11 Tcu 81/2009
Datum rozhodnutí: 04.02.2010
Dotčené předpisy:




11 Tcu 81/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 4. 2. 2010 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 48/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. Nt 404/2009 a rozhodl t a k t o :

Návrh ministryně spravedlnosti České republiky na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. Nt 404/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 48/2009, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Generální prokuratura Arménie požádala dopisem ze dne 2. 2. 2009, č. j. 21/14-02-09, o vydání arménského státního občana A. K. do Arménie k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu podle č. 178 část 2 odst. 2 trestního zákona Arménie, na kterého vydal dne 23. 5. 2005 zatýkací rozkaz soud I. instance v Arabkir a Kanaker Zeytun pro trestný čin podvodu, jehož skutková podstata je vymezena v čl. 178 část 2 bod 2 (podvod velkého rozsahu) arménského trestního zákona a předpokládá uložení trestu odnětí svobody od 2 do 6 let. Této trestné činnosti se výše jmenovaný dopustil v podstatě tím, že dne 17. 11. 1995 v J. v realitní kanceláři na ul. N. Z. zneužil důvěry paní R. P. a zmocnil se částky 1.145.814 AMD, která odpovídá částce 2.850,- USD (74.727,- Kč), což byla částka z prodeje bytu poškozené P.

Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze návrh, aby arménský státní příslušník A. K. byl v souladu s ust. § 396 odst. 1 tr. řádu vzat do předběžné vazby, s účinností od okamžiku zadržení, tj. od 7. 1. 2009 od 15,25 hod. V návaznosti na to rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. Nt 404/2009 tak, že podle § 396 odst. 1 tr. řádu se bere vyžádaný A. K. (občan Arménie, trvale bytem Arménie, N., J., naposledy se zdržující na ul. N., P.) do předběžné vazby a stejný soud dne 22. 5. 2009 rozhodl usnesením pod stejnou sp. zn., že vydání A. K. do Arménie je přípustné.

Proti tomuto usnesení podal vydávaný K. ihned po jeho vyhlášení stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 9 To 48/2009 tak, že předmětnou stížnost obviněného K. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění poté konstatoval, že řízení u Městského soudu v Praze bylo provedeno v souladu s trestním řádem a rozhodnutí tohoto soudu je správné. Námitky stěžovatele vyhodnotil jako neoprávněné a následně se zabýval pouze výhradami, které se týkaly promlčení trestního stíhání, které vyvrátil.

Poté dne 10. 7. 2009 předal Městský soud v Praze spisový materiál Ministerstvu spravedlnosti k povolení vydání A. K. do Arménie, ale i k návrhu na odložení tohoto vydání vzhledem k probíhajícímu trestnímu stíhání jmenovaného v České republice pro podezření ze spáchání jiného trestného činu (podezření z pomoci ke spáchání trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.). Ministryně spravedlnosti po přezkoumání spisu však vyjádřila pochybnosti o správnosti usnesení Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze a svůj názor odůvodnila tím, že:

a) Městský soud v Praze stejně jako Vrchní soud v Praze se v rozporu s ust. § 393 písm. k) a l) tr. ř. a také § 377 tr. ř. nezabývaly otázkou přípustnosti vydání z hlediska souladu se závazky České republiky, které vyplývají z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod, jichž je smluvní stranou,

b) Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní nedostál své přezkumné povinnosti podle § 147 tr. ř., neboť pochybení Městského soudu v Praze nenapravil, navíc se nevypořádal ani s námitkou vydávaného K., že jeho trestní stíhání v Arménii je politicky motivováno a tedy neposoudil možné pronásledování této osoby pro její politické názory, což vyplývá z čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání a rovněž z § 393 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že výše uvedená usnesení obou soudů jsou nesprávná, neboť byl jimi porušen zákon v ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a usnesením Vrchního soudu v Praze navíc i v ust. § 147 tr. ř., a proto tato usnesení Nejvyšší soud ruší a věc vrací Městskému soudu v Praze k opětovnému věcnému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve obecně uvést, že postup vydání cizince (který v Arménii spáchal trestný čin a následně se vystěhoval na území České republiky s úmyslem vyhnout se reálně hrozícímu trestnímu řízení) upravuje trestní řád v §§ 391 an. Podle § 394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede nejprve předběžné šetření. Účelem tohoto šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 393 odst. 1 tr. ř. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 397 odst. 1 tr. ř.).

V rámci rozhodování o přípustnosti vydání krajský soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen podmínek právních, vyplývajících z trestního řádu (§ 393 odst. 1 tr. ř.) a příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (Evropská úmluva o vydávání z 13.12.1957, sdělení č. 549/1992 Sb.), ale je povinen se zabývat rovněž splněním dalších právních podmínek, které vyplývají z jiných v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, inkorporovaných do českého právního řádu a jsou tak svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění těchto právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posoudit i z hlediska dodržení dalších mezinárodněprávních závazků, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. Žádné rozhodnutí o vydání obviněného tedy nesmí takovým mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že hrozí kolize v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, jsou soudy povinny posoudit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).

Soud je tedy povinen mimo splnění podmínek pro vydání vyžádané osoby uvážit i splnění povinností, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (kdy soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu především závazky z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.) nebo Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (ve znění protokolů 3, 5, 8.). Je tedy v plné kompetenci soudu, který se případem zabývá, posoudit rozsah a způsob provedení dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, a to včetně splnění podmínek vyplývajících pro Českou republiku z inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána.

V případě A. K. Městský soud v Praze na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze s odkazem na ust. § 396 odst. 1 tr. ř. vzal obv. A. K. do předběžné vazby a v návaznosti na toto usnesení pod stejnou sp. zn. dne 22. 5. 2009 rozhodl, že dle § 397 odst. 1 tr. ř. je vydání A. K. přípustné. Své rozhodnutí odůvodnil splněním podmínek stanovených pro jeho vydání do Arménie. Vrchní soud v Praze pak stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu I. instance zamítl s poukazem na to, že řízení u městského soudu bylo provedeno v souladu s trestním řádem i ustanoveními Evropské úmluvy o vydávání. Z tohoto důvodu jej shledal jako věcně správné a v podrobnostech na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal. Poté omítl námitku stěžovatele na nedostatečnou specifikaci projednávaného skutku a v závěru se rovněž zabýval stěžovatelovou výhradou promlčení jeho trestního stíhání z hlediska práva České republiky a vyvrátil ji.

V návaznosti na to Nejvyšší soud přezkoumal daná rozhodnutí z hlediska podaných námitek ministryně spravedlnosti, které upozorňují na fakt, že v rámci tzv. fáze justičního řízení (zahrnující předběžné šetření státního zástupce a rozhodování soudu o přípustnosti vydání) státní zástupkyně, Městský soud v Praze, stejně jako Vrchní soud v Praze (jako soud stížnostní) se v rozporu s ust. § 393 písm. k), l) tr. ř. i s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu nijak nezabývaly otázkou přípustnosti vydání obviněného z hlediska souladu se závazky České republiky (s výjimkou Evropské úmluvy o vydávání).

Z § 393 písm. k) a l) tr. ř. vyplývá, že vydání A. K. do Arménie by bylo nepřípustné, pokud je na místě důvodná obava,

- že by trestní řízení, event. výkon trestu odnětí svobody v Arménii neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo

- že by byl obviněný v Arménii vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství či příslušnosti k národnostní (event. jiné) skupině, taktéž pro své politické názory nebo z důvodu odlišného státního občanství.

Z toho vyplývá, že úkolem soudu, který daný případ posuzuje, je mimo splnění zákonných podmínek rovněž adekvátní zvážení toho, zda na území dožadujícího státu (který je stejně jako Česká republika signatářem mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a svobod) jsou respektována jeho nezadatelná lidská práva, v daném případě především právo na to, aby předmětná věc byla projednána spravedlivě, veřejně, v přiměřené lhůtě, nezávislým a nestranným soudem a rovněž právo na to, aby v průběhu trestního řízení nebyl podroben mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení a aby mu byl vyměřen spravedlivý trest. Aby však soud i tuto otázku kvalifikovaně zhodnotil, je nutné, aby si o těchto otázkách vyžádal informace z relevantních zdrojů (u vládních nebo nevládních organizací, které se zabývají dodržováním lidských práv v zemích EU) se zaměřením na podmínky výkonu trestu odnětí svobody.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Městský soud v Praze výše uvedené otázky nezkoumal a pouze konstatoval, že všechny podmínky pro rozhodnutí o vydání A. K. k trestnímu stíhání do Arménie jsou přípustné (přestože hodnotil pouze splnění zákonných předpokladů vyplývajících z trestního řádu a Úmluvy o vydávání). Vrchní soud v Praze, který toto usnesení z důvodu šetření stížnosti vydávané osoby přezkoumal, ji ve svém rozhodnutí zamítl s odůvodněním, že pro vydávací řízení je rozhodující posouzení, zda v návaznosti na mezinárodní smlouvy, které upravují spolupráci České republiky a druhých států v oblasti vydávání, jsou splněny formální náležitosti žádosti cizozemského státu o vydání osoby z ČR a zda trestný čin, pro který je vydání žádáno, vydání podléhá . Následně konstatoval, že zákonné podmínky jsou splněny a že všechny stížnostní námitky jsou neopodstatněné .

Nejvyšší soud k situaci v Arménii prostudoval informace uveřejněné na internetových stránkách nevládní organizace Amnesty International Česká republika, především si však vyžádal zprávu z Ministerstva zahraničních věcí se zaměřením na aktuální stav dodržování lidských práv v Arménii, zejména při výkonu trestu odnětí svobody.

Z této zprávy vyplynulo, že po prezidentských volbách konaných v únoru 2008 byla politická situace v zemi napjatá, v březnu t. r. byly na denním pořádku masové protestní mítinky organizované ve volbách poraženou opozicí. V návaznosti na tyto události parlamentní shromáždění Rady Evropy vyzvalo Arménii k propuštění osob, které byly z politických důvodů zatčeny , po březnových událostech Arménie na nátlak mezinárodního společenství přistoupila 19. 6. 2009 k amnestii, která se týkala přibližně 2000 uvězněných osob, vč. 90% osob zadržených v povolebních událostech. Dnes je politická situace v zemi stabilní. Nicméně povolební situace v Arménii i její řešení ze strany státních úřadů poodhalila mezery v naplňování mezinárodně-právních závazků, které na sebe Arménie vzala, ale i významný vliv mezinárodního společenství, které politickou situaci v Arménii neustále sleduje a je připraveno ji v případě nerespektování závazků v oblasti nezadatelných lidských práv okamžitě ovlivňovat mezinárodně politickým tlakem.

Vězeňské a vazební podmínky jsou významně ovlivněny relativně vysokým počtem odsouzených, z čehož mohou mnohde vyplynout komplikované životní podmínky vězňů, zejména co se týče dostupnosti lékařské péče. Zpráva ministerstva zahraničí zahrnuje i údaje o tom, že např. v r. 2008 došlo v několika individuálních případech k obvinění příslušníků bezpečnostních složek pro porušení zákazu mučení a nelidského zacházení, nakonec však nikdo nebyl shledán vinným. V prosinci r. 2008 Evropský soud pro lidská práva v případě tří podaných stížností rozhodl, že Arménie se provinila proti čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech.

Z výše uvedeného je možné dovodit, že za poslední roky i přes některé dílčí nedostatky se v Arménii nezjistilo soustavné, hrubé, masové či trvalé porušování závazků z mezinárodních úmluv, chránících lidská práva a svobody, které by představovalo závažnou hrozbu pro osoby vydávané pro běžné kriminální delikty. Arménii lze považovat za stát s převážně fungujícími demokratickými principy, kde je na dodržování lidských práv kladen stále větší důraz.

Za určující však Nejvyšší soud považuje to, že Arménie jako signatář mezinárodních úmluv [Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a dalších mezinárodních závazků (OSN, Rada Evropy)] je pod neustálým mezinárodním tlakem. Prostřednictvím tohoto tlaku je vykonávána kontrola, jak Arménie plní své závazky v oblasti dodržování lidských práv a zákazu mučení a jiného nelidského nebo ponižujícího zacházení s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody. V důsledku toho lze říct, že v prověřované oblasti dochází k postupnému zlepšování situace.

V právním řádu Arménie (čl. 17 ústavy a čl. 119 trestního zákona Arménie) je zakotven výslovný zákaz užití týrání a ponižujícího či nelidského zacházení jako vynucovacího prostředku, z čehož vyplývá, že případní pachatelé příčící se tomuto zákazu jsou vystaveni riziku potrestání. Právní řád rovněž zakotvuje práva vyšetřovaných a vězněných osob v případě odpírání těchto práv je těmto osobám umožněno podávání stížností. V této oblasti Arménie ratifikovala příslušné mezinárodněprávní závazky včetně Opčního protokolu Úmluvy proti mučení (OPCAT), zřizující národní mechanismus prevence mučení, v jehož rámci může monitorovací skupina jmenovaná veřejným ochráncem práv vykonávat předem neohlášené návštěvy ve vězeňských zařízeních. Také na základě doporučení Rady Evropy od r. 2003 přešla odpovědnost za vězeňský systém z ministerstva vnitra na ministerstvo spravedlnosti. Z výše uvedeného vyplývá důležitý závěr, že i přes obtíže, které vyplynuly z přechodné destabilizace politické situace, nejsou lidská práva v Arménii systematicky potlačována. Tyto skutečnosti považuje Nejvyšší soud za dostatečné k tomu, aby žádost Generální prokuratury Arménie mohla být realizována, a to v co možná nejkratší době.

Mimo těchto skutečností Nejvyšší soud poukazuje na fakt, že od doby, co obv. K. vycestoval z Arménie, byl na území České republiky celkem třikrát odsouzen, a to:

- v roce 1999 Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 36/98, pro spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 b), 3 b) tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,

- v roce 2003 Městským soudem v Praze, sp. zn. 49 T 3/2003, pro spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2b), c) tr. zák. a také pro maření výkonu úředního rozhodnutí spočívající v tom, že se na území České republiky zdržuje i přes to, že mu byl uložen trest vyhoštění,

- v roce 2008 Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 89/2008, pro opětné maření výkonu úředního rozhodnutí v téže věci, podle § 171 odst. 1 b) tr. zák.

Z výše uvedeného vyplývá, že obv. A. K. v žádném případě není osobou bezúhonnou, ale naopak, jedná se o recidivistu, který se pobytem na území České republiky vyhýbá trestnímu stíhání na území Arménie, neboť trestný čin podvodu velkého rozsahu (podle čl. 178 část 2 bod 2 arménského trestního zákona, který odpovídá trestnému činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. České republiky) není doposud promlčen. Jak je však vidět z opisu evidence Rejstříku trestů (č. l. 163), je jeho pobyt v hostitelské zemi provázen další jeho závažnou trestnou činností, a tento výčet ani k dnešnímu dni nejspíš není konečný. V této souvislosti se pak jeví jako lichá i zcela neodůvodněná námitka obhajoby, že obviněný je v Arménii pronásledován údajně pro své politické názory.

Z výše uvedených důvodů nebyl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2010

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman