11 Tdo 1024/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 1024/2012-63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 4 To 19/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 49/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 1 T 49/2011, byl obviněný R. N. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Stalo se tak zejména na podkladě zjištění, že obviněný v době od 11. 4. 2007 do 27. 11. 2009 celkem 35 útoky ve výroku rozsudku blíže popsanými pod body 1) - 35), jako zaměstnanec obchodní společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a. s., IČ 27118100, se sídlem v Příbrami VI. č. p. 530, v pracovním zařazení referent prodeje a expedice na Divizi Recyklace, v úmyslu přisvojit si cizí majetek a získat majetkový prospěch pro svoji potřebu, nechal ke škodě této obchodní společnosti ze skladu Divize Recyklace nacházejícím se v sídle společnosti opakovaně naložit a odvézt svazky s cihlami olova Pb 99,97 a slitin olova s vědomím, že za toto zboží nebude společnosti zaplaceno, čímž na majetku společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a. s., se sídlem v Příbrami tak způsobil ve všech 35ti případech celkovou škodu ve výši 8.570.428,- Kč.

Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto i o vině a trestu obviněného Z. B..

Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného subjektu na náhradu škody.

O odvolání obviněných R. N. a Z. B. rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 4 To 19/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných výrok o jejich zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tyto podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. N. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl, že odvolací soud nerozhodl o ostatních výrocích rozsudku soudu prvního stupně, když zrušil pouze výrok o jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a nově jej zařadil do věznice s dozorem. Uvedl, že proti výroku o zařazení do jiného typu věznice sice námitky nemá, výši uloženého trestu však považuje za nepřiměřenou, když v této souvislosti poukázal na své konkrétní zdravotní potíže. Namítl, že má problémy s psychikou a další zdravotní problémy, když z těchto důvodů podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, kterou doložil rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, lékařskou zprávou obvodní lékařky MUDr. Rejlkové, zdravotními zprávami diabetologické ambulance MUDr. Štorka, neurologické ambulance MUDr. Bukovcové, psychiatrické ambulance MUDr. Žebrakovského. Jak obviněný dále uvedl, již od roku 1977 se trvale léčí na diabetes I. typu a na psychiatrii, užívá dvakrát denně inzulín a léky na psychiku a jeho zdravotní stav se v současnosti vážně zhoršil. Rovněž se u něj projevují neurologické komplikace, depresivní nálady a sklony k sebevraždě. Za tohoto stavu jeho ošetřující lékařka MUDr. Rejlková v současné době nástup výkonu trestu nedoporučila. Pokud se jedná o jednání, kterého se měl dopustit, odkázal na obsah jím podaného odvolání. Podle jeho názoru soud prvního stupně nepřihlédl dostatečně k jeho osobním poměrům. Vede a vedl řádný život, nikdy nebyl projednáván pro přestupek nebo trestný čin, rozpadla se mu rodina, nemá žádný majetek a je psychicky na dně. Soud nezohlednil ani jeho dlouhodobě špatný zdravotní stav, kdy se léčí na cukrovku a dochází na psychiatrii, neboť v souvislosti s trestnou činností se pokusil o sebevraždu. V tomto směru oba soudy dostatečně nepřihlédly ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Rovněž vytkl, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody způsobená společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a. s. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolací argumentaci obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak v podstatě jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že do uplatněného dovolacího důvodu nezapadá námitka o nerozhodnutí odvolacího soudu o ostatních výrocích rozsudku prvého stupně, když tato by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. který spočívá v tom, že určitý výrok v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn. Podle státního zástupce by se však jednalo o námitku neopodstatněnou.

Do rámce uplatněného dovolacího důvodu nezapadá rovněž námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, když námitky proti druhu a výměře trestu lze vznášet toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze v případě, že byl uložen trest nepřípustný nebo že byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Samotnou nepřiměřenou přísnost nebo naopak mírnost trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, však nelze namítat v rámci žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. Pokud jde o námitku týkající se výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu státní zástupce uvedl, že do rámce uplatněného dovolacího důvodu sice zapadá, ovšem jen tehdy, namítá-li dovolatel porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. Pouhé konstatování, že obviněnému neměla být povinnost k náhradě škody uložena však pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje. Jestliže obviněný odkázal na argumentaci v písemném vyhotovení odvolání, s touto se již v rámci odvolacího řízení vypořádal soud druhého stupně. Za situace, kdy neuplatnil žádné specifické námitky ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jeho naplnění nedošlo. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve všech námitkách bylo podáno z jiného než jím uplatněného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Předně je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v jím podaném odvolání a soud druhého stupně se s těmito způsobem odpovídajícím zákonu vypořádal. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z těchto pak učinily i odpovídající skutkový závěr. Vycházely přitom zejména z částečného doznání obviněného R. N. i z výpovědí svědků A. B., P. Č., M. A., Ing. K. O., Ph. D., L. D., S. V., M. K., Ing. R. N., Ing. J. D., ale též z celé řady listinných důkazů, které na svědecké výpovědi navazují a jsou s nimi v souladu. Jedná se zejména o trestní oznámení s popisem činnosti ve skladu Kovohutí Příbram nástupnická, a. s, protokol o rekognici s fotodokumentací, pravé účetní doklady společnosti Triangl, s. r. o., kopii knihy evidence vozidel Kovohutí Příbram nástupnická, a. s., protokol o vydání věci, kopie dodacích listů, účetní doklady společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a. s. a Triangl, s. r. o., listinné materiály týkající se společnosti Johnson Controls a společnosti Akuma a. s. Mladá Boleslav, výpisy z účtů aj. Na trestní odpovědnost obviněného nemají podstatnější dopad závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož obviněný netrpí ani netrpěl v době spáchání trestného činu duševní chorobou či poruchou. Jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovalé, ovládací schopnosti pak byly sníženy vlivem kombinace poruchy osobnosti na bázi encefelopatie a hazardního hráčství, nikoli však ve smyslu patologického hráčství ve smyslu duševní poruchy. Zjištěná porucha osobnosti tak není ve smyslu ustanovení § 123 tr. zákoníku duševní poruchou, která by vedla ke zmenšené příčetnosti ve smyslu ustanovení § 27 tr. zákoníku. Lze dodat, že odvolací soud k návrhu obviněného dokazování doplnil lékařskými zprávami, potvrzujícími jeho zdravotní indispozice uváděné ve spise i ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zejména onemocnění cukrovkou, polyneuropatii a změny zraku, přičemž se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a invaliditu prvního (tedy nejlehčího) stupně podle § 39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. (den vzniku invalidity 11. 11. 2010). Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, pak bylo zjištěno, že všechny originální podpisy předpokládaného znění N. v razítkách propustka , napsala jedna osoba a jsou pravděpodobně pravými spontánními podpisy obviněného R. N.. Rovněž dodací listy, které obsahují ručně psané údaje, vyplňoval s vysokou pravděpodobností obviněný R. N., jehož srovnávací materiály byly ke zpracování posudku předloženy. Lze dodat, že soudy vycházely taktéž ze závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika - odvětví účetní evidence a mzdy.

Je zjevné, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze bezvýhradně akceptovat. Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že obviněný R. N. po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jednal v úmyslu přímém podle ust. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svým jednáním tak prokazatelně způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu ust. § 138 odst. 1 tr. zákoníku v celkové výši 8.570.428,- Kč, tedy škodu vysoce převyšující částku 5.000.000,- Kč.

Primárně skutkovou námitkou je i námitka obviněného, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody, neboť nevytýká nedostatek hmotně právního charakteru, např. porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Lze dodat, že rovněž odvolací soud na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl k přesvědčení, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro uložení povinnosti obviněným k náhradě škody, která vznikla v příčinné souvislosti s jejich trestným jednáním.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O zmíněný rozpor se avšak v předmětné trestní věci nejedná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani tvrzením obviněného, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ve zrušené části rozsudku nalézacího soudu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. pouze tak, že změnil toliko původní výrok Krajského soudu v Praze o zařazení pro výkon trestu do jiného typu věznice a jeho ostatní výroky ponechal bez změny, je neúplný. Tuto výtku lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (který však obviněný neuplatnil), jednalo by se však o námitku neopodstatněnou.

Jen pro úplnost tak Nejvyšší soud dodává, že chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší soud rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí zbývající části odvolání. V takových případech odvolací soudy často používají výrok Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen , a to pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí, neboť je určeno i osobám neznalým trestního práva. Zmíněný výrok je však evidentně nadbytečný, jak ostatně dovolací soud v minulosti vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl. Zrušil-li tedy odvolací soud rozsudek pouze co do výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, nebylo nutné, aby to, že další výroky zůstávají beze změny, vyjadřoval nějakým zvláštním výrokem. V napadeném rozhodnutí tak žádný výrok nechybí ani není neúplný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2012).

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu - odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci spodní třetiny zákonné trestní sazby dané ustanovením § 205 odst. 5 tr. zákoníku. Lze dodat, že z hlediska osobních poměrů obviněného bylo rovněž přihlédnuto i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i k jeho současnému zdravotnímu stavu, jak vyplývá z předložených lékařských zpráv.

Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany odvolacího soudu v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Odvolací soud (a před ním též soud prvního stupně) podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík