného F. M.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 T 70/2012, byl obviněný F. M. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, za který a za další sbíhající se trestný čin byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu II. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 60/2012.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v blíže neupřesněnou dobu od 5. 8. 2011 do 18. 8. 2011 podal písemnou formou podnět k Inspekci Policie ČR Praha postoupené k vyřízení 11. oddělení IMV Brno k prověření jednání policistů SKPV OHK Brno-venkov, později ustanovených jako por. Ing. Simona Chmelová, ČOZ 306941, a nprap. Petr Svoboda, ČOZ 278854, kteří se vůči němu měli dopustit trestného činu tím, že jej psychickým nátlakem a zejména pohrůžkou, že jej nechají zavřít do vazby, pokud nepodepíše jimi předepsaný protokol, donutili k tomu, aby se doznal k majetkové trestné činnosti, které se nedopustil, a díky tomu byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov dne 23. 10. 2008, právní moc dne 6. 12. 2008, sp. zn. 2 T 175/2007, odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., a dne 4. 10. 2011 po předchozím poučení o následcích nepravdivě uvedených údajů, zejména dle § 345 tr. zákoníku, radou Inspekce Policie ČR ve Věznici Ostrov zopakoval, že jej pod pohrůžkou, že jej jinak nepustí domů a dají jej na vazbu, donutili dva pracovníci oddělení hospodářské kriminality Brno-venkov podepsat protokol s přiznáním na dvou listech o čtyřech stránkách v jednom vyhotovení, což se nezakládalo na pravdě, a následným šetřením orgány Inspekce Policie ČR pod č. j. In-K-1189/2011 bylo zjištěno, že k žádnému protiprávnímu jednání ze strany policistů zařazených u SKPV OHK Brno-venkov provádějících proti jeho osobě úkony trestního řízení pod č. j. ORBO-2643/TČ-20-2007 nedošlo, a je tedy zřejmé, že takto činil se zjevným úmyslem jiného, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a funkce uložené mu podle zákona, lživě obvinit z trestného činu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 55 To 75/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Masopusta, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Soud ve skutkové větě uvádí, že podal podnět k Inspekci Policie ČR. Soud prvního stupně však podle obviněného nemohl objektivně zjistit, zda se jeho vyjádření mohlo nebo nemohlo zakládat na pravdě. Dále má obviněný za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka. Skutek popsaný ve výrokové větě podle něj není trestným činem. Obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k aplikaci zásady in dubio pro reo a závěrem uvedl, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe má za to, že skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, není společensky škodlivý do takové míry, aby se mohlo jednat o trestný čin, neboť jím nebyla nikomu způsobena škoda ani jiná újma.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci a zprostil jej obžaloby, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedla, že dovolatel opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Kromě toho se obviněný podle státní zástupkyně v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými. Skutkové závěry soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Jde zejména o námitku, že soud prvního stupně nemohl objektivně zjistit, jestli se jeho obvinění policistů zakládalo na pravdě, a dále že nebyla prokázána subjektivní stránka. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Je třeba říci, že námitky uplatněné v dovolání jsou natolik obecně formulovány, de facto postrádají jakoukoli argumentaci, že se k nim lze velmi obtížně vyjadřovat a jen s jistou dávkou tolerance lze některé z nich zvolenému dovolacímu důvodu podřadit. To je případ námitky, podle níž skutek, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, a dále námitky poukazující na zásadu subsidiarity trestní represe. K první z nich tak vzhledem k absenci bližšího zdůvodnění nelze než konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naopak vykazuje všechny znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku. Navíc obviněný tuto námitku spojuje s výše uvedenými skutkovými námitkami, čili zřejmě má namysli vlastní verzi skutkového děje, nikoli tu, která byla zjištěna soudem.
Pokud jde o námitku nedostatečné společenské škodlivosti činu, kterou obviněný shledává v tom, že jeho jednáním nebyla způsobena škoda ani jiná újma, je třeba v prvé řadě říci, že škoda ani jiná újma není znakem výše uvedené skutkové podstaty (navíc nelze v tomto případě pochybovat o tom, že dotčeným policistům v souvislosti s jednáním obviněného morální újma vznikla). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. č. 26/2013-II Sb. rozh. tr.). V případě jednání obviněného se však nevyskytují žádné mimořádné okolnosti, kterými by se toto vymykalo jiným běžným případům a které by svědčily o nedostatečné společenské škodlivosti, jež by uplatnění trestní represe v jeho případě vylučovala.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného F. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch