11 Tdo 1006/2003
Datum rozhodnutí: 04.11.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 1006/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný mladistvý M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 4 To 401/2002-461, ze dne 22. 1. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 136/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný mladistvý M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č. j. 10 T 136/2001-389, ze dne 14. 5. 2002, uznán vinným jednak trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 261 trestního zákona spáchanými ve spolupachatelství s J. G., V. S. a P. A. a čtyřmi samostatně spáchanými pokusy trestných činů ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 221 odst. 1 trestního zákona, jednak trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) trestního zákona, spáchanými ve spolupachatelství s P. A., a samostatně spáchaným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona. Za to byl mladistvý M. V. odsouzen podle § 196 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 a 79 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem.

Z podnětu odvolání podaných mladistvým M. V., P. A. a státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Karviné zrušil Krajský soud v Ostravě postupem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1. a v celém výroku o trestu. S přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu pak svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2003 uznal nově mladistvého M. V. vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 261 trestního zákona a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 221 odst. 1 trestního zákona. Podle § 196 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 a § 79 odst. 1 trestního zákona mu zároveň uložil úhrnný trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tedy v trvání sedmi měsíců nepodmíněně. Bod 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zůstal tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný mladistvý M. V. uvedených trestných činů dopustil dvěma skutky, a to konkrétně tím, že

1. společně s J. G., V. S. a P. A. dne 8. 6. 2001 kolem 23.00 hodin v B. nejdříve V. S. a J. G. na adresu hostů přicházejících na koncert skupiny K. 67 vykřikovali slova J. r. , a poté, co skončil koncert a hosté z restaurace odcházeli, obviněný mladistvý M. V. se zvedl od stolu, předpažil a zvolal z. h. a poté za skupinou hostů s J. G., V. S. a P. A. vyběhli před restauraci, tam vykřikl slova bohumínští skinheadi vás vyzývají a opět zvolal zeig heil a jako první napadl R. G., kterého uchopil za ruce a strhl na zem, poté co vstal, jej udeřil hlavou do obličeje tak, že opětovně upadl, a po jeho upadnutí ho několikrát udeřil pěstí do obličeje a poté ho společné s dalšími osobami kopal do těla, přičemž J. G. se na jeho napadení podílel pouze žducháním, obviněný mladistvý M. V. pak s dalšími osobami kopal do hlavy a hrudníku na zemi ležícího T. C. a T. K., který mu pomáhal vstát, dvakrát udeřil do zátylku hlavy, L. L. V. S. s další osobou úderem pěstí povalil na zem a kopal ho do žeber a těla, obviněný mladistvý M. V. povalil na zem T. M. úderem pěstí do obličeje a s dalšími osobami ho kopal do těla, přičemž P. A. fyzicky napadl nejméně jednu osobu a to úderem pěstí a kopáním, poškozeným T. C., R. G. a T. M. byla způsobena pouze drobná poranění, která si nevyžádala léčení po dobu nejméně sedmi dnů, avšak způsob napadení a místo, kam směřoval útok obviněných proti poškozeným R. G., T. C., L. L. a T. M., svědčí o jejich úmyslu jmenovaným ublížit na zdraví, k čemuž nedošlo jen díky pasivní obraně poškozených a zásahu osob, které přispěchaly těmto napadeným na pomoc, přičemž obžalovaní jednali jako členové nebo přívrženci hnutí skinhead,

2. společně s P. A. dne 30. 7. 2001 kolem 21.00 hodin v B.-S., na ulici M., před M. M. , po krátké rozepři s osobou romské národnosti, R. K., obviněný mladistvý M. V. bezdůvodně stříkl slzný plyn do očí dalším osobám romské národnosti, které se na místě nacházely s R. K., a to R. K., J. D. a L. K., načež je společně s P. A. začali pronásledovat v úmyslu je fyzicky napadnout, přičemž na jejich adresu vykřikovali hrubě urážlivé výroky pro jejich příslušnost k romské národnosti, když od jejich fyzického napadení upustili až poté, co je okřikl T. P., přičemž obviněný mladistvý M. V. měl v ruce přesně nezjištěný předmět, vypadající jako nůž.

Opis rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2003 byl obviněnému mladistvému M. V. doručen dne 3. 4. 2003, jeho obhájkyni dne 4. 4. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 1. 4. 2003.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný mladistvý M. V. dne 18. 4. 2003 prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. C. dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaných skutků, když jej shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se stíhaných skutků dopustil. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, některé pro posouzení věci významné důkazy neprovedly a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudků soudů prvního a druhého stupně v tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že po celou dobu trestního stíhání popírá spáchání tohoto skutku a proti němu svědčí pouze výpovědi nevěrohodných a tendenčně proti němu zaměřených svědků, kteří ve své většině patří mezi osoby mající blízko k drogám, proti nimž on vystupuje, a z toho důvodu se mu snaží mstít. Soudy prvního i druhého stupně se však podle jeho názoru jím uplatněnými námitkami směřujícími proti věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí důkladně nezabývaly, právě o ně opřely své výroky o jeho vině a nesprávně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování. V tomto kontextu poukazuje zvláště na svědectví R. G., T. C., L. F., V. O., Y. S. a T. K., kteří podle jeho přesvědčení vypovídali na základě předchozí domluvy zcela účelově v jeho neprospěch ve snaze docílit jeho odsouzení. Přes to všechno jim soudy obou stupňů uvěřily. Oproti tomu nepřipustily výslech těch jím navrhovaných svědků, kteří mohli zcela jednoznačně prokázat, že se v době stíhaného činu nacházel úplně jinde. V tomto postupu soudů prvního a druhého stupně spatřuje obviněný porušení zákonného práva na spravedlivý proces, neboť celkově vzato má za to, že v dosavadním řízení byla v úvahu brána pouze tvrzení svědčící proti němu, zatímco okolnosti svědčící v jeho prospěch byly zcela opomíjeny a jeho důkazní návrhy neopodstatněně odmítány. Navíc účelový způsob vedení jednání s cíleně kladenými dotazy na svědky svědčí podle jeho názoru o tom, že soudy obou stupňů si předem utvořily jasnou představu o stíhaném jednání a v důsledku toho činily vše pro to, aby jej za každou cenu usvědčily z rasově motivovaných aktivit. Tento záměr soudů vztahuje obviněný i na okolnosti prokazování jeho viny jednáním pod bodem 2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti zdůrazňuje, že jeho odsouzení soudem prvního stupně je nezákonné, neboť sice byl na místě činu, ale po celou dobu se jenom bránil, takže z jeho strany šlo o trestněprávně nepostižitelné jednání v nutné obraně. Za pochybení odvolacího soudu zároveň označuje to, že mechanicky a bez hlubšího posouzení podstatných souvislostí daného případu převzal argumentaci použitou soudem prvního stupně a státním zástupcem. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné ve všech jejich výrocích.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného mladistvého M. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný uplatnil v posuzovaném případě jen takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, tedy namítá nesprávný postup ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, čímž zpochybňuje dodržení příslušných procesních předpisů, nikoliv hmotně právní posouzení stíhaných skutků. Jedinou výjimku z toho spatřuje státní zástupkyně v tom, že ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Karviné namítl, že na něj soudy prvního ani druhého stupně nevztáhly ustanovení o nutné obraně podle § 13 trestního zákona. Tato námitka je však podle názoru státní zástupkyně zjevně neopodstatněná, neboť ani z popisu skutku ani ze skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá žádná pochybnost o tom, že by se obviněný vyjmenovaných trestných činů nedopustil. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého M. V. podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného mladistvého M. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného mladistvého M. V. [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 18. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným mladistvým M. V. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný mladistvý opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného z trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že s prvním stíhaným skutkem nemá vůbec nic společného, neboť byl v inkriminovanou dobu na úplně jiném místě, a během druhého konfliktu se pouze bránil útoku ze strany skupiny Romů.

Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný mladistvý M. V., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný mladistvý M. V. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného mladistvého M. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou stíhaných skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně (to ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku) a rozsudku soudu druhého stupně (to ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění zmíněných rozhodnutí. Ve vztahu k argumentaci obviněného mladistvého uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž byl dne 8. 6. 2001 kolem 23.00 hodin v B. přítomen konfliktu mezi skupinou skinheadů, k níž patřil, a účastníky koncertu hudební skupiny K. 67, a projevil se jako vůbec nejagresivnější osoba ze všech přítomných, když zahájil útok proti vycházejícím účastníkům koncertu a fyzicky napadl kopanci do různých částí těla poškozené R. G., T. C., T. K. a T. M., dávaje přitom použitými zvoláními najevo svou příslušnost k hnutí skinhead (č. l. 389 a 463 trestního spisu), a dále že dne 30. 7. 2001 kolem 21.00 hodin před m. M. v B. po krátké slovní rozepři s Romem R. K. tohoto a další tři jeho známé napadl slzným plynem a když se dali na útěk, pronásledoval je spolu s P. A. ve snaze je fyzicky napadnout, a od tohoto záměru upustil jen díky zásahu náhodného kolemjdoucího T. P. (č. l. 390 trestního spisu).

Sám obviněný mladistvý v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že výpovědi svědků byly jednostranné, nevěrohodné, tendenčně proti němu zaměřené a předem dohodnuté, že svědkové vypovídali nepravdivě a rozporuplně a že soudy obou stupňů, způsobem jakým hodnotily tyto výpovědi svědků a odmítaly provedení jím navržených důkazů, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Právě na základě této argumentace opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutky, kterých se nedopustil. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.

Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného mladistvého M. V. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu částečně odpovídají jen ty výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje závěry soudů obou stupňů ohledně toho, že během konfliktu před m. M. v B. dne 30. 7. 2001 (bod 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) se nebránil útoku nikoho jiného, nýbrž sám bezdůvodně útočil na poškozené. Obviněný totiž ve svém dovolání namítá, že tento skutek neměl být po právní stránce kvalifikován ani jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona ani jako trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) trestního zákona ani jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona, a to proto, že v inkriminovanou dobu jednal v nutné obraně.

V této souvislosti je nutno předně poukázat na to, že takto uplatněnou námitku obviněný ve svém dovolání nijak blíže nerozvádí a neodůvodňuje. Povšechně v něm sice odkazuje na své odvolání podané v této trestní věci, tím se však obsah tohoto jeho odvolání nestal součástí jeho dovolání. Za této situace tedy jeho dovolání postrádá jakoukoliv právně relevantní argumentaci pro tvrzení, že soudy obou stupňů něco pominuly při posuzování toho, zda jednal či nejednal v nutné obraně, a dokonce z něj vůbec není patrné, co konkrétně jim vytýká ve vztahu k aplikaci ustanovení § 13 trestního zákona zakotvujícího beztrestnost jednání v nutné obraně. Už to samo o sobě opodstatňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takto podaného dovolání.

Tento závěr pak umocňuje to, že soudy obou stupňů se touto jeho námitkou důkladně zabývaly, shledaly ji neopodstatněnou a náležitě to promítly do svých skutkových zjištění, v nichž označily za útočníka právě jej. V celém průběhu trestního stíhání přitom obviněný opíral tuto námitku o skutková tvrzení diametrálně odlišná od svědectví těch svědků, z jejichž výpovědí soudy obou stupňů vyšly. Tvrdil totiž, že když odcházel ze zahradní restaurace M. v B., obstoupili jej čtyři Romové, kteří začali gestikulovat a pokřikovat tak, že začal mít strach z napadení a použil slzný plyn. Současně vyloučil, že by na ně chtěl sám s použitím nějaké zbraně zaútočit, a to ani během následujícího pronásledování, kdy se k němu připojil P. A. a další jejich známí. Proti této jeho skutkové verzi, částečně podpořené P. A., stojí svědectví čtyř poškozených Romů R. K., R. K., L. K. a J. D. - a na věci zcela nezainteresovaných manželů T. a J. P., kteří jej jednoznačně označili za útočníka a shodně potvrdili, že si v jeho ruce všimli předmětu připomínajícího nůž. Stejně tak shodně popsali jím vykřikované hrubě urážlivé výroky hanobící příslušnost některých přítomných osob k romskému etniku. Pokud soudy obou stupňů vzaly za základ svých skutkových zjištění právě tato svědectví, nelze jim v tomto ohledu nic oprávněně vytknout. Ve světle jejich skutkových zjištění pak nemůže obstát ani tvrzení obviněného o tom, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 trestního zákona.

Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěl v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, a to na otázku, zda se obviněný mladistvý bránil útoku směřujícímu proti němu či byl sám útočníkem, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, zvláště výpovědí samotného obviněného a svědectví R. K., R. K., L. K., J. D., T. P. a J. P. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.

Nejvyšší soud tedy neshledal důvod k pochybnostem o správnosti závěru Krajského soudu v Ostravě, který učinil v napadeném rozsudku, a podle něhož obviněný mladistvý M. V. dne 30. 7. 2001 vyprovokoval incident před m. M. v B. a během něho pak projevil značnou agresivitu, když bezdůvodně napadl nejdříve nezletilého R. K. a poté R. a L. K. a J. D., kteří mu nezavdali žádnou příčinu k útoku. Krajský soud v Ostravě proto nepochybil, jestliže svým rozsudkem nevyhověl odvolání obviněného mladistvého M. V. a ponechal nedotčen výrok o jeho vině skutkem pod bodem 2. rozsudku Okresního soudu v Karviné, neboť ve shodě s ním dospěl k závěru, že to byl právě obviněný mladistvý M. V., kdo v inkriminovanou dobu zaútočil proti poškozeným, a jako zcela nepodloženou odmítl jeho obhajobu založenou na tvrzení, že jednal v sebeobraně.

Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný mladistvý M. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 4. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář