11 Tdo 1026/2015
Datum rozhodnutí: 24.09.2015
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník, § 283 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 1026/2015-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné MUDr. S. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 50 To 4/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 100/2014, takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 2 T 100/2014, byla obviněná MUDr. S. Č. uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání byla podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 12 ks balení léčiva Adipex retard obsahující celkem 1.200 tobolek, které byly vydány Českou poštou dne 9. 1. 2014.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněná v P. dne 9. 11. 2013, ačkoli nedisponovala povolením Ministerstva zdravotnictví k vývozu podle § 20 odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, z České pošty P. , odeslala na adresu příjemce A. Y., 12 ks balení léčiva Adipex retard, obsahující celkem 1.200 tobolek s účinnou látkou fentermin, která je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu IV. podle Úmluvy o psychotropních látkách, přílohy č. 7 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., dříve přílohy č. 7 zákona č. 167/1998 Sb., přičemž uvedená zásilka byla zadržena dne 11. 11. 2013 Celním úřadem Praha Ruzyně.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná MUDr. S. Č. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 50 To 4/2015, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněné pro skutek shora popsaný, v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil Úřadu městského obvodu Plzeň 3, neboť nejde o trestný čin, ale žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se podává, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř., a to i na základě doznání obviněné, která popírala toliko subjektivní stránku jí přisouzeného přečinu. Odvolací soud přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně, že obviněná jako lékařka musela být srozuměna s tím, že látka fentermin, kterou předmětné léčivo obsahovalo, je psychotropní látkou, současně však vytkl, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal se zásadou subsidiarity trestní represe, když společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale individuálně v každém jednotlivém případě. Konstatoval, že je nutno zhodnotit intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu i dalším okolnostem případu. Zdůraznil, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podle odvolacího soudu jednání obviněné zůstalo ve stadiu pokusu a jedná se tak o nižší a méně nebezpečnou vývojovou fázi trestného činu, přičemž pokud i soud prvního stupně rozhodl o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, dal implicitně najevo, že čin považuje za málo společensky škodlivý. Podle odvolacího soudu byl v daném případě zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s psychotropními látkami, dotčen jen nevýrazně. Akcentoval zjištění, že obviněná léky zasílala do Izraele svému bývalému dlouholetému příteli - lékaři, který by si měl být vědom rizik vyplývajících z jejich zneužití, přičemž tyto měly být použity pro léčbu obezity jeho příbuzných. Pokud obviněná zasílala léky v zásilce označené svým jménem a adresou, rozhodně to nesvědčí o sofistikovaném obcházení zákona. Vzhledem k těmto skutečnostem a při současném zohlednění kladného hodnocení obviněné a její dosavadní bezúhonnosti dospěl odvolací soud k závěru, že je v daném případě namístě aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto jednání by však mohlo být posouzeno jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proto odvolací soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci příslušnému správnímu orgánu (Úřadu městského obvodu Plzeň 3).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) dovolání v neprospěch obviněné, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení vyjádřil nesouhlas s právním názorem Krajského soudu v Plzni, že v případě jednání obviněné je namístě uplatnit princip subsidiarity trestní represe. Na podporu svého názoru poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu principu subsidiarity trestní represe a s tím související společenské škodlivosti (k tomu poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Konstatoval, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil všechny podstatné okolnosti daného případu a dospěl k nesprávnému závěru, že jednání obviněné neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům . Zdůraznil, že obviněná, ač měla důsledně dbát na dodržování pravidel o nakládání s léčivy obsahujícími psychotropní látky, k nimž měla jako lékařka usnadněný přístup, tohoto svého postavení zneužila. Tím, že na svoji osobu vypsala několik receptů a postupně léčivo vyzvedla v různých lékárnách, počínala si při opatřování uvedeného léčiva promyšleně. Nedovolenosti svého jednání si musela být vědoma, neboť léčivo je vybaveno příbalovým letákem s informací o užívání pouze osobou, které je předepsáno, a musela být seznámena i se složením tohoto léčiva, tedy i s tím, že obsahuje psychotropní látku a je dána možnost vzniku závislosti, především s vedlejšími účinky obdobnými jako při zneužívání zejména metamfetaminu. Odvolací soud přecenil i motivaci jednání obviněné, když nezohlednil, že předmětná léčiva, údajně určená pro přítele obviněné, byla adresována jiné osobě, a v jejím postupu tak lze vysledovat jistou míru konspirace. Tyto okolnosti svědčí o tom, že jednání obviněné bylo natolik závažné, že nebylo namístě je bagatelizovat s odkazem na správně právní odpovědnost za přestupek.

V daných souvislostech dovolatel rovněž namítl, že odvolací soud při úvahách o případné aplikaci principu subsidiarity trestní represe nezohlednil rozsah, v jakém se obviněná předmětné trestné činnosti dopustila. V tomto směru za podstatná označil skutková zjištění soudů obou stupňů, podle nichž se obviněná pokusila vyvézt celkem 1.200 tobolek léčiva Adipex retard, přičemž každá tobolka obsahuje 75mg látky phenterminum resinatum, jež odpovídá 15mg fenterminu, jenž je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu IV. podle Úmluvy o psychotropních látkách, resp. v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Obviněná tak nedovoleně nakládala celkem s 18 gramy psychotropní látky fentermin. S odkazem na obsah (nyní již zrušené) přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., je třeba považovat za množství větší než malé v případě fenterminu nejméně 105 mg této látky, přičemž toto množství je shodně vymezeno i v příloze ke stanovisku Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, publikovaném pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., jež se uplatní po zrušení citované přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, je množství větší než malé referenční hodnotou, jež slouží pro stanovení konkrétní kvantitativní hranice rozsahu trestné činnosti spojené s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za větší rozsah takové trestné činnosti je tudíž třeba považovat jednání pachatele, který nedovoleně nakládá s desetinásobkem množství většího než malého (v konkrétním případě tedy 1050 mg, tj. 1,05 g), značným rozsahem je pak desetinásobek většího rozsahu (tedy 10500 mg, tj. 10,5 gramu). Nakládala-li tedy obviněná s 18 gramy psychotropní látky fentermin, její jednání vykazovalo znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tato právní kvalifikace však obviněné kladena za vinu nebyla, přičemž za situace, kdy státní zástupce v neprospěch obviněné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, nelze se již s ohledem na § 265a odst. 3 tr. ř. v dovolacím řízení této právní kvalifikace domáhat. Zjištěný značný rozsah jednání obviněné nicméně podle dovolatele představuje takovou skutkovou okolnost, jež vylučuje závěr odvolacího soudu, že jednání obviněné není společensky škodlivé a k jeho postihu postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, ačkoliv by mělo být i nadále právně posouzeno jako žalovaný trestný čin.

Nejvyšší státní zástupce shrnul, že uplatnění prostředků trestní represe bylo v daném případě zcela namístě. Pokud tedy Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že jednání obviněné nelze posuzovat s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, skutek nesprávně právně posoudil. Rozhodl-li v návaznosti na tuto svou úvahu o postoupení věci jinému orgánu ve smyslu § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 222 odst. 2 tr. ř., učinil takové rozhodnutí, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Své rozhodnutí tak zatížil vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 50 To 4/2015, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného rozhodnutí výslovně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. podrobně vyjádřila obviněná MUDr. S. Č. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavlíny Malíkové. K obsahu dovolání konstatovala, že se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, pokud s ohledem na konkrétní okolnosti případu uplatnil zásadu subsidiarity trestní represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatovala, že konkrétní okolnosti činu je třeba posuzovat ve smyslu kritérií § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 112/2011). Co se týče účinné látky fentermin obsažené v léčivu Adipex retard, uvedla, že v léčivu je obsažen pouze derivát psychotropní látky fentermin, a to Phenterminum resinatum. Zpochybnila množství účinné látky obsažené v léčivu uváděné dovolatelem, neboť toto v konkrétním zaslaném léčivu v řízení zjišťováno nebylo, a bylo-li vycházeno toliko z příbalové informace k léku, může být ve skutečnosti tato hodnota odlišná. Nebylo rovněž prokázáno, že by zaslané léčivo mělo být užito k jiným účelům než léčebným, tj. k jeho případnému zneužití ve smyslu toxikomanie, obchodování či získání finančního prospěchu. Jejím motivem byla snaha pomoci při léčbě obezity příbuzných jejího bývalého přítele lékaře v Izraeli, na jehož žádost léčivo Adipex retard zaslala k užití jako léku anorektika, nikoliv jako drogu. Byť tento lék určité množství psychotropní látky obsahuje, nejedná se o psychotropní látku ničící lidské zdraví. Vysvětlila též důvod adresování zásilky na strýce jejího přítele a současně odmítla údajnou konspiraci jejího jednání, neboť pokud zásilku odeslala s uvedením svého plného jména a adresy, nejednala utajeně, ani to nesvědčí o jejím úmyslu spáchat trestný čin, ale spíše o nedbalosti a nevědomosti. Aniž by své jednání bagatelizovala, má za to, že tyto skutečnosti snižují společenskou škodlivost činu. Uvedla, že z hlediska druhého kritéria subsidiarity trestní represe, tzn. principu ultima ratio , je významné též posouzení její osoby, přičemž v tomto ohledu poukázala na svou dosavadní trestní bezúhonnost, kladná hodnocení pracovní i osobní, jakož i svou mimopracovní angažovanost. Její jednání je excesem z jinak příkladného a řádného života a vůči její osobě není zapotřebí uplatňovat trestní represi, jež by v jejím případě neplnila účel trestu, ale měla by spíše charakter trestu exemplárního (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012). Za správný a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, obviněná označila závěr odvolacího soudu, že je v daném případě namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy čin nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných předpisů. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, eventuelně podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze tedy mimo jiné vytýkat též nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině nutno zdůraznit a připomenout, že tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací je zásadně vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pak je zřejmé, že v rámci řízení o dovolání jsou tzv. nova nepřípustná (viz přiměřeně č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud ani není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

K této problematice dále srov. např. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Shora rozvedené dovolací námitky nejvyššího státního zástupce v zásadě lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, a proto Nejvyšší soud v intencích § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

S odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání lze ve stručnosti připomenout, že přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

Povaha a závažnost přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je určována zejména zájmem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovatelného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami a prekursory.

Podstatou trestné činnosti, kterou byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, byl čin spočívající v tom, že se minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že neoprávněně (bez povolení Ministerstva zdravotnictví) psychotropní látku (fermentin obsažený v léku Adipex retard) vyveze (balíček obsahující 12 balení uvedeného léku předala na poště k přepravě do Izraele), jednání se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, neboť zásilka byla příslušným celním úřadem zadržena. Tyto své závěry opřel soud prvního stupně o skutková zjištění, podle nichž dne 11. 11. 2013 předložila Česká pošta, s. p. jako přepravce, celnímu úřadu poštovní zásilku, přičemž jako odesílatel byla uvedena obviněná a jako příjemce A. Y. Po předložení této zásilky do celního režimu vývozu byla celním úřadem provedena kontrola zásilky ke zjištění druhu vyváženého zboží a posouzení, zda je vývoz uskutečňován v souladu s celními předpisy. Protože zásilka obsahovala 12 balení výrobku s označením Adipex retard, obsahující celkem 1.200 tobolek, celní úřad zaslal obviněné výzvu k předložení povolení Ministerstva zdravotnictví k vývozu podle § 20 odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb. Zajištěná zásilka byla podrobena odbornému zkoumání, přičemž z odborného vyjádření z oboru chemie se podává, že zkoumaný vzorek obsahoval 12 papírových balení výrobku s označením Adipex retard, obsahujících celkem 1.200 ks želatinových tobolek v 60 blistrech, s deklarovanou účinnou psychotropní látkou fentermin resinát v množství 75 mg v tobolce, která je uvedena v příloze číslo 7 Seznamu omamných a psychotropních látek ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že z doznání obviněné, jakož i z listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že se žalovaný skutek stal. Pokud obviněná popřela úmyslné zavinění i vědomost, že fentermin obsažený v léku Adipex retard obsahuje psychotropní látku a že s tímto léčivem není oprávněna disponovat, resp. jej odeslat mimo území republiky, v tomto směru zdůraznil, že obviněná jako lékařka uvedený lék, který je na lékařský předpis, svým pacientům předepisuje, a musí mít tedy vědomost o jeho složení a účincích, když i z běžně dostupných informací a z informací příbalového letáku vyplývá, že fentermin je syntetické stimulancium, strukturně a farmakologicky podobné amfetaminu s totožnými vedlejšími účinky. Podle soudu prvního stupně obviněná tím, že zaslala celkem 12 balení léčiva a vypsala několik receptů, musela být minimálně srozuměna s tím, že uvedený lék obsahující psychotropní látku nemůže bez povolení do ciziny vyvážet. Na druhé straně podle soudu prvního stupně nebylo zpochybněno tvrzení obviněné, že léky měly být použity na léčbu příbuzných jejího bývalého přítele, ani že jejím motivem nebyl finanční prospěch.

Oproti tomu odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že se dostatečně nevypořádal s otázkou společenské škodlivosti činu a s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, a dospěl k závěru, že jednání obviněné nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti potřebné pro uplatnění trestní odpovědnosti, a že je v tomto případě namístě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe.

Dovolatel zpochybnil hodnotící úvahy odvolacího soudu, jež se vztahují ke společenské škodlivosti činu, především dovolacími námitkami spočívajícími v tom, že odvolací soud nezohlednil rozsah, v jakém se obviněná trestné činnosti dopustila, když její jednání mělo by být právně posouzeno jako žalovaný trestný čin, a to přestože podle jeho názoru by za jiných okolností přicházela v úvahu i přísnější právní kvalifikace činu obviněné podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když se ho dopustila ve značném rozsahu.

Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné především uvést, že ze znění skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, a to v souladu s podanou obžalobou, je zjevné, že naplnění jeho zákonných znaků není explicitně vázáno na jakékoli množství v něm uvedené látky či rozsah spáchání činu. Dovolací soud jinak akceptuje obecné vývody dovolatele, že vazba na určité množství drogy či rozsah spáchání činu se promítá teprve do konstrukce okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je tak přísněji trestný pachatel, který spáchá čin ve značném rozsahu . Stejně je podle § 283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku trestný pachatel, který spáchá čin ve větším rozsahu , pokud se činu dopustí vůči dítěti (tj. osoba mladší osmnácti let) nebo v množství větším než malém , pokud se činu dopustí vůči dítěti mladšímu patnácti let. Ještě přísněji trestný je podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve velkém rozsahu a podle § 283 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku pachatel, který spáchá čin ve větším rozsahu vůči dítěti mladšímu patnácti let. Rovněž nezpochybňuje, že zákonodárce při definici drogových deliktů prostřednictvím znaků skutkové podstaty výslovně odlišil podle míry jejich škodlivosti delikty, k jejichž spáchání je nutné nakládání s omamnou či psychotropní látkou v určitém minimálním množství (větším než malém srov. § 284, § 285 tr. zákoníku), a delikty, u kterých potřebu stanovení minimální hranice neshledal.

Aniž by polemizoval s názorem dovolatele, Nejvyšší soud současně musí zdůraznit, že třebaže zákonodárce nestanovil žádnou dolní, minimální hranici množství omamné či psychotropní látky relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nekvantifikoval obdobně ani rozsah spáchání činu, neznamená to, že každé neoprávněné nakládání byť se sebemenším množstvím takové látky bude nezbytné posoudit jako tento přečin. Relevantně je třeba přihlížet především k druhu konkrétní omamné a psychotropní látky, její kvalitě vyjádřené množstvím účinné látky, intenzitě újmy, která hrozila a která popřípadě nastala, k délce neoprávněné manipulace, pohnutce činu, případně jakou odměnu za ni pachatel získal, apod. Vždy je tedy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií obsažených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na právní závěry vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. na usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publikováno pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 316/2014, ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, a rovněž tak na dovolatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. znb. 3 Tdo 82/20012, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn. 301/2012, (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, na které dovolatel odkazuje, zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

Při posuzování otázky, zda ve smyslu shora uvedeného skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální zákonné znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda je třeba uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom je třeba zdůraznit, že není vyloučen ani případ, kdy se použije zásada subsidiarity trestní represe na základě nedostatečné míry společenské škodlivosti, aniž by se uplatnila odpovědnost podle jiného právního předpisu, což ovšem v posuzované věci nepřicházelo v úvahu, když bylo rozhodnuto o jejím postoupení správnímu orgánu.

K uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio lze též připomenout, že v liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, když ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají ( srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník, Komentář 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 116). Pokud jde o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe při úvaze, zda určité konkrétní jednání pachatele naplňuje znaky uvažovaného trestného činu či nikoli, je třeba mít na paměti, že nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, ale o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Orgány činné v trestním řízení a zejména soud musí při používání trestněprávních institutů a při aplikaci určitých konkrétních norem, včetně v úvahu přicházejících skutkových podstat trestných činů, zvažovat, zda v konkrétním posuzovaném případě je při interpretaci a aplikaci právní normy třeba použít zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a v jakém směru tak lze učinit. Zvláštnost subsidiarity trestní represe tedy spočívá v tom, že jde o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, což v konečném důsledku znamená, že se použije tato zásada i prostřednictvím konkrétní skutkové podstaty méně závažného trestného činu tak, že orgán činný v trestním řízení a v konečném pojetí soud shledá, a to i přes naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty, jako tomu bylo v posuzovaném případě, že nejde o trestný čin s ohledem na jeho škodlivost, zvláště když navíc postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Trestní zákoník definuje trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Požadavek formální protiprávnosti je v případě posuzovaného jednání obviněné nepochybně naplněn, a proto dovolací soud proto z tohoto hlediska nemá námitek k úvaze o právní kvalifikaci činu obviněné podle ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Na druhou stranu je však zapotřebí dodat, že protiprávnost je i v pojetí stávající hmotněprávní úpravy vymezena jednotou nejen stránky formální, ale současně též materiální. Ta je vyjádřena již výše rozvedenou zásadou subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio , tedy požadavkem, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Soud musí tudíž i v pojetí stávající právní úpravy náležitě uvážit nejen pojmové znaky trestného činu, ale též otázku jeho společenské škodlivosti, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byly považovány závažnější případy protispolečenských jednání (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 116 a násl.). Podle převažujícího doktrinálního výkladu má hledisko společenské škodlivosti povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu.

Úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, k čemuž právě na základě zhodnocení všech rozhodných kritérií dospěl odvolací soud. Aniž by dovolací soud jednání obviněné zamýšlel jakkoliv bagatelizovat, se zřetelem k popsaným konkrétním okolnostem případu, jimiž se již zabýval odvolací soud (viz s. 3 napadeného usnesení), lze dovodit, že odvolací soud opodstatněně uzavřel, že byť čin obviněné vykazuje zákonné znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, v důsledku čehož jej nelze posoudit jako trestný čin. Rovněž se ztotožnil s jeho argumentací, že pokud konkrétní jednání obviněné i s ohledem na jeho povahu (tj. předání zásilky obsahující léčiva příslušným subjektům k dalšímu postupu) zůstalo jen ve stadiu pokusu, tak zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, případně přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory, nebyl dotčen zásadním způsobem.

Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím námitkám dále konstatuje, že odvolací soud opodstatněně soustředil svoji pozornost k zevrubné analýze okolností, za nichž byl čin spáchán, včetně zjištěné motivace jednání obviněné, a osoby obviněné, jejího dosavadního způsobu života, a pokud po jejich pečlivém vyhodnocení konstatoval, že předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné nebyly splněny, s jeho závěry se dovolací soud ztotožnil. Z uvedených skutečností odpovídajících výsledkům provedeného dokazování nejenže nebylo vyvráceno, ale naopak blízkými spolupracovníky obviněné podpořeno její tvrzení, že léky zasílala do Izraele svému bývalému dlouholetému příteli lékaři, který si měl být vědom rizik vyplývajících z jejich zneužití, nadužívání či neodborného nakládání. Na tom zásadně nic nemění ani to, že se jednalo celkem o 12 ks balení předmětného léku obsahujících celkem 1 200 ks tobolek, že obviněná na ně musela vypsat několik receptů a že je na ně postupně vyzvedávala. Jde přitom o léky, jež lze běžně předepsat k léčebným účelům, které negativně nepůsobí na lidské zdraví a které měly být používány jiným lékařem (v Izraeli) k léčebným účelům. Za této situace nebylo možno učinit závěr, že jednáním obviněné mohlo dojít k ohrožení zdraví či života lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011). V daném případě nebylo rovněž prokázáno, že by zaslané léčivo mělo být určeno k jiným účelům než k léčebným a že by mohlo být zneužito, např. pro účely obchodování a získání finančního prospěchu. Nebylo tak vyvráceno, že přítel obviněné M. S. hodlal léky použít na léčbu obezity svých příbuzných. Pokud jde o způsob provedení činu a jeho důsledky, je třeba ve prospěch obviněné uvést, že zasílala léky zcela adresně s uvedením svého plného jména, příjmení i celé své adresy jako odesílatelky, což nesvědčí ani o konspiraci ani o sofistikovaném obcházení zákona. Nebylo vyvráceno tvrzení obviněné ohledně adresáta příjemce zásilky, jíž měl být strýc jejího přítele lékaře, a důvod proč tak učinila. Předmětná zásilka byla řádně předložena k celnímu řízení a posléze zajištěna.

Z hlediska posouzení míry společenské škodlivosti jsou významná též zjištění ohledně osoby obviněné, když v tomto ohledu odvolací soud shledal, že obviněná MUDr. S. Č. žila až do spáchání posuzovaného činu řádným životem, jedná se o bezúhonnou osobu, která nikdy nebyla projednávána pro trestný čin ani pro přestupek, je kladně hodnocena jak v zaměstnání, kde v rámci svého povolání pracuje nejen v nemocnici, ale i na záchranné službě, tak i v rámci svých mimopracovních aktivit, kdy kupř. pomáhá jako dobrovolnice v Dětském domově Trnová. Ostatně i soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněné uložil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby se stanovením minimální zkušební doby podmíněného odsouzení. Jen pro úplnost lze poznamenat, že obviněná za záchranu lidského života obdržela dne 22. 4. 2015 Medaili cti od primátora města Plzeň a rovněž tak Čestné uznání za součinnost s Městskou Policií Plzeň při poskytování první pomoci.

Nejvyšší soud má za to, že závěry odvolacího soudu odpovídají záměru zákonodárce tak, jak byl vyložen i ve shora citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle nějž z logiky věci vyplývá, že z hlediska vymezení zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a úvahy, zda jde na jejím podkladě o trestný čin či nikoli, je třeba zvažovat vždy všechny konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele, jak odvolací soud správně v posuzovaném případě učinil. S ohledem na všechny tyto okolnosti nelze považovat jím učiněný závěr, že v tomto případě je namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, za nesprávný. Rovněž postoj obviněné, která od počátku spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a svého činu litovala, opět svědčí pro závěr, že vůči ní z hlediska jejího dalšího života a možností její nápravy, není třeba v zájmu ochrany společnosti a ochrany práv fyzických a právnických osob, uplatňovat trestní represi, a postačí posouzení tohoto případu ve správním řízení. Jde o případ, který nepředstavuje běžnou drogovou kriminalitu a z hlediska jeho společenské škodlivosti nedosahuje potřebné úrovně požadované pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné.

Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat i na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany) srov. svazek č. 57, nález č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, konstatoval: Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010, atd.).

Při úvaze, zda s přihlédnutím ke zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, Nejvyšší soud také zvažoval zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, při zvážení již shora rozvedeného přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu ultima ratio výjimečně dokonce přichází v úvahu i u některých případů závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti, ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je dostatečně zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, pokud s ohledem na výše uvedené v daném případě shledal, že k postižení jednání obviněné s ohledem na okolnosti případu a její osobu, je k dispozici plně postačující uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích, neboť trestněprávní postih obviněné by vykročil mimo deklarovaný požadavek ultima ratio .

Pokud dovolací námitky nejvyššího státního zástupce poukazovaly na možnost posouzení jednání obviněné podle přísnějšího ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tj. že čin spáchala ve značném rozsahu), tak je třeba zdůraznit, že k objasnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty nebylo prováděno žádné dokazování, jde o úvahy, jež nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů, když zjištění množství účinné látky (v daném případě fenterminu), obsažené ve vyvážené zásilce nebylo vůbec předmětem dokazování. Jak již bylo výše uvedeno, v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutkové okolnosti (přiměřeně č. 2/1996 Sb. rozh. tr.), když dovolací soud vychází ze skutkových závěrů učiněných nižšími soudy.

Odvolací soud tak i podle názoru Nejvyššího soudu postupoval správně, pokud za situace, nebyl-li ve skutku obviněné shledán trestný čin, vyhodnotil, že je namístě postoupit věc obviněné podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. správnímu orgánu, konkrétně příslušnému Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (§ 222 odst. 2 tr. ř.) s tím, že by skutek mohl být posouzen jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Lze uzavřít, že Nejvyšší soud na podkladě dovolání a po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení v intencích § 265i odst. 3 až 5 tr. ř., včetně příslušného spisového materiálu neshledal, že by napadené rozhodnutí ani řízení, jež mu předcházelo, bylo zatíženo vadou, která mu byla dovoláním vytýkána a dovolání nejvyššího státního zástupce proto podle § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2015
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík