11 Tcu 74/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 393 odst. 1 tr. ř., § 397 tr. ř.



11 Tcu 74/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. června 2011 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného D. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 0 Ntm 101/2009, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 0 Ntm 101/2009, s e z r u š u j e .
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Generální prokuratura Moldavské republiky požádala dopisem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7-168/09-2912, o vydání D. Z. , k trestnímu stíhání pro trestné činy porušování domovní svobody podle čl. 179 odst. 2 moldavského trestního zákona, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že dne 9. 3. 2008 v G. po předchozí dohodě s dalšími dvěma spolupachateli vnikli do obydlí poškozené L. C. bez jejího souhlasu a udeřili pěstmi a nohama poškozenou, která je vyzývala k opuštění bytu, do různých částí těla a způsobili jí fyzickou bolest, a úmyslného těžkého ublížení na těle nebo na zdraví podle čl. 151 odst. 4 moldavského trestního zákona, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že po dohodě s týmiž spolupachateli dne 11. 3. 2008 v G. pod záminkou, že poškozený G. P. měl odcizit jednomu z nich určité věci, tohoto mnohokrát udeřili pěstmi a nohama do různých částí těla včetně hlavy a hrudníku, čímž mu způsobili těžká zranění zejména hlavy, zlomeniny žeber na obou stranách s poškozením pohrudnice a mezižeberních tepen, přičemž jmenovaný v důsledku těchto zranění zemřel.

Po provedeném předběžném šetření státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podal dne 11. 8. 2009 u Krajského soudu v Plzni návrh na rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání do Moldavské republiky podle článku 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání z důvodu uvedeného v § 393 písm. m) tr. ř. Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 0 Ntm 101/2009, tak že podle § 397 odst. 1 tr. ř. není podle článku 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání a z důvodu uvedeného v § 393 písm. k) tr. ř. vydání obviněného pro výše popsané skutky přípustné. Z předběžné vazby byl obviněný propuštěn na svobodu. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 9. 2009.
K návrhu ministryně spravedlnosti České republiky podle ustanovení § 397 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) citované usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Plzni věc znovu projednal a následně usnesením ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 0 Ntm 101/2009, opět rozhodl tak, že podle § 397 odst. 1 tr. ř. není podle článku 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání a z důvodu uvedeného v § 393 písm. k) tr. ř. vydání obviněného pro výše popsané skutky přípustné.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 3 tr. ř. předložil dne 29. 3. 2011 tuto věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s odůvodněním, že závěry o nepřípustnosti vydání, které soud učinil po doplněném dokazování a vyhodnocení situace v oblasti dodržování lidských práv, neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci a jsou chybné. Je pravda, že Krajský soud v Plzni přečetl v průběhu veřejných zasedání kromě dosud shromážděných zpráv a vyjádření institucí zabývajících se monitorováním úrovně ochrany lidských práv i další podklady, výsledkem je však hodnocení pouze některých z těchto listinných důkazů, k němuž navíc přistoupil selektivně, protože se zaměřil pouze na trvající nedostatky v oblasti dodržování lidských práv. Konkrétněji se krajský soud zabýval zprávou nevládní organizace Amnesty International ze dne 22. 7. 2009 (č. 1. 120 dozorového spisu), která v souladu s předmětem své činnosti kritizuje jen případy porušování lidských práv a v tomto směru je jednostranná. Podrobnější hodnocení nepřináší ani aktualizovaná zpráva Amnesty International z července 2010 na č. 1. 98 spisu Krajského soudu v Plzni, která obsahuje nové údaje, pouze pokud jde o srážky demonstrantů s policií při volebních nepokojích v dubnu 2009. Evropská unie pro lidská práva, která svou informaci předložila na žádost obhajoby, sice konkrétně upozornila, že vydáním k trestnímu stíhání hrozí D. Z. vážný zásah do lidských práv, avšak neuvedla zdroje těchto poznatků. Soud přičítá nejvyšší objektivitu a důvěryhodnost zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA, aniž by uvedl důvod takového závěru. V souvislosti s touto zprávou posoudil výpověď matky jmenovaného jménem L. Z. , kterou vyslechl na návrh obhajoby při veřejném zasedání dne 16. 7. 2010 a jež má nezákonné praktiky obsažené ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA ze strany moldavské policie v případě jejího syna potvrzovat. Ujištění poskytnutá moldavskou stranou pak soud stručně odmítl.

Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA pod písmenem c. na č. 1. 65 spisu krajského soudu týkající se mučení v úvodu uvádí, že zákon podobné praktiky zakazuje a za nelidské zacházení a mučení stanoví tresty, avšak že policie používala kruté a ponižující metody při zatýkání a výslechu a vězeňská služba bila vězně. Pokud jde o policejní násilí, toto tvrzení je dále rozvedeno několika případy, které se udály v rámci demonstrací v dubnu 2009. Pokud však jde o týrání vězňů vězeňskou službou, která se nachází v působnosti ministerstva spravedlnosti, jsou ve zprávě zmiňovány některé případy staršího data, a to z roku 2008, které jsou předmětem následných opatření. Nepřípustné zacházení s vězni v rámci zařízení vězeňské služby však nebylo zjištěno Ministerstvem zahraničních věcí USA také v roce 2009, naopak, opatření přijímaná v konkrétních případech svědčí o tom, že jsou tyto praktiky na ústupu. Všeobecné tvrzení zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v roce 2009, že vězeňská služba bila vězně , nelze proto podle názoru ministra považovat za objektivní.

Ministerstvo spravedlnosti požádalo Evropskou unii pro lidská práva o označení zdrojů svých informací o hrozícím zásahu do práv D. Z. a zaslání vlastních zpráv, výzkumů, analýz situace v Moldavsku nebo šetření daného případu. V odpovědi ze dne 18. 2. 2011 odkázala Evropská unie pro lidská práva pouze na zdroje zprostředkované, a to na materiály Amnesty International, humanitární organizace Člověk v tísni a dále zprávy v tisku, především v deníku MF DNES.

Matka obviněného uvedla, že jí do České republiky telefonovala moldavská policie, protože jim dala peníze, slíbila jim více peněz kvůli synovi, ale nedala jim je, a že moldavská policie čekala, zda dostane peníze. Syn nemůže za nic, neměl obhájce, zbili ho, aby podepsal nějaký papír. Výpověď je nekonkrétní, neuvádí ani přibližný časový úsek, kdy měla dát moldavské policii peníze, kdy na ní byly požadovány další peníze, kolik a za co, kým konkrétně a o případném vydírání ze strany moldavské policie a prokurátora neučinila trestní oznámení. Výpovědi obviněného před orgány České republiky jsou rozporné a nenasvědčují tomu, že měla vůči němu moldavská policie použít fyzické násilí.

Krajský soud v Plzni měl v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu provést dokazování v daleko širším rozsahu, což neučinil. Opět v odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil ujištění zaslaná Generální prokuraturou Moldavska, zejména že obviněný nebude v případě vydání omezen na svobodě v zařízení spadajícím pod správu ministerstva vnitra, nýbrž v zařízení pod správou ministerstva spravedlnosti, ani další ujištění obsažená ve spise a nevyvodil z nich patřičné závěry. Pominul příslib Velvyslanectví České republiky v Kišiněvě ze dne 19. 1. 2010, č. j. 26/2010-CHISKO, že poskytne Ministerstvu spravedlnosti podporu a součinnost při sledování trestního řízení a uskutečnění návštěv D. Z. ve vězení v případě jeho vydání. Význam ujištění ohledně dodržování lidských práv poskytnutých dožadujícím státem vyplývá přitom nejen například z rozhodnutí č. 48514/06 ze dne 17. 2. 2009, kterým Evropský soud pro lidská práva zamítl stížnost M. G. proti Španělsku, ale i z nové judikatury ESLP, například rozhodnutí č. 210022/08 a č. 519464/05 ze dne 14. 10. 2010, kterým byla vyslovena nepřípustnost stížností proti vydání A. Z. Ch. a A. N. I. , osob čečenské národnosti, ze Slovenské republiky do Ruské federace.

Ministerstvo spravedlnosti získalo od států Evropské unie a Rady Evropy poznatky o vydávání (a důvodech nevydávání) z těchto států do států bývalého Sovětského svazu, z nichž například Rakousko uvedlo, že v letech 2006 až 2010 vydalo Moldavsku 9 osob, 1 žádost o vydání byla odmítnuta z důvodu nedostatku oboustranné trestnosti skutku a 1 žádost odmítnuta z důvodu překážky ne bis in idem .

Generální prokuratura Moldavska předložila za stejné období dopisem ze dne 1. 3. 2011 přehled výsledků vyřízení žádostí o vydání 68 osob z jiných evropských států. V 57 případech bylo vydání povoleno, v 11 případech bylo vydání odmítnuto, a to v 5 případech Tureckem z důvodu, že pro stejnou trestnou činnost (obchod s lidmi) bylo vedeno trestní řízení i v Turecku, ve 2 případech Rumunskem (žádost osoby o azyl a rumunské občanství), v 1 případě Německem (získání statutu uprchlíka), v 1 případě Řeckem (řecké občanství osoby) a v 1 případě Rakouskem (skutek posouzen jako vojenský trestný čin).

V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není zmínka o pozdější zprávě Výboru CPT z návštěvy v Moldavsku ve dnech 27. až 31. 7. 2009 (viz č. 1. 81 - 95), která poukazuje na zavedení nezávislého monitorování policejních zařízení a plnění závazků Opčního protokolu k Úmluvě OSN proti mučení a jinému, krutému a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Krajský soud zcela pominul i obsah informace zastupitelského úřadu ČR v Kišiněvu, zaslané průvodním dopisem odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. 9. 2010 (viz č. 1. 103 105).
Podle ministra spravedlnosti nebyla v průběhu řízení dostatečně ani spolehlivě prokázána existence důvodné obavy před zásahem do lidských práv obviněného v případě jeho vydání. Nebylo prokázáno, že v daném případě závazky z úmluv o lidských právech a základních svobodách jsou v rozporu se závazky z Evropské úmluvy o vydávání a že musí proto ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02, a ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 733/05, prvně zmíněné závazky převážit i za cenu porušení závazků z Evropské úmluvy o vydávání.

Předběžné šetření provedené Krajským státním zastupitelstvím v Plzni přineslo podle ministra pouze jeden dílčí závěr znemožňující vydání, se kterým lze souhlasit, a to pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle čl. 179 odst. 2 moldavského trestního zákona, spáchaný proti A. C. U tohoto skutku chybí podmínka oboustranné trestnosti, protože podle článku 21 odst. 2 moldavského trestního zákona osoby, které se trestné činnosti podle čl. 179 dopustily ve věku mezi 14. a 16. rokem, nejsou trestně odpovědné za takový čin.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a rozhodl podle § 397 odst. 1 tr. ř. tak, že je přípustné vydání D. Z. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin těžkého ublížení na těle nebo na zdraví podle čl. 151 odst. 4 moldavského trestního zákona spáchaný na poškozeném G. P. , je nepřípustné vydání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle čl. 179 odst. 2 moldavského trestního zákona a dále že se obviněný podle § 396 odst. 1 tr. ř. bere do předběžné vazby, a to z důvodu obavy před jeho uprchnutím, neboť postoj ministra k jeho vydání do Moldavska mu bude znám již z toho, že podal projednávaný opravný prostředek, tedy nebude moci očekávat, že by rozhodl podle
§ 399 odst. 2 tr. ř. o nepovolení jeho vydání.

Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k závěru, že jsou v dále naznačeném směru opodstatněné.

Podle § 394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 393 odst. 1 tr. ř.

Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§ 393 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání), ale zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné, a to i nad rámec § 393 písm. k) a l) tr. ř. Jedná se zejména o závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.).
V posuzovaném případě Krajský soud v Plzni rozhodoval ve věci již podruhé, neboť jeho první usnesení ze dne 18. 9. 2009 Nejvyšší soud zrušil. Ve svém rozhodnutí ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 11 Tcu 21/2010, Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že Moldavská republika není zemí, kde by byla systematicky porušována lidská práva, jedná se o stát s pluralitní demokracií vyrovnávající se s dědictvím komunistického režimu, kde podmínky v zařízeních, v nichž jsou osoby omezeny na svobodě, jsou poznamenány zejména nedostatkem finančních prostředků, a že není možno připustit, aby soudy paušálně odmítaly vydání, aniž by zkoumaly konkrétní situaci a pokroky v oblasti ochrany lidských práv a zejména aniž by vzaly v úvahu záruky poskytnuté v konkrétním případě moldavskou stranou. Krajskému soudu v Plzni Nejvyšší soud uložil, aby v dalším řízení doplnil dokazování materiály citovanými ministryní spravedlnosti, obsaženými v dozorovém spisu Krajského státního zastupitelství v Plzni, včetně ujištění doručených ministerstvu spravedlnosti dodatečně po právní moci rozhodnutí krajského soudu, případně si opatřil další podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání obviněného do Moldavska, zejména aktuální zprávy např. ministerstva zahraničních věcí, ministerstva vnitra, nevládních institucí, mezinárodních organizací nebo zastupitelského úřadu o stavu lidských práv v Moldavsku, jsou-li dostupné. Pro případ, že krajský soud dospěje k závěru, že zde nejsou výše naznačené překážky vydání obviněného do Moldavska, uložil mu zabývat se také otázkou oboustranné trestnosti skutku kvalifikovaného jako trestný čin porušování domovní svobody podle čl. 179 odst. 2 moldavského trestního zákona.

Výše uvedené Krajský soud v Plzni beze zbytku nesplnil. Krajský soud si sice opatřil další důkazy o stavu dodržování lidských práv v Moldavsku, naprosto nedostatečné je však jeho hodnocení moldavskou stranou zaslaných ujištění, jak bude dále rozvedeno.

Co se týká zprávy o dodržování lidských práv za rok 2009 v Moldavsku Ministerstva zahraničních věcí USA, je faktem, že dokumentuje závažné případy porušování lidských práv při povolebních nepokojích v roce 2009, je však třeba dát za pravdu také ministrovi spravedlnosti v tom, že zdokumentované případy, ke kterým došlo v zařízeních pod správou ministerstva spravedlnosti, se odehrály v roce 2008 a dříve. Tento fakt je třeba hodnotit v souvislosti se zprávou výboru CPT ze dne 4. 12. 2008, podle které došlo v těchto zařízeních k významným zlepšením (případně novějšími zprávami výboru CPT o návštěvách v Moldavsku), a ujištěním moldavské generální prokuratury, že obviněný bude omezen na svobodě v zařízení pod správou ministerstva spravedlnosti, nikoli ministerstva vnitra.

Obecně z hlediska stavu dodržování lidských práv je samozřejmě možné vycházet ze zpráv nevládních organizací, vždy je však nutno také posoudit, odkud daná organizace čerpá informace o situaci v zemi, zda ze své vlastní činnosti, nebo zprostředkovaně, a jaké je její zaměření. Z tohoto hlediska je naprosto nevypovídající zpráva občanského sdružení Evropská unie pro lidská práva, neboť vychází pouze z informací zprostředkovaných, na základě kterých dělá závěry konkrétně k osobě obviněného (přičemž závěr, zda obviněnému hrozí mučení či jiné porušení lidských práv v případě jeho vydání do Moldavska, musí učinit soud sám), což vyplývá z doplnění zprávy zaslaného na žádost ministerstva spravedlnosti. Především ale při vyhledání této organizace na internetu vznikají pochybnosti, zda vůbec v oblasti lidských práv vyvíjí nějakou činnost, když nemá ani funkční webové stránky a lze najít pouze kusé informace o jejím předsedovi, jeho literární a politické činnosti. Relevantnější z tohoto hlediska je zpráva české pobočky Amnesty international, která je však stručná a zobecňující, rovněž neuvádí své zdroje. Na internetu je možno najít informace moldavské pobočky, poslední zpráva týkající se situace v Moldavsku se však věnuje zmíněným nepokojům po volbách v dubnu 2009.

Jak uvádí ministr spravedlnosti, výpověď matky obviněného L. Z. ze dne 16. 7. 2010 je nekonkrétní a neurčitá. Sám obviněný pak ve svých výpovědích obsažených ve spise neuvádí nic o tom, že by byl vystaven násilí ze strany moldavské policie nebo donucen podepsat nějakou listinu, naopak tvrdí, že o trestním stíhání se dověděl až v České republice.

Z hlediska hodnocení stavu lidských práv je nutno přihlédnout i k aktuální politické situaci. Podstatné je, že po opakovaných volbách v červenci 2009 a ustavení proevropské koaliční vlády v září 2009 (která vystřídala osm let vládnoucí komunisty) trvala moldavská strana na své žádosti o vydání obviněného a zaslala také další ujištění dopisem z 22. 1. 2010 (viz dále). Je zřejmé, že přes všechna legislativní a systémová opatření se nemůže podařit ze dne na den vymýtit léta zažité policejní metody a postupy a vybudovat u jednotlivých policistů úctu k lidským právům obviněných. Hodnocení reálnosti hrozby mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení, eventuelně porušení práva na spravedlivý proces moldavskými orgány v případě D. Z. však musí směřovat přímo k jeho osobě. Krajský soud takové zdůvodnění ve svém rozhodnutí neučinil. Jak již bylo zmíněno, záruky moldavské strany odmítl stručně s odkazem na obecnou situaci v oblasti dodržování lidských práv v Moldavsku a k osobě samotného obviněného uvedl pouze tolik, že jde o mladého osmnáctiletého chlapce a dále se zabýval jeho řádným životem v České republice. Opomněl tak zhodnotit, jaký by byl v případě jeho vydání další postup moldavských orgánů, v jakém zařízení by mohl být omezen na svobodě (vzhledem k zárukám poskytnutým moldavskou stranou), zda a jaké konkrétní porušení jeho základních práv by mu pravděpodobně mohlo hrozit a z čeho taková obava vyplývá.

V tomto směru mají zásadní význam ujištění moldavské strany ohledně zacházení s obviněným v případě jeho vydání. Jedná se jednak o dopis ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7-168/09-2913, kterým se Generální prokuratura Moldavské republiky zavazuje, že obviněný bude v případě jeho vydání omezen na svobodě v zařízení pod správou ministerstva spravedlnosti, že příslušné orgány budou informovat Ministerstvo spravedlnosti České republiky bezodkladně o každé stížnosti obviněného týkající se špatného zacházení nebo fyzického násilí ze strany policie nebo vězeňského personálu a o způsobu jejího vyřízení a že Ministerstvo spravedlnosti České republiky bude příslušnými moldavskými orgány informováno o výsledku trestního stíhání obviněného zasláním konečného rozhodnutí. Další ujištění zaslala Generální prokuratura Moldavska dopisem ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7-168/09-255, kterým umožňuje konzulárním úředníkům Velvyslanectví ČR v Kišiněvě, aby obviněného navštívili v zařízení, kde bude po dobu trestního stíhání omezen na svobodě, a hovořili s ním bez přítomnosti třetích osob. Zaručuje také, že na žádost budou konzulární úředníci informováni o stavu trestního řízení proti obviněnému, a bude jim umožněna přítomnost při tomto řízení. V opravném prostředku podle § 397 odst. 3 tr. ř. podaném Nejvyššímu soudu v březnu 2010 pak předchozí ministryně spravedlnosti uvádí, že podobné ujištění poskytlo Ministerstvo spravedlnosti Moldavska dopisem ze dne 22. 2. 2010, č. j. 06-2/1253, kterým umožnilo konzulárním úředníkům Velvyslanectví ČR v Kišiněvě v případě vydání obviněného přítomnost u řízení před soudem, návštěvy obviněného v zařízení, kde bude omezena jeho svoboda v době řízení a výkonu trestu, a na žádost slíbilo poskytnutí informací o stavu trestního řízení. Velvyslanectví ČR v Kišiněvě dopisem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 26/2010-CHISKO, přislíbilo Ministerstvu spravedlnosti České republiky podporu a součinnost při sledování trestního řízení a uskutečnění návštěv obviněného ve vězení v případě jeho vydání.

Zásadně je třeba mít za to, že stát žádající o vydání osoby k trestnímu stíhání si je vědom významu takového ujištění. I v případě, že by k porušování lidských práv v žádajícím státě běžně docházelo, nelze při současném poskytnutí výše popsaných záruk dospět bez dalšího k závěru, že konkrétně osobě, o jejíž vydání je žádáno, takové porušení lidských práv hrozí. Krajský soud v Plzni zcela nepodloženě zpochybnil význam záruk poskytnutých moldavskou stranou pouze s odkazem na obecnou úroveň ochrany lidských práv v zemi. Přitom závěr o nedůvěryhodnosti ujištění je třeba podložit konkrétními zjištěními, která by ke zpochybnění jejich věrohodnosti měla vést. K takovému závěru by tak bylo možno dospět v případě zjištění, že Moldavsko již v minulosti podobná ujištění v jiných případech nedodrželo, např. neumožnilo vydávající straně návštěvy obviněného v zařízení, kde byl omezen na svobodě, a rozhovor s ním bez přítomnosti dalších osob. Dalším důvodem pro takový závěr by mohla být taková politická změna v zemi žádající o vydání, která by poskytnuté záruky výrazně zpochybnila (např. převzetí moci totalitní vládou, vypuknutí občanské války apod.). Tento vývoj však v Moldavsku nenastal, naopak podle dostupných informací je patrné, že vláda usiluje o vstup do Evropské unie, přičemž v souvislosti s tím musí nutně také zajistit dostatečnou úroveň ochrany lidských práv v praxi.

Významem ujištění v obdobných případech se zabýval i Evropský soud pro lidská práva, přičemž např. v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2010 věci Ch. a I. proti Slovensku konstatoval, že Slovenské orgány neměly důvod nedůvěřovat zárukám poskytnutým ruskou stranou v případě vydání osob čečenské národnosti do Ruska. Evropský soud pro lidská práva považoval za podstatné, že záruky, že se stěžovateli nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, byly dány státem, který je členem Rady Evropy a smluvní stranou této úmluvy, a porušení takových ujištění by vážně narušilo důvěryhodnost takového státu. Ve věci S. a další proti Gruzii a Rusku (šlo o vydání ruských a gruzínských občanů Gruzií do Ruska) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že pouhá možnost špatného zacházení sama o sobě neměla za následek porušení článku 3 Gruzií, když gruzínské úřady obdržely v tomto smyslu od ruské strany záruky.

V tomto světle je zřejmé, že nelze na daný případ aplikovat Krajským soudem v Plzni citovaná rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, neboť jednak v citovaných případech nebyla podobná ujištění poskytnuta, jednak se tato rozhodnutí opírají o zprávy o stavu lidských práv, které jsou již výrazně staršího data a o aktuální situaci nevypovídají.

Z uvedeného důvodu byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud však nerozhodl, jak navrhoval ministr, sám o přípustnosti vydání obviněného, nýbrž zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 0 Ntm 101/2009, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Opravný prostředek podle § 397 odst. 3 tr. ř. je svou povahou mimořádný, a podle názoru Nejvyššího soudu má tedy v zásadě kasační povahu. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není navíc v jeho rámci namístě měnit podstatným způsobem rozhodnutí soudů v tom smyslu, že by Nejvyšší soud rozhodl o přípustnosti, ačkoli příslušný soud, resp. soudy prvního a druhého stupně rozhodly tak, že vydání přípustné není. Ve svých dřívějších rozhodnutích Nevyšší soud rozhodl sám o tom, že je vydání přípustné, jen v těch případech, kdy vlastně šlo o formální doplnění v zásadě shodného napadeného rozhodnutí. V dalším řízení Krajský soud v Plzni v případě nutnosti doplní dokazování a provede znovu hodnocení důkazů, přičemž bude věnovat adekvátní pozornost ujištěním zaslaným moldavskou stranou a vycházet přitom z jejich významu pro konkrétní případ, jak byl Nejvyšším soudem v tomto usnesení jednoznačně vyložen. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud sám za současného důkazního stavu považuje za vyloučené, že by v této věci byly naznačené překážky vydání obviněného do Moldavska.

Krajský soud se proto bude zabývat také otázkou oboustranné trestnosti skutku kvalifikovaného jako trestný čin porušování domovní svobody podle čl. 179 odst. 2 moldavského trestního zákona. V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že smyslem podmínky oboustranné trestnosti podle Evropské úmluvy o vydávání, a ostatně této podmínky v rámci poskytování mezinárodní právní pomoci v trestních věcech vůbec, je zejména zkoumat otázku, zda je skutek trestný podle práva státu, ze kterého má být obviněný vydán, resp. státu, který poskytuje právní pomoc. Z povahy věci totiž plyne, že předmětný skutek musí být trestný ve státě, který trestní řízení provádí a žádá o právní pomoc. Vzniknou-li jako v projednávaném případě pochybnosti o tom, zda skutek je trestným činem ve státě, který žádá o vydání obviněného, nelze vydání pro tento skutek odmítnout jen na základě několika (z kontextu vytržených) ustanovení právních předpisů zaslaných moldavskou stranou, ale je třeba vyžádat si náležitým postupem od moldavské strany vysvětlení, proč je vydání obviněného s ohledem na její právní řád pro tento skutek žádáno a zda se nejedná o nedopatření. Teprve na základě takového vysvětlení je možno ve věci rozhodnout.

Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné opět připomenout, že pokud by se nepodařilo obviněného, který byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu, zajistit pro účely vydávacího řízení (např. proto, že již opustil území České republiky), soud by nemohl rozhodovat o přípustnosti nebo nepřípustnosti jeho vydání, ale s ohledem na absenci objektivních podmínek by musel být návrh státního zástupce zamítnut (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007, dostupné na: http://www.nsoud.cz ), dále č. 26/1996 Sb. rozh. tr.).

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch