11 Tcu 57/2006
Datum rozhodnutí: 19.07.2006
Dotčené předpisy:




11 Tcu 57/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. července 2006 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2006, v trestní věci vydání do ciziny obviněného V. H. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. Nt 410/2005, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. Nt 410/2005, s e z r u š u j e .

Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší lidová prokuratura Vietnamské socialistické republiky (dále též jen VSR ) na základě čl. 64 Smlouvy o vzájemné právní pomoci mezi VSR a bývalou ČSSR ze dne 12. 10. 1982 požádala dne 5. 4. 2005 pod č. j. 692/VKSTC-V2 o vydání státního občana VSR V. H. N. k trestnímu stíhání do V. s. r. pro trestnou činnost specifikovanou tak, že v době od dubna roku 2004 do června roku 2004 vícekrát přicestoval do V., kde ve spojení s několika místními osobami zorganizoval pro velký počet v. o. uprchnutí do ciziny, a to tak, že místní osoby zkontaktovaly velký počet osob z nejrůznějších lokalit na území V., které měly zájem vycestovat zejména do V. B., J. a K., a V. H. N. se svými společníky vyřídil formality k jejich turistické cestě na K. a poté k vycestování z K. do jiných zemí na padělaná víza, přičemž V. H. N. přímo vyráběl padělaná víza a tímto způsobem zrealizoval cestu většího počtu osob do ciziny, a za bezproblémové vycestování obdržela tato skupina částku v rozmezí od 15.000 do 18.000 USD za jednu osobu. Současně bylo požádáno o zadržení jmenovaného. Přílohou žádosti bylo rozhodnutí Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR ze dne 6. 10. 2004, č. 144, o vyhlášení pátrání po jmenovaném, jakož i rozhodnutí Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR ze dne 4. 10. 2004, č. 39, o vznesení obvinění jmenovanému pro výše popsaný skutek, v němž jsou spatřovány trestné činy padělání úředních listin a razítek a jeho organizování a organizování uprchnutí jiných osob do ciziny podle § 267 a § 275 tr. zák. VSR.

Po předběžném šetření podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 4. 7. 2005 pod sp. zn. 1 KZV 105/2005 u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do V. s. r.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. Nt 410/2005, bylo rozhodnuto, že Podle § 397 odst. 1 tr. ř je přípustné vydání V. H. N., na základě návrhu Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZv 105/2005, k trestnímu stíhání do V. s. r. na základě žádosti Nejvyšší lidové prokuratury VSR č. 1680/VKSTC-V2 pro trestný čin padělání dokladů a úředních listin, jeho organizování a organizování uprchnutí osob do ciziny podle ustanovení § 267a a § 275 tr. zákoníku VSR, jehož se měl dopustit tím, že v době od dubna 2004 do června 2004 vícekrát přicestoval do V., kde ve spojení s několika místními osobami zorganizoval pro velký počet v. o. uprchnutí do ciziny (S. k. V. B., J., K. a dalších), se svými společníky pro tyto osoby vyřídil formality k turistické cestě na K. a poté z K. do jiných zemí na padělaná víza. Měl být hlavním aktérem, sám se měl podílet na výrobě dokladů a za osobu měla skupina inkasovat 15 až 18.000 USD. Na území Č. r. by jeho jednání bylo posuzováno jako trestný čin nedovolené překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona. Trestný čin je extradičním činem a trestní stíhání není promlčeno. Podle § 397 odst. 3 tr. řádu se zároveň přeměňuje předběžná vazba na vazbu vydávací. Dále je třeba konstatovat, že napadené usnesení obsahuje poučení o tom, že proti výroku o přípustnosti vydání není stížnost přípustná.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. předložil dne 19. května 2006 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že Nejvyšší soud by měl především zaujmout stanovisko, zda jednání vydávané osoby, spočívající v organizaci útěku v. o. do ciziny, lze skutečně posuzovat jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zákona. V dokumentech poskytnutých v. stranou se podle názoru ministra spravedlnosti totiž jednoznačně neuvádí, zda osoby, jejichž útěk vydávaný údajně zorganizoval, překročily státní hranici nedovoleně. Z v. právní úpravy lze navíc usuzovat, že předmětné ustanovení chrání jiný objekt, než je chráněn v § 171a tr. zákona. Městský soud v Praze se pak z pohledu oboustranné trestnosti činu vůbec nezabýval jednáním vydávané osoby spočívajícím v padělání dokladů a úředních listin. Pokud se v napadeném usnesení poukazuje na dopis Nejvyšší lidové prokuratury VSR č. 1680/VKSTC-V2 ze dne 1. 7. 2005 s tím, že na jeho podkladě bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání, tak ve skutečnosti se nejedná o žádost o vydání, nýbrž o pouhou urgenci. Další pochybení spočívající v uvedení písmene a u § 267 tr. zákoníku VSR je zřejmě jen písařskou chybou. V závěru svého opravného prostředku pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení doplnil, nebo zrušil a rozhodl o přípustnosti vydání sám, případně přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Jak již výše bylo uvedeno, ministr spravedlnosti podal v této věci opravný prostředek zakotvený v ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. ještě před účinností zákona č. 253/2006 Sb. (tj. před 1. 7. 2006). Tímto zákonem se mimo jiné mění trestní řád, a to v citovaném ustanovení tak, že oprávnění ministra spravedlnosti v případě pochybnosti o správnosti rozhodnutí o vydání předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu se výslovně vztahuje na rozhodnutí o přípustnosti vydání učiněné podle § 397 odst. 1.

Za této situace se musel Nejvyšší soud před vlastním přezkoumáním napadeného usnesení zabývat otázkou, zda ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2006, rovněž opravňovalo ministra spravedlnosti k předložení věci Nejvyššímu soudu s návrhem na přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Podle § 397 odst. 1 tr. ř., ve znění zákona č. 539/2004 Sb., platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Jestliže soud vysloví, že vydání není přípustné a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění z vazby (§ 397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle § 396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle § 396 odst. 1 tr. ř., tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§ 397 odst. 3 tr. ř.).

Dále je třeba připomenout, že podle § 397 odst. 4 tr. ř. (tj. ve znění účinném do 30. 6. 2006) platí, že proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle § 397 odst. 5 tr. ř. v tomtéž znění je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§ 397 odst. 6 tr. ř.).

Již v minulosti (např. v usnesení ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005 srov. č. 12/2006 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že rozhodnutím podle § 397 odst. 3 tr. ř. je nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání a že by bylo nelogické, aby v řízení o vydání do ciziny bylo možno stížností napadat pouze rozhodování o otázkách v zásadě procesní povahy (tj. rozhodování týkající se vazby vydávaného), zatímco meritorní rozhodování v tomto řízení (tj. zda vydávaný bude proti své vůli vydán z území Č. r. do ciziny) by bylo vyloučeno z přezkumu v rámci dvouinstančního řízení.

Je tak zřejmé, že i podle právní úpravy platné a účinné v době rozhodování Městského soudu v Praze bylo možno v posuzované věci proti rozhodnutí o přípustnosti vydání uplatnit řádný opravný prostředek stížnost ve smyslu ustanovení § 397 odst. 4 tr. ř. (toto ustanovení bylo rovněž novelizováno zákonem č. 253/2006 Sb. tak, že stížnost je výslovně přípustná i proti rozhodnutí uvedenému v odstavci prvním § 397). Tyto závěry Nejvyšší soud připomíná též z toho důvodu, že napadené usnesení obsahuje nesprávné poučení vydávané osoby o tom, že proti rozhodnutí o přípustnosti jejího vydání do ciziny (tj. do VSR) není přípustná stížnost.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci nejsou pak ani pochybnosti o tom, že Nejvyšší soud je oprávněn na podkladě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podaného podle § 397 odst. 5 tr. ř. přezkoumat i v posuzované věci správnost napadeného rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku ministra spravedlnosti lze přisvědčit.

I když zákon blíže neupravuje rozsah a hlediska zvláštního přezkumu konaného podle § 397 odst. 5 tr. ř. na podkladě předložení věci ministrem spravedlnosti Nejvyššímu soudu (srov. usnesení ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, a ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004 - uveřejněno pod č. T 742., Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10), tak i v tomto specifickém opravném řízení je nutno respektovat všechny kautely práva na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. IV. ÚS 202/2006). Již z tohoto pohledu pak nelze akceptovat skutečnost, že Městský soud v Praze proti svému rozhodnutí o přípustnosti vydání V. H. N. do ciziny (do V.), které učinil jako soud prvního stupně, v rozporu se zákonem nepřipustil možnost uplatnění řádného opravného prostředku.

Městský soud v Praze si především v této věci ani neujasnil zákonný (smluvní) podklad řízení o vydání V. H. N. do V. Podle § 375 odst. 1 tr. ř. platí, že v řízení podle hlavy dvacáté páté upravující právní styk s cizinou se postupuje jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Č. r. vázána, jinak. Vnitrostátní úprava vydání do ciziny, která je obsažena v ustanoveních § 391 až § 402 tr. ř., se tedy uplatní jen pokud něco jiného nestanoví příslušná mezinárodní smlouva. V posuzované věci se právní styk mezi Č. r. a V. s. r. i v této oblasti řídí Smlouvou mezi bývalou ČSSR a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, jež byla publikována pod č. 98/1994 Sb. Naproti tomu je zřejmé, že Vietnamská socialistická republika není signatářem Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), a proto je poněkud nejasný odkaz soudu na tuto Evropskou úmluvu (viz str. 3 napadeného usnesení). Právními podmínkami přípustnosti vydání podle citované Smlouvy (srov. zejména čl. 61 až 72) a to v návaznosti na zákonnou úpravu se Městský soud v Praze vůbec nezabýval /např. srov. ustanovení o nepřípustnosti vydání - čl. 63 odst. 1 písm. d) Smlouvy a § 393 odst. 1 tr. ř./.

Opravnému prostředku ministra spravedlnosti pak lze nepochybně přisvědčit v tom, že výroková část napadeného usnesení vykazuje jím vytýkané formální i věcné nedostatky. Je skutečností, že není správně uvedeno číselné označení trestného činu, pokud je citováno ustanovení § 267a , a rovněž tak je nesprávná specifikace žádosti V. s. r. o vydání V. H. N., když ve výroku napadeného usnesení citovaná žádost je toliko dotazem příslušného orgánu V. na stav vydávacího řízení. Vlastní žádost o vydání byla v této věci podána Nejvyšší lidovou prokuraturou VSR dne 5. 4. 2005 pod sp. zn. 692/VKSTC-V2. Nedostatek správného označení extradiční žádosti, na jejímž základě vydávací řízení vlastně probíhá, by případně mohl zavdávat příčinu k nejasnostem o samotném rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Dále je třeba vytknout, že Městský soud v Praze se vůbec nezabýval tím, že vydávaná osoba V. H. N. je osobou v postavení žadatele o udělení azylu a že v průběhu řízení na tuto skutečnost v různých směrech poukazovala. Takový stav existoval jak v době rozhodování Městského soudu v Praze, tak je dán i v současné době. Ze sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové politiky ze dne 17. 7. 2006, č. j. OAM 68/LE-2006, které si vyžádal Nejvyšší soud, vyplývá, že jmenovaný podal dne 3. 7. 2006 žalobu u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že již v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. bylo zdůrazněno, že zahájení řízení o udělení azylu osobě, která má být vydána do ciziny, sice nebrání příslušnému soudu v rozhodování o přípustnosti vydání a že soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, avšak je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících zejména z Úmluvy o právním postavení uprchlíků - uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání - uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Je tedy povinností soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání do ciziny vyřešit si otázky související s řízením o azylu vydávané osoby a je nutno, aby také soud ve svém rozhodnutí přihlédl ke všem mezinárodně právním závazkům Č. r. na poli lidských práv. Těmto postulátům se Městský soud v Praze naprosto nevěnoval, i když mu bylo známo, že vydávaná osoba je účastníkem azylového řízení, že zdůrazňuje své přinejmenším občanské aktivity ve vztahu k V. a že příslušné azylové řízení dosud neskončilo. S ohledem i na povahu posuzované věci je opomenutí řešení této otázky ztěží slučitelné s principy spravedlivého procesu. Městský soud měl i z tohoto pohledu zaujmout jednoznačné stanovisko k přípustnosti vydání, a to bez ohledu na oprávnění ministra spravedlnosti nepovolit vydání z důvodů uvedených v ustanovení § 399 odst. 2 tr. ř.

Ministr spravedlnosti též důvodně vytkl městskému soudu, že při posuzování podmínky přípustnosti vydání V. H. N. pro účely trestního stíhání do V. spočívající v oboustranné trestnosti činu (§ 392 tr. ř.) se zaměřil pouze na možnost kvalifikace skutku jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák. (přičemž k této kvalifikaci vznesl výhrady - viz níže), aniž se zabýval tím, zda tento skutek nevykazuje znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák. V tomto kontextu nutno ovšem připomenout, že podmínka oboustranné trestnosti činu se týká skutku, pro nějž je požadováno vydání do ciziny, přičemž stačí jeho trestnost alespoň podle některého ustanovení trestního zákona (srov. č. 25/1996 Sb. rozh. tr.).

Jestliže ministr spravedlnosti pak vyslovil pochybnosti o naplnění podmínky oboustranné trestnosti činu, pokud ji Městský soud v Praze spatřoval v možnosti posouzení skutku podle právního řádu Č. r. jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák., tak Nejvyšší soud v dosud předložených podkladech neshledal příčinu k takovým pochybnostem. Podle obsahově shodných sdělení Nejvyšší lidové prokuratury V. (např. ze dne 11. 1. 2006, č. j. 78/VKSTC-V2) je V. H. N. stíhán pro trestný čin padělání úředního razítka a úředních dokladů podle § 267 tr. zák. VSR, jehož skutková podstata je dána tím, že pachatel padělá mj. doklady nebo používá dokladů k oklamání úřadů. Dále pak pro trestný čin organizování uprchnutí osob do ciziny podle § 275 tr. zák. VSR spočívající v tom, že pachatel organizuje útěk lidí do zahraničí. Podle dalšího sdělení tohoto orgánu (ze dne 6. 3. 2006, č. j. 557/VKSTC-V2) není stíhán pro trestný čin podle § 91 tr. zák. VSR, tedy pro organizaci útěku do zahraničí s cílem být proti lidové moci .

Podstata skutku je tak podle předmětné extradiční žádosti vymezena tak, že V. H. N. za úplatu společně s dalšími osobami organizoval útěk většího počtu v. o. do ciziny (zejména do V. B., J., K.), a to na padělané doklady a víza, přičemž se sám podílel na výrobě těchto dokumentů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se tak ze strany V. H. N. jednalo o organizování nedovoleného překročení státní hranice prostřednictvím jím vyrobených padělaných dokladů. V tomto směru ani není jasné, co konkrétně ministr spravedlnosti v podaném opravném prostředku vytýká, pokud poukazuje na odlišnost objektů trestných činů podle č. a v. trestněprávní úpravy. Nicméně Městský soud v Praze se v dalším řízení přesvědčivěji než dosud vyjádří k otázce oboustranné trestnosti činu, a to i z pohledu možné kvalifikace skutku podle § 176 tr. zák.

Jen pro úplnost lze dodat, že Městský soud v Praze si též ujasní jaké obsahové náležitosti je nutno zahrnout do výrokové části rozhodnutí o přípustnosti vydání (srov. č. 54/1995 Sb. rozh. tr., již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).

V dalším řízení Městský soud v Praze odstraní výše vytýkaná pochybení a poté opětovně rozhodne o podaném návrhu státního zástupce, tedy o tom, zda pro vydání V. H. N. k trestnímu stíhání do V. jsou splněny všechny smluvní a zákonné podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání.

Již předložením věci Nejvyššímu soudu došlo k přeměně vydávací vazby na vazbu předběžnou (§ 397 odst. 6 tr. ř.), přičemž tato změna nebyla tímto rozhodnutím nijak dotčena. Vydávaný V. H. N. tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě. S ohledem na zjištění, že vazba vydávané osoby trvá v této věci již výrazně dlouhou dobu (více jak patnáct měsíců), tak Nejvyšší soud velice důrazně upozorňuje Městský soud v Praze na nutnost postupovat v dalším řízení s maximálním urychlením a bez jakýchkoli neodůvodněných průtahů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík