11 Tdo 1015/2002
Datum rozhodnutí: 14.03.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1015/2002



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2003 dovolání obviněných 1. F. B., 2. F. H., 3. T. V. a 4. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 9 To 128/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 83/2001, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e o d m í t a j í dovolání obviněných F. B. a P. V.

II. Z podnětu dovolání obviněných T. V. a F. H. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za přiměřeného použití ustanovení § 261 tr. ř. též ohledně obviněného F. B. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 9 To 128/2002, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2002, č. j. 2 T 83/2001 - 626 ve výroku o vině obviněných T. V. a F. H. pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství (bod 1) a u obviněného F. B. pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství (bod 1), a ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2002 č. j. 2 T 83/2001 - 626 ohledně obviněných T. V., F. H. a F. B. ve výroku o vině těchto obviněných pod bodem 1) tohoto rozsudku a ve výrocích o trestech uložených obviněným T. V., F. H. a F. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v části týkající se obviněných T. V., F. H. a F. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2002, č. j. 2 T 83/2001 ? 626, byli obvinění F. B., F. H. a T. V. uznáni vinnými pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství a obvinění F. H. a T. V. též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství, přičemž trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustili v podstatě tak, že dne 18. 1. 1998 kolem 06:30 hod. ve vestibulu vinárny D. v P. obvinění F. H. a T. V. v době, kdy vykonávali službu policistů OŘP P., a obviněný F. B. v době, kdy nebyl ve službě, společně při kontrole totožnosti J. T., K. T. a A. F. tyto napadli, a to tak, že J. T. povalili na zem a opakovaně ho bili rukama a kopali do hlavy, hrudníku a celého těla, K. T. udeřili pěstí do obličeje, až upadla na zem a zde ji bili a udeřili ji obuškem a A. F. opakovaně udeřili pěstí do obličeje, a v napadání pokračovali i při převozu J. T. a A. F. na policejní oddělení, a tím způsobili J. T. zranění spočívající v hluboké tržně zhmožděné ráně v lícní krajině vlevo s tepenným krvácením, tržně zhmožděnou ránu na dolním víčku levého oka a pohmoždění levé poloviny hrudníku s dobou léčení 14 dnů a K. T. zranění spočívající v pohmoždění pravé tváře a pravého ucha s perforací a v podkožních výronech v pravém podpaží, v pravé bederní krajině levé hýždi a levé paži s dobou léčení nejméně 2 týdny.

Dále pak byli obvinění F. H., T. V. a P. V. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství, jehož se podle zjištění soudu dopustili v podstatě tak, že v době, kdy byli ve službě jako policisté OŘP P. společně dne 9. 10. 1998 kolem 23:00 hod. před domem v P. IX/107 při kontrole totožnosti J. K., tohoto pod záminkou jeho údajné opilosti fyzicky napadli a za použití hmatů a chvatů jej bez vysvětlení odvezli k prokázání totožnosti na oddělení hlídkové služby v P.

Za to byl obviněnému F. B. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, obviněnému F. H. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a obviněnému T. V. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byli zařazeni do věznice s dozorem. Obviněnému P. V. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obviněným H., V. a V. byl dále uložen trest ztráty vojenské hodnosti.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn toliko ve vztahu k obviněnému P. V., a to tak, že ve vztahu k tomuto obviněnému byl zrušen jen ve výroku o trestu a nově mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání obviněných F. B., F. H. a T. V. byla odvolacím soudem jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců včas dovolání.

Obviněný F. B. dovolání opřel o dovolací důvody předpokládané ustanovením § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Z obsahu dovolání se podává, že vytýká oběma soudům zejména to, že nesprávně, neúplně, nezákonně a nepřezkoumatelně hodnotily provedené dokazování a na tomto základě pak dospěly k nesprávným závěrům o vině a trestu. Poukázal na výpovědi svědků a další důkazy, které zpochybňují svědectví poškozených manželů T. a A. F. Zdůraznil, že soudy nesprávně hodnotily jeho obhajobu, jakož i obhajobu spoluobviněných o oprávněnosti zákroku vůči poškozeným. Dále pak poukázal na nesprávné hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Na základě toho pak dovozuje, že závěry soudů o jeho vině jsou pouze hypotetické, jsou právně nesprávné, nelogické, nemající oporu v provedeném dokazování. Proto se dovolatel domáhá zrušení napadeného rozsudku a přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný F. H. opřel podané dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl soudům, že pod bodem 1) rozsudku okresního soudu učinily závěr o jeho vině na základě výpovědi čtyř poškozených, přestože v jejich výpovědích jsou podstatné rozpory a jejich svědecké výpovědi se jeví jako nepravdivé a zcela účelové. Poukázal na to, že poškození byli v podnapilém stavu, což je potvrzováno výpověďmi některých svědků. Stejně tak v případě skutku pod bodem 2) rozsudku okresního soudu byly nesprávně pokládány za věrohodné výpovědi poškozeného K. a svědkyně K. Na jejich podkladě byl pak vyvozen nesprávný závěr o neoprávněnosti policejního zákroku. Vytkl soudům, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka B. Má tak za to, že došlo k porušení zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále pak namítá, že byl učiněn závěr o kolektivním napadání poškozených ze strany obviněných, aniž byl zjištěn konkrétní podíl každého z obviněných. Nebylo ani zjištěno, v čem spočíval jejich údajný společný úmysl jako spolupachatelů ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, resp. k pokusu takové újmy, když ani z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů se takový úmysl obviněných nepodává. Jednání tak, jak bylo soudy zjištěno ani nemůže být pokusem těžké újmy na zdraví, když ze znaleckého posudku vyplývá, že došlo toliko k ublížení na zdraví. Soudy tedy nesprávně jeho jednání posoudily jako přísnější trestný čin. V závěru pak navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ohledně dovolatele zrušil v celém rozsahu a aby jej zprostil obžaloby, popř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný T. V. podal dovolání toliko do výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Podané dovolání opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl soudům, že nesprávně učinily závěr o posouzení jeho jednání jako pokusu těžké újmy na zdraví, ačkoliv podle soudy učiněných skutkových zjištění byla poškozeným způsobena zranění, která si vyžádala dobu léčení jen 14 dnů. Dále pak vytýká, že z výrokové části rozsudku okresního soudu nelze zjistit, u kterého z poškozených se vlastně mohlo jednat o pokus těžké újmy na zdraví. Pokud z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že se mělo jednat o poškozeného J. T., tak v tomto směru nebylo ovšem soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo správnosti takového závěru. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví pouze při velké intenzitě působícího násilí mohla být J. T. způsobena zranění, která by mohla být kvalifikována jako těžká újma na zdraví. Ovšem podle popisu skutku v rozsudku okresního soudu žádná taková velká intenzita použitého násilí zjištěna nebyla. Proto jeho jednání mělo být správně posouzeno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. V závěru dovolání navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu ve vztahu k dovolateli zrušen a aby byl zrušen též rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, a aby věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. V. též opřel dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že jeho jednání není trestným činem, neboť soudy nesprávně a nelogicky hodnotily provedené dokazování a neprovedly všechny potřebné důkazy. Vytýká, že soudy uvěřily verzi poškozených manželů K., a naproti tomu pokládaly za nevěrohodné výpovědi tří policistů. Dokazování provedené soudy obou stupňů je neúplné a nebylo správně vyhodnoceno a jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k dovolání obviněného F. B. navrhl jeho odmítnutí s poukazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal na to, že dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., ovšem jeho dovolací námitky tyto dovolací důvody nenaplňují. Dovolatel pouze poukázal na údajné skutkové nedostatky napadeného rozhodnutí, nikoli však na nějaké právní vady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak z obsahu dovolání nevyplývá vůbec. Pokud by dovolatel měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak tento dovolací důvod nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl o podaném odvolání obviněného F. B. postupem podle § 256

tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného F. H. je zřejmé, že převážná část dovolacích námitek nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod, neboť dovolatel vytýká soudům vady skutkové povahy. Naproti tomu lze přisvědčit dovolateli potud, pokud poukazuje na nedostatky právního posouzení skutku pod bodem 1) rozsudku okresního soudu ve vztahu k jeho kvalifikaci jako pokusu těžké újmy na zdraví. Ze skutkového zjištění není zřejmé, který z obviněných jednal takovým způsobem, jímž reálně hrozila těžká újma na zdraví, v čem tato hrozba spočívala a u kterého z poškozených. Proto v tomto směru je podané dovolání důvodné a uplatněný dovolací důvod pak prospívá i spoluobviněným T. V. a F. B.

Podle názoru státního zástupce pak v podstatě ze stejných důvodů lze přisvědčit i dovolání obviněného T. V. Tento dovolatel důvodně poukazuje na to, že zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit závěr o tom, že jeho jednání, jakož i jednání spoluobviněných F. H. a F. B. pod bodem1) rozsudku okresního soudu vykazuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o dovolání obviněného P. V., navrhl státní zástupce jeho odmítnutí podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., neboť jím uplatněné námitky o nesprávnosti právní kvalifikace jsou zjevně neopodstatněné, když zjištěný skutkový stav jednoznačně odpovídá znakům vyžadovaným pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k následujícím závěrům:

Pokud jde o dovolání obviněných F. B. a P. V., oba sice deklarovali zákonné dovolací důvody, ovšem jejich dovolací námitky jsou toliko skutkové povahy a nejsou tak způsobilé naplnit deklarované dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. se jako důvod dovolání nepřipouští, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z výše již citovaného obsahu dovolání těchto obviněných je zřejmé, že jsou vytýkány vady skutkové, neboť námitky dovolatelů směřují vůči úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení některých důkazů. Skutková zjištění soudu ovšem nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Obviněný P. V. sice poukazuje na to, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako trestný čin, ovšem tuto výhradu opírá výlučně o skutkové závěry, neboť se domáhá učinění jiného skutkového zjištění, než ke kterému dospěly oba soudy. Podstatou jeho námitek je tvrzení, že výpovědi poškozeného K. a jeho manželky jsou nevěrohodné a že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu. Domáhá se tedy ve skutečnosti toho, aby soudy jinak hodnotily důkazy, popř. provedly další důkazy a poté učinily jiný závěr o oprávněnosti policejního zákroku, a teprve v důsledku toho by jeho jednání nebylo žalovaným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Pokud jde o tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm k) tr. ř. obviněným F. B. (tzn. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný), pak z obsahu dovolání nevyplývá žádná výhrada naplňující tento dovolací důvod. Rovněž tak z obsahu dovolání nevyplývá nic, co by snad nasvědčovalo tomu, že dovolatel měl na mysli dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak se na to poukazuje ve vyjádření státního zástupce.

Proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./ ohledně dovolání obviněných F. B. a P. V. rozhodl o jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (výrok pod bodem I. tohoto rozhodnutí), neboť byla podána z jiných, než zákonných důvodů, aniž dovolací soud z podnětu těchto dovolání mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí.

Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že postupem podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. je nutno přezkoumat napadené rozhodnutí k dovolání obviněných F. H. a T. V.

V případě F. H. sice podstatnou část jeho dovolání (jak bude dále rozvedeno) tvoří námitky skutkové povahy, které nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod, tedy ani tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem dovolatel vznáší též námitky, které lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, a jež poté byly dovolacím soudem shledány opodstatněnými.

Z výše již citovaného obsahu jeho dovolání je zřejmé, že tento dovolatel vznáší výlučně skutkové námitky ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, když vytýká nesprávné skutkové závěry ohledně soudy zjištěných okolností zákroku vůči poškozenému K. V tomto směru poukazuje na údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů a namítá též neúplnost vykonaného dokazování. Stejně tak výhrady skutkové povahy jsou podstatou jeho dovolacích námitek ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, a to ve vztahu k jeho posouzení jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jakož i převážná část námitek týkajících se skutkových závěrů ohledně ublížení na zdraví poškozeným T., T. a F. Dovolatel totiž vytýká vady v hodnocení provedených důkazů, když namítá, že soudy nesprávně vycházely z výpovědí poškozených a domáhá se provedení dalších důkazů. Tyto námitky jsou pak z důvodů výše již uvedených irelevantní a samy o sobě by opodstatňovaly postup dovolacího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. odmítnutí takového dovolání). Ovšem jak již bylo výše naznačeno, dovolatel zčásti opírá své dovolání o dovolací důvod předvídaný zákonem v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolací soud neučinil samostatný výrok o částečném odmítnutí dovolání obviněného F. H. a pouze na tomto místě se poukazuje na to, že k dovolacím námitkám, které nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod, nebylo přihlíženo.

Jak obviněný F. H., tak především obviněný T.V. (ten v celém rozsahu svého dovolání) ovšem opřeli podané dovolání důvodně o výtky, které naplňují zákonem předvídaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit právní závěr o jejich vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha na zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek jsou pak těžkou újmou na zdraví konkrétní zdravotní stavy (resp. jejich porucha) uvedené pod písm. a) až ch) tohoto ustanovení.

Pokus tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a takového jednání se dopouští v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedojde (§ 8 odst. 1 tr. zák.). V případě, že obvinění jednají ve spolupachatelství, pak ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., se takového činu dopouští společným jednáním.

Je třeba připomenout, že soud prvního stupně učinil zjištění, se kterým se plně ztotožnil i odvolací soud, že obvinění F. H., T. V. a F. B. společně napadli poškozené J. T., K. T. a A. F., a to tak, že J. T. povalili na zem a opakovaně ho bili rukama a kopali do hlavy, hrudníku a celého těla, K. T. udeřili pěstí do obličeje, až upadla na zem a zde ji bili a udeřili obuškem a A. F. opakovaně udeřili pěstí do obličeje. Dále pak oba soudy učinily závěr, že J. T. tím způsobili zranění spočívající v hluboké tržně zhmožděné ráně v lícní krajině vlevo s tepenným krvácením, tržně zhmožděnou ránu na dolním víčku levého oka a pohmoždění levé poloviny hrudníku s dobou léčení 14 dnů a K. T. zranění spočívající v pohmoždění pravé tváře a pravého ucha s perforací a v podkožních výronech v pravém podpaží, v pravé bederní krajině levé hýždě a levé paži s dobou léčení nejméně dva týdny.

Ve shodě s argumentací dovolatelů, s níž se v podstatě ztotožnil ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, i Nejvyšší soud má za to, že výše uvedené skutkové závěry bez dalšího nenasvědčují důvodnosti právní kvalifikace činu jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., spáchaného všemi třemi obviněnými za podmínek spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá v tomto ohledu jen to, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a z výpovědi znalkyně MUDr. C. se podává, že A. F. neutrpěl žádná zranění, která by ze soudně lékařského hlediska představovala újmu na zdraví a že zranění K. T. nebyla nijak vážná. Pokud jde o zranění J. T., popsaná ve výrokové části rozsudku, pak jde o poranění způsobená tupým násilím větší intenzity, které účinkovalo opakovaně a při velké intenzitě působícího násilí by mohlo být způsobeno i závažnější poranění, např. zlomenina lebky, poranění oka, mozku. Samotná tržně zhmožděná rána provázená tepenným krvácením se zhojila bez komplikací do deseti dnů. Okresní soud pak z toho činí závěr, že z intenzity užitého násilí proti poškozenému T., počtu útočníků a místům, na které bylo násilí obviněnými směřováno, je zjevné, že tito minimálně museli vědět, že svým jednáním mohou tomuto poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a s tímto následkem museli být srozuměni. Touto úvahou pak okresní soud odůvodnil posouzení jednání všech tří obviněných pokusem trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., tedy jednáním směřujícím ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému T. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 10) uvedl, že " je významný závěr znalkyně o tom, že při použití násilí větší intenzity, tj. kopáním, mohlo být poškozenému T. způsobeno i závažnější poranění, např. zlomenina lebky a pod " a že " zranění poškozeného vzniklo společným jednáním všech tří obžalovaných jako spolupachatelů, neboť všichni na něho fyzicky útočili s vědomím, že tak jednají i ostatní. Jako spolupachatelé použili i kopání, přičemž není podstatné, zda takto jednali všichni nebo zda některý z nich jen bil poškozeného rukou nebo ho jen držel či jinak mu znemožňoval pohyb za okolností, kdy jiný do něho kopal či ho tloukl pěstí do hlavy."

Tyto úvahy obsažené až v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ani ve spojení se zjištěním těchto soudů, která vyplývají z tzv. skutkové věty rozsudku okresního soudu, neskýtají dostatečný podklad pro přesvědčivý závěr o tom, že dosud učiněná skutková zjištění lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., resp. pokusu tohoto trestného činu a ve vztahu ke kterému z obviněných.

Z výroku rozsudku soudu prvního stupně vůbec nelze zjistit, kterému ze tří poškozených (T., T., F.) vlastně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví a jakým konkrétním jednáním všech obviněných či ze strany kterého z obviněných. Pokud jde o délku doby léčení, pak z tohoto pohledu je nejzávažnější následek vlastně zjišťován u poškozené T. Jen z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů lze dovodit, že způsobení těžké újmy na zdraví se mělo týkat poškozeného T. Nelze ovšem zjistit, v čem měla tato těžká újma na zdraví spočívat, zda skutečně reálně hrozila a v důsledku jakého konkrétního jednání ze strany obviněných či některého z nich mohla taková újma na zdraví vzniknout. Skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedená v jeho odůvodnění, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, rozhodně neobsahují takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že poškozenému T. hrozila v důsledku jednání obviněných taková újma na zdraví, která je těžkou újmou ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněná např. pod č. 16/1964, č. II/1965 Sb. rozh. a stan. tr.). Pokud se soudy opíraly o závěry znaleckého posudku MUDr. C., pak ovšem zůstalo nejasné, zda skutečně obvinění (některý z nich) útočil vůči poškozenému T. "velkou intenzitou použitého násilí", což znalkyně klade jako požadavek pro závěr o případně hrozícím závažnějším následku pro zdraví poškozeného T. Zjištění takového jednání ze strany obviněných či některého z nich ovšem z rozhodnutí soudů nevyplývá. Stranou jejich pozornosti zcela zůstalo zjištění s jakou intenzitou obvinění na tohoto poškozeného útočili, jak se tato intenzita projevovala ve vztahu k jednotlivým částem jeho těla, jaké důsledky pro zdraví poškozeného to mohlo mít a z jakých důvodů k těmto hrozícím následkům nedošlo. Ani v tomto směru zatím učiněná skutková zjištění, z nichž oba soudy vycházely, nedovolovaly učinit závěr o jimi použité právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu podle § 222 tr. zák.

Podaným dovoláním lze přisvědčit i v tom, že soudy se nezabývaly existencí úmyslu, resp. společného úmyslu obviněných ke způsobení těžké újmy na zdraví některému z poškozených a také tím, ke kterému z poškozených takový úmysl směřoval. Závěr o spolupachatelství všech tří obviněných soudy odůvodnily pouze tak, že si všichni museli být vědomi, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému T. těžkou újmu na zdraví a že s tímto byli srozuměni. Absence popisu jednání jednotlivých obviněných vůči tomu či onomu poškozenému byla nahrazena nepřípustnou paušalizací o odpovědnosti každého z nich za blíže nepopsané jednání dalšího z nich, a to za okolností, kdy nebylo nijak zjišťováno, v čem spočíval jejich společný záměr způsobit poškozenému T., popř. i dalším poškozeným těžkou újmu na zdraví a kdy zůstal neobjasněn podíl jednotlivých obviněných na možném vzniku takového následku ( k tomu srov. rozhodnutí č. 57/1970, č. 36/1973). Zda obvinění skutečně jednali společně ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. a o jaká zjištění se takový závěr opírá, rovněž z rozhodnutí soudů nevyplývá.

Na základě všech shora uvedených skutečností lze uzavřít, že dovolání obviněných H. a V. opodstatněně namítá, že napadené rozhodnutí ve vztahu k výroku o jejich vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když dosud učiněná skutková zjištění jednoznačně nevylučují možnost posouzení skutku jako mírnějšího trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. /v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák./.

Proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř./ k dovolání těchto obviněných zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jejich vině pod bodem 1), tj. ve výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a sbíhajícím se trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (jedná se o jeden skutek). Jelikož důvod, pro který došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí ve prospěch obviněných H. a V. prospívá též obviněnému B., byl postupem přiměřeně podle § 261 tr. ř. (§ 265k odst. 2 tr. ř.) ve stejném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu též ohledně obviněného B. Poněvadž výše vytýkané nedostatky mají své příčiny již v řízení před soudem prvního stupně, tak Nejvyšší soud ohledně těchto obviněných zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) též rozsudek Okresního soudu v Rakovníku. V souladu s ustanovením § 265k odst. 2 tr. ř. bylo pak nutno u obviněných H., V. a B. zrušit jak celý výrok o trestu, tak i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních směrech zůstal napadený rozsudek nedotčen.

V rozsahu zrušení byla pak věc ohledně obviněných T. V., F. H. a F. B. přikázána Okresnímu soudu v Rakovníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Okresní soud v intencích tohoto rozhodnutí se vypořádá s výše rozvedenými výhradami stran správnosti právního posouzení věci na podkladě dosud učiněných skutkových zjištění, a to i s přihlédnutím k uplatněným námitkám obviněných. Opětovným provedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. výslechem znalkyně v hlavním líčení blíže objasní okolnosti, za kterých poškozenému T. reálně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví, blíže objasní intenzitu násilí použitého jednotlivými obviněnými a konkrétní mechanismus jejich působení na poškozeného, jakož i okolnosti svědčící o spolupachatelství obviněných. Za tím účelem popřípadě provede i další dokazování. Na základě toho si pak vytvoří lepší předpoklady pro závěr, zda jím zjištěný skutkový stav vykazuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., anebo mírnějšího trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., vždy v jednočinném souběhu s trestným činem podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík