11 Tdo 1008/2014
Datum rozhodnutí: 17.09.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



11 Tdo 1008/2014-48

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014, o dovolání obviněného M. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2010, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, byl obviněný M. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku v stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit podle skutkových zjištění tím, že dne 21. července 2005 jako zástupce společnosti KANEMA, a.s., se sídlem Žitenice 76, okres Litoměřice, IČ: 251 05 141, účelově uzavřel, od samého počátku s úmyslem zneužití, se společností AEGON Pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 322/26, IČ: 271 82 461, smlouvu o spolupráci, na základě které měl vyhledávat klienty (pojistníky) a zprostředkovávat s jejich souhlasem smlouvy, aby dosáhl vyplacení provizí prostřednictvím automatizovaného počítačového systému společnosti AEGON Pojišťovna, a.s.,

. přičemž na základě takto uzavřeného smluvního vztahu předložil ve dnech od 1. 8. 2005 do 1. 12. 2005 společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., pojistné smlouvy minimálně ve čtyřiceti šesti případech, přičemž pojištění tyto smlouvy buď vůbec neviděli a nepodepsali je (smlouvy č. ..... ze dne ...... s J. T., č. .................. ze dne ...... s E. S., jakož i smlouvy v dalších v rozsudku přesně popsaných případech) nebo je podepsali, aniž by věděli, že jde o smlouvy na životní pojištění, sjednané dílčí pojistné částky neuhradili (smlouvy č. .............. ze dne ................. s A. B., č. .................. ze dne ..... se Z. F., jakož i smlouvy v dalších v rozsudku přesně popsaných případech) nebo uhradili jednu (smlouva č. ............ ze dne ............ se S. S.), výjimečně dvě a v ojedinělých případech tři sjednané dílčí pojistné částky (smlouva č. .............. ze dne ................. s P. H.), neboť jim obviněný sdělil, že jde o pojištění schopnosti splácet úvěr, u některých smluv uhradil první splátku za pojištěné sám, a to z toho důvodu, aby mu byla vyplacena provize za uzavření smlouvy pojistné smlouvy od společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., a tímto jednáním uvedl zástupce společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., v omyl od samého počátku v úmyslu se obohatit ke škodě na cizím majetku tím, že předložil neplatné pojistné smlouvy a na základě takto předložených smluv mu byla neoprávněně vyplacena provize ve výši 4.611.780,- Kč.
. a v dalších pěti případech (smlouva č. ...... ze dne ...... s P. N., smlouva č. ......... ze dne ....... s L. A. a další smlouvy přesně popsané v rozsudku), v úmyslu se obohatit uvedením pojišťovny AEGON Pojišťovna, a.s., v omyl a vylákat provize za uzavřené smlouvy, která by v případě jejího uznání činila celkem 2.569.188,- Kč, ve dnech 1. 12. 2005 a 12. 12. 2005 předložil smlouvy, které již nebyly pojišťovnou AEGON Pojišťovna, a.s., akceptovány a byly ve dvouměsíční výpovědní lhůtě po jejich uzavření vypovězeny, na žádnou z těchto smluv nebyly hrazeny měsíční splátky, přičemž obviněný svým jednáním způsobil společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., škodu v celkové výši 4.611.780,- Kč a pokusil se způsobit další škodu ve celkové výši 2.569.188,- Kč, tedy v souhrnu škodu ve výši 7.180.968,- Kč.
Za spáchání uvedeného zvlášť závažného zločinu byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku a § 45 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému trestu za pokračování v trestném činu, a to k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu sjednávání bankovních a nebankovních úvěrů, hypoték a dalších produktů finančního trhu a dále spočívající v zákazu pojišťování osob a majetku, a to na dobu 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozené AEGON Pojišťovna, a.s., škodu ve výši 4.611.780,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu při akcentu toho, že se nejedná o zločin podvodu, když má za to, že je zde absence jak objektivní, tak subjektivní stránky. Uvedené odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Pro úplnost je třeba zmínit, že Vrchní soud v Praze se věcí již jednou zabýval, když z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, ve zprošťující části a věc v rozsahu zrušení mu vrátil podle § 259 odst. 1 tr. řádu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolání obviněného proti témuž rozsudku (odsuzující část) podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ladislava Malečka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle názoru obviněného skutková zjištění nalézacích soudů jsou v extrémním nesouladu s důkazy provedenými v tomto řízení. Namítá, že obecné soudy nezjistily skutkový stav věci, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. řádu a jednotlivé důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Tím bylo podle obviněného porušeno i právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný uznává, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku se stal, namítá, že není trestným činem. Společnost KANEMA, a.s., byla zprostředkovatelem pojistných smluv s pojišťovnou AEGON Pojišťovna, a.s., a to na základě smlouvy o spolupráci. Na základě této smlouvy byly uzavírány jednotlivé smlouvy mezi pojistníky, jak je uvedeno v bodě 1 až 51 rozsudku. Tyto smlouvy na základě doporučení společnosti KANEMA, a.s., uzavírala AEGON Pojišťovna, a.s., s jednotlivými pojistníky sama. Podle obviněného byl modus operandi takový, že vždy podepsal smlouvu nejdříve pojistník, pak se smlouva odeslala do AEGON Pojišťovny, a.s., kde příslušný pracovník, v tomto případě pracovníci AEGON Pojišťovny, a.s., Ing. K. P. nebo P. D. schválili příslušnou pojistnou smlouvu. Po schválení byly teprve rozeslány jednotlivým klientům příslušné pojistné smlouvy a splátkový kalendář. Podle názoru obviněného pojistné smlouvy tedy uzavírali pracovníci AEGON Pojišťovny, a.s., a teprve po zaplacení první splátky pojistného obdržela společnost KANEMA, a.s., provizi dle provozního řádu AEGON Pojišťovny, a.s. Dle obviněného vycházely uvedené postupy z obchodních podmínek mezi obviněným a společností KANEMA, a.s., a jedná se proto o obchodní spor mezi obviněným a AEGON Pojišťovnou, a.s. Podrobně poukazuje na uzavírání pojistných smluv prostřednictvím zaměstnanců svědka K. a zaměstnanců svědka Ch., přičemž přenáší odpovědnost za spáchaná jednání na tyto svědky.

V závěru dovolání obviněný zdůrazňuje, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, protože pojistné smlouvy uzavírala sama AEGON Pojišťovna, a.s., on samotný nemohl nikoho uvést v omyl a vylákat provize, nadto pojišťovna si sama měla pojistné smlouvy kontrolovat. Obviněný dále tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za to, že pojištěné osoby následně pojistné neplatily a pojistné smlouvy byly vypovězeny, přičemž se takové skutky mají dle něj řešit podle občansko-právních norem. Dodává, že se snažil provizi společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., vrátit, avšak v případě, kdy provize nebyla od svědka J. K. vrácena, nemohl ani obviněný tuto provizi vrátit.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 56 T 6/2010-1314, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný s ohledem na předpokládanou důvodnost podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud bez zbytečného odkladu rozhodl o přerušení výkonu trestu.

K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání uvedl k námitce obviněného o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, že taková situace nenastala. Obecné soudy provedly ve věci dokazování v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy vyhodnotily způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. řádu. Skutkové závěry obecných soudů popsané ve výroku o vině Městského soudu v Praze odpovídají dokazování ve věci provedenému a zjištěný skutkový stav odpovídá použité právní kvalifikaci.

K právní námitce spadající pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že jednání obviněného nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, když nikoho neuvedl v omyl a nevylákal provize, pojistné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si mohla a měla vše řádně zkontrolovat, státní zástupce uvedl, že takové tvrzení provedenému dokazování neodpovídá. Podle státního zástupce z dokazování je nesporné, že podvodný úmysl obviněného již při samotném uzavření smlouvy s poškozenou AEGON pojišťovnou, a.s., je zřejmý, obviněný smlouvu uzavíral s tím, že ji zneužije ke svému osobnímu obohacení. Vybral si na českém trhu začínající pojišťovací společnost, u které bylo ještě možno předpokládat organizační potíže a problémy s nastavením ochranných mechanizmů. Státní zástupce upozorňuje na skutečnost, že smlouvu o spolupráci s poškozenou společností uzavřel dne 21. 7. 2005, přičemž již dne 10. 2. 2005 bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání pro podvodné jednání zcela totožného charakteru vůči společnosti Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. Drtivá většina pojistných smluv v projednávané věci byla uzavírána na dlouhou dobu, v podstatě až do důchodového věku pojištěných, a s maximální výší dosažitelné splátky, ačkoli obviněnému muselo být jasné, že takové částky pojištěné osoby nejsou schopni ze svých příjmů hradit a už vůbec nejsou schopni se věrohodně zavázat k hrazení takových splátek na delší dobu. Nastavení výše splátek a délky splácení svědčí o podvodném úmyslu obviněného, když je zřejmá snaha o co nejvyšší splátky s nejvyšší provizí, a to bez ohledu na ekonomickou nereálnost takového plnění. Podvodný úmysl podporuje i to, že v několika případech hradil první splátku za pojištěné osoby sám obviněný, další splátky pojištění ve smyslu uzavřených smluv již nikdo nehradil. Kontakty na údajné zájemce o životní pojištění obviněný získával prostřednictvím inzerátů nabízejících půjčky finanční hotovosti, nikoli tedy životní pojištění, kdy půjčky finanční hotovosti zcela nedůvodně podmiňoval právě tvrzením jakéhosi pojištění k půjčce. Podle státního zástupce je obecně známou skutečností, že finanční hotovost si často půjčují osoby s finančními problémy, obviněný tak nemohl předpokládat, že jím zprostředkovaní zájemci o životní pojištění budou schopni splátky pojištění ve sjednané výši hradit. Skutečnou podstatu uzavřených smluv a zejména dlouhodobost závazku přitom obviněný zájemcům o půjčky tajil, a pokud zájemci půjčky odmítli předkládané smlouvy podepsat, byly pojistné smlouvy uzavírány bez vědomí pojištěných, pouze za využití jejich osobních údajů. Námitku obviněného v tom směru, že nemohl poškozenou pojišťovnu uvést v omyl, když příslušné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si měla jednotlivé smlouvy pořádně zkontrolovat, shledává státní zástupce nelogickou a nepřiléhavou. Pojistné smlouvy jsou pojišťovnami běžně uzavírány na základě kontaktů získaných od dealerů pojišťoven, kdy s ohledem na vzájemné smluvní vztahy a vzájemnou ekonomickou prospěšnost takových vztahů je pojišťovnami předpokládaná solidnost dealerů a snaha dealerů hájit ekonomické zájmy a majetek pojišťoven. Není možné přenést odpovědnost obviněného za podvodné jednání na poškozenou pojišťovnu, předmětem trestního řízení není jednání poškozené pojišťovny, ale podvodné jednání obviněného. Státní zástupce shrnuje, že obviněný svým jednáním uváděl v omyl jak zájemce o životní pojištění, tak zejména poškozenou AEGON Pojišťovnu, a.s., které jako zájemce o životní pojištění dodával osoby, které o dlouhodobé životní pojištění žádný zájem neměly, často o uzavření pojistné smlouvy s využitím osobních údajů ani nevěděly a většinou ani fakticky nebyly schopné pojistné ve sjednané výši hradit.

Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem státní zástupce dovolání obviněného shledává zjevně neopodstatněným a navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítnout. Vzhledem k uvedenému stanovisku také neshledává důvod k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vyhověl žádosti obviněného a rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného obviněným. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, dále zda bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat. Shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, aby podané dovolání projednal.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný, zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud (dále jen dovolací soud ) dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Dovolací soud po posouzení uplatněných námitek však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaných soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvažovat jen výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04 IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, 11 Tdo 130/2012, 3 Tdo 91/2011).

Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů, tj. námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zejména postrádá konkrétní argumentaci, ostatně, jak sám obviněný v dovolání uvádí, je toho názoru, že se skutek stal . Tuto námitku Nejvyšší soud pod rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepodřadil a ani podřadit nemohl. K učiněným skutkovým zjištěním je potom nutné uvést, že tato co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal tudíž ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze takovéto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako námitky podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné podřadit právní námitku obviněného, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, když obviněný nikoho neuvedl v omyl a nevylákal provize, pojistné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si mohla a měla vše řádně zkontrolovat. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný v dovolání namítá, že byl uznán vinným trestným činem, jehož znaky nemohly být projednávanými skutky naplněny. Konkrétně namítá, že v jeho trestní věci nedošlo k naplnění objektivní stránky (konkrétně znaku uvedení někoho v omyl) a subjektivní stránky (konkrétně úmyslu) trestných činů.

Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud připomíná následující (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010, a další): Objektivní stránka trestného činu podvodu je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1472). Pachatel zamlčí podstatné skutečnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 517/2012, a další), když neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. přiměř. rozhodnutí č. 47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.

Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke zmíněnému formálnímu znaku, naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností v důsledku jejich zamlčení pachatelem) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V soudní praxi se formy podvodného jednání liší v závislosti na tom, jaký způsob kriminální aktivity pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení jím zamýšleného trestněprávně významného následku.

Objektem tohoto trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 781/2012, a další) je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

V předmětné věci, jak plyne zejména z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, obviněný jednal s některými svědky o možnosti poskytnutí úvěru, přičemž vždy se mělo jednat o kratší dobu splácení poskytnutých finančních prostředků, téměř nikdo ze svědků neměl zájem o pojistnou smlouvu, a pokud skutečně pojistnou smlouvu podepsali, činili tak pod příslibem obžalovaného, že jim poskytne požadovaný úvěr a že jakmile úvěr splatí, pojistná smlouva se zruší. Přinejmenším většina svědků nebyla obeznámena s tím, že jde o dlouhodobou smlouvu na životní pojištění . Obviněný neváhal zneužít osobních dat některých zájemců , jež mu při osobním jednání s obžalovaným tato data v dobré víře poskytli , přičemž na naprostou většinu předmětných pojistných smluv byly připojeny padělané podpisy pojistníků . Popsané aktivity obžalovaného jednoznačně směřovaly k vylákání provizí od AEGON Pojišťovny, a.s., když tyto provize ve výši 4.611.780,- Kč byly pojišťovnou obviněnému i vyplaceny. Nalézací soud provedl důkaz listinným důkazem, smlouvou o spolupráci uzavřenou dne 21. 7. 2005 mezi AEGON Pojišťovnou, a.s., a společností KANEMA, a.s., zastoupenou obviněným, dále smlouvou o obchodním zastoupení, uzavřenou mezi stejnými subjekty téhož dne, přičemž přílohou této smlouvy jsou provizorní pravidla AEGON Pojišťovny, a.s. Z uvedených smluv soud dovodil závěr, dle něhož k vyplácení provizí dochází pouze na základě smlouvy o obchodním zastoupení a za předpokladu, že dojde ke sjednání pojistné smlouvy, tato bude akceptována pojišťovnou a bylo uhrazeno první pojistné.

Jak plyne ze skutkových zjištění, jakož i ze skutkových závěrů nalézacího soudu, obviněný uvedl AEGON Pojišťovnu, a.s., do omylu tím, že jí na základě uvedených smluv o spolupráci a o obchodním zastoupení předložil pojistné smlouvy minimálně ve čtyřiceti šesti případech, přičemž pojištění tyto smlouvy buď vůbec neviděli a nepodepsali je, nebo je podepsali, aniž by věděli, že jde o smlouvy na životní pojištění, sjednané dílčí pojistné částky nehradili nebo hradili jednu, výjimečně dvě a v ojedinělých případech tři sjednané dílčí pojistné částky, neboť jim obžalovaný sdělil, že jde o pojištění schopnosti splácet úvěr, u některých smluv uhradil první splátku na pojištění sám, a to z toho důvodu, aby mu byla vyplacena provize za uzavření pojistné smlouvy od společnosti AEGON Pojišťovna, a.s. Kromě objektivní stránky předmětného trestného činu soudy adekvátně posoudily jednání obviněného jako jednání úmyslné a stejně tak správně posoudily výši způsobené škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud neopomněl námitku obviněného, obsaženou i v dovolání, dle níž pojistné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si mohla a měla vše řádně zkontrolovat. Uvedl, že svědkyně P., takto zaměstnankyně AEGON Pojišťovny, a.s., měla na obžalovaného dohlížet a včas zabránit tomu aby k takové trestné činnosti nedošlo , a vyslovil přesvědčení, že podvodného jednání ze strany obžalovaného si musela být přinejmenším vědoma Trestní řízení ale tímto směrem vedeno nebylo a i kdyby se tato svědkyně prokazatelně na trestné činnosti obžalovaného podílela, rozhodně by to obžalovaného nijak nevyviňovalo .

S takto popsaným a takto odůvodněným právním posouzením předmětného jednání obviněného ze strany nalézacího soudu, jehož závěry soud odvolací potvrdil, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak bylo již uvedeno, poškozenou osobou u trestného činu podvodu může být i osoba právnická. I případné protiprávní jednání jejího zaměstnance, jež by mohlo eventuálně být součástí objektivní stránky skutkového děje, jež byl posouzen jako trestný čin podvodu, nic nemění na právním posouzení trestnosti jednání pachatele, jenž ke škodě cizího majetku (v dané věci AEGON Pojišťovny, a.s.,) sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl (v dané věci AEGON Pojišťovnu, a.s.) a způsobí tak v posuzované věci ve smyslu § 209 odst. 1, 5 písm. a ) tr. zákoníku na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předchozích odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně není založeno na dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo nutné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu posoudit nikoli jako trestný čin podvodu § 209 odst. 1, 5 písm. a ) tr. zákoníku .

Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo v jeho relevantně uplatněné části shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět obviněného k přerušení výkonu uloženého výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V nyní projednávané věci však předseda senátu soudu Městského soudu v Praze při předložení dovolání obviněného takový návrh nepodal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. září 2014


Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman